Cestopisy

> Cestopisy > Toskánsko a Korsika > Orecchiela a Garfagna

Orecchiela a Garfagnana

První týden v Evropské Unii. Na hranicích jsme jen zamávali z okénka zavřenými českými pasy a pak už po nás nikdo nic nechtěl.

Matrei, rakouská strana staré brennerské silnice

Nová zkušenost. Já vím, už jsme si zvykli, ale pamatuji se, jak jsme byli ještě nedávno překvapení skutečností, že mezi Švédskem a Norskem se ani neobtěžovali postavit budku. A o zkušenosti z roku 1979 (viz Cesta za železnou oponu) ani nemluvě. A tak jsme se nerušeně hrnuli po dálnici na jih. Soumrak nás zastihl v nedohledné rovině, která následuje za dvousetkilometrovým průjezdem horským údolím z průsmyku Brennero.

Querciagrossa, podhůří Apenin

Byli jsme poblíž Modeny, v kraji Emile-Romagna a moje poznámky tvrdily, že je zde otevřený camping (a nelhaly). Ráno jsme pak zamířili k horám. Zvedaly se v dálce na jihozápadě a na jejich vrcholcích se povalovala oblačnost. Projeli jsme Maranello s museem automobilů Ferrari (snad někdy jindy) a silnice se nenápadně začala zvedat a kroutit, zúžila se, vinula se úbočími, přelézala vršky a protahovala se vesničkami, které už musely šetřit místem. Čím víc jsme se nořili do hor, tím víc se obloha kabonila. Protože naším cílem byl národní park Orecchiela, odbočili jsme v Pievepélago z abetonské silnice a deštěm a mlhou jsme šplhali k průsmyku Radici.

průsmyk Radici

1529 metrů nadmořské výšky. Budova s občerstvením a suvenýry obležená prochladlými a promočenými motorkáři. Sníh kolem silnice, vše se topí v husté mlze, ani stromy nejsou tak docela přesvědčené, že už je dávno jaro, a malé bledězelené lístky vypadají, jako by nejraději ze všeho zalezly zpátky do pupenů.

Zkrátka zima a nevlídno. To z těch hor moc neuvidíme. Zahájili jsme tedy sjezd na druhou stranu a jak jsme pomalu vyjížděli z mraku, viditelnost se lehce zlepšovala. Zelené svahy pod námi zdobily skvrny červených střech usedlostí i ostrůvky vesnic a daleko na západě bylo spíše tušit než vidět druhou stranu údolí, svahy Apuánských Alp. Na druhý pokus jsme našli odbočku na návštěvní středisko parku Orecchiela, ale ještě než jsme k němu dorazili, byla tu vesnice Corfino. Betonová dlažba chodníku a asfalt hlavní ulice po pár krocích ustupují do malty usazeným kamenům, mizí kontejnery na odpadky a auta a jak stoupám úzkými uličkami vzhůru, čas se zastavuje a běží zpátky. Míjím kamenné domy s malými okny s okenicemi, obecní hydranty na maličkých prostranstvích, kde se uličky křižují. Nikde živá duše, déšť tiše padá na ošlapané kameny a kouř z tvrdého dřeva stoupající z komínů se mísí s mlhou, halící okolní kopce.


Corfina

mokrá Orecchiela

Východiště do Orecchiely je však ještě o osm kilometrů kroucenou silničkou dál. Několik budov hostí informační středisko, prodejnu suvenýrů a restauraci. Na sochy vlků pádících kolem jezírka v botanické zahradě se však díváme jen přes plot. Na hladině se rozbíhají kruhy od dopadajících kapek a ani chladné počasí neláká k prohlídce. Tak si alespoň koupíme mapu Apuánských Alp. Docela slušná pětadvacítka a jen pět euro. Ještě že jsem neztrácel čas sháněním doma.

Od střediska vede několik značených cest. Když už jsme tady… Využíváme přestávky v dešti a vyrážíme po jedné z nich. Vede nás do nitra jarního bukového lesa a dál úbočím směřuje do nitra hor. Mraky však leží nízko a nic není vidět. Když v loňském listí, už tak dost mokrém, opět zašustí déšť, otočíme se na zpáteční cestu. Snad někdy jindy.

Barga, údolí Garfagnana

Silnice klesá v serpentinách k řece Sercchio, podél níž vede hlavní komunikace Garfagnany a také železniční trať. Místa tu moc není, údolí je úzké. Mineme Castelnuovo a sledujeme chvíli proud řeky a po několika kilometrech zahneme do bočního údolí, kterým přitéká od východu říčka Corsonna. I toto údolí je úzké, silnice se vine podél řeky až konečně nachází místo, kde ji může překročit. A pak po druhém břehu zpátky. Proč to? Abychom se dostali do městečka Barga. A už je tu: shluk kamenných domů, usazených na pahorku korunovaném bazilikou Sv.Kryštofa. Ulice jsou opuštěné a tiché a jejich dlažba, jak jinak, mokrá.

Barga

Nažloutlé zdi baziliky shlížejí na liduprázdné prostranství okolo stavby a dál přes červené střechy do uplakaného údolí. Několik schodů a portálem hlídaným nahoře dvěma kamennými lvy vcházíme dovnitř. Ocitáme se v prostoru, jehož charakter byl vytvářen v desátém století, kdy byla výstavba zahájena, a v následujících čtyřech stoletích. Jako první nás upoutá mramorová kazatelna: dva lvi, podpírající přední pár sloupů, si to vypořádávají s drakem a člověkem a nad tím vlastní kazatelna, zdobená reliéfy. Mistr Bigarelli da Como ji vytvořil ku slávě Boží ve třináctém století. Není však tím jediným, čím se může bazilika pochlubit. Dřevěná socha Sv. Kryštofa patří k původní výzdobě, pochází z X. století. Zajímavé je i zasklení oken: je to vlastně zakamenění, světlo dovnitř prochází přes tenké desky egyptského alabastru.


Barga

Něco nového venku? Déšť na chvíli polevil – nebo dokonce ustal a tak pomalu obcházíme dóm a

Barga - bazilika Sv.Kryštofa

potom sestupujeme do bludiště kamenných zdí, které pamatují střídání vlivu okolních center moci: Lucca, Pisa, Florencie. Barga si však vždy udržela určitou dávku autonomie, reprezentované právem volit městskou radu. Průchody a boční uličky nabízejí stále nové a nové průhledy do dvorků plných květin a dalo by se tu toulat ještě dlouho. Pomalu se ale stmívá a je načase pomýšlet na nocleh.

údolí Garfagnana

Hledání jediného campu v údolí není jednoduché: průvodce poskytuje zmatené údaje, z pěti minut pěšky od nádraží v Castelnuovo je po dotazu u místních tříkilometrová cesta autem po vedlejší silnici a další tři kilometry po polní a posléze lesní cestě. A když už nevěříme, že jedeme dobře, je tu skutečně kemp. Rozestavěný (nebo částečně opravený) dům správců a u něj sprchy s horkou vodou. Kromě nás je tu ještě jedna holandská dvojice: přijeli na kolech. „Jedeme šest neděl přes celou Evropu, všude je krásně, a tady, kde by člověk čekal teplo a slunce, najdeme tohle. Nad třináct set metrů leží sníh,“ říká Holanďanka a ždímá tričko.


Ponte della Magdalena, Borgo

Ráno alespoň neprší, občas se mraky i roztrhnou a vysvitne slunce. Hory jsou však stále zahalené a tak zařazujeme další zkoumání lidských sídel. Znovu silnicí podél řeky Sercchio k jihu, tentokrát k Borgo a Mozzano. Prý je tam nějaký most. Už jsme pár takových viděli, před lety na Korsice, říkám si, ale když ho konečně uvidím, spadne mi údivem čelist. Elegantní vysoký oblouk, rozkročený nad proudem, a jemu k ruce ještě čtyři menší bratříčci. Vůbec se nedivím, že si takové dílo vysloužilo vlastní legendu. Ta vypráví (jak jinak) o smlouvě s ďáblem, kterému stavitel upsal duši prvního, kdo přes most přejde. A, jak jinak, ďábel si zamnul ruce a dal se do díla, dřel jak otrok a těšil se na duši. Stavitel se jen v skrytu uchechtával pod fousy a když mělo dojít k placení, vypustil na dokončené dílo psa. Ďábel ostrouhal (jako vždycky v pověstech – bylo by zajímavé a pro naši ekonomiku poučné udělat rozbor ekonomických mechanismů na kterých je postaveno fungováni Pekla, protože navzdory četným neúspěšným podnikatelským záměrům stále prosperuje) a Magdalenin most (Ponte della Maddalena) získal přízvisko Ďáblův most. Samozřejmě byl v průběhu sedmi set let své existence poškozen a opravován a výstavba trati a silnice na pravém břehu si vyžádala opravu posledního oblouku.


Pieve di San Giorgio a Brancoli

Když se mraky zvednou, je vidět, jak se vesničky rozbíhají od řeky po svazích vzhůru, pořád výš a výš. A není to rozhodně osídlení z poslední doby. Stačí tedy odbočit z hlavní silnice a vydat se vzhůru. Úzká vozovka, na které se dvě auta nevyhnou, se kroutí v nepřehledných zatáčkách, domečky u řeky se zmenšují, poklesem tlaku vám zaléhají uši, a pak je tu Pieve de Brancoli, vesnička (samozřejmě kamenná a s červenými střechami) na konci silnice a hlavně kostel, Pieve di San Giorgio a Brancoli z roku 1097. Zvonice stojí vedle kostela a není s ním propojena. A když vejdete dovnitř, najdete dřevěný strop a kazatelnu z XIII. století, která vám připomene včerejší návštěvu Bargy. Přinejmenším čtyřmi sloupy a opět párem lvů, dávajících na frak Zlu a Kacířství.

Pokračování: Lucca