Cestopisy

> Cestopisy > Toskánsko a Korsika > San Gimignano

San Gimignano, Volterra

a zase zpátky k pobřeží (Pisa)

Takhle nějak vypadá sen o Toskánsku: Tisíc odstínů zelené. Pole, háje, louky, vinice, olivovníky, cypřiše lemující cesty k usedlostem na pahorcích, vesničky nahloučené na vršcích kopců, stodoly se štíty, ve kterých jsou větrací mříže vyskládané z pálených tvarovek. A pak se najednou otevře výhled na městečko, z něhož jako prsty ukazují k nebi štíhlé věže. Silueta San Gimignana je nezaměnitelná a kdo ji jednou spatřil, už vždycky ji pozná.

San Gimignano

Město rozhodně patří k nejznámějším a nejnavštěvovanějším místům v Toskánsku. Tak jako mnoho jiných se rozkládá na vrcholu kopce, uvnitř hradeb si zachovalo středověký charakter, nabízí úzké stinné uličky, pohledy do příjemných dvorků plných květin, romantická zákoutí. Na rozdíl od ostatních však má navíc vzhledem ke své velikosti neúměrné množství hranatých kamenných věží neobvyklé výšky.

Do dnešních dnů jich přežilo prý třináct (já jsem se nedopočítal), původně prý jich bylo 72. To mi ale není jasné, jak se do města mohly vejít.

Místo bylo osídleno už Etrusky a později Římany, někdy v desátém století dostalo první hradby (ty dnešní jsou o 300 let mladší) a dál utěšeně vzkvétalo. A pak přišly spory a soupeření mezi dvěma politickými skupinami: guelfy, tedy stoupenci papeže, a ghibelliny, kteří naopak podporovali císaře.


Piazza della Cisterna

Takhle řečeno je to hodně zjednodušené, ale v podstatě šlo jako vždycky v první řadě o koryta, tedy o moc a o peníze. San Gimignanu se tehdy dařilo dobře, mělo dvakrát tolik obyvatel než dnes, za jeho hradbami jste mohli najít několik klášterů, nemocnic, ba i lázně a nevěstinec. Město ovládaly dvě rodiny (byli to Ardinghelliové a Salvuciové, ale nevím, jestli vám to pomůže) a nejen že se každá snažila urvat víc pro sebe, navíc patřily každá k jinému politickému táboru. Spory nabraly na síle v polovině XIII. století, mezi rodinami vypukla vendeta, rodiny stavěly věže, jednak z obranných důvodů a jednak aby ukázaly svou moc. A tak podle klíče „kdo dál dočurá“ bylo záhy městečko plné věží. Konec soupeření udělala až morová rána v polovině XIV. století. Později město zchudlo, jeho význam poklesl a na výsluní jej přivedla až vlna turistiky po druhé světové válce. Problémům však není konec, neboť díky spodní vodě je narušena statika některých věží.


San Agostino, San Gimignano


Piazza del Duomo

Většina návštěvníků vstupuje do města jižní branou Porta San Giovanni a logicky pokračuje po Via San Giovanni do centra (pokud tak malé město jak San Gimignano něco jako centrum má), na náměstí Piazza del Duomo.


Piazza del Duomo

My jsme dovnitř pronikli malou brankou od severu a hned na úvod jsme si prohlédli kostel San Agostino. Století? Zvenčí konec XIII., zevnitř XVIII. V porovnání se zbytkem města tu bylo jen málo návštěvníků, bylo dost klidu na prohlídku interiéru s freskami zobrazujícími život sv. Augustina, kaple sv. Bartoloměje i příjemného rajského dvora se studnou plnou zelené vody uprostřed.

Jak jsme se blížili k Piazza del Duomo, lidí přibývalo. Byl bohužel čtvrtek, den trhů, a tak náměstí samo bylo plné stánků nabízejících běžnou směs kýčů, které bránily v pohybu i ve výhledu. Koupili jsme si proto lístky do Palazzo Popolo s městským museem, prošli jsme expozici obrazů a soch a potom jsme vystoupali vzhůru na Torre Grossa, nejvyšší věž ve městě.

Výhled rozhodně stál za to, přestože dojem z obou náměstí kazily stánky trhovců. Snažili jsme se spočítat věže a určit která je která, leč s mizivým úspěchem.


San Agostino

Měli jsme dobrou vůli navštívit Collegiatu, což je místní dóm z XII. století, odradilo nás ale množství lidí, čekajících na prohlídku. A tak jsme slavné malby a fresky z XIV. a XV. století neviděli. Zato jsme se hezky prošli uličkami. Stačí totiž zahnout nazdařbůh z hlavní ulice (tedy, popravdě, ono těch možností kam zahnout zase tolik není) a jste (skoro) sami, úzké uličky a malebná zákoutí plná květin máte pro sebe - tedy pokud nebudu počítat paní s konvičkou, která právě květiny zalévala. Prošli jsme San Gimignano tam a zase zpátky a mezitím ještě částečně napříč (jen Roccu jsme vynechali) a pak jsme usoudili, že v rámci našich možností jsme město viděli a na důkladné seznámení a strávení by bylo třeba alespoň dvou dní. A tak jsme sedli do auta a zamířili na západ, k moři. Zítra po poledni nám totiž jede trajekt.


San Gimignano


San Gimignano, tentokrát s věznicí

Opět jsme projížděli malebnou zvlněnou krajinou, minuli jsme místní moderní věznici a pak se nám do cesty postavila Volterra. Etruské město na kopci, jak jinak. Ve čtvrtém století př.n.l. se jmenovalo Velathri. A protože jsem si při tomhle výletě Etrusků zatím ještě neužil, museli jsme se tam stavit, přestože odpoledne už pokročilo.


Medicejská pevnost, Volterra

Východní části města dominuje medicejská pevnost, která však je veřejnosti nepřístupná. Tabulky varují případné narušitele: objekt je střežen ozbrojenou stráží. Nápis nad bránou tato opatření vysvětluje: jedná se o další věznici. Než jsme se dostali na náměstí Piazza dei Priori, museli jsme ujít hodný kus cesty. Opět jsme míjeli řady kamenných domů a přestože jsme šli po hlavní ulici, bylo tu daleko méně obchodů a domy byly hůře udržované než v San Gimignanu.


Palazzo Pretorio, Volterra

Konečně jsme došli na rozlehlé náměstí lemované starobylými domy, se starým sídlem vlády (prý nejstarším v Toskánsku), Palazzo dei Priori (1208-1257) v jižním rohu. Radnice ale není jediným palácem na tomto náměstí. Proti ní najdete Palazzo Pretorio a vedle biskupský palác Palazzo Vescovile. Původně to tedy byla sýpka, ale když biskup přišel v XV. století v důsledku výstavby pevnosti o střechu nad hlavou, přestavěli mu ji na palác.


Palazzo dei Priori

Libo další palác? Prosím, máme tu Palazzo Incontri, ve kterém je nyní banka.

Paláce stačily. Abychom se dostali ke katedrále, museli jsme obejít Palazzo dei Priori na náměstí Piazza S.Giovanni. První, co nám tam padlo do oka, bylo pruhované románské baptisterium. Kamenná fasáda katedrály nepůsobí zdaleka tak honosným dojmem jako třeba kostely v Lucce. O to honosnější je vnitřní výzdoba. Zlacený renesanční strop, mramorové sloupy a pruhované klenby vás vedou k oltáři, od kterého vpravo, v kapli umístěné v boční uličce, najdete plastiku Snímání z kříže z XIII. století, která je zřejmě nejvýznačnějším uměleckým dílem nacházejícím se v tomto kostele. Tvoří ji pět polychromovaných dřevěných soch, vytvořených neznámým umělcem v roce 1228. Zarazilo mě, že rok vzniku se zachoval přesně, jméno tvůrce ani přibližně.


dóm, Volterra		Baptisterium

Naše kroky vedly dál k západní bráně. Ulice se svažovala a zase vypadala daleko obyčejněji než ty, kterými jsme se procházeli dopoledne. Těsně před branou Porta S.Francesco, na stejnojmenném náměstí najdete stejnojmenný kostel. A v něm, vpravo za závěsem, je menší kaple Capella dela Croce di Giorno, zevnitř zcela pokrytá úžasnými freskami z počátku XV. století, zobrazujícími příběh Panny Marie a Krista a legendu Sv.Kříže. Abyste si je mohli prohlédnout, nezapomeňte si rozsvítit. Vypínač je vedle dveří.

Za branou by se dalo ještě pokračovat dál až k útesům Balze, strmě spadajícím do kraje. Tady se už dob antických doloval alabastr, který se dodnes zpracovává v mnoha dílničkách ve městě.


etruská brána

Původní etruská Volterra byla mnohem větší než ta dnešní, její část u Balze však již dříve padla za oběť sesuvům svahů narušených dolováním i přirozenou erozí. A tak zde jen na několika místech můžete najít časem silně poznamenané kvádry, které tvořily etruské hradby.

Vraťme se ale ještě zpátky do města: jižní brána, Porta all’ Arco, má svůj původ ve třetím století př.n.l. A některé z kamenů, ze kterých je postavená, na to i vypadají. Tři tmavé opršelé kameny vsazené do klenby mohly být docela dobře podobiznami etruských bohů. Hned vedle, na východ od brány, leží rozlehlý park, ve kterém byly odkryty další etruské památky. V době naší návštěvy byl však zavřený a tak jsme se prošli ještě podél medicejské pevnosti a pak pokračovali k pobřeží.


Campo dei Miracoli, Pisa

Co s dopolednem? Tradičním místem, kde strávit čekání na trajekt, je Pisa. Město leží jen pár kilometrů severně od Livorna a nemám v úmyslu se o něm moc rozepisovat (ono se mi totiž ani napodruhé nestačilo zalíbit).

Měli jsme totiž čas jen najít místo k zaparkování, projít několika neutěšenými ulicemi na břehu řeky Arno, zabloudit, zeptat se na cestu a pak dorazit na turisty obležené Campo dei Miracoli s úžasnými památkami z XI. a XII. století, tedy baptisteriem, katedrálou, hřbitovem (Composanto) a především nakloněnou věží, která se už dávno stala světoznámým symbolem Italie. Po dlouhých opravách je teď věž opět přístupná návštěvníkům a jejich množství je regulováno vstupným. Tak jsme to jako správní turisté také viděli, ještě se mi, ženo, postav sem, já si tě vyblejsknu, ať se máme čím chlubit známým, pak rychle najít, kde jsme nechali auto a vzhůru do Livorna. Čeká nás Korsika.