Cestopisy

> Cestopisy > Toskánsko a Korsika > Porto a okolí

Korsika

Porto a okolí: Calanche, Capu d'Ortu, Arone, Capu Rossu

Za Calvi na chvíli zastavujeme, abych si vyfotografoval, co všechno tady kvete. Ještě tak umět přiřadit ke květinám a keřům jména. Silnice se napřed drží pobřeží, potom si zkrátí cestu u Capo Cavallo a je tu zátoka Baie de Crovani s oblázkovou pláží a kempem Morsetta, který jsme si při minulých pobytech oblíbili. Silnice sjíždí z mírného kopce, v pláni vlevo stále stojí velký opuštěný kamenný dům. Nejedeme ale až do kempu, necháváme auto na malém plácku vedle silnice u prvních domků a vydáváme se k moři.

Baie de Crovani

Je to jen pár kroků a jsme na pláži. Ne, nikdo ty krásné barevné oblázky ta těch deset let neodvezl, jsou pořád tady. Většinou červenohnědé, se světlejšími a tmavšími žilkami, ale i šedé a bílé, proužkované i kopenaté. Vytahuji z kapsy ten, který jsem si odvezl minule a pokládám ho mezi ostatní, rozpálené sluncem, aby od nich načerpal novou energii. My se zatím půjdeme vykoupat. Pláž je prázdná, další návštěvníci jsou nejméně sto metrů od nás, vlny jsou malé, voda je čistá, ale... studená. Tak těch 16-17 stupňů, jako na Baltu, odhaduji. Ale přesto si trochu zaplaveme a na rozhřátých oblázcích ve slaném větru od moře a v paprscích květnového slunce rychle uschneme a zlenivíme a čas ztratí svoji důležitost.

z Col de Palmarella:
Capu Seninu - Girolata - Scandola

Nojo, ale takhle se nikam nedostaneme. Tenhle výlet měl být aktivní, samé chození po kopcích a ne válení se na pláži. A tak pokračujeme dál do průsmyku Bocca a Palmarella, kde se otevírá výhled na poloostrov Scandola s přírodní rezervací a záliv Girolata se stejnojmennou vesnicí, do které se dá dostat jen pěšky či po vodě.

Golfe de Porto
z Bocca a Croce

Nevede do ní totiž žádná silnice, což ale nebrání tomu, aby tam v sezoně nebylo přecpáno. Kdo by si nechal ujít příležitost vesničku bez aut navštívit? Ta navíc leží na dálkové chodecké trase Mare e Monti a tak o návštěvníky nemá nouzi. Také jsme měli v úmyslu ji navštívit, stejně jako Scandolu (kam však není vstup dovolen, prohlíží se jen z loděk), ale nevešla se nám do programu. Jeden z důvodů proč se sem nevracet na nás čekal za průsmykem Bocca a Croce na druhé straně girolatského zálivu. Končila tam totiž silnice, dál byla ve stavbě a naše auto na štěrku a výmolech zvících rozměrů malého kráteru velmi silně protestovalo (po návratu musí určitě k autolékaři, aby se na ně podíval). A tak jsme zbývajících dvaadvacet kilometrů do Porta zdolali co noha nohu mine.

Porto

Takže Porto. Důležité turistické středisko na severozápadě Korsiky. Jedna ulice od silnice k moři a podél ní jeden hotel vedle druhého. Tedy žádní giganti, jen dvě, tři patra a dost. Porto si zachovává lidský rozměr a janovská věž na pobřeží je stále jeho dominantou. Stálých obyvatel v něm mnoho nebydlí, to spíš výše v údolí v Otě nebo za kopcem v Pianě. Na jedné z místních tabulí také najdete Porto, Marina di Ota. Hlavní sídliště byly Ota a Piana a v horách mezi oběma vesnicemi také najdete pozůstatky staré cesty spojující tyto vesnice. Cesta je místy vytesaná do skály, místy jde po zídkách vyskládaných z kamenů.

Ota

Prošli jsme Porto, podívali se na ceny v hotelích (od 35 euro za dvoulůžák, jeden hotýlek měl pokoje za 20, ale všechny obsazené) a pak jsme se vydali hledat kemp. Městský měl zavřeno, další byl v rekonstrukci (častý jev i v Italii) a tak jsme skončili v terasovitém Sole e Vista.

Gorges de Spelunca

Kromě výhledu na věž v Portu a horu Capu d’Ortu takřka přímo ze stanu má tenhle kemp ještě jednu vlastnost: horní vjezd vede na silnici do Oty, takže není nutno scházet dolů do Porta. To ale v tuto chvíli ještě nevíme. Slunce se blíží k obzoru, na větší výlety už není čas a tak se jedeme podívat na janovský most. Vyjíždíme napřed do kopce k vesnici Ota, tvořené převážně kamennými domy rozloženými ve svahu podél silnice, a z ní klesáme zpět k říčce Porto. Podél silnice rostou olivovníky, pod jejichž korunami jsou natažené husté sítě, které zachytávají padající zralé černé olivy. Údolí je hustě zarostlé a tak most není vidět, dokud nejste u něj a neprojdete po pěšině křovím.

Ota, most

Elegantní jednoduchý kamenný oblouk se klene přes kamenité koryto říčky. V nejvyšším bodě je klenba tvořena jen jednou vrstvou kamenů, což si však uvědomíte, až když odečtete výšku zídky tvořící zábradlí od tloušťky celého mostu. Za janovským mostem pokračuje pěšina dál, vzhůru do údolí k dvojici mostů postavených nad soutokem dvou potoků a dál soutěskou Spelunka nahoru do Evisy. Přes mosty vede silnička od Oty, která posléze vystoupá vzhůru a připojí se k silnici z Porta do Evisy.

Calanche

K panoramatu Portského zálivu patří hora Capu d’Ortu, holý masiv z narůžovělé žuly zvedající se od moře do výšky 1294m. Její severní stěna padá téměř kolmo k Portu a je neschůdná, cesta nahoru vede od západu, z vesnice Piana. Silnice z Porta do Piany je vytesaná do strmého úbočí a patří k nejnavštěvovanějším místům na Korsice. Vede totiž srdcem Calanche, oblastí, kde eroze vymodelovala skalní útvary do nejnepravděpodobnějších tvarů, ve kterých duše obdařená byť jen malou dávkou fantazie může objevovat tvary lidské, živočišné i jiné.

Capu d'Ortu

I teď, mimo hlavní sezonu, je tu velmi čilý provoz. Auta a autobusy projíždějí silnicí pomalu a před nepřehlednými zatáčkami troubí. Na vyhnutí tu moc prostoru není a na místech k tomu určených většinou parkují auta turistů. Autobusy obvykle vyloží své pasažéry nahoře na začátku nejzajímavější části a ti pak pěšky scházejí dolů k Portu. A tak chodci, věčně přebíhající z jedné strany na druhou a tvořící skupinky ke zvěčnění před nejzajímavějšími objekty, tak přispívají ke zmatku na silnici. Takže obrnit se trpělivostí a připravit se na pomalou jízdu. Kdo ale dojel autem do Porta už samozřejmě dávno ví, že cestovní rychlost na Korsice je jen malým zlomkem toho, na co je zvyklý z domova.

Kousek pod Pianou odbočuje doleva kamenitá cesta k fotbalovému plácku, u kterého začínají značené cesty do hor. Jedna z nich vede i na Capu d’Ortu, značení ale není nijak přesvědčivé (těžko hledat na světě něco, co by se vyrovnalo tomu, čemu dal základ Klub českých turistů u nás). Nástup je mírný, jdeme údolím a borovice nás chrání před sluncem. Ráno bylo skoro zataženo, mraky se však rozpustily a slunce už zase připaluje. Po chvíli začne cesta stoupat a, jak se blíží k hřebenu, les řídne a růžových kamenů, povalujících se po lese, přibývá. Vycházíme z lesa a ocitáme se ve světě červených skal, i tady zvětralých do fantaskních tvarů. Říkám si, že útvary kolem silnice jsou tak navštěvované a proslavené hlavně proto, že jsou velmi snadno dostupné. Cestou na Capu d’Ortu je k vidění podobných útvarů víc - a možná i zajímavějších. Nemají však za pozadí Portský záliv, ale oblohu a ještě tak nějaké borovice.


svět červených žulových skal na svazích Capu d'Ortu

Golfe de Porto
z Capu d'Ortu

Poslední úsek výstupu je nepřehledný a když netrefíte na tu správnou cestu i náročný. Na kamenné mužíky se spolehnout nedá, staví je tu každý, i ten, kdo zjistí, že jeho cesta dál nevede a musí se vrátit. Mužík po něm ovšem zůstane a tak jsou jich tu po svahu stovky. Nakonec se nám daří propracovat se až na vrcholek. V dálce ve vnitrozemí se zvedají zasněžené vrcholky korsických dvouapůltisícovek a když uděláme pár kroků k severu, zatají se nám dech.

věže Capu d'Ortu
tentokrát shora

Před námi se otevírá propast a za dvěma žulovými zuby leží v bezedné hlubině Porto a mořská hladina, zelené údolí s vesnicí Ota a soutěska Spelunka, stoupající k Evise.

Gorges de Spelunca se táhne
do vnitrozemí k zasněženým vrcholkům
Monte Cinto a Monte Rotondo

Tatranka jako vrcholová premie a pak sestup. Cesta dolů se hledá hůř než nahoru, nakonec ale poznáváme povědomé skalní tvary a nacházíme tu správnou cestu. Na rozcestí se vydáváme severnější cestou, než jsme přišli nahoru. Rozcestníky tu jsou, jejich údaje jsou však neúplné a je třeba je brát s rezervou. Nějaké české turisty to dokonce dohnalo až k tomu, že údaje opravili podle svého a připojili nevybíravé komentáře.

Nejsem si jistý, jestli právem. Ač nejsme nijak zdatní, náš čas byl někde mezi oficielním a „českým“ údajem. Takže, vážení, méně piva a více soudnosti.

Cesta, kterou jsme vybrali k sestupu, neodbočila do údolí a pokračuje dál po hřebínku kolem skalních útvarů.

stará cesta z Piany dp Oty

Po kamenech se míhají spousty ještěrek, hnědých zelených i smaragdových, je ale možné, že barva přechází ze zelené do smaragdové podle úhlu dopadajícího světla. Nakonec ale i tahle cesta zahne dolů, projde kaštanovým hájkem, kde koruny stromů nesou stopy po prořezávkách, které mají zajistit lepší úrodu a delší život stromu, a nakonec nás přivádí k fotbalovému hřišti. Cestou jsme zahlédli i kousek staré cesty z Piany do Oty. Teď nám ještě zbývá prokličkovat davy turistů na silnici do Porta a je tu další příjemný večer v klidném kempu. Slunce sice při pohledu z našeho stanu nezapadá do moře a mizí za svahem, vidíme ale na janovskou věž v Portu. Její silueta vystupuje na pozadí mořské hladiny, která se stejně jako obloha barví do oranžova a tmavne. Když se rozsvítí reflektor v zoufalém pokusu nasvítit dominantu Porta, je podívané konec a je čas jít spát.

Ráno se vydávám opět do Oty v bláhové naději, že se mi podaří vyfotit ladný oblouk janovského mostu v lepším světle.

pláž Arone

Odhad denní doby není špatný, leč před devátou je zde již čilý pěší provoz a většina procházejících se alespoň na chvíli posadí na zábradlí mostu, případně si tam i dá svačinku. Po několika snímcích zachycujících právě do záběru vběhnuvší pestře oděné postavičky zaskřípu výhružně zuby, sbalím stativ a jdu jinam. Jinam znamená prokličkovat opět silničkou přes Calanche do Piany. Lidí na vozovce je snad ještě víc než včera a pobíhají sem a tam jako králíci v bedně. Dnes si tento nafoukaný odsudek mohu dovolit, protože už mám nafoceno ze včerejška a nemusím se proto ani na chvíli stát jedním z nich. V Pianě odbočuji na silničku vedoucí k moři. Vede mě rozkvetlými loukami a mezi vonícími keři maquis napřed po hřebínku a pak dolů k pláži Arone. Tady končí.

Capu Rossu

Teď ještě tu jde najít místo k parkování, v létě to bude nejspíš beznadějné. Stojí tu pár domků, chatek a restaurací, po zimě ještě rozespalých a většinou zavřených. Slunce se opírá do pruhu jemného bílého písku, lemujícího rozmáchlý oblouk zátoky, a nám to nedá abychom nevyužili příležitosti. Ale přestože při výstupech na okolní kopce už se zdá, že je pořádné horko, po vykoupání v chladném moří se našinec rád uklidí někam za vítr, který najednou chladí až příliš. Inu, je teprve polovina května.

severní pobřeží Capu Rossu, Golfe de Porto

Cestou z Piany k Arone jsme míjeli kiosek s prašným parkovištěm. Je to zhruba za polovinou cesty a silnice zde prudce mění směr ze západního na jižní. A právě od tohoto kiosku se dá pěšky pokračovat na romantický červený útes Capu Rossu s romantickou kamennou janovskou věží na vrcholku.

z Capu Rossu k jihu

Pěšina zpočátku nepřekonává velké výškové rozdíly, vede opět rozkvetlou maquis, na kamenech se vyhřívají barevné ještěrky a vlevo se otevírají výhledy na nesčetné zátoky západního pobřeží, na pláž Arone a skalnatý prst vystupující z vody pár metrů od břehu poloostrova. V závěru však je přece jen třeba zdolat výškový rozdíl několika desítek metrů k věži. Průvodce (Korsika, nejkrásnější turistické trasy) sice hovoří o majáku, nic takového tu ale nenajdete. Jen opravenou kamennou věž, jejíž vchod je otevřen a můžete tedy schodištěm - do prvního patra venkovním a pak v tloušťce zdi - vystoupit na překvapivě rozlehlou horní plošinu. Otevírá se tu výhled na sever, na zelenomodré vody Golfe de Porto a skály spadající příkře do moře. Návštěvníků je tu jen pár a ani na zpáteční cestě jich mnoho nepotkáváme.