Cestopisy

> Cestopisy > Toskánsko a Korsika > Lucca

Lucca

A jsme vlastně z údolí venku – celou horní část údolí Garfagnana jsme ke své škodě vynechali (řekněme to jinak: nechali jsme si ji na jindy) a teď nás čeká město v rovině, Lucca.

Santa Maria Forisportam, Lucca

Blížíme se k ní a já přemítám, které jezero měl asi na mysli Jaromír Hanzlík coby mladý Otec vlasti, když Lukánským (stejně jako jejich protivníkům) při pohledu na truhlu s odměnou sliboval: Budu u jezera. Zda se to mohlo takhle odehrát I ve skutečnosti mi není známo. Za ověřené však lze považovat, že v letech 1331-33 bylo město pod vládou Jana Lucemburského.

dóm Sv.Martina, Lucca

Předměstí jako každé jiné, ale když se jím prokoušete, ocitnete se na okruhu kolem historického jádra. Kolem červených cihlových hradeb, které je obkružují, je široký trávník a za ním teprve silniční okruh. Nepokoušejte se zajet dovnitř: najít místo k parkování je nad lidské síly, změť uliček vás vcucne, semele a když beznadějně ztratíte orientaci, vyplivne vás tam, kde jste začali: na obsazeném parkovišti u jedné z bran. Lepší je nechat auto někde na okruhu a vypravit se dál pěšky.

Na návštěvu Luccy je třeba se řádně psychicky připravit. Čeká vás totiž nadlidská a pro běžného turistu nevstřebatelná dávka starobylých uliček, romantických zákoutí, mramorových portálů, fresek, soch, artefaktů a dalších pozoruhodností. Pro poctivce je to materiál na několik dní. My jsme poctivci nebyli a navíc jsme podcenili přípravu a tak teď v žádném případě nemohu poskytnout komplexní a fundovaný výklad – ostatně, proč také. Toho jsou plné bedekry.


dóm Sv.Martina, Lucca			Sv.Jan

Otevřené prostranství před hradbami, připomínajícími opevnění Terezína nebo Vyšehradu (avšak staršími – stavěly se v XVI. a XVII. století), jsme překonali bez úrazu.

Sv.Jan, Lucca

Místo vojáků s mušketami na nich teď, v době míru, najdete spíše ve stínu stromů se procházející dvojice a bežce pro zdraví: plocha na hradbách byla upravena jako park. Branka v jihovýchodním výběžku hradeb nás propustila dovnitř a my jsme nedočkavě vyhlíželi první památku. Tou byl kostel Santa Maria Forisportam. Dnes už tedy foris portam, tedy před branou, není, ale v XII. století, kdy jej stavěli, bylo město menší a brány jinde. Strohý interier a románský portál s prostými sloupy, jehož nejvyšší část už není z mramoru, ale z červených cihel.

Sv.Jan, Lucca

To dóm Sv.Martina, panečku, to je jiná podívaná. Sice se stavitelům nějak nepodařilo správně rozměřit prostor a portál je díky tomu nesymetrický, s jižním obloukem příléhajícím k mohutné zvonici (která tu stála dříve než dóm) jaksi zmáčklým, ale já jsem jim to nakonec odpustil. Jako omluvu za přehmat v proporcích, nebo snad ve snaze odvést pozornost jinam, vyzdobili totiž portál bohatě arkádami s desítkami různě zdobených sloupů a kde by zůstal byť jen kousek volného místa, vytvořili reliéfy s ornamentálními nebo zvířecími motivy. I v interiéru, jen velmi spoře osvětleném románskými okny, je na co se dívat. Nejvíc návštěvníků (ano, tady už nejsme sami jako v Barze) přitahuje osmiboký altánek ve kterém je k vidění Svatá Tvář, socha Krista z cedrového dřeva. Legenda praví, že se jedná o dílo Nikodema, který byl očitým svědkem ukřižování, turistický průvodce však trochu posměšně podotýká, že se s největší pravděpodobností jedná o kopii z třináctého století, vytvořenou podle starší kopie (XI. stol.) originálu ze století osmého. Každý ale ví, že tento nejdůležitější a nejznámější artefakt ze všech, co jich v Lucce je, sem připutoval o své vlastní vůli. Nejdřív lodí ze Svaté země a potom pomocí volů vedených jen Boží vůlí.

Když jsme si prohlédli i obrazy od Bronzina, Tintoretta a dalších a konečně jsme se otočili k dómu zády, padl náš pohled na další kostel (povzdech),

Sv.Michael, Lucca

tentokrát na baziliku Sv.Jana, která byla původně městskou katedrálou. Prošla několika přestavbami a při posledních opravách byly odkryty zbytky původní římské zástavby, které si můžete prohlédnout za mírný poplatek. Od pokladny můžete alespoň obdivovat zlacený strop. S tím jsme se i spokojili, je třeba šetřit síly.

Ještě jeden kostel? Pak tedy Sv.Michael na stejnojmenném náměstí. Náměstí tady bylo vždycky, původně v II. století př.n.l. tedy římské fórum, kostel postavili až ve století XI., opět v toskánském románském slohu. Západní fasáda je podobně jako u dómu Sv.Martina celá z mramoru se čtyřmi patry arkád, rozličně zdobenými sloupy a inkrustací. Tady je ale vidět, že investoři přecenili své možnosti: západní fasáda je vyšší a širší než vlastní kostel, nacházející se za ní, a některými arkádami je vidět oblohu.

Sv.Fredian
(zcela nahoře)

Další kostel? No, už to snad stačilo. A tak jsme Sv.Frediana s obří mozaikou Nanebevstoupení Páně i další kostely (a nejen je) viděli jen z dálky.

Z dálky a shora, protože když se v lese ztratíte, je dobré vylézt na strom. Ve městě to ale nebývá strom, nýbrž vhodná věž. I Lucca má takovou. Jmenuje se Torre dei Guingi a patří k renesanční vile (tedy, je to pořádná vila, když má 44m vysokou věž), kterou si na začátku XV. století nechal postavit jeden místní šlechtic. Drápali jsme se tedy schod za schodem, patro za patrem vzhůru na věž a když jsme konečně vystoupili na samotný vrchol, ...rostly tam stromy. Cesmínové duby. Nemám s těmito stromy žádnou zkušenost, takže se mohu ve svém úsudku mýlit, ale na rozdíl od autorů průvodce, kteří mluvili o starobylém stromu, jehož kořeny prorostly stropem do nižšího podlaží, jsem viděl několik nepříliš silných stromů vysazených do metrové vrstvy zeminy. Každopádně rozhled z věže stál za to. Od nemravného nahlížení do soukromí dvorků přímo pod věží přes pálenou krytinu střech a věže kostelů k hradbám, přes nové městské části k horám na severu. Jo, tam nejspíš pršelo. Slunečný den ve městě ve mně vyvolával výčitky, že jsme nevyrazili raději do hor, ale pohled z věže na rozplizlé kupy mraků rozvalující se po horách mě uklidnil.

Piazza Anfiteatro Romano

A hele, támhle je to kulaté náměstí, tam se ještě musíme podívat. Jmenuje se Piazza Anfiteatro Romano a, jak název napovídá, rozkládá se na místě, kde kdysi stával římský amfiteátr. Ten už dávno vzal zasvé, kámen z jeho zdí se přeskupil do podoby kostelů, půdorys ale zůstal zachován v tvaru náměstí. Z domů po jeho obvodu vybíhaly na plochu stolky restaurací s různobarevnými ubrusy a těšily se na své hosty.

Přestože už slunce mizelo za střechami a stíny se rychle dloužily, většina stolků se těšila marně. Květen ještě pro ně není ta správná sezóna.

Tam, kde jsou kaňony ulic nejhlubší, už vládly stíny a místní důchodci posedávali v posledních paprscích slunce na podezdívce musea, ve kterém právě byla výstava modelů vynálezů Leonarda da Vinciho. Proč ne? Měli jsme v úmyslu zajet se podívat na stálou expozici do Vinci, takhle ušetříme čas a benzín. Výstava nebyla velká, modely byly pečlivě vyrobené ze dřeva a bylo jich několik desítek. Co mě zaujalo? Zrcadlová komora, do které umělec umístil model a viděl ho současně ze všech stran, aniž musel měnit stanoviště.

Nebo jeřáby s automatickými háky. Ty mě zaujaly hlavně tím, že u některých jsem nepochopil, jak byly myšlené. A mám podezření, že obdobný problém měl i výrobce modelu.

Piazza Napoleone

Cestou k autu jsme přešli ještě náměstí Piazza Napoleone, které jako by sem svou vzdušností a stromořadím vzrostlých platanů nepatřilo.

Za noclehem jsme vyrazili do kempů na pobřeží. Většina jich ještě byla zavřených a i ty otevřené nebyly příliš zařízené pro turisty se stanem. Celá plocha kempu je tu rozdělena na ulice a parcely, na kterých jeden vedle druhého stojí celoročně obytné přívěsy, doplněné stanovými přístřešky, přístavky z překližky, plechu či jiných materiálů, plůtky, to vše slátané podle vkusu majitele. A pod stany tu čekají na sezónu plastové stolky a jízdní kola či mopedy. Sociální zařízení jsou většinou ještě až na nejnutnější minimum zavřená, v rekonstrukci, a teplá voda neteče. Pro stany je určena jen mizivá část plochy a její umístění, často v nějakém zapadlém koutě, vyvolává z paměti slova klasika: Tam leží bez víry samovrazi.... Byl tu ale klid, protože jsme v kempu byli sami.

Pokračování: Apuánské Alpy, Carrara, mramorové lomy