Cestopisy

> Cestopisy > Toskánsko a Korsika > St.Florent, Murato a Monte Tolu

Korsika

něco úvodem a pak už okolí St.Florent, Murato a Monte Tolu

Livorno - přístav v přestavbě

Sedíme na lodi, která se připravuje k vyplutí, a vedle v přístavu bourají staré skladištní budovy. Na severu je možné tušit v oparu zasněžené vrcholky Apuánských Alp. Odjíždíme, tak se vyčasilo. Jak bude na Korsice? Před námi je ještě pět hodin cesty a tak si povíme něco málo o ostrově, na který plujeme.

Filitosa - památky na nejstarší osídlení

Lidé bydleli na Korsice odnepaměti. Tento neurčitý termín v tomto případě znamená, že nejstarší nálezy jsou osm a půl tisíce let staré. Žili si pokojně, když zrovna nelovili ryby a zvěř nebo nesbírali co ostrov dal, vztyčovali velké podlouhlé kameny. Idylka trvala do té doby, než před nějakými třemi tisící let přišli noví a podle toho, že památky na ně nahradily ty dřívější, lze soudit že poněkud agresivnější přistěhovalci, Torréni. Stavěli kamenné věžovité stavby a osídlili také sousední Sardinii.

Bonifacio

V šestém století př.n.l. se na ostrově usadili Řekové a úspěšně obchodovali. Jejich město Alalia dobyli později Římané (co kdyby se nám tam usadili Kartaginci, to by přece nešlo!), přejmenovali je na Alerii a o moc víc se nestarali. A potom Západořímská říše padla a obyvatelé Korsiky z vnitrozemí, do kterého se už dávno stáhli, přihlíželi, jak se na jejich ostrově řežou mezi sebou vlny nájezdníků: Góti a Vandalové dostali nářez od Byzantinců, ti však nestačili na Maury, kteří si z ostova udělali loviště otroků, čemuž se snažila učinit přítrž branná moc křesťanstva... a máme tu XI. století. Šlechta z pevniny hledala ochranu pro své zájmy na ostrově a papež tím pověřil biskupa z Pisy. Necelých 60 let pisánské správy je nejspíš nejklidnějším obdobím ostrova. Neválčilo se, kvetl obchod, stavělo se. A potom se na ostrov vecpal Janov, který dosáhl u papeže rozdělení ostrova, opevnil se na jihu a postupně se roztahoval k severu.

Bonifacio - hřbitov

Po prohrané námořní bitvě v roce 1284 už Pise nezbylo než sbalit kufry. Ke škodě ostrovanů. Janov opevnil některá města, postavil kolem celého pobřeží věže (postavili jich přes 80 a ještě dnes je jich k vidění kolem šedesátky), hezky na dohled jednu od druhé, a místní obyvatelstvo nemělo možnost ani hrát druhé housle: Janované je vyháněli z měst a nutili je pracovat pro Janov. A Janov zde vládl pět set let. V polovině XVI. století sice na krátkou dobu získala kontrolu Francie, nicméně Janovu se podařilo situaci zvrátit ve svůj prospěch a upevnit pozice. Korsičané se samozřejmě bouřili a v 30. letech XVIII. století se jim téměř podařilo osvobodit – Janovu na pomoc však přispěchala Francie, která čula příležitost, jak se zde uchytit a posílit své zájmy. Povstání však vypuklo znova v roce 1755. A pokud na Korsice narazíte na sochy Pascala Paoliho, pak vězte, že to byl právě on, kdo Korsičany sjednotil a vytvořil korsický stát s vlastní ústavou. Leč ouha. Janov opět požádal o pomoc Francii, ta obsadila klíčová města na pobřeží a v roce 1768 získala správu nad Korsikou i formálně. O rok později porazili Francouzi Paoliho a uvelebili se tu, zdá se, natrvalo. Na konci XVIII. století tedy ještě našla své místo dvouletá epizoda, ve které se ostrov snažila na základě Paoliho žádosti o pomoc získat Britanie a po Korsice šilhalo tehdy i Rusko, ale nakonec přece jen zůstalo u té Francie. Mnoho Korsičanů našlo práci a přiležitost k uplatnění ve Francii. Příkladem buď třeba Napoleon, který však, ač sám Korsičan, toho moc pro rodný ostrov neudělal.

No, a pak se divte národu s takovouhle historií, národu, který dva tisíce let žil v horách a pod cizí nadvládou, že je poněkud nedůtklivější a drsnější ve svém cítění a činech, než je zvykem. V uplynulých letech jsme poměrně často, většinou zjara, před turistickou sezonou, slýchali o atentátech na prefektury, četnické stanice a další úřady, symbolizující francouzský stát. Už od 60. let XX. století narůstalo nacionalistické hnutí, jehož představitelům se zdálo, že francouzská vláda vytváří lepší podmínky na Korsice přivandrovalcům a cizákům než Korsičanům. Vznikla Fronta národního osvobození Korsiky, nacionalistická strana, propagující autonomii ostrova. Pokud na zdech domů uvidíte načmáraná písmena FLNC, pak se jedná právě o zkratku této strany. Ale ani ta nebyla jednotná a někdy začátkem 90. let se rozpadla na frakce. A násilné akce jsou právě excesy, vyvolávané těmi militantnějšími z frakcí.

Jednou, při minulém výletu na Korsiku v r.1994, jsme byli pozváni na návštěvu k jedné krajance, která se před lety na Korsiku provdala. Byla milá, pozvala nás dál, ráda si zase popovídala po čase česky. Vyprávěla, jací jsou Francouzi hrozní, jak Korsiku vykořisťují. „No řekněte, proč mám platit za máslo víc než se platí na pevnině? Je to přece stejný máslo!“ Řeč se stočila na investice do infrastruktury, na výstavbu silnic, financovanou francouzskou vládou. „Když nás chtějí, tak ať koukají platit!“ Ptali jsme se, jak je to na Korsice s pracovními příležitostmi. „Proč bych dělala? Většina toho, co jíme, nám vyroste na zahrádce a na zbytek dostávám podporu.“ Tož tak.

Ale kdo ví, jak to vlastně ve skutečnosti je. Kdesi jsem četl, že se za nacionalismus schovávají skupiny organizovaného zločinu, kterým vyhovuje zmatek a nejistota a o národ jim vůbec nejde. Kdo ví.

St.Florent

Pro návštěvníka Korsiky jsou nejviditelnějším znakem nacionalismu přepsané dopravní ukazatele a označníky obcí – nejčastěji se jedná o „francouzské“ O přepsané na „korsické“ U. Někde vedle sebe v klidu stojí obě varianty, někde je francouzská začmáraná nebo přepsaná (přičemž tabule může být podle vkusu tvůrce úpravy i prostřílená), někde najdete jen korsickou. Nejednotnost v názvech panuje i v mapách, turistických průvodcích a značení cest. Nedejte se zmást. Capo d’Orto a Capu d’Ortu je jeden a ten samý kopec. A ani mně se zřejmě nepodaří být důsledný v místopisných označeních a prosím proto o shovívavost. Nevím totiž, co si o tom všem myslet.

Cathedrale du Nebbio, St.Florent

Tak to bylo zhuštěných a silně zjednodušených osm a půl tisíciletí na Korsice. Těch pár odstavečků určitě nevystačilo na celou plavbu, takže si zajdeme na kafe – na trajektech se tradičně vaří velmi dobré presso, ale je ho jen náprstek – a k němu si v lodním obchodě koupíme pravé korsické Canistrelli. Ty s mandlemi. Pokud byste sáhli i po směsi korsického nugátu, pak si nastavte chuť spíš na turecký med než na nugát.

devaterník, nejhojnější složka
křovin maquis

Korsika je napřed šedavý stín na obzoru. Pak se rozdělí na tmavší pevninu při hladině a světlejší čepici mraků nad horami, které často přesahují 2000m. Jak se blížíme, ostrov zabírá stále větší část zorného pole, mineme Cap Corse a jedeme dál k jihu podél pobřeží, posetého vesničkami. A když rozeznáme Bastii, rozlezlou vzhůru do svahu, ostrov už nevypadá jako ostrov. Trajekt se stočí k pevnině, staré město s pevností pozlacenou odpoledním sluncem nám zůstane po levé ruce a zdá se, že nás loď vyloží přímo na náměstí. A už je čas jít do podpalubí k autu.

Z klidu přístavu jsme vjeli do toho nejhustšího odpoledního provozu. Ale podařilo se nám zorientovat a hned na první pokus jsme nabrali správný kurs na St.Florent (nojo, San Fiurenzu), tedy na západ a do kopce. Na nějakých deseti kilometrech jsme vyšplhali 536m na Col de Teghime. Před námi bylo 8 km klesání k zálivu Golfe de St.Florent. Výběžek Cap Corse, onen palec (nebo snad ukazovák?), čnící z pěsti nahoru, tady má nejužší místo a končí, přechází do ostrova. Okno auta je otevřené a já nedočkavě nasávám vzduch a hledám známou vůni křovin maquis.

San Michele de Murato

Je tu, ale méně intenzivní a trochu jiná, než bývá na podzim. Svahy kopců jsou zelené a podél silnice se žlutý janovec střídá s keři devaterníku obsypanými bílými a místy i růžovými kvítky.

Kemp v St.Florent je opět skoro prázdný. Chvíli musíme čekat na paní správcovou a pak už stavíme stan na osamoceném místě obklíčeném keři. S přicházejícím večerem se sladká vůně kvetoucích mimoz zdá být ještě intenzivnější. Vydáváme se do městečka. Před deseti lety jsme se večerní procházkou po St.Florent s Korsikou loučili, teď s ní začínáme. Přístav je poloprázdný, luxusní jachty ještě nedorazily. I promenáda na břehu je liduprázdná a v málokteré restauraci mají koho obsluhovat. I nahoře u osvětlené janovské citadely jsme sami. Když se vracíme zpátky, personál restaurací už sklízí stoly, přestože ještě není nijak pozdě.


okna San Michele de Murato

Ráno, po doplnění zásob v místní samoobsluze (konečně zase budu mít jednou pořádně odřené patro od křupavých baget) se jdeme podívat na Cathedrale du Nebbio, románský kostel, vystavěný za nadvlády Pisy ve XII. století na místě, které bylo osídlené už Římany. Nemá věž a ve srovnání s toskánskými chrámy, které jsme navštívili v uplynulých dnech, působí chudě a podměrečně. Bereme za kliku, dveře jsou zamčené.

Další podobný kostel je možné nalézt v kopcích pár kilometrů odtud. Vydáváme se tedy na jihozápad, napřed rovinou, někde za Olettou však silnice začíná šplhat do kopců, zužuje se, přibývá zatáček. Nějak se do těch pětiset metrů vyšplhat musíme. A je to tu. Křižovatka, u ní parkovišťátko a naproti zídkou obehnaný trávník a na něm kostelík, tentokrát i se zvonicí, postavený ze zeleného ofitu a bílého vápence. Eglise de San Michele de Murato byl opět vystavěn pisánci v polovině XII. století. Prý za jednu noc. Nevím, jak to tak zvládli, protože ďábel by se ke stavbě kostela těžko propůjčil a zástupci z druhého konce

spektra se do podobných siláckých kousků pouštějí jen velmi zřídka. Od kostela se otevírá výhled k severu na údolí řeky Aliso směrem k St.Florent a dál na moře, díky oparu však toho k vidění moc není.

U tohoto kostela jsme sami nebyli. Kromě party motorkářů tu byla i organizovaná výprava s průvodcem, která přijela ekovláčkem. Nedovedu si představit, jak se sem tato hrůzná imitace lokomotivy s třemi vlečňáky po kroucené silnici dostala a byl jsem rád, že tu byli už před námi a nedojel jsem je v půlce stoupání. Díky nim byl kostelík otevřen, neměli jsme však čas si jej prohlédnout. Když jsme se vetřeli dovnitř, průvodce zhášel a v šeru bylo jen rozpoznat, že je tam oltář, ne však nějaké podrobnosti. Výprava nasedla do vagonků a zhmotněná esence kýče a nepraktičnosti se vydala blokovat cesty někam dál. Hlavně dávat dobrý pozor, kam zamíří a raději vybrat jinou cestu.

Desert des Agriates

Jiná cesta vede v tomto případě dolů na Santo Pietro di Tenda. Projíždíme několika vesničkami a otevírá se nám výhled na Desert des Agriates, neobydlenou oblast mezi silnicí ze St.Florent do I‘lle-Rousse a pobřežím. Teď moc jako poušť nevypadá. Vápencové skály a bílé balvany vyčnívají z moře zeleně a zvlněná krajina se táhne na severozápad až tam, kde je možno v oparu tušit mořskou hladinu. Ne vždycky byl tento kout Korsiky považován za poušť. Ještě v XIX. století tady rostly olivové háje, pěstovalo se obilí a přes zimu pásl dobytek. Způsob obhospodařování, k němuž patřilo vypalování porostů, které se občas vymklo z rukou, vedl k vysušení krajiny a ztrátě úrodné vrstvy půdy. Mám dojem, že je to problém více míst Středomoří – na Krétě by dnes Zorba jen těžko mohl těžit dřevo.

Belgodere

Silnička z hor se připojuje na hlavní a po ní se vydáváme k jihu. Nejsou tu žádné stromy, které by poskytly stín. Slunce se opírá do asfaltu a skal a vzduch v autě má teplotu, která vede hlavu k úvahám o změně plánu a k přemýšlení, kde že je tu nejbližší přístup k vodě. Přes Desert des Agriates to nejde, tam je jen pár prašných cest a ty rozhodně nejsou vhodné pro naše přibližovadlo.

Belgodere

K příjemným plážím za pouští je lépe se vypravit pěšky po břehu ze St. Florent.

Okreska se připojila na velmi slušnou a širokou silnici od Corte a přiblížila se k pobřeží. Dlouho však po ní nepojedeme, vyhlížíme odbočku do vnitrozemí, na Belgodere. Chceme se totiž trochu protáhnout po kopcích a podívat se Monte Tolu. Nejméně namáhavá cesta na tento 1332m vysoký vrcholek začíná v sedle Bocca di a Battaglia, asi 1100m vysoko. Vzdalujeme se od pobřeží a za každou odbočkou je silnice užší a strmější. Poslední úsek z vesničky Speloncato se šplhá v serpentinách křovinami porostlým svahem a s každou zatáčkou se více otevírá výhled na kraj Balagne, na vesničky roztroušené po svazích, údolí řeky Regino s přehradní nádrží Codele a na mořské pobřeží u I’lle-Rousse.

pohled z Monte Tolu
(vpravo Monte Grosso)

V průsmyku je dost místa na štěrkové parkoviště i chatku s občerstvením s několika stolečky. To si ale necháme až po návratu. Obouváme pohorky a bereme si bundy, protože je tu výrazně chladněji než u moře. Obejdeme vysílač a pak už nás vede po hřebeni k jihu pohodlná pěšina. Listí na dubech v hájku pod hřebenem je ještě maličké a tráva má svěží barvu a chutná kravám, po nichž tu zbyly četné památky.

Monte Tolu a Monte Grosso

Projdeme brankou v kamenné zídce a jak se vzdalujeme od parkoviště a stoupáme, stezka je kamenitější, a stromy okolo postupně mizí. Poslední úsek na vrchol už je náročnější, místy s dopomocí rukou. A jsme tu. Výhledu si ale neužijeme. Od moře se přihnaly mraky a zakryly výhled, v mracích je i 1937m vysoká Monte Grosso, nejvyšší hora hřebene. Masiv Monte Cinto na jihovýchodě je celý zahalen do černých mraků a ozývá se odtamtud hřmění. A když už vítr odežene mraky okolo nás a otevře se výhled, celý kraj pod námi se topí v silném oparu. Vydáváme se stejnou cestou zpátky k autu a těšíme se na kávu v kiosku. Jak sjíždíme do nížiny, obloha se jasní a teplota stoupá.

Ten den jsme dojeli do Calvi, městečka, kterému dominuje janovská pevnost z XV. století. Slunce se chýlilo k západu, měli jsme hlad a tak jsme urychleně vyhledali otevřený kemp (což nebylo tak jednoduché, nakonec to byl ten první vlevo u příjezdu do města od severu).

Speloncata

Konec konců, město i s citadelou jsme si prohlédli už při minulé návštěvě. V kempu pod borovicemi bylo zase jen pár návštěvníků, teplé sprchy a v noci klid.

Tak, teď už jsme nasnídaní a sbalení, jen ještě zaplatit za kemp, protože včera večer už byla recepce zavřená. Recepční je starší pán, nespěchá a je patrné, že by si rád popovídal. Vysypu na něj naučenou větu, že neumím francouzsky, on se usměje a začne mi něco dlouze vyprávět, mám dojem, že říká, že to nevadí.

Calvi

Podívá se na pas, na razítka vevnitř a opět něco vypráví a usmívá se. Zkouším angličtinu, němčinu a všechna ta čtyři slova, která jsem se stihl před odjezdem naučit italsky. Pokrčí rameny, mávne rukou a pokračuje s úsměvem francouzsky. Z intonace poznávám, že se na něco ptá, pár slov, tedy těch mezinárodních a vlastních jmen, je mi povědomých, něco odpovím, zjevně je spokojen a pokračuje. Tak setrváváme dlouhou chvíli v družném hovoru, potom se mnou vyjde před kancelář, podívá se na naše auto, které přes noc změnilo už podruhé na tomto výletě barvu, tentokrát z modré na žlutou (poprvé to bylo na bílou v carrarských lomech), ukazuje na borovice a vypráví, že zrovna kvetou a že padá pyl a že leckdo z toho má alergii a já zjišťuji, že vlastně umím francouzsky. Aspoň pro tuhle chvíli; první zastávka v obchodě nebo u pumpy mě spolehlivě tohoto omylu zbaví. Loučíme se a pokračujeme dál na jih.

Pokračování: Porto a okolí