Korsika
vnitrozemí (Lac de Nino, Corte, Tavignano), San Pedrone a Bastia
 |
| Ota, janovský most |
Tak ještě jeden pokus o ranní focení mostu. Tentokrát vyrážím krátce po sedmé, přesto už se před ubytovnou Gite d'Etape rojí postavičky v pohorkách a s batohy na zádech. Ota je zastávkou na trase Mare e Monti, která dál pokračuje vzhůru soutěskou Spelunka do Evisy.
Most je tentokrát ještě ve stínu - a první chodci k němu dorážejí současně s paprsky slunce, které konečně vykouklo přes hřeben. Mám ale více štěstí než včera a brzy se mohu vrátit do kempu, abychom sbalili a vyrazili do vnitrozemí. Čeká nás napřed 25km horské silnice přes Evisu do výšky 1477m průsmyku Col de Vergio a potom ještě asi 11km klesání k lesovně Poppaja. Tam necháváme auto a vydáváme se po značené cestě k jihu, vzhůru k jednomu z nejhezčích jezer Korsiky, k Lac de Nino. Vyšší nadmořská výška je znát, oproti pobřeží je tu chladněji a chůze vzrostlým borovým lesem je příjemná. Stromy brání ve výhledu na hory a tak se víc rozhlížíme kolem sebe.
 |
| Monte Cinto |
Žulové balvany roztroušené po lese jakoby se tam zapomněly cestou k potoku, jehož směr cesta sleduje. Po cestě se plazí vláčky z hnědých housenek, některé zleva doprava, jiné naopak.
 |
| Gorges de Spelunca |
Následující je vždy zakousnutá do konce předchozí a celek, čítající třicet, třiašedesát, nebo teké čtyřiaosmdesát jedinců se vytrvale klikatí za svým cílem. Vysvětlení, kterého se mi dostalo, říká: malí opeření housenkožouti na hada (a tedy i na to, co hada připomíná) neútočí. Les řídne a stromy se zmenšují, na kamenech se vyhřívají tlusté ještěrky.
Cesta se přiblíží k potoku a značky nás dokonce kus vedou jeho korytem. Borovice ustupují břízám, jejichž lístky teprve začínají rašit. Přicházíme ke kamenné salaši. Za ní začíná náročnější část výstupu, sklon kamenitého svahu se zvětšuje a olšové keře uchycené místy mezi balvany jsou ještě bez listí. Tu a tam vyrážejí fialové krokusy. Překonáváme zářez s jedním z pramínků brázdících svah. Tady ještě leží sníh. Konečně stojíme na hraně svahu. Jezero Nino leží před námi v mělké travnaté kotlině, v jeho hladině se odráží obloha a za ním se zvedají zasněžené vrcholky korsických dvoutisícovek.
 |
A když se ohlédneme, můžeme obdivovat masiv Monte Cinto. Ale ne moc dlouho. Ono tady totiž fouká, a to navíc dost studeně.
Takže si sedáme do závětří za terenní vlnu a než se vydáme na zpáteční cestu, budeme se ještě chvíli kochat pohledem na jezero a mokřiny okolo něj a podíváme se na jeho břeh. Vede tudy slavná dálková trasa GR20 a na břehu je možné najít informační tabuli. Ve francouzštině. Základní údaje se ale daří dešifrovat i neznalci jazyka: nadmořská výška 1743m, rozloha 6,5ha a největší hloubka 11m. Voda z jezera odtéká na vzdáleném konci a napájí říčku Tavignano ve stejnojmenném údolí. Nad hlavou nám zakrouží vrtulník a shůry k nám dolehnou nějaké nesrozumitelné pokyny křičené do megafonu. U jezera jsou jen asi tři čtyři další návštěvníci a nezdá se, že by někdo pokynům věnoval pozornost.
 |
 |
 |
| pohled zpět na Monte Cinto |
u jezera Nino |
Vracíme se stejnou cestou k hájovně Poppaja. Dnes máme v plánu dojet do Corte. Klesáme tedy dál k severovýchodu, k přehradní nádrži Calacuccia.
Za ní se silnice, sledující tok řeky Golo, vnoří do dlouhé úzké soutěsky Scala di Santa Regina. Červené žulové stěny strmě spadající k řece zde vytvářejí dramatickou scenerii, kterou se úzká silnička protahuje mnohdy jen po úzkých římsách vytesaných do skály. Široko daleko je tato soutěska jediným místem, kde se dají překonat hory. Do Corte přijíždíme v pozdním odpoledni. Kemp pod hradem je dost zaplněný, stojí tu dokonce i jedna karosa.
 |
| údolí Tavignano |
U silnice na Alerii, asi 3km od Corte, je ovšem další, prakticky úplně prázdný. Sezóna tu teprve začíná. Tráva je vysoká a v umývárně sídlí netopýři. Zato je tu klid.
Že jste byli na Korsice a neviděli jste údolí Tavignano? To snad ani není možné. Já jsem se ovšem tohoto faux pas dopustil a nezbývá než to napravit.
 |
Alespoň do údolí nakouknout zespodu, když už jsme si ho neprošli od jezera Nino. Údolí začíná hned ve městě, auto tedy zůstane na parkovišti pod hradem. Do Tavignana nevede silnice. Kousek od hradu začíná cesta, mine několik domků a klecí se smutnými psy a pak se změní v kamenitou starobylou pěšinu, vinoucí se ve svahu nad kamenitým korytem potoka. Pěšina vytrvale stoupá, nejdříve mezi křovinami maquis, které výš proti proudu vystřídá nesmělý borový porost. Do holých svahů se opírá slunce a zejména na začátku soutěsky se nedá počítat s nějakým stínem. Dole u vody se tu a tam na balvanech opalují lidé. Když se cesta konečně přiblíží k potoku, opalujících se přibývá a místy může být - vzhledem k jejich nedostatečnému odění - člověk s fotoaparátem považován za šmíráka. A je tu dřevěný most, pod ním balvany, tůně a peřeje. Horko nás zmáhá a tak si říkáme, že most je přece jen jakýs takýs cíl a my se můžeme vrátit. Chvíli se také povalujeme po balvanech, jsou ale příliš tvrdé a tak nastupujeme zpáteční cestu. Slunce už sice pokročilo na své dráze, než se schová za hřebeny potrvá ale ještě dlouho a tak se do nás opírá po celou zpáteční cestu. Psi v klecích na kraji Corte jsou snad ještě smutnější a s nadějí vzhlížejí ke každému kolemjdoucímu. Tak to bylo Tavignano, máme to za sebou.
 |
| pevnost v Corte |
Spláchneme ze sebe v kempu pot a prach a vydáme se na procházku do Corte. Městu vévodí pevnost založená někdy začátkem XV. století.
 |
Ve svahu pod ní je několik ulic tvořících staré Horní město, pod pahorkem se pak rozkládá novější zástavba s nádražím a korsickou universitou. Pokud přicházíte zdola hlavní třídou Cours Paoli, dojdete na náměstí Place Paoli, na kterém najdete sochu Pascala Paoliho, který zde v polovině XVIII. století vyhlásil samostatnost a učinil Corte hlavním městem Korsiky. Z náměstí je to jen kousek do pevnosti. Pokud ovšem nechcete navštívit museum nebo universitní knihovnu, moc toho neuvidíte, i když moderní přestavba jedné z budov rozhodně stojí za vidění. Projdeme pevností, vrátíme se a ještě se jdeme podívat na vyhlídku jižně od pevnosti. Ochlazuje se a hlásí se hlad. Nu což, jsme ve městě, plácneme se přes kapsu a zajdeme do hospody. A proč ne zrovna do U Museu hned pod pevností. Jídlo je výborné (kančí guláš doporučen), leč všechno se děje až v přílišném poklidu, našinec by řekl, že se to neúnosně vleče. Na prostranství před pevností probíhá nějaká oslava. Už v podvečer jsme tam zaznamenali zvýšenou aktivitu a výskyt slavnostně oblečených pánů, zjevně patřících k vrstvě ctihodných, teď odtamtud zaznívá hudba a proslovy a našeho kance snad ještě mordují někde u Vizzavony. A když jsme konečně po jídle, vyčekáme si nutnou dobu před placením a vyjdeme těch pár kroků nahoru, je už po všem.
Máme před sebou poslední celý den, zítra po poledni už nám jede trajekt.
 |
| hřbitov, Merusaglia |
Počasí nám pořád přeje a tak severně od Corte odbočujeme z hlavní silnice na východ na Morosaglii a zařazujeme do programu poznávací výstup na San Pedrone, 1767m vysoký kopec shlížející na provincii Castagnicia a východní pobřeží. Tedy shlížející pokud je dobrá viditelnost, nám se krajina halí do hustého oparu.
 |
| les na úbočí San Pedrone |
No, a teď bude následovat obvyklá litanie popisující cestu tam a zase zpátky, se stejně obvyklým konstatováním, že zpočátku to je do kopce málo a na konci do kopce hodně. Pokusím se ji tedy trochu zkrátit a upozornit spíše na charakteristické rysy této vycházky. Výchozím místem je průsmyk Bocca di u Pratu a pro tentokrát okolo cesty neroste maquis a lesy nejsou borové ale mixované s buky a občas i kaštany. Kaštany byly na Korsice a zejména v Castagnicii velmi oblíbenou plodinou, kaštanová mouka patřila k základním surovinám zdejší kuchyně a stále ještě se tu s výrobky z ní můžete setkat, ať už jsou to různé dezerty nebo místní pivo. Sklizeň kaštanů ale za posledních sto let poklesla na pouhý zlomek, dobu největší slávy mají již kaštany za sebou.
 |
Cesta sjízdná pro auta se nám mezitím změnila v pěšinu a balvanů je v lese zase nějak víc. Pokud by se zdálo, že obcházíme kopec od západu, pak vězte, že se to nezdá. Vycházíme z lesa na paseku v nevýrazném sedle, odkud pro opar není mnoho vidět. Cesta se láme k severu a nastává zmíněné prudší stoupání zakončené cikcaky a skalnatým vrcholem, na kterém fouká. Při popisu výhledu bych nejspíš měl použít slova "východní pobřeží", "horské velikány střední Korsiky" a "jako na dlani". Já si ale raději obléknu bundu a v závětří si vychutnám dobře uzrálý camembert, koupený příjemně levně v akci v supermarketu. A až se vrátíme k autu (samozřejmě stejnou cestou lesem, který chrání před nepříjemně pálícím a vysoušejícím sluncem), budu se muset zajet podívat na ty vesničky roztroušené dole po zalesněných svazích.
 |
 |
 |
| výhled z vrcholku San Pedrone |
 |
| kostel v La Porta |
Vesnice se jmenují Stoppia Nova, La Porta, Croce, Verdese, spojují je uzounké kroucené silničky,
 |
| La Porta, vzadu San Pedrone |
po kterých skoro nic nejezdí a podle tázavých pohledů věnovaných našemu autu tu v této době ani turisté nejsou příliš běžní. Vesnice tvoří často jen několik domků na nějakém slepém bočním hřebínku, kde terén nemá tak velký sklon. Zastavujeme v la Porta. Jedna hlavní ulice, kostelík s barokní zvonicí a prašný plácek vedle silnice, kde několi mužů hraje petanque přímo pod cedulí zakazující hrát koule. Zdá se, že pro dnešek končí. Část nasedá do aut a odjíždí do jiné vesničky, ostatní ještě chvíli diskutují a pak se rozcházejí. Několik jich usedá v kavárničce k stolku vedle nás a vytahují karty. Dýchne to na mne prázdninami na vesnici. Jen ty stolky nebyly tehdy z plastu ale ze žlutě a červeně natřených latěk.
 |
Na pláži u San Pellegrina je chladno, moře je šedé a písčitá plocha zeje prázdnotou. Kemp veškerý žádný - ten nacházíme až kousek severněji. Přestože už je večer, správcová má tmavé brýle a přestože teplota vzduchu je příjemná, má na sobě vatovanovou vestu. Najít místo pro stan není snadné, kemp prochází proměnou na chatovou osadu. Po celé ploše jsou rozestavěné rozměrné rámy z ocelových profilů, ke kterým jsou připevněná směšně malá kolečka. Zřejmě tu existuje jako leckde jinde nějaký předpis daňově zvýhodňující obytné přívěsy před pevnými stavbami, nebo prostě na "zaparkování přívěsu" není třeba povolení. No, podívejte, má to kolečka, je to tudíž přívěs. Rámy ovšem odvážně leží na sloupcích betonových dlaždic a kolečka dříve zpuchří, než se dotknou země. Ráno přijde pár kluků a pomalu začnou na rámy montovat dřevěné stavebnicové domky. Teď tu jen pobíhají kočky, ve vzduchu se třepetají netopýři a občas zahlédneme i sovu, tiše přelétající přes kemp. Kromě nás je tu jen jeden další stan.
 |
| Bastia, starý přístav |
Poslední ráno na Korsice je opět slunečné. Od správcové ve vaťáku si vyzvedneme pasy a hurá do Bastie. Auto necháváme na rozlehlém náměstí St. Nicolas se sochou Napoleona, hledícího prý směrem k Elbě. Na východní straně je za rušnou silnicí moře, západní je lemovaná frontou domů s obchody, restauracemi a kavárnami. Tato část města je mladší, náměstí vzniklo v XIX. století. Starší část města leží jižně, okolo starého přístavu a pevnosti, zřízené ve XIV. století.
 |
| Bastia, Place du Marché |
Do starého města je to jen pár kroků. Protáhneme se úzkou uličkou a jsme na Place du Marché, o několik století zpátky. Domy po obvodu náměstí pamatují lepší časy. Opravami jich prošlo v poslední době jen málo a mnohé působí zanedbaně. Na prostranství mezi nimi je trh. Ryby, ovoce, zelenina, uzeniny, květiny, sýry a další poživatelné i nepoživatelné výrobky se tu nabízejí v mnoha stáncích. Jdeme se podívat ještě dál a dostáváme se do spleti uzounkých špinavých uliček páchnoucích močí. Otevřené dveře dávají možnost nahlédnout na úzká temná schodiště a oprýskané zašlé zdi, obchody v přízemních místnostech vyvolávají myšlenky na bezpečnostní a hygienické předpisy Evropské Unie. Z jednoho obchodu vychází žena a bez rozpaků vylévá kbelík vody přímo na ulici. Vyhýbáme se psím exkrementům a scházíme ke strarému přístavu. Stejně jako uvnitř města, i několikapatrové domy u přístavu jsou v žalostném stavu. Zpátky jdeme po Rue Napoléon, která je přece jen frekventovanější a tudíž čistší a širší. Zajdeme se tady podívat do kaple Sv. Rocha. Interier nás překvapuje. Dřevěné ostění, tmavočervené látkové tapety na stěnách, zasklené boční oltáře vypadají jako výkladní skříně. Druhá kaple o pár kroků dál k přístavu jako by jí z oka vypadla. Kam dál? na pevnost už není čas a tak se vydáváme do přístavu. Trajekt právě připlouvá.
A to je vlastně všechno. Odplouvali jsme se zpožděním, Korsika byla přikrytá mraky a na moři foukal studený vítr. Ten den jsem dojeli do hor za Florencií, přespali v kempu a následující ráno pokračovali v přesunu domů. Na Brenneru padal déšť se sněhem, u Ga-Pa sněžilo, u Regensburgu ještě pršelo a u hranic se marky roztrhly a slunce vykouzlilo nádherné podvečerní světlo, o kterém jsem celou dovolenou mohl jen snít. Tak to chodí.
cestopisy
travels in pictures
