Ráno vypadá nadějně. Jsme na pobřeží, svítí slunce a pár kilometrů dál do vnitrozemí se zdvihají Apuánské Alpy a jejich vrcholky jsou sice v oparu, ne však v mracích.
dílny na zpracování mramoru potkáváme na každém kroku
Jenže znáte to: než se jeden nasnídá a sbalí a najde cestu a potom cestou je také tolik věcí k vidění. Je hned poznat, že jsme v kraji mramoru: v ohradách a dílnách podél silnice leží obrovské bloky mramoru, ze kterého pily neúnavně krájejí úhledné plátky, jako by to byly cihly sýra. Jinde zase bloky řežou na menší kvádry nebo z nich vyřezávají složitější tvary. A pak zase míjíme ohradu plnou mramorových soch a kašen. Mramor je na chodnících, domy mají mramorové prahy a parapety, mramorem jsou obložené jejich sokly a několikametrové mramorové kvádry zpevňují břehy řek. Když potřebujete zatížit plachtu chránící před deštěm třeba stavební materiál, položíte na ni pár mramorových desek. Pomalu na nás usedá bílý prach, který dává charakteristický vzhled celému kraji. A navíc, než dojedeme do vesnice Stazzema v horách, je zase zataženo.
Monte Procinto a za ním Monte Nono ze Stazzemy
Ale výlet byl naplánovaný, tak žádné řeči, pohory na nohy a vzhůru! Chození po Apuánských Alpách zjednodušuje síť slušně značených stezek, po kterých dojdete i na vrcholky, dosahující výšek přes půl druhého tisíce metrů. Najdou se tu i ubytovny, ty však jsou mimo sezonu otevřené nanejvýš o víkendech. My ale žádné vysoké cíle nemáme, postačí nám některá z mnoha stezek pod Monte Nona, kousek od Stazzemy. Něco o vesnici? Je podobná těm ostatním toskánským. Ze zeleně na svazích vykukují červené střechy, pod nimi kamenné zdi, ulička bez chodníků. Vycházíme tedy z výšky asi 440 metrů, projdeme vesnicí a pak zase přicházíme na silnici. Tady je malá pila, ve které řežou dubové kmeny na fošny. Voní to tu octem a nařezané fošny jsou úhledně srovnané zpátky do původních kmenů – samozřejmě že s proklady. Zajímavé je, že katr má jen jeden list a po uříznutí jedné fošny je nutné se vrátit na začátek, přestavit výšku a řezat další desku. Překvapuje mne to, protože i stará vodní pila v Chočských vrších na Slovensku měla listů několik.
dvorky a uličky Stazzemy, v průhledu Monte Procinto
stará cesta přes hory
Cardosa, Pruno, Volegno vesnice na svazích hor
před sedlem
Značená cesta odbočuje záhy ze silnice a míří pod Monte Procinto, osamocenou kamennou věž s vrcholkem ve výši 1039m. Jdeme po cestě, která byla zřejmě dříve používána mezky pro přechod hor. Vede rašícím kaštanovým a bukovým lesem, kolem kvetou petrklíče, fialky, jestřábníky a pryskyřníky. A spousty odkvetlých čemeřic.
cestou k rifugiu Alto Matanna
Cesta je vyskládaná kameny a slovo, které mi v souvislosti s ní vytane na mysli je, nevím proč, starozákonní. Jako by tu byla odnepaměti. Obcházíme Procinto od západu a pak severu a cesta stoupá do sedla. Stromy se mění v křoviny, stezka je příkrá a pak je tu sedlo. Na sever od nás je mraky korunovaná Pania della Croce a kousek blíž Monte Forato. My však jdeme na druhou stranu, řídkým mladým lesem po východním svahu Monte Nono k jihu.
u rifugia Alto Matanna
Cesta už není tak dobrá jako na druhé straně, ale pořád se jedná spíš o procházku než o horskou túru. Pomalu se blížíme k rifugiu Alto Matanna. Čekal jsem horskou chatu, nacházím zemědělskou usedlost, i s prasaty a husami. Už z dálky k nám doléhá hlučné techno, v ohradě asi desetiletý hoch zápasí s kolečkem hlíny. Voda je tu důležitá, proto je horská scenerie doplněna starými vanami.
Monte Procinto
Raději ke stavení nescházíme a obracíme se k západu, abychom vystoupali na hřeben a přehoupli se zpátky na západní stranu hory. Z hřebene vede slepá stezka ke kříži na vrcholu Monte Nono. Převýšení není velké, terén nenáročný, počasí ujde, takže proč ne? Z vrcholku se díváme dolů na zub Monte Procinto. Teď už mraky dosahují až k němu. Teprve při sestupu vidíme, že západní stěna Monte Nono spadá kolmo o nejméně dvě stovky metrů. Cesta je do ní místy vytesaná, najdou se i nějaká ta ocelová lana, ale ta spíš pro jistotu než z nutnosti. U paty stěny odbočuje pěšina k Monte Procinto, po které je možné skalní zub obejít. Tento zážitek už si ale odpouštíme a pokračujeme k chatě Forte dei Marmi. Ta už spíše odpovídá mým představám než Alto Matanna. Její dveře jsou ale zavřené, čaj nebude. Přístupná je jen nouzová útulna, maličký sklípek s lékárničkou, palandou a dekami, vlhký a zatuchlý. Rozmáčená stezka nás vede zpátky tam, odkud jsme vyšli. Nezmokli jsme, už jsme tu. Dnes ještě musíme doplnit zásoby (v hypermarketu v Masse) a najít otevřený kemp. Neměl by to být problém: plochému pásu pobřeží pod Apuánskými Alpami se říká Riviera della Versilia a je posetý plážemi, hotely a kempy. Města jsou až dál od pobřeží, u samé paty hor, kde zřejmě v dřívějších dobách nebyla půda tak nezdravě bahnitá.
hlídač
Nezmiňoval jsem se už náhodou o mramoru?
Palazza del Principale Carrara
Dnes se totiž chystáme takříkajíc do jámy lvové. Popojeli jsme pár kilometrů podle pobřeží na sever a na ukazatelích se začalo objevovat jméno Carrara. A kar prý je staré indoevropské slovo, označující kámen. A kámen, tedy mramor, včetně toho nejlepšího, vhodného na sochy, se tu těžil už za Římanů, těžil se tu ve středověku pro Michelangela, těží se tu dnes a bude se těžit i v budoucnosti, dokud po Apuánských Alpách nezůstane jen hluboká díra do země. Co na tom, že byly vyhlášeny národním parkem. Nebo že by to jinde fungovalo?
Napřed se podíváme do Carrary. Tedy pokud najdeme místo k parkování. Ne že by tu bylo tolik turistů, vypadá to na běžný všední provoz. Á, tady. Z placeného parkoviště někdo odjíždí a černoch v pletené čepici na nás přičinlivě mává. Zajíždíme do řady. Cestou k parkovacímu automatu mě provází cinkání drobných. Nemusím se moc rozhlížet, abych věděl, že vychází z černochovy kapsy.
dóm v Carraře, samozřejmě mramorový
pořádně rychlý lev
stará Carrara
Carrara, dóm
Jádro Carrary je malé a stylově roztříštěné, staré tu sousedí s novým. Starší zástavba s úzkými uličkami je soustředěna blíže u řeky. Dóm je samozřejmě mramorový, románský.
řeka Carrione, Carrara
I když co do velikosti nemůže soutěžit s kostely v Lucce, jeho průčelí vévodí krásná rozeta a i na bočních zdech se dá najít mnoho zajímavých detailů.
Procházka Carrarou není dlouhá, sedáme zase do auta a míříme do Fantiscritti, kde je jeden z mramorových lomů. Cestou míjíme těžké nákladní vozy, které se prohýbají pod nákladem mramoru ve formě bloků, kamenů, drti. Vrstva bílého prachu na všem okolo i na nás je stále silnější a kolem silnice přibývá prodejen suvenýrů.
Ponti di Vara
Přijíždíme k starému kamennému viaduktu Ponti di Vara. Jsou to vlastně dva mosty, jeden z nich se stále ještě používá v běžném provozu. I tady se lámal kámen a k lomu ve Fantiscritti je to jen kousek.
lom Fantiscritti
Jak si myslíte, že asi takový lom vypadá? Když jsem jako kluk jezdil do Srbska do lomu Na Chlumu, byl pro mne obrovský, protože byl větší než Lamač na Svatém Kopečku. Pak jsem viděl i větší lomy, hnědouhelné doly na Mostecku, ale to, před čím jsem stál teď, bylo něco jiného. Vypadá to takhle, když se hora otevře a vydává své poklady? Asi ne, protože tahle je otevřená od paty až skoro k vrcholku, drancovaná a nenávratně zmrzačená. Stojíme ve výšce asi čtyři sta dvacet metrů, vrcholek hory je skoro v devíti stech. A mezi tím je několik pater lomu, obrovské vytěžené prostory s kolmými stěnami, na kterých je patrné, jak byl kámen vyřezáván po několikametrových blocích. Patra jsou propojena silnicí, po které projíždějí těžké náklaďáky. Jeřáb, zakotvený do stěny nad rozlehlou jámou dává tušit, že lom pokračuje i pod úroveň terénu. Skutečnou velikost a rozsah toho, na co se dívám, si uvědomuji až když celek rozeberu na jednotlivé částí, když porovnám autíčko v dálce s kolosem, který se právě hrne kolem mne a když se pokusím v lomu najít postavičky dělníků. Vzduch naplňuje nepřetržitý rachot a houkání couvajících náklaďáků. Uvědomuji si, že jsou to zvuky, které jsem slabě slyšel i v noci v kempu na pobřeží.
mramorový lom ve Fantiscritti
suvenýry
museum těžby mramoru, Fantiscritti
U parkoviště je kromě nezbytné prodejny suvenýrů také soukromé museum těžby mramoru. Kromě mramorových volů a mramorového dělníka jsou tu ukázány nástroje a stroje používané pro těžbu. Od klínů a palic, se kterými pracovali římští otroci, až po řetězové pily s několikametrovými listy, které se používají v současnosti. Těžba mramoru v této oblasti byla zahájena někdy v polovině prvního století př.n.l. Ze stop na povrchu skály je možné usuzovat, jaké techniky bylo používáno. K ruční těžbě bylo třeba velkého množství pracovníků, kterými v době Říma byli otroci.
Colonnata
Používali železné klíny a palice nebo dřevěné klíny, které polévali. Těmi nejprve oddělili blok ve svislé rovině a potom, pokud se nedalo využít přirozených prasklin, oddělili blok ve vodorovné rovině. Při uvolňování jednotlivých bloků postupovali shora dolů, takže za nimi zůstávala kolmá stěna s patrnými stopami,
Colonnata
vyznačujícími obrysy vytěžených bloků. Mramorové bloky pak pomalu spouštěli na saních a po kulatině po upravených dlážděných cestách. K podstatné změně techniky těžby došlo až v devatenáctém století, kdy také bylo při oživování starých lomů objeveno mnoho památek na římské doby.
Déšť mění mramorový prach na šedavé bláto a přestože jsem chtěl vidět ještě lomy v Colonnatě, zůstává jen u krátké procházky po vesnici. A zase: mramor, kam se podíváte a za vesnicí otevřené svahy. Opouštíme hory. Vypadá to, že na jihu je obloha jasnější. Radana by ráda viděla San Gimignano a tak se přesouváme tam.
cestopisy
travels in pictures
