Cestopisy

kapitola 2.

Příjezd, jezero Mývatn a okolí

buďte vítáni (Seyđisfjörđur) - lámeme rekord - cestujeme s hyenami - deštěm a mlhou k vyjedenému krámu (Egilsstađir) - první den na silnici č.1 - sopka nám svítí i topí (Krafla) - ďáblova kuchyně (Námaskard) - jezero mušek (Mývatn) - zázraky se dějí i tady (Reykjahlíđ) - podzemní koupelny (Grjótagjá) - temné hrady (Dimmuborgir) - první kráter (Hverfjall) - falešné krátery (Skútustađir) - vodopád a konverze víry (Godafoss) - ještě jeden kopec (Vindbelgjarfjall)

Seyđisfjörđur

Strmé skalnaté břehy se rýsují za clonou deště. Míjíme mys s majákam, pevnina se nechá zahnat mořem do hlubokého jazyku fjordu, pak se zase přiblíží a hra pokračuje: další fjord. Do jednoho z nich vjíždíme. Břehy jsou pusté, jen na samém konci fjordu se na břehu krčí několik domků a přístaviště. Na věži je napsáno Seyđisfjörđur. Loď přiráží a její obludné útroby začnou jeden za druhým chrlit náklaďáky, autobusy, prapodivné terénní vozy s obytnými nástavbami, malé tahače vyvlékají na břeh dlouhé návěsy. Bereme zavazadla, která jsme měli na palubě, a stavíme se do fronty na celní odbavení.

čekání se protahuje

Jde to pomalu, ale nakonec přece jen vstoupíme na islandskou půdu. Houfujeme se v informačním středisku, autobus tu jistě bude každou chvíli. Zajdeme si tedy do banky vyměnit peníze. Banka je malý přízemní domek vedle benzinové pumpy, ke kterému se od přístaviště jde přes pláň rozbláceného černého sopečného písku. Se směnou není problém, všichni jsou už zpátky a autobus pořád nikde. Přijíždí druhý český autobus, který s námi byl na lodi, informační středisko se vyprazdňuje. Náš autobus ale čeká pořád na stejném místě. Odbavení aut probíhá pomalu, leckterá si celnící postaví stranou, islandská i cizí. Otevřít kufr a všechno ven, na stolky v garáži. V koutě se vrší kartony piva, bedny s alkoholem a potravinami a auta odjíždějí lehčí. Norrøna mezitím stihne vyložit a naložit a odplouvá. Aut za branou zůstává jen málo. Bohužel je mezi nimi i náš autobus. V poledne jdou celníci na oběd.

krajina východního Islandu
(Viđidasfjell)

Zůstává už jen jeden skříňový náklaďák, ze kterého jsou na šero islandského dne vytahovány napřed balíky tepelné izolace a pak další stavební materiál, ale i staré motory a další podivné předměty, a náš autobus. Z toho postupně mizí zásoby jídla, určené na naši polopenzi, kartony piva a nakonec i naše zavazadla. Máme problém.

Viđidalur

Na Island smíte přivézt tři kilogramy potravin na osobu (tedy ne deset, jak uvádějí některé příručky) a tyto potraviny musíte mít s sebou při celním odbavení. Mohli jste si to přečíst v letácích na lodi (hledali jsme něco takového marně). Že se zavazadla do couchettes nevejdou? To není argument. V autobusu byly v době, kdy přišel k odbavení, tři osoby - dva řidiči a kuchař. Všechna zavazadla jsou tedy jejich a mohou vézt dohromady devět kilo potravin (balená voda je také potravina!). A máme tu pěknou partičku pašeráků: mají toho skoro půl tuny! A toho chlastu! Helemese, vzali si na to kufry plné hadrů a tady - koukejte! - flaška vodky zamotaná v ponožce! A to si mysleli, že jim to projde!

No, zkraťme to. Na celnici jsme čekali devět hodin - pro všechny účastníky zájezdu rekord, překonávající hravě dobu odbavení i v těch nejobskurnějších či nejparanoidnějších zemích.

Naše zavazadla byla prorabána (to není překlep, to je tzv. slovní kufřík s integrovanými významy) v naší nepřítomnosti, což si nedovolili ani bolševici. Nakonec se podařilo našemu vedoucímu zájezdu přesvědčit celníky, že přece jen nejsou všechna zavazadla řidičů a kuchaře a pouštějí ona tři kila na osobu, tedy skoro metrák. Pečlivě přebraný. Na Island se nesmí vozit syrové maso a vajíčka. Syrové maso je například i šunka v konzervě, salám a paštika. Později jsme zjistili, že to, co pustili, byly potraviny na Islandu cenově poměrně dostupnější, zabavili to, co bylo vyloženě drahé. Vedoucí zájezdu obdržel výměr na zhruba sto tisíc Kč pokuty a musel na celnici nechat pas. Místo něj dostal lejstro a seznam celnic na naší trase, kde se musí do zaplacení pokuty hlásit a nechat si lejstro potvrdit. Druhá varianta bylo zadržení autobusu do zaplacení pokuty, případně soud v Reykjaviku. Nezlobte se na nás, děláme jen svou práci. Ať se vám na Islandu líbí. Vlastně jim musíme být vděční, že jsou tak benevolentní. Mohli jsme strávit týden v Seyđisfjörđuru (či u soudu v Reykjaviku, kam bychom jeli místní dopravou) a pak být vypovězeni ze země.

Vrácené jídlo bylo v igelitových pytlech, většinou to, co jsme si vezli na doplnění polopenze. Tady to máte, snad si každý poznáte svoje. Většinou jsme poznali, leč vyskytl se i případ, kdy poznané a stranou dané bylo ostatními rozebráno a uklizeno, než se šťastný majitel vrátil s taškou. Inu, jsme Češi, že?

most přes Jökulsá á fjöllum

Stále drobně prší. Svahy kolem Seyđisfjörđuru se utápějí v mlze. Nasedáme do autobusu a vyjíždíme z vesnice. Podél silnice spěchá černým korytem k fjordu zpěněná bystřina. Veškerá vegetace je zredukovaná na koláče mechu a trsy zažloutlé trávy. V pochmurné náladě dorážíme do mokrého kempu v Egilsstađiru. V místním supermarketu se na regále krčí poslední dva balené chleby. Vítejte na Islandu.

Tak alespoň horká voda a čisté splachovací záchody. V tom by byl čert, aby se nenašlo něco pozitivního. No, ale ta fronta...

Jökulsá á fjöllum

Ráno mokřejší večera. V pauze mezi přeháňkami jsme sbalili stan a po snídani v autobuse jsme byli vezeni směrem k jezeru Mývatn. Tvářnost krajiny se nijak podstatně nezměnila. Oblé černé vršky, lávová pole, místy jámy, ze kterých čněly okraje rozlámaných lávových ker. Stromy žádné, trávy pomálu. Mech. Přestalo pršet. Asfaltová silnice se změnila v prašnou, pak pro změnu v asfalt a po pár kilometrech zase prach. Jediná okružní silnice na Islandu zdaleka nemá pevný povrch v celé své délce.

Poprvé na naší cestě se setkáváme s řekou Jökulsá á fjöllum. Sbírá vodu na jihu, z největšího islandského (a pro ty, kdo považují tento ostrov na zlomu dvou zemských desek za část Evropy, tedy i evropského)

lávové pole u Krafly

ledovce Vatnajökull a na své 206 km dlouhé cestě ke Grónskému moři se prodírá pustými sopečnými pláněmi, prořezává se do měkkého podloží, tam, kde narazí na odolnější horninu skalnatých prahů, vytváří impozantní vodopády.

Krafla

V průběhu roku průtok kolísá, v době tání stoupá z průměrných 190 kubíků za vteřinu na několikanásobek. Pokud dojde pod ledovcem k sopečné erupci a žhavá láva část ledu roztaví, může být průtok ještě větší. V posledních desetiletích však takto způsobené povodně směřovaly spíše k jižnímu pobřeží. Špinavá masa ledovcové vody a sopečného popela se před ústím do moře zklidňuje, rozlévá se a ukládá pevné částice do rozlehlé plochy, jakým se tu říká sandur. Příležitostí, kde by se dala řeka překročit po mostě, je jen málo (dvě či snad tři) a výše po proudu jsou to jen nejisté brody. Řeku jsme přejeli po železném visutém mostě poblíž Hrossaborgu (nejsem si jistý, že toto jméno je víc než jen označení rozcestí). Břehy jsou zde nízké, krajina plochá a fádní a řeka nepředvádí žádný ze své zásoby divů.

Krafla, horké jezírko

Hekla a Krafla jsou snad nejznámější islandské sopky. Zatímco na prvně jmenovanou si budeme muset ještě pár dní počkat, Krafla přišla na řadu již dnes. Není to sopka taková, jak jsme si ji zvykli vídat: žádný kopec s kráterem na vrcholku. Krafla je sopka štěrbinová, puklina v zemi se zvednutými okraji se táhne v délce několika set metrů a v hloubce pod ní je magmatická komora. Čas od času se zemský povrch tlakem magmatu začne zvedat, pak dojde k náhlému poklesu a explozi a ven se vyhrne žhavá láva.

Krafla

Naposledy to bylo v roce 1984. Návštěvnící musejí odbočit z hlavní silnice a po několika málo kilometrech je čeká parkoviště s kadibudkou, odkud vede vyhlídková cesta okolo Krafly. K nízkému hřebenu jsme šli přes staré zbrázděné lávové pole, které už stačilo zarůst mechy, a kde se mezi lávovými krami před větrem a dešťovými přeháňkami schovávaly ovce. Jak jsme se blížili k úpatí hřebene, vítr k nám stále častěji zanášel závany sirného zápachu. Jistě tu vystupuje ze země leckde, nejzjevnějším místem ale bylo několik horkých jezírek se žlutavými břehy. Prošli jsme kolem nich a pohltilo nás bludiště lávových polí. V prudké dešťové přeháňce jsme vystoupali na vrchol Krafly a pak podél lávového pole z roku 1984, na kterém se ještě nestačila uchytit vegetace, jsme sestoupili zase zpět na cestu vedoucí k autobusu.


u Krafly dole lávové pole z r.1984	jako první se na lávě uchytí lišejníky a mechy, potom tráva	geotermální elektrárna Kröflustođ

geotermální elektrárna
Kröflustođ

Kousek od Krafly jsme se setkali s prvním příkladem využití geotermální energie, s elektrárnou Kröflustođ. Sedmnáct vrtů zde proniká do hloubky 1000 až 2000 metrů, kde se hromadí voda ohřátá zemským teplem na 350 stupňů.

jeden z vrtů

Ta se pak svádí potrubím do budovy elektrárny, kde roztáčí kola turbín. Generátory dodávájí do sítě výkon 30MW. Podobných elektráren je na Islandu několik a mírně se od sebe liší. Zde voda prosakuje do hloubky porézními horninami, jinde je třeba ji do blízkosti magmatu vhánět, na poloostrově Reykjanes u Reykjavíku potom prosakuje voda mořská. Odpadní voda z elektráren se zpravidla vede potrubím dál a slouží k vytápění měst, skleníků, bazénů, nebo si ji prostě ve sprše v kempu pustíte na hlavu.

Námafjell

pohled z Námafjell ke Krafle, pára je z elektrárny Kröflustođ

Vrátili jsme se na hlavní silnici a pokračovali k jezeru Mývatn. Ale ještě než jsme k němu dorazili, postavil se nám do cesty hřeben Námafjell s pověstnou Ďáblovou kuchyní Námaskard na svém úpatí. Na ploše několika hektarů jsou tu rozprostřena bublající a smrdící horká jezírka, louže plivající bahno a sopouchy vypouštějící horkou páru, samozřejmě že smíchanou s notnou dávkou kysličníku siřičitého.

pohled z Námafjell k jezeru Mývatn

Břehy louží jsou nejisté, bahno velmi horké a proto jsou všechna nebezpečná místa obehnána provazy a doporučuje se chodit jen po cestách. Těch je tu dost a je z nich dobře vidět všechny zajímavosti. Vystoupili jsme i nahoru na hřeben a otevřel se nám výhled na pánev s jezerem Mývatn, potrhanou vodní plochu s četnými ostrůvky a zelenými břehy. Na nejbližším břehu jsme rozeznali domky vesničky Reykjahlíđ a u silnice, která spojuje hřeben s jezerem, ještě budovy továrny, zpracovávající diatomid, jemné petrifikované pozůstatky jednobuněčných řas, které se tu těží a zpracovávají do kosmetiky, hnojiv a filtrů pro potravinářství. Za našimi zády dole bublala Ďáblova kuchyně a na severu stoupala pára z míst, kde je Krafla se svou elektrárnou. Na chvíli se roztrhly mraky a slunce vykreslilo nad Kraflou oblouk duhy.


Námaskard

Reykjahlíd, hřbitov s kostelem, vlevo za zídkou jsou patrné základy starého kostela

Reykjahlíđ je několik domků, kostel, hřbitov a dva kempy. Prý 600 obyvatel. Kostelík je nový, malý, dřevěný a stojí na hřbitově kousek od kamenných základů starého kostela. Za těmi už je jen zídka a za ní navršené rozlámané kry lávového pole. Vypráví se, že v roce 1724 se otevřela puklina někde u Krafly a žhavá láva se valila k Mývatnu, k Reykjahlíđu. Jeden za druhým jí padaly za oběť domy vesnice a vyděšení obyvatelé se shromáždili v kostele a modlili se za záchranu svých životů. A hle, jejich prosby byly vyslyšeny a láva se zastavila jen pár metrů od zdí kostela.

Hverfell, jak je vidět cestou ke Grjótagjá

Ubytovali jsme se v kempu na břehu jezera. Budeme tu spát dvě noci, na zítřek je v plánu prohlídka okolí jezera. K vybavení kempu patří i sociální zařízení (společné pro všechna pohlaví) s horkou (sirnou) vodou ve sprchách a věčnými frontami. V recepci je možné přistoupit k internetu a setkali jsme se tu s jedním z mála domorodců (a domorodkyň neb to byla dcera majitele) s příjemným vystupováním. Jinde, pokud s námi někdo jednal s úsměvem a neomezil se jen na nejnutnější komunikaci na půl huby zpod podmračeného obočí, jednalo se téměř vždy o cizince na brigádě. Noc byla jasná a chladná a na obloze se objevil náznak polární záře.

zlom, pod kterým se skrývá Grjótagjá

Mývatn znamená něco jako Jezero much. Vyskytují se tu hlavně dva druhy mušek (tedy ne komárů), které jsou neomylně přitahovány kysličníkem uhličitým, který vydechujete. Jedny si pochutnají na vaší krvi a druhé jenom lezou do nosu, očí, uší a vůbec kam se dá. Prvním se říká bitmý a druhým rykmý (o kismý a fakmý jsme žádné informace nezískali). V kempu jich ani tolik nebylo, ale později jsme si jich užili. Pokud máte síťku na hlavu, hodí se.

Grjótagjá

Kousek od jezera směrem k Hverfell (sopečný kužel, vypadající jako halda u Kladna) jsou dva termální prameny. Ten první, Stóragjá, je hned u silnice na kraji Reykjahlíđu a nedoporučuje se v něm koupat - voda neodtéká, žije v ní kdovíco a pokud se vám dostane do otevřené rány, může se vám zanítit, zhnisat, uhnít. Dříve se sem chodili vesničané koupat. Za druhým pramenem, Grjótagjá, se musíte vypravit dva kilometry pěšinkou mezi zákeřným borůvčím (zákeřným proto, že vás sběr spousty zralých borůvek zdrží a pak buď nestihnete dojít k pramenu nebo k večeři), průrvami v lávovém poli porostlými islandským lesem zakrslých bříz a vrb, plotem obehnanou plání s chudou travou a ze země vyčnívajícími sopečnými kameny (eufemisticky můžeme podobná místa nazvat pastvinami). Nakonec dojdete ke zlomu: půda zde poklesla a planina končí rovnou hranou, pokračování je asi o pět metrů níž. A právě tam, v místě styku obou ker, je skulina do země a v ní zelenomodrá hladina vody. Bohužel příliš teplé na koupání - uvádí se 43-44 stupňů. Dříve byla voda chladnější a jeskyňka byla používána ke koupelím - měla mužskou a ženskou část. Pak ale teplota stoupla a tak snad jen na kraji ženské části by bylo možné se opatrně omočit.


Dimmuborgir	Kirkja	Gatklettur

Den v okolí Mývatnu jsme začali východně od jezera, v místě zvaném Temné hrady, Dimmuborgir.

průhled na Hverfell skrz Gatklettur

Láva z kráterů Prenslaborgir a Lúdentsborgir tekla před dvěma tisící let přes starší lávové pole Hverfell a v kotlině vytvořila jezero, které začalo na povrchu chladnout. Pak se hráz provalila a láva vytekla. Ztuhlý povrch se prolomil. Místy však zůstaly stát sloupy (zřejmě ochlazené párou unikající z vody uvězněné pod lávou) a příkrov se zcela nepropadl.

kráter Hverfell

No, po přelouskání tohoto vysvětlení jsem očekával něco jiného, než jsem pak na o něco víc než dvoukilometrovém okruhu po Dimmuborgir viděl. Viděl jsem rozlámané lávové kry, místy tvořící oblouky nebo bizarní útvary čnící k oblakům, ne tak docela černé, a mezi nimi rostoucí březové houští, výsledek rekultivačního programu, který má zabránit zanášení této přírodní památky pískem. Prohlédli jsme si pozůstatek lávového tunelu s lomeným obloukem připomínajícím gotickou klenbu (Kirkja), prošli jsme lávovou bránou (hmmm... Gatklettur?) a zamířili k nedaleké černé haldě Hverfell.

Hverfell. Při jeho popisu se budu opakovat, protože použiji stejná přirovnání jako když jsem se snažil slovně vypořádat s Etnou. Takže Hverfell je hromada šedivé škváry a když se po strmých vnějších svazích vyškrábete nahoru, uvidíte lavór o průměru asi kilometr, v jehož středu sedí ještě jedna malá hromada škváry. Dno lavóru je poměrně ploché a je na něm vytvořeno (snad z kamenů) něco důležitých nápisů a znaků.

Skútustađir, peudokrátery

Sestoupili jsme z Hverfellu a spěchali jsme k silnici k autobusu, který nás neprodleně dovezl na jižní konec jezera k farmě Skútustađir. Poblíž ní jsou k vidění pseudokrátery a na březích jezera Stakhólstjörn občas i nějaké ptactvo. Pseudokrátery jsou kuželovité kopečky jen pár metrů vysoké, vršek jim chybí a místo něj je tu pěkná kruhová mísa. To všechno porostlé travou. Hladina jezera byla před dávnými časy o několik metrů výš a zaplavena byla celá kotlina, ve které jezero leží. Plyny, hromadící se pod dnem, čas od času vyrazily na povrch, strhly s sebou sopečný popel a zanechaly za sebou úhledný kráter. Okolo Mývatnu jsou jich desítky, tady ve Skútustađagigar je jich nejvíc (nebo že by byly nejsnáze dostupné a navíc hned u jednoho z kempů?). Břehy jezera jsou o něco veselejší než pusté pláně okolo. V trávě jsou vidět jestřábníky, pampelišky, řebříčky i jiné květiny, dál od břehu pak kvete vřes.


jezero Stakhólstjörn je od jezera Mývatn odděleno jen úzkým pruhem země

vodopád Godafoss na řece Skjálfandafljót

divoká je řeka Skjálfandafljót

Za další pozoruhodností jsme jeli asi třicet kilometrů na západ, k řece Skjálfandafljót. Před osmi tisící let tady tekla láva z kráteru Trölladingja a ztuhla v lávové pole Bárđaldalur. Tím se zde řeka Skjálfandafljót probíjí a vytváří dvanáct metrů vysoký vodopád známý pod jménem Gođafoss. K jeho jménu (Vodopád bohů) se váže pověst, podle které se hlava místního rodu, zákonopravec Þorgeir, zúčastnil v roce 1000 zasedání islandského parlamentu, Alþingu, ve vzdáleném Þhingvelliru. (*) Toto zasedání rozhodlo o přijetí křesťanství na celém ostrově. Poslanec pak o tom celou dlouhou zpáteční cestu domů do Ljósavatnu přemýšlel a když dojel k vodopádu, vhodil do něho sošky starých bohů. Dnes je vodopád turistická atrakce, je u něho parkoviště, informační tabule a podél vody vede vyhlídková cesta. Tak (nebo hůř) je to u většiny islandských pozoruhodností. Úchvatné pohledy na nejznámější taháky tu nejsou odměnou za namáhavou pouť, stačí se k nim trpělivě prosedět v autobuse.

Člověku pak vrtá hlavou, jaké úžasné pohledy se mohou naskytnout v místech, kam nelze dojet dopravním prostředkem. Největším překvapením je, že potomci loupeživých Vikingů ještě ani u největších a nejnavštěvovanějších taháků jako je gejzír Strokkur nezavedli vstupné.

Zatím to řeší tak, že výlety zakoupené u místních agentur plánují deset minut na Strokkur a hodinu na konzumaci v přilehlém bufetu.

(*) Poznámka: znak Þ není pokleslé P, leč něco, co se vyslovuje spíše jako anglické th. Jak se liší od Đ si nejsem tak docela jistý. Prostě si při vyslovování T šlápněte na jazyk.

Když se oči nabaží pohledu na padající vody, začnou propátrávat okolí. A hle, kousek po proudu je další zajímavost, proděravělá skála a pod ní další, menší vodopád, následovaný četnými peřejemi. Času však není nazbyt, slunce se chýlí k západu, autobus čeká a jede se zpátky k Mývatnu.


jezero Mývatn	břehy jezera Mývatn	farma Vágnbrekka a pseudokrátery

pseudokrátery	Vindbelgjarfjall a farma Vágnbrekka	večer u jezera

Tentokrát jsme vystoupili na západním břehu, u farmy Vágnbrekka na úpatí kopce Vindbelgjarfjall, s cílem se na tento kopec vydrápat. Z jeho vrcholku se nám otevřel kruhový výhled na jezero a jeho okolí a nízké slunce pěkně vykreslovalo reliéf povrchu a pseudokrátery na břehu jezera. Nahoře bylo chladno, foukal vítr, který odehnal různé -mý, jež nás obtěžovaly při výstupu nahoru.