Cestopisy

> Cestopisy > Okolo Islandu > Po jižním pobřeží

kapitola 7.

Po jižním pobřeží

a pak už domů

obchodní zvyklosti - neklidné ostrovy - skanzen ve Skógaru - průzkum religiozity - škodovka v museu - vodopád Skogafoss - nejjižnější skalní brána - příliš široká pláž - dlouhověkost mezi horami a sandurem (Núpsstađur) - co je to jökulhlaup - kde ledovec slézá z hor (Skatafell) - deštěm ke Svartifossu - plovoucí kry (Jökulsárlón) - když není nic vidět - kruh se uzavírá - islandský les - opět v Seydisfjörduru - dlouhá cesta domů

ledovec Eyjafjallajökull

Opouštíme podheklí a přesouváme se na jižní pobřeží. Zapadají slunce přebarvuje mraky a vypadá to, že dnes do kempu za světla nedorazíme.

Tím kempem byl Seljavellir. Celkem hezké místo s termálním bazénem, čtyři stovky na osobu, sprchy? Ano, sprchy jsou v ceně. Postavili jsme tedy stany, vybalili ručníky a mýdla a hurá smýt ze sebe prach. Leč sprchy byly zamčené. Slečna v recepci zavolala starší osobu. Ale kdepak, to byl omyl, sprchy v ceně nejsou, to byste měli moc levné (připomínám, že teplá voda tu teče ze země).

farma pod ledovcem
bílé balíky jsou zásoby trávy na zimu

Tak si připlatíme, otevřte je. To nejde, jděte za dvě stovky do bazénu, ale ten za půl hodiny zavíráme. Do bazénu nechceme, chceme sprchy. Ne, jen bazén, tam jsou sprchy. Zaplatíme stovku za sprchy u bazénu. To nejde. Dvě stovky za osobu tedy zmizely v šuplíku. A co lístek? Jaký lístek? No, stvrzenka, že jsme zaplatili. Jak, stvrzenka? Na co? To tady nemáme. Hlavou mi probleskla vzpomínka na tričko s vytištěnými vikingskými zákony, které jsem viděl v Norsku: Zjisti co trh požaduje. Využij každou příležitost. Měň způsoby útoku. Další sem ovšem zřejmě nedorazily: Neslibuj, co nemůžeš dodržet. Nepožaduj neúměrnou cenu. Když pak se zájezd chýlil ke konci, probírali jsme zážitky s jinými účastníky. Někomu se líbilo či nelíbilo to, jinému tohle, na jednom jsme se kupodivu shodli. Dalo by se to formulovat asi takhle: Není se co divit, že s nimi ostatní Vikingové nemohli vydržet a vyhnali je na Island. No nic, alespoň nechali bazén otevřený o hodinu déle. Bez příplatku.

skanzen ve Skógaru

Ráno nás našlo na jižním pobřeží Islandu a počasí nám stále přálo. Na horách svítily ledovce - Eyjafjallajökull, Mýrdalsjökull - a na jihu se v oparu rýsovaly Vestmanneyjarské ostrovy. Také dost divoké místo. V šedesátých letech tam jeden nový, Surtsey, vznikl, o deset let později se na Heimaey probudila sopka a láva se valila na město. Lidé zachovali klid a podařilo se jim postup lávy zpomalit tím, že její čelo chladili mořskou vodou. Získali tak čas zachránit nejen sebe, ale i většinu majetku. Připluli jim na pomoc lidé z pevniny a byl tam samozřejmě některý z Knudsenů, aby událost zaznamenal na filmový pás.

Þordur Tomasson

Tak jsme pomalu dojeli do Skógaru, místa na úpatí hor pod Mýrdalsjökullem. Základem Skógaru je stará farma, na kterou se nabalil areál dalších budov. Některé z nich patří stejně jako farma k museu a skrývají různé expozice, jiné patří hotelu.

skógarské museum

U pokladny se nás ujal Þordur Tomasson, šedovlasý mužík, na svých asi osmdesát let neobyčejně čilý, s jiskrou v oku. Ovšem dříve, než mu podáte ruku, měli byste u Cimrmanů shlédnout představení Švestka. Prováděl nás sály, vysvětloval k čemu sloužily vystavené předměty, zahrál na tradiční dvoustrunný nástroj, zazpíval. Potom nám dal čas prohlédnout si rybářské lodě i náčiní, předměty používané při zpracování vlny (česání i spřádání nam předvedl) i přírodovědné sbírky v suterénu. Vyšli jsme ven a prohlédli jsme si domky tvořící starou farmu.

Skógar

Byly podobné těm v Glaumbæru, jen jako stavební materiál pro zdi neposloužily drny, ale kameny. Výše po svahu jsme nalezli domy novější, starou školu a kostel. V něm jsme se opět sešli s Þordurem Tomassonem. Pozor, ne s panem Tomassonem, je třeba použít celé jméno. Většina Islanďanů (asi 90%) totiž nemá příjmení, ale patronymum, jméno vzniklé z křestního jména otce přidáním -son (u syna) nebo -dóttir (pokud jde o dceru). Příbuzenské vztahy se tedy nedají odhadnout podle jména a islandské rody po dlouhá staletí pečlivě vedou rodokmeny. Překvapivě mnoho Islanďanů tak může doložit svůj původ až do jedenáctého či desátého století. K velké radosti genetiků, kteří tak mají výtečný materiál pro své výzkumy. Přistěhovalectví na Island nebylo v průběhu staletí velké, jen po druhé světové válce ostrov přijal větší skupinu žen z Německa, které ztratilo za války mnoho mužů.

skógarské museum

Tedy skógarský kostel s panem Þordurem Tomassonem. Posadil nás do lavic, udal stránku, na které si máme otevřít zpěvníky a zasedl ke klávesnici harmonia.

Výsledek byl žalostný, ne jeho vinou. Udal tedy jinou stránku, se stejným výsledkem. Další taky, a pak už následovala přednáška o úspěších zkoumaných vzorků turistů jednotlivých národů v církevních zpěvech. Dopadli jsme jednoznačně nejhůř z celé Evropy a náš průvodce si neopomněl přisadit, že ani jeden z nás při vstupu do kostela nepoklekl a nepokřižoval se. Jó, to Poláci... Zde se mi otevírá prostor k úvahám o postavení a nárocích církví v naší zemi; ty však do cestopisu samozřejmě nepatří. Ke cti účastníků naší výpravy budiž řečeno, že žádný se v reakci na proslov nesnížil k podbízivosti a všichni opustili kostelík stejně, jak do něj přišli: tiše, s úctou, avšak bez vnějších projevů, jež by nejspíš byly povětšinou prázdnými gesty.

nad Skógafossem

Trochu stranou stojí velká hala technického musea: sněžné traktory, historická auta - a mezi nimi i Škoda 120 a Moskvič, vodní turbiny, telefony a radia. Mnoho času na prohlídku nebylo, čekala nás další zajímavost.

Skógafoss

Tou byl vodopád Skógafoss, nacházející se pár set metrů západně od musea. Vodopády jsme už na Islandu viděli různé, o tomhle by se dalo říct, že je přímočarý. Když vystoupáte podle vodopádu nahoru, uvidíte celkem klidnou říčku tekoucí od nedalekého ledovce. Její koryto v jednom místě náhle a bez přípravy končí, voda spadne o třiašedesát metrů níž, tam si v rozměrné tůni trochu oddychne a potom zase klidným tokem pokračuje k moři. Aby to okounějící turisté neměli tak jednoduché a nelezli až k vývařišti a snad také proto, aby potrápila fotografy, tvoří se u paty vodopádu bohatá mlha z drobných vodních kapiček. V ní pro nás sluneční paprsky vykouzlily i duhu.


Dyrhólæy a pobřeží k Víku

Kousek dál po okružní silnici leží na jižním pobřeží městečko Vík.

není to skvělá pláž?

Než jsme však k němu dorazili, byl tu ještě nejjižnější bod Islandu, impozantní útesy Dyrhólæy. U majáku stojícího v nejvyšším bodě se nám otevřel výhled na moře a dlouhý úsek pobřeží na obě strany. Na leckterém středomořském ostrově je pobřeží nepřístupné a koupání chtiví rekreanti se tísní na malých úzkých plážičkách. Tady se na kilometry k východu i k západu táhle marnotratně široká pláž tvořená černým sopečným pískem, a nikde ani slunečníčku, ani živáčka který by si ji užíval. Jedinou známkou života byl obojživelný člun, kterým se můžete za patřičný poplatek svézt po pláži, kousek vodou a pak zase po pobřeží zpátky.

Vík

Tedy to není úplně přesné. Člun by vás zavezl k mohutné skalní bráně ve skalním žebru vybíhajícím z útesu do moře. A jako by pevnina chtěla dosáhnout ještě dál k jihu, u pobřeží ční z vody několik divokých skal. Nejzajímavější z nich je k vidění dál na západě, u Víku.

Nepříjemný studený vítr přihnal mraky, pomalu se zatahuje a bylo příjemné skrýt se na chvíli v závětří majáku, než jsme se vypravili k autobusu.

Núpsstađur

Kus za Víkem se pobřežní pláž rozšiřuje až k absurdnosti: začíná oblast sandurů, rozsáhlých písčin vytvořených usazeninami, které sem přinesly ledovcové řeky. První velká písčina, kterou jsme projeli, byl Mýrdalssandur. Silnice se vzdálila od pobřeží a přimkla se k úpatí hor, kde je mezi sandurem a skalními stěnami úzký pás země vhodný k hospodaření a stálému osídlení. Projeli jsme starým lávovým polem Eldhraun a minuli Kirkjubæjarklaustur, známý tím, že zde byla roku 1343 jakási Katrín zaživa upálena za to, že prodala svou duši ďáblu, čímž byla na Islandu zahájena éra honů na čarodějnice.

slavný Jeep

A pak už přišel Skeiđarársandur, jedno z nejdepresivnějších míst na Islandu, ne-li na celé planetě. Nekonečné černé písky rozbrázděné nesčetnými rameny řek stékajících z obrovského ledovce Vatnajökull se táhnou kam až oko dohlédne a směrem do vnitrozemí se zvedají nepřístupné hory.

výhled od farmy

Na úpatí hor se také krčí farma Núpsstađur, jeden plechový dům a pár malých hospodářských stavení, nad kterými už zub času zjevně získává převahu. Jezdí se sem hlavně kvůli rodinnému kostelu, malé chýši ze XVII. století, do které se vejde asi osm lidí a která je pod ochranou státu. Na farmě hospodařili dva bratři, pohlednici jejich populárního červenožlutého Jeepu si můžete koupit leckde. Starší z bratří již zemřel, o dva roky mladšímu bylo letos 95 let. Když jsme na farmu dorazili, seděl před domem, ale záhy zašel dovnitř. Jeep stál před domem prorezlý, s prázdnými koly, a opodál parkovalo nové Subaru. Zastavil jsem se, abych zhodnotil výhled, který se obyvatelům tohoto místa naskýtal každý den po celý život: úzká pastvina a za ní kam až oko dohlédne nekonečný, šedivý, mrtvý sandur.


Núpsstađur

Okružní silnice tady na jihu musí překonat celý Skeiđarársandur a řeku Skeiđará s jejími mnoha rameny. Pokud je silnice neprůjezdná, znamená to objíždět celý ostrov, proto je o její stav dobře dbáno. Značná část okolo řeky Skeiđará je vedena po mostě, na kterém se větší auta mohou vyhnout jen na k tomu určených, rozšířených místech.

most přes Skeiđarársandur

V devadesátých letech smetla velký úsek silnice ledovcová povodeň, jökulhlaup. Hory pod ledovcem Vatnajökull jsou vulkanicky velmi aktivní a ledovec překrývá i několik činných sopek, jejichž teplo ledovec natavuje a voda pak pod ledovcem odtéká. V roce 1996 došlo v oblast jezera Grímsvotn k výronu lávy, která roztavila najednou velké množství ledu. Pod ledovcem nahromaděná voda prorazila ledovou bariéru a hnala se rychlostí 30km/h do údolí. Nesla s sebou kusy ledovce, sopečný popel, balvany a smetla vše, co jí stálo v cestě. Po několik hodin byla Skeiđará nejmohutnějším vodním tokem na planetě. Islandský premiér, který zkázu pozoroval z vrtulníku, prohlásil, že tato pohroma vrhla Island o dvacet let zpátky. Nicméně stržené elektrické vedení bylo opraveno za pár týdnů a silnice byla znovu otevřena o rok později.


Skeiđarársandur	zbytek mostu zničeného v r.1996	Skeiđarársandur

Sandury nejsou místem k životu. Nedá se po nich ani bezpečně chodit a velké nebezpečí představují pro námořníky plavící se podél jižního pobřeží.

Hvannadalshnúkur

Mělčiny se mění a zasahují daleko do moře a i za dobré viditelnosti je plavba nebezpečná. Mnoho lodí zde ztroskotalo a ani námořníci, kteří se dostali na sandur, neměli ještě vyhráno. Kusy ledu, které řeky při záplavách snesly z hor, zůstávají přikryté vrstvou prachu a pomalu se rozpouštějí. Vytváří se tak komora řídkého bahna, která na povrchu není rozpoznatelná od okolí. Pokud na takové místo šlápnete, záleží na štěstí, jak velký byl kus ledu, který je vytvořil. Po kolena, nebo ...?

Skaftafellsjökull

Hory se přibližují k moři, sandur končí. Před námi se zvedá skupina s nejvyšším vrcholkem Islandu, 2119m vysokým. I ten je však skryt pod vrstvou ledu. Ledovec zde sestupuje až k úpatí hor a jeho část byla vyhlášena za národní park Skaftafell.

Skaftafellsjökull

Svartifoss

U návštěvního střediska je rozsáhlý a dobře vybavný kemp (600 za noc), začíná tady několik značených tras, umožňujících hodinové i celodenní výlety do parku. Jedna z těch kratších vede k ledovci Skaftafellsjökull, z kempu je to jen krátká podvečerní vycházka do bočního údolí. Jak se blížíme k ledovci, teplota vzduchu klesá a potom se objevují louže a špinavé kusy ledu. Povrch je pokrytý sopečným prachem a kamínky a nepoznáme, jestli ještě jdeme po pevné zemi nebo už po zbytku ledovce. Sopečná činnost se na vzhledu ledovce podepsala a tak přestože je na tom Island co se čistoty vzduchu týče velmi dobře, o ledovci se dá říct, že je špinavý jak čuně.

Hundafoss

Ráno bylo deštivé a foukal silný vítr. Ale přece bychom si nenechali ujít Svartifoss, další z pověstných islandských vodopádů. Takže pláštěnky a vzhůru do kopce, napřed lesem po pás, pak lesem po kolena. Vítr je nepříjemný, háže kapky do očí a cloumá pláštěnkou. Míjíme vodopád Hundafoss, o kterém neřeknu víc, než že jsem jej viděl a bylo tam ohavné počasí. Svartifoss je v údolíčku a tam je trochu klidněji. Tenhle vodopád nevyniká ani výškou ani mohutností, zajímavé je jeho okolí. Závěr údolíčka je totiž tvořen obloukem převislé čedičové stěny, která se rozpadá do charakteristických sloupců a právě ty dělají Svartifoss zajímavým.

O chvíli později dorážíme na Sjónarsker. Má to být místo s dalekým výhledem a je tu deska s popsanými směry a jmény míst. Dnes není vidět nic. Otáčíme se a spěcháme na další vyhlídku jménem Sjónarnípa. Je odtud shora vidět konec ledovce Skaftafellsjökull, který jsme navštívili včera večer. Nalézáme průrvu, kde tolik nefouká, svačíme a užíváme si Islandu.


pohledy ze Sjónarnípa

po sezóně

Oklepáváme vodu a zalézáme do autobusu. Pouť po jižním pobřeží pokračuje k laguně Jökulsárlón, dalšímu z islandských "musíte vidět".

obludy odpočívají

Tohle místo ale má co ukázat, přestože stále leje a viditelnost je mizerná. Ledovec Breiđamerkurjökull zde jde až k jezeru, kusy ledu se odlamují a pomalu odplouvají pod most a do moře. My ledovec nevidíme, je tu jen vodní hladina a z mlhy vystupují přízraky ledových bloků, zvolna plynoucí po hladině, ze které občas vykoukne tulení hlava. Obojživelné motorové obludy i gumové čluny odpočívají a na břehu je mrtvo. Část výpravy navštěvuje zdejší kantýnu, zbytek ani nevylézá z autobusu. Tak si odškrtáváme místo, kde se točily scény do dvou bondovek a pokračujeme deštěm dál.


Jökulsárlón: ticho nad ledovou lagunou

Okna autobusu jsou opocená, venku déšť a mlha, vidět je jen škarpa a za ní porostlá lávová pole. Pohled na ně nám už zevšedněl, dostavuje se otupělost a únava. Hlavou se honí všechno možné.
Islandská vulkanická:
Nedaleko Seydiše
leží Snorri na břiše
rád, že vyváz z toho pekla
když mu náhle Krafla Hekla
Hmm... Krafla hekla, nebo krafla Hekla? Asi už to se mnou bude špatný, ještě že zítra končíme. Autobus nás veze nevím kam, máme tam přespat. Odbočujeme z hlavní silnice někam do vnitrozemí, pak autobus zastavuje, vedoucí zájezdu se s někým domlouvá, pak jedeme ještě kousek a pro dnešek končíme u farmy Stafafell.

Lögurinn

Tráva čvachtá pod nohama, všude je plno ovčího trusu. Z okolí je vidět jen dvě mobilní buňky, v jedné jsou záchody a studená sprcha, druhá je prázdná a prý ji můžeme využít. Inu, dnes spím pod střechou.

strom Guttormslundur
v lese Hallormsstađur

Ráno prší a viditelnost se nezlepšila. Kousek odtud prý jsou krásné ryolitové skály, ale nemá cenu se tam trmácet, když bychom stejně nic neviděli. Takže zabalit, do mokrého autobusu a dál neviditelným neznámem. Silnice tady nemá asfaltový povrch a postupujeme pomalu. Kruh naší cesty se uzavírá v Egilsstađiru. Doplňujeme v místním supermarketu zásoby a pak jsme vezeni k jezeru Lagarfljót. Tedy, ono to není ani moc jezero, ona je to jen taková tlustá řeka, ale vypadá jako jezero, je až tři kilometry široká a rozšířený úsek je 38km dlouhý a má svoje jméno, Lögurinn. A na břehu téhle řeky-jezera roste les Hallormsstađur, skutečný les, uměle vysázený, jediný na Islandu. Pěšina nás vede k nejvyššímu islandskému stromu. Je to patnáctimetrový modřín vysazený v roce 1936 a na dřevěné tabuli vedle stojí jeho jméno: Guttormslundur. Bohužel se zdá, že si stromy na Islandu neužívají stejné dlouhověkosti jako lidé, špička stromu je suchá. Procházíme se v dešti lesem a po dnech nízkých křovin, prachu a lávy je to příjemná změna. Rostou tu stromy, které jsem nikde jinde neviděl a které nedokáži ani zařadit. O kus dál je les upraven spíše jako arboretum, u stromů jsou tabulky s názvy a údaji, odkud strom pochází a případně i kdo jej věnoval. Sibiřské modříny, aljašské topoly, horské jasany, jedle, břízy. Na paloucích mezi stromy jsou umístěny různé artefakty a objekty, které mají sloužit na hraní dětem. Islanďané mají toto místo v oblibě, dnes je tu však prázdno.

naloďování v Seydisfjörduru

Ráno stojí stan uprostřed louže a je mokrý jak hnůj. Naštěstí jen zvenku a tropiko od vysráženého dechu, podlážka vyměněná u Jurka drží dobře. Balíme naposledy na islandské půdě a odjíždíme do "Seydiše", tedy do Seydisfjörduru. Paní v bance nám bez potíží mění zbylé islandské koruny zpět na eura a mám dojem, že je příjemnější, než když jsem tu byl před dvěma týdny. Dokonce se i usmívá! Nebo že bych si už zvykl?

sbohem, Islande

Nalodění probíhalo v dešti a bylo nekonečné. Celníci nás ani nevyhnali z autobusu, aby zkontrolovali, zda nepašujeme z Islandu nějakou škváru. Tedy sopečného popela jsme vezli dost, to musel vidět každý, kdo do autobusu nahlédl - a to řidiči i několikrát denně uklízeli a klepali koberce. Vystupovali jsme až na lodi. Loď byla nacpaná k prasknutí, byl totiž první zářijový a tudíž posezónní levnější termín a toho vychytrale využil, kdo mohl. I čeští skautíci, kteří Island objížděli na kolech. Po lodi pobíhali v krojích a zaslechnuté útržky rozhovoru nasvědčovaly, že na některých z nich víc skautského než ty kroje není. Loď vyplula s hodinovým zpožděním a před námi bylo 50 hodin přes Faerské ostrovy do Dánska.

časné ráno v Tórshavnu

Moře bylo neklidnější než při cestě na Island a některé žaludky se rozhodly proti tomu více či méně intenzivně protestovat.

kupé Karosy, které nám na
tři týdny nahradilo domov

Do Torshavnu jsme přijeli krátce po páté ráno, opět se tam zdlouhavě nakládala auta a potom se plulo deštěm a mlhou na Shetlandy. Při bloumání po palubách jsem se zastavil před televizí, na které běžely zprávy: Někdo kdesi v Beslanu obsadil školu a drží děti jako rukojmí. Než přišel večer a my dorazili na Shetlandy, nabyla tato zpráva hrůzných rozměrů. Vítejte zpátky do reality.

Cestou do Dánska se počasí vylepšilo a Hanstholm nás vítal v nízkém světle zapadajícího slunce. Vyjeli jsme do ploché zelené dánské krajiny a projížděli upravenými čistými městečky. Je to zvláštní, říkal jsem si, Island patří k zemím s nejvyšším národním důchodem na hlavu na světě a není to tam zdaleka tak vidět jako ten nižší národní důchod na hlavu v Dánsku. No, a pak už následoval jen noční přejezd přes Německo, oprava prasklé olejové hadice a těch pár kilometrů od hranic domů.