Cestopisy

> Cestopisy > Okolo Islandu > Severní pobřeží

kapitola 3.

Severní pobřeží

vodopádů jak psů (Dettifoss, Selfoss, Hafragilfoss) - návštěva v ráji (Ásbyrgi) - velký kaňon (Vesturdalur) - je libo vyjet si za velrybami? (Húsavík) - jak to vidí děti - botanická zahrada (Akureyri)- jak se tu bydlelo (Glaumbær) - tuleni a ovce (Hindisvík)

Jökulsá á fjöllum

Rozloučili jsme se s kousavými muškami, naskládali se do autobusu a byli jsme vezeni zpátky na východ k řece Jökulsá á fjöllum a pak podle ní na sever. Tady se řeka zařezává hlouběji a v kaňonu hlubokém místy až sto metrů vytváří sérii impozantních vodopádů. Největším z nich je Dettifoss,

Dettifoss

jediný 44m vysoký stupeň, označovaný za nejmohutnější vodopád Evropy (kolik těch nej- ještě bude!). Tušit jej můžete již z dálky, ještě než dorazíte k řece. V jednom místě se totiž nad pustinu zvedá oblak vodní tříště. Pak přijedete k břehu a jdete cestou podél břehu k vodopádu. Vidíte z něj stále víc, ale vývařiště, kam padá zpěněná špinavá voda nemáte šanci zahlédnout. Koryto pod vodopádem je stále naplněno vodní tříští, kterou poryvy větru strhávají a ženou proti vám. Jsou vodopády hladké a úpravné, romantické krajkové závoje, zpěněné a bouřlivé, čůrající vysoké směšné, tenhle připomíná dredy a je ...drsný. Po rozpraskaném čedičovém břehu můžete dojít až k němu a nechat pohled vézt se po hrubosrsté vodě, nechat sklouznout přes okraj a navěky zmizet ve vodní tříšti.

Selfoss

Kilometrová procházka proti proudu vás zavede k dalšímu vodopádu, nazvanému Selfoss. Je nižší a zdá se být ukázněnější, méně vodnatý. Je to způsobeno jeho velkou délkou: nebere to nejkratší cestou od břehu ke břehu, ale vybral si lavici svírající s proudnicí velmi ostrý úhel. Vodou se proto musí šetřit, aby se vyvolalo alespoň zdání pokrytí celé délky lavice. A ne všude se to povedlo. Jednotlivé jazyky jako by si rozvážně vybíraly místo, kde překonají dvanáctimetrový výškový rozdíl.

Hafragilsfoss

Začátkem léta, v době tání, to možná vypadá jinak.

K třetímu vodopádu jsme dojeli autobusem (asi 2km pod Dettifossem, i tam lze dojít pěšinou po břehu) a dívali jsme se na něj jen z dálky, takže i přes svou výšku 27 m nebyl tak impozantní jako dva předešlé.

Kaňon je zde hluboký a přístup dolů na břeh obtížný, řeka vlastně protíná starý kráter sopky. Pod vodopádem se do skal zařezávají slepé odbočky, do kterých však prosakuje porézní horninou filtrovaná voda (alespoň tak si tento jev vysvětluji já). Ta je krásně čistá, zelená a neustále svádí boj s hlavním tokem řeky. Chvíli vyhrává čistá voda, hranice se posouvá k řečišti a zelené jazyky si razí cestu mléčnou vodou, pak má zase navrch řeka a rozhraní je zatlačováno dále do laguny. V místě, kde se tento boj odehrává, se tvoří v řece vratný proud a na jeho hraně se ukládá sopečný popel a tvoří černou, zbrázděnou kosu.

Jökulsá á fjöllum, Landgrađslusvađi

Pokud bychom pokračovali dál po proudu, dostali bychom se do údolí Vesturdalur, 30km dlouhého kaňonu řeky Jökulsá á fjöllum. To leží na území národního parku Jökulsárgljúfur a jsou v něm k vidění další pozoruhodnosti. Autobus ale zamířil dál na sever a překonal řeku po mostě tam, kde končí kraj kaňonů a začíná Landgrađslusvađi, nedohledná pláň řekou odložených usazenin, přecházející někde u obzoru v moře. Do Ásbyrgi to nebylo daleko.

Ásbyrgi, uprostřed skála Eyjan

Po pustých lávových polích a pláních sopečného popela vypadá Ásbyrgi jako ráj na zemi (a to i v měřítku celého Islandu). Rovné dno rozlehlého údolí považovaného za nejúrodnější místo Islandu je porostlé travou, keři a - věc nevídaná - i stromy. Stometrové stěny, obkličující údolí, jsou kolmé a právě uprostřed údolí se zvedá dlouhá osamělá skála, Eyjan. Existuje několik vědeckých teorií, jak údolí vzniklo. Mluví se v nich o výbuších sopky pod ledovcem a náhlých záplavách, při kterých údolí vzniklo ze dne na den, změnách toku řeky, poklesech zemské kůry.

Ásbyrgi

Inu, co všechno si vědci dokáží vymyslet, aby si zasloužili svůj grant. Přitom při pohledu shora musí být zcela jasné, oč tady jde: dokonalý otisk podkovy. A tady přichází ke slovu nejpravděpodobnější ze všech teorií. Jedná se o otisk jedné z osmi nohou bájného Odinova oře Sleipnira.

Na východní břeh údolí jsme vystoupali s pomocí fixního lana. Nahoře nás opět čekala rovina s četnými balvany a jámami. I zde vesele bujela vegetace. Došli jsme až téměř k vrcholu podkovy, s častými odbočkami k okraji srázu. Po krátké přeháňce se mraky roztrhly a od skály Eyjan se vyklenula duha. Ještě chvíli jsme užívali pohledu na zelenou oázu a pak jsme se po svých stopách vrátili k autobusu.

Vesturdalur

Tak tedy ještě Vesturdalur a jeho divy. Prašná cesta končí na parkovišti, odkud vede stezka k nejvíce vychvalovaným atrakcím. Společným jmenovatelem je, samozřejmě, sopečná činnost, tedy její pozůstatky. Čediči jako by tu nestačily prosté šestiboké varhany.

Vesturdalur

Musel je různě naohýbat, naskládat přes sebe, vytvořit z nich obrazy paprsků, postavit hradby, tvrze, kostely. Čedičové suky a kry čnějí v různých úhlech v těch nejnečekanějších místech a vytvářejí tak podivuhodné bludiště. Vydali jsme se tedy po stezce do kraje skal ozvěn, Hljóđaklettar. Stoupali jsme a klesali a scenérie se stále měnila, krajina nabízela nové a nové variace na téma "co všechno dokážu s kamenem". Pak jsme opustili skály a před námi byl Rauđhólar, sopečný hřbítek ze západní strany okrový a směrem k řece červený.

čedičové skály

A právě na červeném úbočí se tyčí skupina krvavých prstů, ba i skalní okno se najde hned vedle, vyvedené pro změnu v barvě černé. A tohle celé, tenhle strakatý kopeček, je prý zase sopka.

Rauđhólar

Cesta zpátky vedla dál od řeky a nebyla zdaleka tak zajímavá jako cesta tam, leč o to rychlejší. Prudké přeháňce jsme unikli na poslední chvíli a proudy vody jsme pozorovali od večeře skrz okno autobusu. Strava začínala být fádní. Díky příhodě s celníky a islandským cenám v ní převládaly těstoviny a párky, které o masu nejspíš ani neslyšely vyprávět. Ještě dlouho po návratu domů jsem se těmto potravinám důsledně vyhýbal a ještě teď, když si dám (omylem) párek, vybaví se mi lávová pole a cítím ostrý islandský vzduch.


Hljóđaklettar	Rauđhólar	poloostrov Tjörnes

Vesturdalur

Mraky se po přeháňce roztrhly a zlatavé světlo pozdního odpoledne zalilo kraj. Vyběhl jsem se stativem k řece. Odkud to bude nejlepší? Snad támhle, ne, ještě kousek, támhle na ten kámen - a skoro jsem vrazil do kochajícího se Američana v čepici s norským vzorem přes uši.

Kirkjan, Hljóđaklettar

S prošedivělými vousy a obočím vypadal jako prototyp severského kouzelného dědečka. Pozdrav, pár poznámek typu "úchvatné místo" a "skvělé světlo" a pak už jsme se rozpovídali. Sdělování dosavadních poznatků z Islandu vyústilo ve srovnávání s jinými kraji, doporučováním, co nevynechat a kam se určitě podívat "...a nejhezčí místo, které jsem viděl, je národní park Olympic na severozápadě USA. Až k nám přijedeš, určitě se tam musíš podívat". Slunce se definitivně ukrylo za clonu mraků a hovor se vrátil zpátky na Island. "Fazole, tuňáka v konzervě a těstoviny už nemůžu ani vidět. To je neuvěřitelný, co tady za všechno chtějí," uzavřel Američan své hodnocení. Také Američan si může někde připadat jako chudý příbuzný, i když místa vhodná k tomuto požitku musí víc hledat.

na břehu Skjálfandi

na vodách Skjálfandi

Přesun na západ jsme zahájili tím, že jsme objeli poloostrov Tjörnes. Na jeho západní straně se otevřel výhled na záliv Skjálfandi, u břehu čnící skaliska, ostrůvek Lundey a v dálce na severu jsme mohli spíše tušit než vidět ostrov Grímsey, kterým prochází polární kruh.

Húsavík

A mně se u fotoaparátu s infrafilmem zasekla závěrka, takže žádné filtrování oparu se na Islandu konat nebude. Nu což, zase toho budu tahat míň.

Na břehu Skjálfandi najdete Húsavík, který prý je nejislandštějším islandským městem. Barevná rybářská vesnice s přístavem vypadala příjemně, důvod její vyhlašované islandskosti mi však nějak unikl. V húsavíckém přístavu také můžete najít lodě, nabízející vyjížďky s pozorováním velryb. Úspěšnost spatření alespoň jednoho ze zdejších 12 druhů velryb a delfínů 99%. Pokud máte zájem, připravte si 3200-4300 Ikr a můžete se dvě až tři a půl hodiny projíždět po zálivu na rybářské lodi či dvojstěžňovém škuneru, jaké se po zdejších vodách proháněly na konci XIX. století. Žádná trasa vás ale nepřivede na otevřené moře.


Húsavík

kresby dětí z Húsavíku

Zajímavá byla výstavka kreseb malých dětí. Pokud na dětských krajinkách u nás převládá zelená země, modrá obloha a žluté slunce, pak tady byly tyto barvy nahrazeny modrou a černou: černá země, modré moře, černá obloha. Vzpomínka na Kolju a jeho obrázky rakví se nevyhnutelně musela vybavit vzápětí.

kostel v Akureyri

Skutečné město (první na naší cestě Islandem) na nás čekalo až o kus cesty dál, za dalším poloostrovem, na samém konci Eyjafjörđuru. Akureyri nás přivítalo slunečným počasím, lákajícím k procházce. Moderní centrum s pěší zónou, obchody a restauracemi se nachází na rovném břehu u přístavu. Když zamíříte nahoru do svahu k modernímu kostelu a dál, ocitnete se v klidnější končině, kde můžete nalézt dokonce i botanickou zahradu. Upravené cestičky vás vedou záhony s ukázkami islandské i neislandské severské flóry, najdete tu několik druhů severských vrb a břízy, které jsou charakteristické pro zdejší lesy, a roste tu i několik stromů. Mnohé květiny vypadají, jakoby byly předpěstované ve skleníku, vysazené na ukázku ven a tím odsouzené k nevyhnutelnému zániku.

Akureyri

Po doplnění zásob v Akureyri nás autobus vezl zelenou krajinou, nejkrásnějším údolím Islandu. Po několika dnech strávených mezi spoře porostlými sopečnými poli to byla příjemná změna. Louky pod černými kopci a skalami jsou oplocené, vidíte na nich válcové balíky sklizené trávy zabalené do plastové fólie a pasoucí se ovce, krávy a koně.

Akureyri

Okolo svých koní, malých nevzhledných zvířat s prosedlým hřbetem, vytvářejí Islanďané cílevědomě legendu, takže nejeden návštěvník zatouží mít toto úžasné zvíře ve své stáji. Islandští koně jsou silní, vytrvalí, výborně snášejí tvrdé povětrnostní podmínky a vynikají různými instinkty, důležitými pro život ve zdejších podmínkách. Dokážou například najít cestu přes bažiny i tam, kde i zkušený domorodec ztrácí jistotu a když odmítnou jít dál, můžete se vsadit, že tudy cesta nevede. Pro cesty po Islandu byli dříve zcela nepostradatelní. Pro svou houževnatost byli dříve dováženi do Anglie, kde tahali vozíky s uhlím v dolech. Koně z Islandu vyvézt můžete, cesty zpátky však pro něj není. Dokonce i když chcete na Island dovézt vlastní sedlo, musíte mít potvrzení, že bylo po předepsanou dobu máčeno ve formaldehydu. Totéž ostatně platí i pro rybářské vybavení: buď nové, nebo do absurdnosti macerované formalínem.

Glaumbær (od jihu)

Pokud jste byli ve Švédsku či Norsku, jistě vás zaujaly červené dřevěné domy se zatravněnými střechami. Očekával jsem, že se s podobnou archtekturou setkám i na Islandu.

Glaumbær (východní fronta)

Tady však je stavební dřevo vzácností (v minulosti bylo například dřevo na stavbu kostela darem hodným norského krále), jeho největším zdrojem je moře. Tradiční domky na severu ostrova mají sice zatravněné střechy, jejich zdi jsou však postaveny z drnů. Ale ani těch tu není k vidění mnoho. Stavěly se běžně do přelomu XIX. a XX. století, kdy byly vytlačeny novou technologií, litým betonem. Takže žádná romantika. Poslední drnové domky byly opuštěny někdy v polovině XX. století. Jednu zachovanou tradiční farmu si můžete prohlédnout u řeky Herađs, u jejího ústí do Skagasfjörđuru. Jmenuje se Glaumbær. V novém domku, který slouží jako pokladna, informace i občerstvení, jsme zaplatili vstupné a pak už jsme mohli k vlastní farmě.

sušení ryb

Možnosti islandské drnové architektury jsou co do velikosti místností omezené a tak se usedlost skládá z řady menších domků, většinou o jedné místnosti. Východní frontu tvoří řada hospodářských stavení s dřevěnými štítovými zdmi se samostatnými vchody.

Glaumbær, hřbitov

Je tu kovárna, skladiště hospodářského nářadí, dřevník. Jedněmi dveřmi se vchází do dlouhé chodby, ze které vedou po obou stranách dveře do dalších místností-domků. Nejdříve je tu dvojice pokojů pro hosty s okny na východ a dál kuchyně s otevřeným ohništěm, skladiště potravin, mlékárna, kde se stloukalo máslo a vyráběl skyr (něco jako velmi hustý jogurt), a obytná místnost, která byla využívána hosty a v zimě jako učebna pro chlapce přebývající na farmě. Kuchyně je nejstarší částí farmy, byla postavena v polovině XVIII. století a využívána až do konce století XIX. Dveře na konci chodby vedou do hlavní obytné části zvané bađstofa. Zde se odehrávala většina činností farmáře a jeho rodiny i najatých pracovníků. Tady spali, jedli i prováděli různé práce.

Glaumbær, bađstofa
(západní fronta)

Tak, a teď si to můžete zkusit představit: V jedné nevytápěné místnosti spolu s dvaceti jinými osobami různého věku a pohlaví trávíte půl roku trvající polární noc. Topit není třeba. Jednak jste otužilí Vikingové, máte na sobě teplé vlněné oblečení a drny obvodových stěn dobře drží teplo. Postelí je jen jedenáct, tedy jedna postel pro dva. Ženám jsou vyhrazeny postele u oken, protože jejich práce - spřádání vlny a šití - vyžaduje více světla než spřádání provazů z žíní nebo opravy postrojů.

Glaumbær, bađstofa
místnost majitele farmy

Světla je málo a tak si svítíte olejovými lampičkami. Aby vám šla práce od ruky, někdo vám předčítá ponuré islandské ságy plné zrady a násilí, případně recituje poesii (předpokládám, že se stejným obsahem). Všechny svoje věci, třeba dřevěnou nádobu na jídlo, máte na poličce nad postelí. Své věci nejosobnější můžete uložit pod polštář: zvyklosti je pak chrání před všetečností ostatních, co je pod polštářem je pro ostatní tabu. Při práci sedíte na své posteli, vlněné deky a péřové přikrývky jsou složené u zdi za vyřezávaným prknem rúmfjöl, aby nepřekážely. Když přijde čas uložit se ke spánku, odložíte něco svršků (pro jistotu ne mnoho), přesunete rúmfjöl ke kraji postele a přitom si přeříkáte na něm vyřezanou modlitbu, zahrabete se se svým spolunocležníkem pod deky a Dobrou noc! Že jsem zapomněl na mytí? Ale kdepak, proč tak plýtvat energií. Na Islandu je přece vzduch prostý bakterií a tak se pot nerozkládá a vy vlastně vůbec nesmrdíte. Máte-li to štěstí, že jste farmářem či jeho ženou, pak máte vlastní pokojík na jižní straně bađstofy.

Aby místo bylo pro návštěvníky přitažlivější, je obdařeno jedním nej, o které vás přece nemohu zkrátit: na této usedlosti žil Snorri Þorfinsson, první Evropan narozený v Americe. Jeho rodiče se totiž vypravili do Ameriky, kde Snorriho máti v roce 1003 slehla, a později se rozhodli vrátit na Island.

Hindisvík

S blížícím se večerem končila i naše letmá exkurze na severní pobřeží Islandu. Před západem slunce jsme dorazili k samotě Hindisvík na špici poloostrova Vatnsnes.

Dříve zde trávil osamělé dny islandský přírodovědec, dnes jednoduchý domek z litého betonu vypadá opuštěný a okolí oživují jen krávy a všudypřítomné ovce, jejichž přístřešky z vlnitého plechu pomalu podléhají zkáze. Že jenom ovce a krávy? Tak to jste se špatně dívali. Kromě nich a mořských ptáků je zde také kolonie tuleňů. Můžete je spatřit, jak si hrají ve vodě nebo se povalují na skaliscích uprostřed zátoky a jistě vylézají i na břeh. Když ale na břehu halasí třicet lidí, drží se raději dál od nich. Snad pomůže přivstat si ráno. Vstali jsme tedy v pět a skutečně: asi šest či sedm tuleňů dovádělo u břehu, honili se a potápěli, na skaliscích dál od břehu bylo několik dalších. Pozorovali jsme je asi půl hodiny, potom dorazili další diváci a tuleni se opět, tak jako večer, stáhli. Bylo skoro jasno. Modré plovoucí kry na otevřeném moři, které jsme pozorovali již večer, teď byly blíž a objevily se i další. Čtyři byly viditelné pouhým okem, další dvě jsme našli dalekohledem.