Cestopisy

kapitola 6.

Jihozápad ostrova

divy poloostrova Reykjanes - tajemství modré laguny - další elektrárny - hranice mezi kontinenty - nejpamátnější místo Islandu (Þingvellir) - pláň gejzírů - uvedení reklamy na pravou míru (Gullfoss) - zločin na duchovním a veršované hrdinské pověsti (Skálholt) - prašnou cestou do vnitrozemí - mrtvé pláně pod Heklou

Krýsuvík

Po Reykjavíku následuje nejjihozápadnější výběžek Islandu Reykjanes a na něm pár atrakcí typu "nesmíte vynechat". Tou první jsou geotermální jevy u Krýsuvíku. V neustávajícím dešti chvatně obcházíme bublající a kouřící jezírka s barevnými břehy, fumaroly, solfatary a bahenní jámy, dýcháme sirné výpary a říkáme si, že Námaskard byl přece jen o něco působivější - nebo to bylo proto, že to bylo na začátku a jedno z prvních míst, která jsme viděli? Každopádně tentokrát nemusí autobus na nikoho čekat a můžeme se přesunout k perle Islandu, k Modré laguně, Bláa Lóniđ.

příchod k Modré laguně

Vysoké mantinely z neschůdného lávového pole z takových těch ostrých a porézních balvanů nás vedou na rozlehlé parkoviště plné autobusů a aut. Chodník z parkoviště (obdobné mantinely jsou samozřejmostí) končí dveřmi do budovy lázní Bláa Lóniđ. Chceme si koupit vstupenku na tři hodiny, ale to už teď není možné: jen na celý den za 1200 Ikr.

zázrak zvaný Modrá laguna
v pozadí geotermální elektrárna

Další z projevů obchodního ducha. V šatně do plavek, očista ve sprše a konečně se můžeme ponořit do toho zázraku: lávové mantinely a mezi nimi umělý bazén nepravidelného tvaru, v nejhlubším místě tak metr a půl. Umělá lávová jeskyňka, umělý vodopád (příjemná masáž, když už si vystojíte frontu), možnost zajít si do páry. Voda slaná, teplota až nepříjemně vysoká, břehy potažené bílou, porcelán připomínající hmotou. A na několika místech vaničky s bílým blátem a instruktážní tabulí. Na ní je slečna s obličejem opatlaným bahnem a dobrozdání islandské ministryně zdravotnictví, jak je místní křemičité bahno zvané silica zdravé, léčivé, blahodárné a nepřekonatelné, schválené i k výrobě kosmetiky Bláa Lóniđ, k zakoupení ve vestibulu. A také upozornění, že po opuštění bazénu je třeba se pořádně umýt a pokožku ošetřit regeneračním krémem.

MOdrá laguna

Jsme tu hodinu a už není co dělat. V bufetu si dáváme něco k snědku a k pití (není třeba mít s sebou peníze, obsluha olízne náramek, který jsme dostali při příchodu a zaplatíme, až jej budeme při odchodu vracet) a pak nové kolo té teplé vody, ve které se nedá ani plavat a ze které člověk vyleze se svaly jak vyždímaný hadr. Konečně opouštíme zázračnou lagunu a jdeme se na ni ještě podívat zvenku. Vystoupíme na lávové pole a otevře se nám výhled na pár set metrů vzdálenou geotermální elektrárnu. Čerpá z hloubky prosáklou horkou mořskou vodu, roztočí turbíny a vodu s odumřelými řasami (to je to skvělé bahýnko) vypustí do Modré laguny. Vydařený podnikatelský záměr.

Nesjavellir

Již několikrát jsem se zmínil o Alþingu, islandském parlamentu. Tato rada náčelníků jednotlivých oblastí se scházela od roku 930 v rozsedlině Almannagjá, nacházející se na okraji planiny Þingvellir, ležící necelých 50km východně od Reykjavíku. Než tam ale dorazíme, čeká nás ještě jedna zastávka v Nesjavelliru u další z islandských geotermálních elektráren.

elektrárna Nesjavellir

Ta je v provozu od roku 1990 a zásobuje elektřinou Reykjavík. Největší geotermální pole Islandu je tu proděravěno třinácti vrty. Na rozdíl od předchozích dvou elektráren - té u Krafly a u Modré laguny - je tady nutné dostat studenou vodu do hloubky 2km. Tam se ohřeje až na 400 stupňů a potom se vede na povrch, aby poháněla turbíny elektrárny.

Þingvallavatn

Þingvellir, Sněmovní pláň, leží na severním konci největšího islandského jezera Þingvallavatn. Zde prochází rozhraní dvou kontinentálních desek, vzdalujících se od sebe až o centimetr ročně. Na kraji propadlé planiny vznikla několik kilometrů dlouhá rozsedlina Almannagjá a v ní našli staří Islanďané vhodné místo pro konání sněmů. Bylo chráněné skalní stěnou, která zde navíc vytvářela prostředí s příznivými akustickými vlastnostmi pro promluvy k většímu shromáždění. Zde se tedy každé léto sešel sněm, aby dva týdny rokoval o zákonech, soudil ty, kdo je porušili a zde hned byly také vykonány rozsudky.

Þingvellir

Tady se domlouvaly i obchody a sňatky. Přestože později bylo místo zasedání Alþingu přeneseno jinam, Þingvellir je stále nejdůležitějším místem historie Islandu a stále se zde konají oslavy státního svátku.

kostelík v Þingvelliru

Břehy jezera Þingvallavatn jsou příjemně zelené a na místě stavení starých Vikingů, která už dávno vzala zasvé, dnes najdete rekreační zařízení. Kousek od sněmovního místa (tedy od místa, o kterém se dnes tvrdí, že je tím, kde se sněm scházel k jednáním - krajina se za tisíc let díky vulkanické činnosti a vzdalování desek změnila) najdete i vodopád, který prý vznikl umělou změnou toku říčky Öxará. A když konečně ustane déšť, který nás provázel skoro celý den, můžeme se projít ke starému kostelíku. Je otevřený a vevnitř je ticho a příjemně teplo.


Almannagjá	jezírko v Þingvelliru

Ráno nás přivítala oblačná obloha. Po dvou sychravých dnech příjemná změna, obzvláště proto že máme namířeno k dalším dvěma přírodním pozoruhodnostem. Projíždíme dál na východ do vnitrozemí. Silnici lemují stará zarostlá lávová pole a pastviny s farmami, u kterých se vrší množství válcových balíků trávy balených do plastové folie. Vrtalo mi hlavou, kolik balíků je třeba na jednu krávu či ovci, ale nakonec jsem se zapomněl zeptat. Stromů je vidět jen velmi málo a jsou zakrslé.

Strokkur

A jsme tu. Na jedné straně silnice parkoviště a návštěvní středisko s restaurací a prodejnami suvenýrů, na druhé oplocená planina s několika loužemi.

Strokkur

Pojednou z jedné louže vytryskne vzhůru proud vody a páry, pár vteřin drží, aby z něj vítr mohl odnést něco tříště na přihlížející a pak zase opadne. Tak to byl Strokkur, gejzír tryskající zhruba každých osm minut do výšky okolo dvaceti metrů. Když proud ustane, do díry stéká voda a vypadá to, že se díra plní. Pár minut se nic neděje, hladina kolísá, pak se začne zvedat, vytvoří se kopule připomínající modré sklo, ta pukne a proud horké vody vyrazí k nebi. Chladná voda stéká do jícnu a její sloupec vyvolává tlak, takže voda hluboko dole se ohřívá na teplotu nad sto stupňů, aniž by se měnila v páru. Horká voda stoupá nahoru, tlak se zmenšuje (a spolu s ním bod varu vody) až dosáhne hodnoty, kdy se voda změní v páru a vyrazí na povrch.

pláň gejzírů

Počkáme si tu pár cyklů, abychom o tomto vysvětlení popřemýšleli, a pak se podíváme dál.

Opodál najdeme několik zajímavých horkých pramenů a také podobnou díru do země zaplavenou vodou jako je ta, ze které tryská Strokkur. Je o něco větší a hladina vody je stále klidná.

tiché jezírko Geysiru
v pozadí Strokkur

Je to Geysir, všech gejzírů futrál, to po něm dostaly jméno. Doba jeho slávy však už skončila. Prý díky turistům, kteří do něj házeli kamení ve snaze vyprovokovat jej k činnosti. Potom se do něj ze stejného důvodu sypalo mýdlo. Ale slyšel jsem i něco o zemětřesení, po kterém už Geysir tryská jen velmi zřídka a nepravidelně. Prostranství je obehnáno nízkým plůtkem. Když jej překročíte, dvoumetrový hlídač vám vysvětlí, že tam lehce můžete přijít k úrazu a že uděláte dobře, když se vrátíte na cestu a už to nebudete zkoušet. Také po Královském gejzíru už zbylo jen klidné jezírko.

Gullfoss

Gullfoss. Zlatý vodopád.

Gullfoss

Tak jej nazývají Islanďané a je to opět obchodní trik. Voda řeky Hvítá (pozor, je to jiná Hvítá, než o které byla řeč v souvislosti s Hraunfossar) je žlutá, kalná. To by řekl soudný člověk, chcete-li, přízemní člověk bez fantazie a navíc i bez obchodního ducha. Každý přece musí vidět, že když se do řvoucí masy řítící se vody opřou sluneční paprsky, změní se voda v tekoucí zlato. Budiž. Gullfoss je blízko gejzírů, na trase vedoucí okolo Þingvelliru, jen kousek od Reykjavíku (relativně: srovnatelný Dettifoss je na druhém konci ostrova) a je tedy turistickou atrakcí číslo jedna. To znamená parkoviště a vyhlídky se zábradlím. Naštěstí Island není s turistickým průmyslem tak daleko, aby chodníky vyasfaltoval, olemoval vodopád plotem a zábradlím kolem dokola a ke vchodu postavil budku s prodavačem vstupenek. Ještě stále je dost příležitostí stoupnout si na samotný kraj a bláhově riskovat, že se drn sesmekne nebo zvětralý čedič povolí a vy budete pohřbeni v onom tekoucím zlatě.


třikrát Gullfoss: hledejte na krajních obrázcích lidi!

Na začátku XX. století chtěl pozemek s vodopádem koupit nějaký Angličan a postavit zde elektrárnu. Díky postoji vlastníků blízké farmy (dovolávali se zrušení rozhodnutí o prodeji u vlády v Reykjavíku a dcera majitele i vyhrožovala skokem do vodopádu, pokud bude prodán) však neuspěl a později byl vodopád prohlášen za chráněné území. Hvítá tu protéká plochou krajinou starými lávovými poli a najednou se rozhodne, že změní směr. Nevytvoří však táhlý oblouk, kterým by se česká řeka vyhnula kopci, pokud by se jí postavil do cesty. Udělá to po islandsku: zahne náhle v pravém úhlu, nacvičí si skok v jednom nízkém stupni, nabere dech a zbytek výškového rozdílu třiceti metrů překoná už najednou. Vývařiště zahalí mrakem vodní tříště, aby nebylo vidět, jak hluboko padá a co se tam dole vlastně děje, a pak pokračuje v cestě na dně hluboko zaříznutého kaňonu s kolmými stěnami. Jak přicházíte k vodopádu a potom nad něj, otevírají se různé pohledy a postupně odhalují jeho kouzlo. A když stojíte až u něj a kolem vás se žene zdivočelá vodní masa, je to úchvatný zážitek i bez báchorek o zlatě.

Skálholt

Když jsme byli na návštěvě u Snorriho Sturlussona v Reykholtu, zmínil jsem se o Mladší (Prozaické) Eddě. Teď nadešla chvíle říct pár slov o té Starší neboli Písňové. Jsme totiž ve Skálholtu a byl to právě zdejší biskup Brynjólfur Sveinnson, kdo roku 1643 objevil starý rukopis obsahující verše, na které se odvolával v Mladší Eddě Snorri Sturluson. Rukopis byl sepsán někdy kolem roku 1270 Saemundem Moudrým a zachycoval staré skaldské písně, které si zpěváci předávali už někdy od IX. století. Pokud byste do Starší Eddy nahlédli, zjistili byste, že se jí nechal inspirovat J.R.R.Tolkien.

Skálholt

Převzal odtud nejen jména některých postav. Před ním využil materiálu z Eddy pro své opery Richard Wagner. Anglický překlad Eddy je dostupný na internetu (www.sacred-texts.com/neu/poe/poe00.htm), zřejmě však zjistíte stejně jako já, že Pán prstenů je poněkud stravitelnější.

Skálholt

Abych ale neutekl od místa, kde právě jsme. Nevýrazné návrší, na něm osamocený kostel a trocha rozryté země, jak se zde archeologové snaží najít nějakou minulost. Skálholt byl totiž po více než sedm století sídlem biskupa a významným duchovním centrem Islandu. Ale stejně jako mnozí jiní synové národa, i poslední katolický biskup skončil roku 1550 násilnou smrtí (pro jistotu byli zavražděni i jeho dva synové) a poté nastoupili biskupové protestanští a kostel, před kterým stojíme, má možná s tím prvním společné alespoň místo. Biskupů bylo pětačyřicet, kostelů jedenáct. Na Islandu nemělo nic dlouhého trvání: drsné podnebí, zemětřesení a vulkanická činnost mění tvářnost krajiny a rozhlodávají stavby rychleji, než si my tady v klidné a příjemné české kotlině dokážeme byť jen představit. Kuchyně ve skanzenu Glaumbær z poloviny XVIII. století byla zřejmě nejstarší stavbou, kterou jsem na Islandu viděl. Paradoxně, na rozdíl od staveb se zmíněný rukopis Starší Eddy zachoval a je uložen v Reykjavíku v museu. Na příští generace je však pamatováno: dá se očekávat, že litý beton vydrží déle než stavby z drnů a kamení.

cestou k Hekle

Počasí nám přeje, nejenže ustal déšť, ale když jsme zamířili do vnitrozemí, mraky se roztrhaly a vysvitlo slunce. Karosa směle uhnula z asfaltky a stejně jako vždy, když se jelo po pistě, naplnil se interier autobusu prachem. Teď už jsme ale věděli, že musíme nechat okna zavřená, aby průvan nasávání prachu ještě nepodpořil. Ach jo. Ty kufry zas večer budou vypadat. Projíždíme rozlehlou rovinou, na jihu se zvedají hory. Kolem silnice se pasou ovce, pak ale zeleně ubývá a vítězí šedý sopečný popel. Asi po šesti kilometrech prašné cesty autobus zastavuje. Cesta vede ještě dál do nehostinného vnitrozemí, kam se dříve uchylovali psanci prchající před zákonem.

podheklí

Podle pověstí někteří z nich, nejtvrdší z tvrdých, dokázali přežít i několik let a stali se postrachem poutníků. Takže raději dál nepojedeme.

Hekla

Nepojedeme dál také proto, že támhleten kopec je Hekla. Výstup na ni není v programu zájezdu, nahrazuje jej procházka na jejím úpatí. Šedá pláň se vlní, támhle vlevo ji protíná neschůdné lávové pole, pustinou se potuluje pár ovcí hledajících sporadické trsy žluté trávy. Šplháme na nízký hřeben a z jeho vrcholu se rozlížíme po dalším dolíku zaplněném zvlněnou šedí. Uprostřed pustiny se zcela nečekaně rozvaluje kruhové zrcadlo jezera Trollkonuhlaup a odráží modrou barvu oblohy a za ním se zvedá temná hora s vrcholkem melírovaným sněhem.

jezero Trollkonuhlaup

Hekla není sice nejvyšší horou Islandu, má jen 1491m, je zato určitě jeho nejznámější sopkou. Stále je činná; v průměrně desetiletých intervalech se otevírá, poslední erupce byla v roce 2000. Teď ale vypadá hora mírumilovně, navzdory pláním popela přede mnou i za mnou si nedokážu představit, co se tu musí dít když se vchod do pekla otevře. Nebo vchod do středu země? Sestupujeme k jezeru. Sypký povrch je místy bíle kropenatý, jinde jsou úlomky horniny béžové nebo do červena. Hladina jezera je klidná, okolí smutné, voda kupodivu není ledová, ale ke koupeli stejně neláká. Oklikou podél lávového pole se vracíme k autobusu. Jdeme po cestě vytvořené terénními automobily. Na jejich stopy jsme narazili již cestou k jezeru, tady z cesty tu a tam odbočují a míří nazdařbůh mezi černé duny.

Jak tak píšu o vycházce pod Heklou, vzpomněl jsem si na nedávnou zprávu z prvních stránek novin:

Vesmírná sonda Huygens po letech putování přistála na Saturnově měsíci Titan a poslala na skoro jeden a čtvrt miliardy kilometrů vzdálenou Zemi fotografie. Prý tam bude také pátrat po stopách života. Podle fotografií to vypadá, že Evropská kosmická agentura mohla ušetřit pěkný balík peněz, kdyby sondu vypustila na Islandu. Fotky by byly podobné a pokud by sonda vydržela v činnosti dostatečně dlouho, možná by se vědci dočkali i nalezení nějakého toho života.

Opouštíme podheklí a přesouváme se na jižní pobřeží. Zapadající slunce přebarvuje mraky a vypadá to, že dnes do kempu za světla nedorazíme.

kapitola 7: Jižní pobřeží