Cestopisy

> Cestopisy > Okolo Islandu > Severozápad

kapitola 5.

Severozápad ostrova

kráter Grábrók - skleníky s přírodním topením - Reykholt a co k němu patří - odkud se ta voda bere? (Hraunfossar) - smutný příběh vánoční - okolo vodopádu nejvyššího (Glymur) - v centru hlavního města - kino vpravdě islandské - je libo kámen? - betonová katedrála - reykjavická místa povinná

krajina u kráteru Grábrók

Kopec škváry s prohlubní uprostřed, na kterém teď stojíme, se jmenuje Grábrók. Není tak mohutný jako Hverfell u Mývatnu, zato barva škváry není tak monotónně šedá, místy má nádech do červena.

Hned vedle se krčí menší kráter-bratříček Grábrókarfell, svorně bok po boku už nějaké tří tisíce let, od doby, kdy se tu odehrála (pozor, další nej!) nejvýchodnější postglaciální erupce v systému Ljósufjöll (vstřebejte si tuto informaci sami, se mnou nic úžasného neprovedla). Grábrók je vysoký 173m a je nejvyšším kráterem na 600m dlouhé puklině. Lávové pole okolo už zarůstá vegetací, na dohled je farma a přímo pod kopcem několik stavení, která bych tipoval na hotely.

Grábrók

Podzemí v této části Islandu nespí a jak se budeme přesouvat k jihu, bude o sobě dávat vědět stále víc.

teplovodní potrubí od pramene Deildartunguhver

Stačí pár kilometrů a je tu Deildartunguhver, horký pramen, evropský největší (olé!), vypouštějící každou vteřinu 180 litrů o teplotě jen tři stupně pod bodem varu. Můžete dojít až k němu. Z puklin ve skalnatém svahu vytéká v oblacích páry voda - a je sbírána a odváděna 34km dlouhým potrubím do Borgarnes a druhým, ještě delším (64km) do Akranes. A že to od roku 1981 bylo už nějaké horké vody! V nejbližším okolí pramene je řada skleníků, ve kterých dozrávají rajčata, mrkev a další zelenina. Banány jsem neviděl, přestože někde tu růst musí. Island je totiž jejich největším evropským producentem.


mrkev a rajčata ze skleníků si můžete koupit v této samoobsluze	pramen Deildartunguhver	islandský kůň bílých jsme moc neviděli

kostely v Reykholtu

Reykholt patří při návštěvě Islandu k místům povinným. Pokud bych se při popisu tohoto místa chtěl vyhnout zmínkám o islandské historii, pak by to vypadalo asi následovně: Zvlněná plochá krajina, zelená pastvinami. Odbočka ze silnice Reykjavík - Húsafell, končící na parkovišti. U parkoviště skupina nově postavených budov Dominuje jí kostel se štíhlou věží, připomínající hadovku. Pak je tu museum, konferenční a studijní centrum, škola, hotel. Menší, starší kostelík a kolem něj pár křížů. Jakýsi nevelký okrouhlý bazének obložený kameny s teplou vodou. Za školou rozhrabaná země. A před školou ještě socha nějakého vousatého muže v dlouhém plášti s knihou. Tím končíme. Nebo se můžeme podívat na podstavec té sochy - a jsme v historii až po uši.

Autor sochy, norský sochař Gustav Vigeland, je minulost poměrně nedávná. Ovšem muž, kterého socha představuje, žil v první polovině XIII. století. Vhodné nálepky pro něj by byly "Politik" a "Významný literát". Přidáme ještě jednu, zlatě orámovanou a trochu pompézní. Stojí na ní "Velký Islanďan" a je nalepená nad dvěma předešlými. Aha, ještě jméno: Snorri Sturluson.

Snorriho lázeň

Pokud máte dost času, ponořte se do hlubin výstavy "Snorri Sturluson a jeho doba" a pročtěte se řadou panelů (v islandštině, angličtině, norštině, němčině) umístěných v suterénu nového kostela. Získáte tak přehled o islandské společnosti XIII. století: náboženství, vzdělání, lieratura, hospodářství, námořnictví... My jsme ten čas neměli a tak se ze mne expert na Snorriho a jeho dobu nestal a odbudu vás několika obecnými poznámkami.

vzdálený ledovec Eirisjökull

Narodil se roku 1179. Díky svým schopnostem a obratnosti získal značnou moc. V zájmu uskutečnění svých záměrů se nerozpakoval nutit své děti do politických sňatků a využíval i drsnějších metod politického boje, díky nimž občas některého odpůrce postihla nepříjemná nehoda s fatálními následky. Stal se členem islandského parlamentu - Alþingu - a dvakrát dokonce jeho zákonopravcem, tedy mužem, jehož povinností bylo znát zpaměti islandské zákony. Tato funkce zefektivňovala činnost parlamentu, zákonopravce byl vlastně chodícím expertním systémem s přímým přístupem do paměti a odbourával zdlouhavé vyhledávání v psaných zákonech. V létě 1218 podnikl cestu do Norska, kde prodléval u zákonopravce a příbuzných královské rodiny a seznámil se s historií, společností a jejími zvyklostmi. Po návratu však proti očekávání nehájil zájmy norského krále, který měl chutě rozšířit svou moc na Island. Jeho odmítavý postoj nakonec vyústil v otevřenou rebelii proti králi Hákonu Hákonarsonovi. V roce 1241 pak byl královými přivrženci zabit, údajně v chodbě vedoucí od lázně do statku. Snorriho lázeň je právě ten bazének, který můžete v areálu spatřit a který je tím jediným, co se z farmy zachovalo. Zbytek se snaží odhalit vykopávky.

Hraunfossar

Snorri Sturlusson však nebyl jen místní velmož a politik. Byl to člověk vzdělaný, se zájmem o historii a literaturu a sám také literárně činný. Je autorem Mladší (nebo též Prozaické) Eddy, díla, obsahujícího mytologické příběhy a části věnované poetických výrazům a formám, které se Snorri snažil vysvětlit a uchovat pro potřeby autorů.

Hraunfossar

Zachytil rovněž skandinávskou historii (Heimskringla) od pověstí (Ynglinga Saga, vyšla nedávno v českém překladu) až po raně středověkou realitu. Je mu rovněž připisováno autorství krvavého příběhu Egils Saga (ovšem, který islandský příběh není prosáklý krví a zradou). Zajímavé je jeho vysvětlení vzniku mýtů: Podle Snorriho byli mytologičtí bohové původně válečníci a úspěšní vládci, jejichž hroby se staly kultovními místy. Lidé na ně vzpomínali v bitvách nebo když se rod dostal do nesnází, po letech se realita z příběhů vytratila a vzhlíželo se k nim jako k bohům. V ozbrojených střetech pak proti sobě stáli nejen bojovníci, ale i jejich bohové a výsledek bitvy byl přisuzován úspěchu příslušných bohů.

Hraunfossar

Když už teď víme, proč je Reykholt tak význačným místem, dokončíme zběžnou prohlídku. O bazénku již řeč byla. Voda do něj je přiváděna z blízkého pramene podzemním kanálem. Část chodby, která vedla do farmy, je rekonstruovaná, z farmy samé však nic k vidění není, odkrývání a archeologický výzkum teprve probíhají. Kostelík stál u farmy už v dobách Snorriho Sturlusona. Starší a menší ze dvou, které jsou tu dnes, je z roku 1885, ten nový byl vysvěcen roku 1996. Škola byla otevřena v roce 1931, nejnovější budovy (Snorrastofa, konferenční a studijní středisko) v roce 2000. A v trávníku za kostelem několik křížů. Letopočty na nich dokumentují čísla statistik: délka života okolo stovky zde není žádnou vyjímkou.

Barnafoss

Kousek na sever od Snorriho usedlosti teče řeka Hvítá. Když ji budete sledovat k východu, do vnitrozemí, dorazíte na zajímavé místo: do koryta řeky zde přitéká další voda. To by nebylo tak zvláštní, kdyby přítok netvořil v délce několika set metrů pohledné kaskády a malé vodopádky. A když oči přelétnou celou scenerii a soustředí se na jedno místo, zjistíte, že voda přitéká ze břehu, ne po povrchu. Ten je suchý a zarostlý vegetací. Jako na mnoha jiných místech, i tady tvoří povrch země lávové pole. Tohle se jmenuje Hallmunderhraun a vzniklo někdy okolo roku 800. Láva je zde velmi porézní a vsakuje se do ní nejen srážková voda, ale i voda říčky tekoucí poněkud severněji. Voda však neprosákne hluboko: záhy narazí na starší lávové pole, které je kompaktnější a svažuje se k řece Hvítá. Po něm stéká a tvoří zmíněný úkaz, Hraunfossar.

Barnafoss

Jen pár kroků proti proudu se Hvítá zužuje a řítí se s hukotem úzkou křivolakou puklinou, tříští se o skály a rozráží o balvany. Průměrně tu proteče 80 kubíků za vteřinu, při velké vodě to ale bývá až 500. V jednom místě je koryto překlenuto úzkým přírodním mostkem. Dříve tu býval ještě druhý, větší a výše umístěný, po kterém bylo možné přejít na druhý břeh. Pověst vypráví, že jednou na Štědrý den se všichni dospělí z blízké farmy vypravili na mši do kostela a doma zůstaly jen dvě malé děti. Po návratu je ale volali a hledali marně: stopy vedly zasněženou krajinou k přírodnímu mostu přes řeku a tam končily. Těla dětí se nikdy nenašla. Zoufalá matka nechala potom skalní oblouk strhnout a místo dostalo jméno Barnafoss, dětský vodopád.

Hvalfjörđur

Nepokoušíme osud a řeku překonáváme po novém, pevném a bezpečném mostě. Tedy ono by se po zbývajícím oblouku ani přejít nedalo. Vystoupáme výše na břeh, abychom se rozhlédli. Dál ve vnitrozemí se zvedají hory a v odpoledním slunci svítí jejich ledová čepice, Eirisjökull.

...konečně jsme zahlédli
Glymur, mizící v bezedné
soutěsce

Večer se dalo do vydatného deště a na trávníku v kempu se vytvořily hluboké louže. Ráno bylo již po dešti, přesto se vytlačená místa po kolech autobusu rychle zaplnila vodou.

voda nad zlomem ještě netuší,
jaká hloubka ji čeká

Zatímco předchozí pozoruhodnosti nevyžadovaly prakticky žádnou fyzickou aktivitu, bylo to "vylez z busu a támhle to uvidíš", cestou k vodopádu Glymur je šance se i trochu zapotit. Autobus odbočí ze silnice, kopírující břeh mořského jazyku Hvalfjördur, a kousek sleduje tok říčky Bolnsá. Cesta končí na parkovišti, pak je tu plot a dál pokračuje jen stezka pro pěší. Zpočátku vede islandským lesem - to je takový les, o kterém Islanďané říkají, že když v něm zabloudíte, je dobré se zase postavit. Záhy začíná stále prudčeji stoupat, po pravé ruce tušíte trhlinu v zemi, ale vodopád není stále vidět. Porost končí, při pohledu zpátky se otevírá výhled na Hvalfjördur a konečně před sebou zahlédneme i vodu, hrnoucí se přes hranu a mizející kdesi v temnotě hluboko dole.

Glymur, zdaleka ne celý

A jsme nahoře. Bolnsá nemá v tomto období mnoho vody a při brodění je třeba jen dávat pozor, aby mrznoucí nohy nesjely po kluzkých kamenech. Ledová voda sahá nejvýše tak po kolena a tok není prudký, nehrozí, že by vás spláchl několik desítek metrů a pak vás náhle poslal volným pádem dál, abyste se připojili k rackům, kroužícím v hloubce studeného kaňonu.

Zpátky sestupujeme po druhém břehu. Stezka vede blíže u kraje a z několika míst je možné uvidět vodopád v celé jeho výšce. Zrak se zachytí vody vrhající se přes hranu a sleduje ji na jejím 198m dlouhém pádu. Zatočí se vám hlava a raději ustoupíte o krok dál od kraje, než se znova začnete kochat nejvyšším vodopádem Islandu. Klesání po levém břehu je obtížnější, než byl výstup po pravém. A když jsme konečně dole, musíme se dostat přes říčku, která je tu hlubší než nad vodopádem. Naštěstí není nutno brodit: přes řeku je položený kmen a natažené lano. Když máme přechod za sebou, rozhlížíme se, kudy dál. Stezka vede k nějaké jeskyňce ve vysokém břehu, ale jak se dostat nahoru? Inu, jeskyňkou. Ta je průchozí a dá se skrz ni prolézt. A to už jsme pár kroků od parkoviště a můžeme pokračovat do Reykjavíku.


kaňon řeky Bolnsá	Bolnsá pod vodopádem	průchozí jeskyně

Reykjavík: jezero Tjörnin

Autobus nás vyklopil v centru u velkorysého pravoúhlého rybníka. Než jsme se vydali na okruh městem, zašli jsme se podívat na Volcano show. Kdo by podle názvu čekal monstrózní atrakci ve stylu hollywoodského zábavního parku, byl by bezpochyby zklamán. Žádní supermani na poslední chvíli unikající před rozžhavenou hmotou ani bortící se domy, které za hodinu budou opět připravené pro další představení. Kdepak. Maličký kinosál patřící dvojici nadšenců, otci a synovi Knudsenovým, kteří se již po desetiletí věnují filmování a dokumentaci sopečné činnosti na Islandu.

islandští policisté

Po krátkém slovním úvodu (Vatnajökull se opět zvedá, čekáme erupci každým dnem, takže možná budeme muset končit dřív, abychom ji nepropásli) nám promítli hodinový sestřih své práce zachycující období zhruba čtyř desetiletí. Zajímavá podívaná s řadou unikátních záběrů, bohužel degradovaná nevalným technickým zpracováním a převodem na videokazetu. A v předsálí jsme si mohli prohlédnout pár kusů sopečných hornin. Člověk by řekl, že jediné, čeho je na Isandu opravdu nadbytek, jsou sopečné horniny. Ale kdepak! Ne, aby vás napadlo se sehnout a kousek si vzít a strčit do kapsy. To je totiž zakázané. Šutry smějí sbírat jen islandští občané, majitelé pozemků, za účelem prodeje turistům. Někde se to ale nebere tak striktně. U mostu přes Hvítá u Hraunfossar je tabule, informující o zákazu sběru kamení a u ní koryto a v něm pár kamenů. Když už to musíte mít, vezměte si tady. Zadarmo! No, ale mně se stejně zdálo, že ty na zemi jsou nějaké lepší, ne tak ošoupané, barevnější, zajímavějších tvarů... prostě autentičtější.

Alþingihúsiđ a Dómkirkjan

Ale zpátky do Reykjavíku. Šedá kamenná budova parlamentu (opravdu už se Alþing neschází pod širým nebem v Þingvelliru), dřevěné sídlo vlády, vlajka na půl žerdi a státní pohřeb, na náměstí výstava velmi dobrých velkoplošných fotografií, zachycujících obyvatele různých míst Islandu v jejich domovech a při každodenní činnosti.

Hallgrímskirkja

Kavárny se stolky i na chodníku, obchody s nevkusnými suvenýry, lidé postávající v hloučcích, děti hrající si na pěší zóně. Patrové domy dřevěné i zděné, spousta květin, pár stromů, náměstíčka se sochami, koncert meditativní hudby v zadním dvorku v jedné z bočních ulic, prodejny s vlněnými svetry, výrazná sleva při nákupu za hotové.

Hallgrímskirkja

Tak jsme došli ke stavbě, která mi z celého Reykjavíku utkvěla v paměti nejvíc: betonová katedrála Hallgrímskirkja. Její plány byly připravovány od roku 1930 a o sedm let později byla zahájena výstavba, která trvala zhruba čtyřicet let. Projektanti to neměli lehké, protože zadání vyžadovalo, aby kostel sloužil současně jako rozhlasový vysílač. Výsledkem je elegantní stavba s prvky připomínajícími čedičové sloupce, monumentální zejména při pohledu od západu. Štíhlé bílé sloupy hlavní lodě se spínají nad hlavou do lomených oblouků a nezvykle velké množství světla vcházejícího vysokými okny vyvolává pocit mrazivého klidu. Obloha se zatahovala a viditelnost klesala a tak jsme vynechali návštěvu věže (nejen vysílač, ale i rozhledna) a vydali jsme se pomalu ulicemi k přístavu a potom k autobusu, který nás odvezl do místního kempu - velkého, dobře vybaveného a jednoho z nejdražších.


život v ulicích Reykjavíku

Než se vypravíme dál, ještě pár čísel: na Islandu žije něco přes čtvrt milionu obyvatel, z toho přes sto tisíc v Reykjavíku.

vila Höfđi

Za zakladatele města je považován Ingolfur Arnanson, který si tu v roce 874 postavil farmu. Počet obyvatel rostl velmi pomalu, ještě na konci XVIII století, kdy dostal městská práva, byla zde postavena první katedrála a bylo sem přeneseno sídlo parlamentu, neměl ani 300 obyvatel. Prudký nárůst nastal ve XX. století, kdy se počet obyvatel zdesateronásobil.

Bessastađir

Dnes je tu i univerzita a město si jako neutrální půdu k jednáním vybírají různí státníci. No ano, musím se o tom zmínit, protože jsme tam byli: na pohled nijak vyjímečná dřevěná vilka Höfđi přivezená na počátku XX. století z Norska byla zahrnuta do programu všech zájezdů, protože se v ní sešli k jednáním Reagan s Gorbačovem. Tři roky nato došlo u nás k převratu, který mi umožnil u tohoto stavení vyběhnout do deště, cvaknout fotoaparátem a honem se vrátit do tepla autobusu a dát si instatní kafe. Další místo podobného druhu je farma Bessastađir kousek od Reykjavíku, využívaná presidentem. Pokud sem zajíždějí všechny zájezdy, tak si, být islandským presidentem, najdu k využívání jiné, klidnější místo.

Tak, a jsme z města venku.

kapitola 6: Jihozápad