Cestopisy

> Cestopisy > Okolo Islandu > Západní fjordy

kapitola 4.

Západní fjordy - Vestfirđir

dlouhý přesun s koupáním - nahoru a dolů - zase jeden vodopád (Fjallfoss) - na samý konec Evropy (Látrabjarg) - maják se nenašel - papuchalci také ne - jen nechoďte moc na kraj - odolávám pokušení - bazén podruhé

pobřeží severozápadního poloostrova u Skálanes

Na dnešní den je v plánu severozápadní poloostrov. Pokud v tvarech Islandu na mapě rozpoznáváte kachnu plovoucí z Evropy do Ameriky, pak severozápadní poloostrov je právě její hlava. Geologicky je poloostrov nejstarší částí Islandu. Není na něm žádná činná sopka a geotermální aktivita se omezuje na občasné teplé prameny. Čedičové kopce dosahují výšek 600-900m a v nižších polohách, tam, kde to podmínky dovolují, jsou porostlé nízkými vrbami a břízami, travou a borůvčím. Výše se setkáte jen s mechy a lišejníky, které stejně jako jinde na Islandu tvoří vysoký měkký koberec, který se při došlápnutí poddá jako molitanová matrace. Tam, kde je sklon terénu větší nebo na návětrných svazích je zemský povrch šedý, holý.

Geirþjófsfjörđur

Poslední větší osada, kde je vhodné doplnit zásoby a pohonné hmoty, je Búđardalur. Za ním asfaltovaných úseků silnice ubývá, osady jsou malé a daleko od sebe, mnoho samot je opuštěných nebo se využívají jen v létě a v sezoně pro turisty. Poloostrov, kde hlavním tradičním zdrojem obživy bylo rybářství, se pomalu vylidňuje. Pravidelné autobusové linky sem nejezdí, hlavní způsob přepravy je po vodě nebo letecky. Leckde si můžete na mořském břehu všimnout ploch upravených pro přistávání malých letadel.

fjord Dynjandisvogur, do kterého odtéká voda Fjallfossu

Z Búđardaluru míří silnice 60 na sever, zkracuje si cestu přes další výběžek pevniny údolím Svínadalur, překoná ladnou křivkou po hrázi záliv Gilsfjörđur a pak se stočí k západu a nastává stopadesátikilometrové klikacení po jižním pobřeží poloostrova. Prašná silnice poctivě obkružuje zálivy, někeré výběžky a poloostrovy zkracuje přes kopce, jiné objíždí. Asi ve třetině, u potoka ústícího do zálivu Djúpifjördur, je farma Djúpidalur.

Fjallfoss

Její majitel svedl vodu z blízkého teplého pramene a naplnil s ní bazén o rozměrech asi 4x8m. Bazén je krytý, jsou u něj sprchy a dokonce si tu i můžete pronajmout útulný pokojík. Mělké údolí se táhne k severu, k jednomu z nejvyšších hřebenů poloostrova. Nohy ztuhlé sezením v autobuse a odvyklé chození by se tam rády podívaly, leč program zájezdu je nenáročný poznávací, nikoliv turistický.

Fjallfoss

A dnes musíme ještě poznat jeden -nej vodopád. Jaký superlativ se k němu váže mi už vypadlo. Rozhodně to nebylo ani nejmohutnější ani nejvodnatější ani nejširší... Nejkrásnější? To se ale říká na Islandu ještě o několika jiných. Ale to je přece jedno. Abychom se k němu dostali, musela Karosa odbočit z pobřeží na sever, vyšplhat se skoro do sedmi set metrů a zdolat další kilometry prašné silnice. Potom jsme přejeli nějaký potůček, sjeli serpentinou k fjordu - a hle, vodopád byl tu. Onomu nezajímavému potůčku se tady do jeho cesty k moři postavil sráz a on se s ním vyrovnal po svém: na prvním, nejvyšším skoku se rozprostřel do šíře, hned vypadal desetkrát větší než v korytě nad vodopádem, a zbytek výšky zdolal několika menšími stupni. Hučel a nasupeně bublal, ale nakonec z něj stejně dole byl zase docela obyčejný potok, který pohltila hladina fjordu. Celý vodopád se jmenuje Fjallfoss, ale jednotlivé stupně mají svá jména, úhledně napsaná u každého stupně na dřevěných tabulkách. Procházka k nejvyššímu stupni byla opět zpestřená svačinou ze zralých borůvek. Od západu přes Arnarfjörđur přišla přeháňka a po ní další a tak jsme usínali při monotónní esoterické vodní hudbě v podání vodopádu a kapek deště.

Sudurfirđir

Ráno jsme se vraceli stejnou cestou na jih, využili jsme však první odbočky na západ. Silnice 63 sklouzla neprodleně k moři, chvíli kopírovala břeh Sudurfirđiru, přehoupla se přes hřeben, čímž si zkrátila cestu přes další prst země vybíhající do moře, pak ještě jednou totéž a byl tu Patreksfjörđur se stejnojmennou vesnicí, jednou z mála na severozápadním poloostrově.

Bildudalur

Cestou dál okolo fjordu a pak po ještě menší silnici 612 jsme potkávali už jen ojedinělé samoty. Na konci cesty pak stálo pár domků. Měl tady, na výspě zvané Bjargtangar, být maják, nejzápadnější evropský, ale asi jsem byl postižen halucinacemi, které jej před mýma očima skryly. Jen domky, za nimi už jen otevřené moře a Grónsko. Sem jsme ale museli kus dojít, poslední kilometr silnice už byl pro naši naloženou Karosu nesjízdný.

Patreksfjörđur

A když jsme se pak obrátili ke konci Islandu (samozřejmě, ke konci Evropy, když to musíte mít) zády, čelem k východu, před námi byl útes Látrabjarg, do vnitrozemí travou porostlý svah a na jih stěna kolmo spadající do moře. Čedičové útesy lemují pobřeží daleko na východ (prý jsou dlouhé 12km, já jsem je ale neprošel) a místy dosahují přes 400m výšky, tady na kraji to může být spíše jinde uváděných 40-100m. Každopádně v případě uklouznutí nebo kdyby se pod vámi utrhl okraj, už by vám přesná výška v daném místě mohla být dost jedno.

Látravík

Kromě zmíněného nej tohoto místa se sem jezdí kvůli ptákům. V sezoně jich tu sídlí značné množství, mísní specialitou jsou alky malé a papuchalci. Přestože jsem nedal na doporučení jedné příručky a na focení krotkých až oprsklých papuchalků jsem si nepořídil makroobjektiv, na setkání s těmito ptáky jsem se po neúspěchu v Norsku a Skotsku těšil. Marně. Sezona už skočila a všichni papuchalci i naprostá většina ostatních ptáků byla ta tam. Díry pod drny na hraně skalních stěn zely prázdnotou, na skalních římsách zbyl jen páchnoucí nános trusu a jen málo ptačích hlasů se snažilo překřičet příboj tříštící se hluboko dole o skaliska. Pár racků, kormoráni, havrani. Tak snad někdy jindy někde jinde.

Látrabjarg

Látravík

Vrátili jsme se do Látravíku k autobusu. Naši pozornost přitáhly kamenné zídky mezi silnicí a pláží. Informační tabule hlásala, že se jedná o zbytky starých rybářských chýší, které tvořily vesnici Brunnaverstöđ. Opět mě napadlo, že my Středoevropané máme vlastně už po generace sladký život. Představa polární noci v kamenné chatrči tři krát čtyři metry je děsivá. A to tu lidé žili nepřetržitě od šestnáctého do devatenáctého století.

Brunnaverstöđ

Dál za chatrčemi se táhla hezká písečná pláž. Místo větru a přeháněk tak přidat slunečního svitu, dvacet stupňů na teplotě, a je to tu samý hotel a slunečník. Bojoval jsem s pokušením jít se na tomhle místě smočit do moře, naštěstí jsem ale zvítězil. Na druhou stranu, byl by to určitě silný zážitek a zbytek zájezdu by měl nějaké povyražení.

A to bylo na severozápadním poloostrově všechno. Zbytek dne jsme strávili v autobuse, zdlouhavě se trmácejícím zpátky k Djúpidaluru. Tam jsme si dosyta užili teplého bazénu a strávili klidnou noc. Kdosi mi ráno říkal, že viděl polární záři, já jsem ale zaznamenal jen několik přeháněk. Když jsme pak nakupovali jídlo v Búđardaluru, byl západní poloostrov už definitivně za námi a čekala nás nejnavštěvovanější část Islandu. Západ ostrova je totiž z Reykjavíku (a z letiště v Keflavíku) snadno dosažitelný.

kapitola 5: Severozápad