ARMÉNIE - den 1. - 29.9.2012

Jerevan

Svět za okny byl temný a nebylo to jen vinou folií na skle auta. Lampy, které měly osvětlovat hlavní jerevanskou výpadovku, byly zhasnuté a nízké domky po stranách se vylupovaly ze tmy jen na chvíli, když je olízly reflektory aut. Kožená sedadla byla prostorná, ale tvrdá a silnice, po které černý mercedes mířil do centra města, nebyla dobře udržovaná. Mužům na předním sedadle nebylo rozumět ani slovo. Zástavba se stávala souvislejší a domům přibyla patra. A v úplném centru jsem se dočkali i osvětlení. Řidič zastavil před samoobsluhou SAS: "Tady můžete směnit peníze". Ruština, zametená od školních dob kamsi dozadu, začala pomalu vstávat z popela. Ne sice do krásy fénixe, ale i ten můj opelichaný holub nakonec přišel zatraceně vhod. Bylo po čtvrté ráno a samoobsluha byla otevřená. Muž za okénkem ztraceným mezi regály vzal moje tři stodolarovky a vysázel na pult 120 tisíc dramů a přidal dvanáct stovek v drobných. Právě o ty drobné byl kurs tady lepší než na letišti. A ve dne bychom dostali ještě o devět set víc. Vrátil jsem se do auta a pokračovali jsme v cestě. Pouliční světla brzy zhasla a mercedes hučel kamsi na východ, pryč z města. Jerevan není žádná vesnice - na ploše 230 km2 žije zhruba stejně obyvatel jako v Praze a byl jsem rád, že jsme si nepůjčili auto hned na letišti. Nemám představu, jak bych bez podrobné mapy a GPS souřadnic cíle hledal cestu přes město. Když ale zmizely poslední domy a auto pokračovalo dál, skrytý červ pochybností, zda jedeme skutečně do vybraného b&b, opět zahlodal. Muži si vyměnili pár slov, mercedes zastavil, zacouval a zabočil k vratům, nad kterými žhnula osamělá žárovka. U rodinného domu v zahradě nás přivítala paní Ruzana a uvedla nás do našeho pokoje v patře. Uložili jsme se do čistých postelí, abychom tuhle noc alespoň něco málo naspali. ČSA sice létá z Prahy do Jerevanu přímo, ale tam i zpět v noci a tak start v neznámé zemi je trochu ztížený.

Spánek utrhlo po třech hodinách pípání hodinek – vstávat, začíná dovolená, málo času a velkej plán. Slunce už stálo vysoko a když jsem otevřel dveře na terásku, vtrhlo do pokoje plnou silou. Dole v zahradním altánku už Ruzana chystala snídani. Bílý neslaný chleba, lavaš, miska nakládané papriky, balkánský sýr, máslo, vejce, domáci meruňková zavařenina. Jedinou chybou byl příliš malý koflík čaje.

Po snídani nás Ruzana naložila do zasloužilého Neona a odvezla asi kilometr na konečnou maršrutky číslo 15. Mikrobus měl napsáno, že pojme 13 lidí a nesmí se vozit na stojáka, lidé však nastupovali, dokud se vešli. Při vystupování pak dali řidiči stodramovou minci – z ruky do ruky, žádné papírování. Maršrutka se proplétala předměstím, brzy jsem ztratil pojem o směru a ujeté vzdálenosti. Pak se ulice rozšířily, provoz zhoustl, mezi žigulíky přibývalo západních aut a vytuněné volhy s litými chromovanými koly bledly závistí vedle mohutných SUV. Staré nebo drahé vozy (bez vyjímky stejně zaprášené) – a nic mezi. Jako by tu chyběla střední třída se svými novými rodinnými vozy, kterých je u nás většina.

Obavy, že nepoznáme, kde vystoupit, byly plané. Opera je majestátní budova obklopená parkem v centru města. Jestli jsem se na předměstí pokoušel zaškatulkovat místa, kterými jsem projížděl, a napadala mě slova jako „Balkán“, pak u Opery jsme se ocitli v centru evropského velkoměsta. (Však se sem také z Iránu jezdí na výlet „do Evropy“.) Ulice byly široké a čistší, než jsem očekával, lemované alejemi platanů a dubů. Na hlavních ulicích drahé butiky, v bočních malé obchůdky a dílničky řemeslníků. Po ulici Mashtots, hlavním bulváru, jsme došli až na její konec, kde se západní sen změnil v postsovětskou realitu: opuštěný, močí páchnoucí podchod, kterým se projde na kraj strže, na jejímž dně teče říčka Hrazdan. Na druhé straně strže stojí výstavná budova palírny koňaku Ararat a stejnojmenná hora odtud je dobře vidět. Ostatně ona je vidět z leckterého místa v Jerevanu a okolí a Arméni tak mají neustále na očích svou neradostnou historii. Symbol jejich země je teď na území Turecka.

Pokračovali jsme zpátky na náměstí Republiky, oválný útvar obkroužený vládními budovami, hotelem Marriot a historickým museem – vše původem ze sovětské éry. Přestože oblast, na které se dnes rozkládá Jerevan, byla osídlena už v době kamenné a pevnost Erebuni byla urartským vládcem založena před téměř třemi tisícovkami let a od té doby se tu vystřídali různí vládcové, historických staveb je tu poskrovnu. Ještě na začátku XX. století tu žilo necelých 30 tisíc obyvatel, počet se začal zvyšovat po roce 1915, kdy se sem uchýlili ti šťastní, kterým se podařilo uniknout genocidě v Osmanské říši, a zejména pak za sovětské éry.

V příjemném parčíku jsme mezi květinovými záhony (všude po Jerevanu je spousta květin a vodotrysků) poobědvali sendvič a kafe a vydali jsme se po Abovjanově ulici zpátky ne severovýchod. Vlevo na začátku ulice je knihkupectví, kde prodávají i mapy a průvodce, neměli ale žádnou mapu Armenie, která by byla lepší než naše. Asi pánové v Kiwi měli nakonec pravdu, že nic lepšího neseženeme. Koupili jsme anglického průvodce a po delším rozhodování i slušnou mapu Jerevanu.

Na Abovjanově ulici je několik domů, které na přelomu XIX. a XX. století postavili dva místní architekti. Kdo si to mohl dovolit, nechal si postavit buď secesí inspirovaný dům od pana Meghrabiana nebo novoklasicistní od jeho konkurenta, pana Mirzoriana. Domů z červeného a černého tufu tu bylo víc, ale noví majitelé je nechali zbourat, přestože byly v dobrém stavu. Místo nich zbohatlíci cpou sklo a beton a často nové budovy ani nedokážou dokončit.

Pak už byl čas vyrazit pro auto, které jsme měli objednané u Sixtu. Zamávali jsme na žigula s cedulí taxi, řidiči se však zjevně do odlehlé končiny nechtělo a odjel. Druhý žigul, řízený nepříliš bystrým staříkem, nás naložil - a kousek před cílem odbočil, kam neměl. Díky nové mapě jsme to poznali a začal jsem ho přesvědčovat, že se má vrátit. Dalo to práci a až dokola opakované "otoč to, zpátky na hlavní a doprava, tady ne, až dole, tady taky ne, až dole..." mělo kýžený účinek. Cílovou adresu jsme si našli, nechali se stáhnout o 2000 dramů (žádný taxametr a žádná cena předem, přestože jsme se ptali – prý uvidíme, kolik najedeme) a zamířili jsme do prodejny Ford, kde sídlí Sixt. Jednání se protáhlo, prošla až druhá platební karta a potom jsme do nekonečna oblézali Chevrolet Aveo a zapisovali do protokolu každý otlučený lak od kamínku. Potěš pámbu. A to pojištění nekryje prasklé kolo. A auto nemá rezervu, jen sprej.

Konečně jsme vyjeli, nasadil jsme GPS, ale zapomněl jsem přepnout mapu, takže byla k ničemu. K Matce Armenii jsme ale dojeli, prošli se pod bronzovou sochou obklopenou bojovou technikou, shlédli dolů na zamlžený Jerevan s všudypřítomným Araratem v pozadí a pak jsme podle azimutu vyrazili do b&b Three Jugs. Kupodivu jsme je bez většího kufrování našli.

Byl čas k večeři - dušená zelenina (lilky, papriky) rozmělněná na pastu, vinné a zelné listy plněné masovou směsí (tedy „dolma“ či „tolma“), salát z rajčat, okurek a cibule kořeněný bazalkou a petrželí, zelný salát, chleba a lavaš. Pak jsem si dal jedno pivo Kilika a asi hodinu jsme si povídali s domácí o tom, jak to všude stojí za prd. Našel jsem jeden rozdíl: zbohatlíci sedí v Armenii v parlamentu sami a dělají si pro sebe zákony, u nás k tomu máme navíc lobbisty a nastrčené poslance, takže na našem systému se živí víc lidí a je dražší.

fotografie k této části naleznete zde: Jerevan

den 2. : Chrám v Garni - soutěska Garni - Havuts Tar - Geghard

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan