ARMÉNIE - den 10. - 8.10.2012

Haghartsin – Goshavank – Kobayr

Posnídali jsme za 3000 v jídelně růžového guesthousu a pak jsme se vypravili směrem na Idževan (Ijevan), abychom navštívili klášter Hagharcin (Haghartsin). Z Dilidžanu na severovýchod – musí se vlastně objet hora Haghartsin zvedající se na sever od města, protože klášter je za ní. Odbočka byla značená a asfaltka vedla 6km až ke klášteru, kde končila.

Svahy chundelaté hustým porostem listnáčů, listí zbarvené podzimem a z toho vykukují světle šedé střechy a věž kostela zakončená mnohobokým jehlanem kamenné střechy. Poloha kláštera Haghartsin není dramatická, je malebná. Někdy v VI. stoletím tu na troskách pohanského chrámu postavili kostel a na jeho místě pak XI. století začal vyrůstat klášter. Neměl však štěstí – ještě v témže století jej pobořili seldžučtí Turci. Klášter byl opraven, aby přežil vpád Mongolů a Kublajchána a dokonce zde v polovině XIII. století přibyl refektář. Nepřežil však vpád Tatarů – Timur, Meč islámu, klášter vypálil a mnichy vyvraždil. Klášter zůstal pobořený až do roku 1970, kdy začala jeho kompletní rekonstrukce. Dnes opodál vyrůstají budovy nového semináře pro představené arménské církve.

Věž, kterou jsme uviděli jako první, patřila kostelu Matky Boží (Astvacacin, už si to slovo skoro pamatuju). Dveře byly zamčené, ale když jsme prošli pobořeným gavitem, objevil se muž s klíči, pustil nás dovnitř a rozsvítil světlo. Čtyři oblouky a nad nimi obvyklý tubus věže zakončený klenbou. V apsidě, která se dala zakrýt těžkým, zlatě lemovaným závěsem, stál jednoduchý oltář s obrazem.

Jižně od největšího kostela stojí další, menší, zasvěcený Sv.Řehořovi. Vchází se do něj přes prostorný gavit se čtyřmi sloupy nesoucími osmibokou střechu. Ta není nahoře uzavřená a otvorem je vnitřek stavby osvětlen. Ze severu přiléhá ke kostelu maličká (zavřená) kaple a dál k východu je ještě jeden menší kostel, Sv.Stepanos, stíněný prastarým vykotlaným stromem.

Nejpozoruhodnější stavbou kláštera je rozsáhlá jídelna, tvořená dvojicí propojených místností, z nichž každá je zaklenutá dvěma dvojicemi oblouků nesoucích strop. Světlo dovnitř vniká velkými otvory v klenbě (dnes zakrytými prosklenými vrchlíky). Díky dostatku světla pozoruhodná místnost působí příjemným dojmem.

Nedaleko od kláštera začíná značená turistická stezka – jediná, na kterou jsme v Arménii narazili. Neměli jsme čas ji vyzkoušet, takže zprávu o kvalitě značení podat nemohu. Cestou od kláštera jsme se zastavili v zatáčce, odkud byl na areál hezký výhled a kde také byla zanedbaná kaple a několik kačkarů. Odtud jsme se vrátili na hlavní a pokračovali jsme dál na Idževan. Po čtyřech kilometrech jsme odbočili doprava do údolí říčky Getik a z něj ještě jednou do osady Goš.

fotografie: Haghartsin

V Goši je k vidění další z významných klášterů – Gošavank (Goshavank). Drůza kostelů stojí tentokrát ve vsi, takže je tu i několik obchůdků se suvenýry a hotýlek. Kafe se nám tam ale vymámit nepodařilo.

Gošavank byl postaven na konci XII. století na místě mnohem staršího kláštera zničeného zemětřesením. Jeho prvním představeným byl Mchitar Goš, učenec, který sepsal arménský zákoník a řadu dalších děl. Klášter se brzy stal centrem vzdělanosti a ušel osudu nedalekého souseda – alespoň jsem tedy nenašel nikde zmínku, že by byl někdy pobořen.

Hlavní kostel je opět zasvěcen Sv. Matce Boží. K jeho západnímu portálu je přistavěn rozlehlý gavit. Severně od gavitu pak najdete budovu knihovny, v jejímž patře je zvonice. Tedy, ono se říká knihovna, ale stavebně je to takový menší kostel. Z přilehlé školy zůstalo jen pár zdí. Průchod mezi gavitem a knihovnou je krytý. V těsném sousedství jižní zdi gavitu najdete kapli Sv. Řehoře Osvětitele a aby to nebylo málo, další kostel Sv.Řehoře je o pár metrů dál jižně od hlavního kostela. Přidejte si k tomu všemu pár kačkarů – zejména překrásný kousek, stojící vedle kaple Sv.Řehoře - a máte další místo, které stojí za vidění. Na rozdíl od předchozího kláštera, kde jsme byli skoro sami, tady bylo živěji.

fotografie: Goshavank

Byl čas k obědu a mně se nechtělo cpát se chlebem a sýrem a tak jsme se vydali do Dilidžanu, zastavili jsme na kruháku a šli jsme tam, kde jsme včera večeřeli. Dva kebaby, tentokrát telecí a ještě lepší než včerejší kuřecí, dva půllitry Nestea, lavaš, chačapuri (konečně vím, že je to kus lístkového těsta se sýrem) a kafe, dohromady 3100. Pak jsme ještě v pekařství koupili dva rohlíky-koláče s tvarohem, tentokrát sladké. Později přišly vhod. Život je krásnej.

Jeli jsme na Vanadzor (dříve Kirovakan), krajina hornatá, kde nejsou lesy, je tráva, vypadá to veseleji než jih země. Ve Vanadzoru, poměrně velkém to městě, jsme vyměnili posledních 80 dolarů (a stejně nevyjdeme). Silnice překročila řeku a potom jsme si vybrali směr doprava, na východ. Brzy se směr změnil na severní, silnice se držela řeky, údolí se zúžilo a svahy se stávaly prudšími a vyššími. Minuli jsme hotel Dzoraget, nově renovovaný a dostavěný kamenný komplex na břehu řeky pro ty, kdo nemají hluboko do kapsy. Po dalších asi pěti kilometrech jsme odbočili ze silnice doleva do svahu a po pár metrech jsme nechali auto u vlakové zastávky. Někde tady měl být klášter Kobayr.

Cesta za tratí stoupala prudkým svahem, místy po schodech, k domkům malé chudé vesnice, kličkovala mezi nimi tak, že jsme si nebyli jistí, zda nevcházíme k někomu na dvorek, zarostlými zahrádkami, na kterých se pásla prasata, kolem načančaného pramene vyvěrajícího ze skály a pořád nahoru a nahoru mezi stromy, až jsme se ocitli na stromy stíněné plošině mezi pobořenými zdmi a rozházenými kameny, které kdysi byly klášterem Kobayr. Zatažená odpolední obloha nedávala mnoho světla a i to málo se jen pracně prodíralo mezi korunami stromů. Ticho přispívalo k ponuře vznešené atmosféře tohoto místa.

Bez přemýšlení jsme zamířili doleva ke vchodu do největšího kostela. Minuli jsme zavřenou kapli přitulenou k severní zdi a vstoupili jsme do chrámové lodi. Strop neměla a hned za téměř chybějící jižní zdí terasa končila a kolmá skalní stěna spadala dobře dvacet metrů k cestě, která u stěny končila. K cestě vedl stavební výtah, zřejmě se tu opravuje – ale s ohledem na stav kláštera je to práce pro zoufalce. Východní apsida kostela byla zevnitř obestavěná dřevěným lešením, takže ze tří řad fresek toho nebylo mnoho vidět. Fresky prý byly restaurovány v roce 1971, teď už ale byly zralé na další obnovu.

Vrátil jsem se na kraj terasy a na západním konci jsme našel železné schůdky, po kterých se dalo sestoupit na cestu. Kousek jsme po ní šel a otevřel se mi výhled na skalní stěnu nad klášterem a výklenek s obnaženými čedičovými sloupci.

Pár metrů od východní zdi kostela jsou zbytky menšího svatostánku, rovněž pobořeného. A když se vydáte od kostela na sever, najdete zvonici s hrobkou, jednu ze zachovalejších staveb komplexu, nad kterou se ve svahu rozpadá budova refektáře. Dál na sever byl ještě jeden kostel a zbytky obranné zdi. V okolních skalách jsou jeskyně, ve kterých přebývali poustevníci – prý už od V. století. Klášter byl postaven ve století XII.

fotografie: Kobayr

Zatáhlo se a spadlo pár kapek. Vrátili jsme se stejnou cestou k autu a poračovali jsme dál na Alaverdi. Dokonce se nám podařilo nepřehlédnout cedulku a tak jsme odbočku na Iris b&b, kde jsme měli dojednaný nocleh, našli bez bloudění. Dvě lůžka, WC a koupelna sdílená s dalšími přízemními pokoji. S paní Irinou jsme dohodli i večeři. Sešli jsme se na ni v jídelně v prvním patře, které obývá rodina. Ke stolu přisedli ještě dva Italové a Švýcar, kteří obývají podkroví. Večeře byla rozmanitá a královská, i s polévkou a zákuskem, a rozhodla o tom, že již jiný nocleh v tomto koutě Arménie hledat nebudeme.

den 11. : Sanahin – Haghpat – Berdavan

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan