ARMÉNIE - den 11. - 9.10.2012

Sanahin – Haghpat – Berdavan

Po snídani (která udržela vysoký standard nasazený večeří) jsme se vydali na návštěvu Sanahinu, kláštera na východním okraji kaňonu Debed, přímo nad Alaverdi.

Ve městečku Sanahin bydleli pracovníci obrovského závodu na zpracování mědi, lezoucího z Alaverdi vzhůru po protější straně kaňonu. Kdysi se tu produkovala značná část mědi pro sovětskou ekonomiku a závod zaměstnával 4000 pracovníků. Rozpad SSSR znamenal konec – staré vazby plánovaného hospodářství se zhroutily, odbyt klesl a závod propouštěl. Válka s Azerbajdžánem, zavřené hranice do Turecka, spory Gruzie s Ruskem o Osetii a Ingušsko a válka v Čečensku – to vše znamenalo, že dopravní trasy byly zpřetrhané a měď, i když by byl zájem jinde, bylo technicky obtížné dostat ze země, když jedinou cestou ven byly horské silnice do Íránu na jihu země. Dnes se ocelové město zvolna probouzí, pracuje tam asi čtvrtina původního počtu zaměstnanců (toto vše jsou ústní informace od místních, ne ze statistické ročenky).

Zdola, z Alaverdi, vede nahoru kabinová lanovka. My jsem těch 300 výškových metrů zdolali autem a dojeli jsme až ke klášteru. Trochu jsme přitom kličkovali, protože značení cesty k této památce zapsané organizací UNESCO jako světové kutlurní dědictví je mizerné.

Vystoupali jsme uličkou mezi stolky místních žen nabízejících šátky a dečky a za brankou jsme se ocitli na plošině, kde se mezi stromy shlukly do sevřeného útvaru šedavé budovy kláštera. Kdysi tu prý stával pohanský chrám a legendy praví, že klášter tu byl na jeho základech založen už v V. století. Doložené záznamy o klášteru jsou z poslední čtvrtiny století X. a výstavba pokračovala až do vpádu Mongolů v roce 1235. Tehdy padla blízká pevnost Akner. A po Mongolech přišel Timur a po něm další nájezdníci a Osmané a Peršané… Klášter cizí nadvládu přežil a po obsazení regionu Ruskou armádou v roce 1804 se opět stal centrem vzdělanosti jako v době svého vzniku.

Minuli jsme čtverhrannou třípatrovou zvonici, do jejíž fasády je vložen zdobený kříž z načervenalého kamene a kolem jedinečného kačkaru jsme prošli do rozlehlého předsálí kostela S.Astvacacin (Sv.Matky Boží), trojlodní klenuté prostory. Podlaha byla tvořena velkými plochými kameny, které tolik připomínaly náhrobky, že jsme se zdráhali po nich šlapat. Do sousedního gavitu kostela S.Amnaprkič (Sv.Spasitele) se dalo vejít jen odtud: čtyři masivní sloupy nesoucí oblouky a nad nimi kruhová věž, kterou dovnitř proudilo světlo. A za ním největší kostel kláštera, vysoký, strohý, prázdnou apsidou a jednoduchým kamenným oltářem.

Vyšel jsem ven a vydal jsem se mezi hroby do svahu nad klášterem. Náhrobní kameny z tmavého leštěného kamene a na nich podobizny zesnulých. Na zadní straně některých náhrobků byl zobrazen i příběh: usmívající se rodina a za nimi auto řítící se ze silnice do rokle.

Hroby. Šedý kámen kláštera, krytina porostlá travou, i stromky se uchytily. Střechy starších domků. Na hraně kaňonu sídliště – vzdálenost milosrdně maže detaily. Hluboké úzké údolí řeky Debed a v protisvahu ty z budov měďařského závodu, které se vyšplhaly nejvýš. Nad nimi místní sopka – komín továrny je teď němý, to, co by z něj vycházelo, je vyvedeno na vrchol nejbližšího kopce. A v dálce se ze smogu zvedají kopce. Sanahin. Vrátil jsem se dolů do kláštera a dokončil obchůzku: Malá kruhová kaple Sv.Řehoře a knihovna.

fotografie: Sanahin

Abychom se dostali do Haghpatu, museli jsme sjet zpátky k řece, kousek po proudu a zase nahoru nad okraj kaňonu. Klášter je výrazně větší než Sanahin, části budov jsou překryté zemí a zarostlé travou, ale architektura je stejná. Legenda praví, že když byl dokončován Ten Starší (což jest význam slova „Sanahin“), jeden z učedníků se chlubil ostatním, že být on architektem, dokázal by postavit lepší klášter. Slova zaslechl jeho mistr, rozlítil se a učedníka vyhnal. Ten se vydal do sousední vsi a začal stavět druhý klášter. Když se dílo chýlilo ke konci, mistrovi zvědavost nedala a vypravil se obhlédnout dílo svého žáka. A nezbylo mu než uznat jeho dovednost.

Klášter stojí ve svahu, opět prý na místě starší pohanské svatyně. Založen byl v polovině X. století a jeho výstavba a růst pokračovaly do poloviny XIII. století. Pak byl jeho osud podobný osudu souseda a soupeře, Sanahinu. Když si Osmané a Peršané v polovině XVI. století rozdělili Arménii, region padl pod perskou nadvládu. Řemeslníci a umělci byli odvedeni do Iránu a klášter upadal.

V Haghpatu bylo víc návštěvníků než v Sanahinu, skupinky turistů s průvodci se houfovali v nejzajímavějších místech, vládla tu nervozní atmosféra. Nakoukl jsem do refektáře, podobného tomu, který jsem viděl v Haghartsinu a řekl jsem si, že ten předchozí byl hezčí. Líbíl se mi Hamazasp, rozlehlá předsíň u maličké kaple. Má 330 čtverečních metrů a je to největší gavit v Arménii. Další zajímavou stavbou byla knihovna: čtvercová místnost, v jejíž podlaze byly zasypané velké hliněné nádoby. Mnichové objevili, že klima dobré pro skladování potravin svědčí i knihám. A tak se v zemi skladovalo víno a potraviny a v policích knihy. Co dál? Kostel Nšan s gavitem, nepostradatelná kaple Sv.Řehoře, pozoruhodná zvonice. A samozřejmě kačkary – jeden unikátní, se zobrazením Krista na kříži. Vešla se na něj i Marie a Máří a všichni apoštolové.

fotografie: Haghpat

Kousek pod klášterem jsme u silnice poobědvali. Kam teď? Achtala? Třetí klášter v jednom dni? Tak se podíváme na Berdavan. Pevnůstka na pahorku kousek od města Noyemberian vypadala v průvodci zajímavě a tak jsme podle řeky dojeli skoro ke gruzínské hranici, minuli jsme při tom další opuštěné továrny, zahnuli jsme doprava – na východ - a stoupali jsme příjemnou krajinou k vesnici Berdavan. Tam jsme se postupně doptali na cestu k místní pevnosti. Místní nám nabízeli, že seženou syna starosty a ten nás tam vezme gazíkem, my jsme se ale chtěli projít.

Pevnost byla asi 1km za vsí uprostřed luk, po polní cestě, která vedla napřed zahradami a sady, pak po vrstevnici ke starému hřbitůvku a od něj asi 300m k pevnůstce. Cestou jsme potkali člověka zřejmě od krav, pozdravil se s námi, podal ruku , zeptali jsme se, kde je Azerbajdžan a ujistil nás, že všechno, co vidíme, je pořád Armenie.

Pevnůstka má trojúhelníkový tvar, zdi posílené obloukovými věžičkami (které ale nebyly duté a měly tak 2-3m průměr), výška zdí 5-10m, jeden vchod. Chvíli jsme pobyli, pak jsme viděli, jak ke hřbitůvku přijela Volha, z ní vystoupili dva chlapi. Jeden chlapík na nás něco rusky povykoval, poroučel, že máme jít k němu. Počkali jsme, než došel k nám, pak se ptal, kdo nám řekl, že tam máme jít, říkal jsem, že jsme to našli v průvodci, on že nám nevěří, představil jsem se, opakoval jsem, že jsme turisti, kteří se přišli podívat na pevnost a zeptal se ho, co se stalo, kdo je, co chce. Pořád jen říkal, že nevěří a to že teprv uvidím, kdo je on, tak jsem se zeptal ještě jednou a pak jsme se sebrali a šli do vsi. Něco hulákal, pak s někým telefonoval, šel za námi až mezi zahrady a pak jsme ho ztratili.

Večer jsme se to říkali domácím, ti byli napřed pohoršeni a pak někam zavolali a řekli nám, že je to blízko hranic a že to tam je zaminované. Ovšem nic o tom, co jsme udělali špatně ani co ten maník chtěl. Kdyby tam byly miny, měli by dávno ze všech krav, co se tam pásly, sekanou. Takže do vytracena. Poučení: Lépe přijmout nabídku místních a nechat se odvézt. Kromě toho některé památky – třebas i u hranic s Gruzií – jsou přístupné Arménům, ne však cizincům.

fotografie: Berdavan (Ghalinjakar)

Po vynikající večeři u Iriny jsme dlouho seděli a povídali s domácími a se Švýcarem, který prodal dům a žije na cestách.

den 12. : Akhtala – Alaverdi

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan