ARMÉNIE - den 9. - 7.10.2012

Martuni – Noratus – Hayravank – Dilijan

V noci byla zima. Člověk z bufetu, kde se podávala snídaně, včera tak bodrý, byl dnes zpruzený. Z celé včerejší nabídky zbyl chleba s džemem a tím to haslo. V neuklizené místnosti byly na umakartových stolech zbytky po dříve snídajících, personál na to ale kašlal. Snídaně se platila zvlášť, je to prý jiná firma, vzali si 1000. Děžurná si zkontrolovala pokoj a mohli jsme vyrazit. Po příjemných pobytech v b&b nám to zas připomnělo doby hlubokého socialismu.

Hned za Martuni byl vedle cesty trh s hospodářskými zvířaty. Krávy, ovce a prasata všeho věku a pohlaví, přivázaná na kus špagátu, v kufrech aut, na korbách náklaďáků i na zadních sedadlech žigulíků. Dáma v nedělních šatech nabízela býčka, další svátečně oblečená si zase přišla něco vybrat. Telátko můžete mít za 50000, ovečku už za 3000, tedy 150Kč. O kousek dál byl jiný trh, vypadalo to, že s výpěstky, tam jsme ale už nezastavili. Jeli jsme podél břehu jezera a mezi námi a jezerem byl vysázený les. Po vyprahlých holých pláních příjemná změna.

fotografie: Martuni

Před polednem jsme dorazili ke hřbitovu ve vsi Noratus. Bylo to snadné, silnice byla značená a hřbitov rozkládající se na návrší byl z daleka vidět. Jen jsme vystoupili z auta, vrhly se na nás stařenky a děti a nabízely nám pletené věci - čepice, ponožky, chňapky do kuchyně, vše v pestrých a pro nás neladně kombinovaných barvách. Odbýt je nebylo snadné, zastavovaly nás i když jsme se potulovali po pohřebišti. To bylo velmi rozlehlé, stovky a stovky náhrobních kamenů, některé staré přes tisíc let, některé letos postavené. Nejstarší hladké ležaté, potom zdobené a stojaté, moderní hrobky s podobiznami zemřelých, někde byl uložen manžel a nika pro podobiznu manželky byla prázdná, vytesané bylo jen datum narození a jméno. Smutná byla hrobka otce a tří synů s neurčitými daty úmrtí 1941-45. Matka je přežila o 40 let.

fotografie: Noratus

Ještě větší pohřebiště, čítající původně na deset tisíc kačkarů, bývalo ve městě Džuga (Jugha, Julfa) na jihu Nachičevanu u hranic s Iránem. V roce 2002 azerbajdžánská armáda strhla zbývající asi 3000 kamenů buldozery a později je vojáci kladivy a krumpáči roztloukli na kousky. Na místě hřbitova bylo zřízeno vojenské cvičiště. Více např. na jugha.blogspot.cz.

O pár kilometrů severněji shlíží na jezero Sevan ze skalnatého ostrohu kostel Hayravank. Cesta k němu je rozbitá, ale naštěstí jen krátká. Na břeh jezera se od kostela sejít nedá, brání v tom plot jakéhosi rekreačního střediska. Kostel byl postaven stejně jako mnoho jiných v době vlády rodu Bagratuni v IX. století. Ve XII. století pak k němu byl přistaven gavit. Obvyklá osmiboká věž nad křížením lodí, typická pro většinu arménských kostelů, byla obnovena v XVIII. století. Okolí kostela je kamenité a zarostlé keři a nechodí se tu dobře. Pokud se tam ale vypravíte, najdete zbytky opevnění a možná i hroby z doby železné. Kolik kostelů a kačkarů už jsme za ten týden v Arménii viděli? A kolik dalších minuli? A kolik nás jich ještě čeká?

fotografie: Hayravank

Po obloze se honily mraky, občas spadlo pár kapek a dokonce i zahřmělo. Jedli jsme na břehu jezera. Voda byla krásně čistá a ne úplně studená, počasí ale ke koupeli nelákalo. Na protějším břehu se v oparu zvedaly holé kopce. Dnes jsem byl cestováním unavený. V noci mi nebylo úplně dobře a dnes bych sebou ze všeho nejraději plácl někam do tepla a spal. A pak to zabalil a jel domů. Už jsem všechno viděl. A díky této náladě jsme projeli po břehu jezera Sevan kolem rozestavěných a zřejmě opuštěných resortů a já jsem někde špatně odbočil a ocitli jsme se v rovině mezi poli na dálnici na Jerevan. Naštěstí arménská dálnice má místa pro U-turn a tak se omyl dal snadno napravit a vrátili jsme se k Sevanu.

Minuli jsme město i s kostelem Sevanavank, minuli jsme hotely a restaurace mezi dálnicí a břehem jezera, pak jezero zůstalo za námi a stoupali jsme údolím dál na severozápad. Silnice nás provedla kolem Semjonovky, objevily se stromy a pak přišel dlouhý svažitý tunel, který nás vyplivl v jiném světě, v zaříznutém údolí mezi podzimně zabarveným smíšeným lesem porostlými svahy. Tak jsme se vyhnuli průsmyku Sevan. Projížděli jsme serpentiny, míjeli jsme odbočky k ozdravovnám a hotelům a pak byl před námi Dilidžan, městečko na dně údolí, arménský Špindl. Sjeli jsme až dolů (od tunelu jsme klesli asi 700m), našli "staré město", tedy pár domů upravených jako prodejny suvenýrů a rukodělných výrobků, pekařství, café, restauraci a hotel. Hotel vypadal dobře, chtěli 38000 za double a dalo se platit kartou, v restauraci měli na stolech připravené skleničky na víno a dovnitř se trousili slušně oblečení turisté hovořící německy a anglicky. My jsme se vrátili k růžovému domečku na příjezdu do města, kde si řekli o 15000 a pokoj byl asi to nejlepší, v čem jsme v Arménii bydleli. Dalo se tu nechat za zdí auto a v dalším domku bychom mohli pojíst. Další hosté tu ale nebyli a ohniště bylo vyhaslé.

fotografie: Dilijan

Chvíli jsme odpočívali a pak jsme se vydali na procházku do města. Kromě starých domů, které jsme už viděli, špičatého betonového památníku genocidy a opuštěných stánků jsme toho mnoho nenašli. Byl mezičas: letní sezona už skončila a zimní ještě nezačala. Bylo chladno a zataženo. U kruhového objezdu jsme našli bufet, kde měli boršč (tedy spíš zelňačku) a kuřecí kebab. Na pití čaj, dohromady 1650 za oba a nevzali tuzér. Pak jsme se vrátili do domku a večer přišla slušná přeprška.

den 10. : Haghartsin – Goshavank – Kobayr (na sever do Alaverdi)

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan