ARMÉNIE - den 7. - 5.10.2012

Skalní obydlí Khndzoresk - Goris

Karabach? Ne, to jsme si nedomluvili v půjčovně auta. Takže další místo, které je v okolí k vidění: Chondzoresk (tedy Khndzoresk, na ruských mapách Chndzoresk, ale zkuste to vyslovit).

Bylo pod mrakem. Na severním konci Gorisu jsme zahnuli doprava na Stepanakert, silnice zamířila k západu a vystoupala z údolí říčky Goris nahoru na oblé holé kopce. Pastviny, po kterých se toulaly ovce a krávy hlídané jezdci na koních. A fialové pole. Zastavil jsem, abychom si ho prohlídli. Vytáhl jsem foťák pasák, hlídající ovce, to vzal po svém: přejel na koni silnici a začal se předvádět na poli. Poté, co jsem ho konečně vyfotil, hrdě pokývl hlavou a vrátil se k ovcím. A my jsme se mohli věnovat poli ocúnů, kterých bylo tolik, jako by tu byly vyseté uměle. (Zde jsem se do stal do hlubokého sporu s Radanou, která je stále ještě přesvědčena, že ocúny byly určitě vysázeny uměle.)

Odbočili jsme na Chondzoresk a asi po kilometru, dřív, než jsme dorazili do vesnice, jsme podle rady domácího odbočili u vojáků na polní cestu. Po ní jsme dojeli k malému hřbitovu. U piknikoviště, stolu s lavicemi, kde začínal vyšší porost stromů na kraji rokle, jsme nechali auto. Cesta nás dovedla kousek dolů po svahu k několika kamenným stavením. Bylo tu chudé bistro a stavení bez přední stěny s ohništi, na kterých si návštěvníci mohli rozdělat oheň a ugrilovat třeba šašlik (pokud s touto možností počítali a přinesli si suroviny). Pod střechou byla složená zavazadla výpravy, která se vydala na prohlídku starého Chondzoresku. A nikdo v dohledu.

Opodál byla vyhlídková plošina, ze které se dalo přes koruny stromů shlédnout do rokle. Dno bylo zarostlé zelení, které ve vyšších polohách ubývalo. Ze svahu vystupovaly vápencové skalní útvary, stěny, homole a věže, a mnohé z nich byly děravé. Starý Chondzoresk. Středověká vesnice vydlabaná do měkkých skal, dnes již opuštěná. Jen některé jeskyně, ty blíž k nové vesnici rozložené na hoře nad severním krajem rokle, se používají pro ustájení dobytka a ovcí. Kromě skalních obydlí bylo vidět i několik staveb vyzděných z kamenů, až na jednu pobořených.

Sestoupili jsme pěšinou k lávce zavěšené na lanech a přešli jsme po ní potok, aniž bychom museli sejít až k němu. Po cestě jsme se vydali doleva. Tady dole bylo vlhko, rostly tu ořešáky, ze kterých padaly zralé vlašské ořechy. Sbírali jsme je a louskali. Byly dobré a bylo jich dost.

Cesta nás kolem posvátného pramene dovedla k zachovalé stavbě – jednoduchému kostelíku s maličkou věžičkou uprostřed travou zarostlé sedlové střechy. Široce rozkročený ornamenty zdobený portál v jižní stěně, dřevěné dveře otevřené. Vevnitř je kostel překvapivě prostorný. Tři klenuté lodě a rozbitá kamenná podlaha. Kostel získal dnešní podobu při přestavbě v roce 1665. Osídlení údolí je ale mnohem staršího data, nejstarší nalezené kosti a předměty jsou z doby kamenné a od té doby bylo místo osídleno zřejmě nepřetržitě až do XX. století. Ještě v roce 1913 tu prý ve skalách žily 3000 rodin.

Jeskynních obydlí je tu hodně, prý osmnáct stovek. Toulali jsme se po pěšinách křižujících svah, nahlíželi do jeskyní (a často jsme z nich couvali před puchem kravského trusu), vystoupali jsme nahoru, kde se v trávě uchytilo jen pár keřů a pak zase sestoupili k mostu, aniž bychom někoho potkali. Přešli jsme lávku zpátky a vystoupali jsme k autu, kde jsme poobědvali.

fotografie: Khndzoresk

Výlety v Arménii - záznam tras z GPS

Zbylo nám volné odpoledne, tak se půjdeme projít Gorisem.

Původní osídlení, opět od dob předhistorických, bylo na levém břehu řeky, v děrách ve skalních homolích. Teď je pod skalami hřbitov.

Centrum města bylo vystavěno plánovitě v druhé polovině XIX. století. Pravoúhlá síť ulic. Hlavní, dlouhé a přímé, rovnoběžné s řekou, na ně kolmé vedlejší ulice, všude čisto. Šedá barva kamene, ze kterého jsou postavené patrové domy, působí studeně a smutně. Ulice lemované stromy, na některých domech balkony. V přízemí domů čas od času malé obchůdky s potravinami (a lihovinami a cigaretami), zelenina vystavená na ulici, oblečení. A pak taky lékárny a nezbytné provozovny mobilních operátorů – ale ty jsou spíš v přestavěných nebo nově upravených domech. Opuštěná železobetonová kostra nedokončeného socialistického projektu a vedle ní na ulici probíhá generálka nákladního ZILu. Ponurá velká budova nemocnice vypadá opuštěně. Rozbitá vozovka bočních ulic s hlubokými výmoly a propadlými kanály. Nový kostel, na fasádě oblouk dolíků od kulek ze samopalu. Proč? Byla tu válka. Místní o tom, zdá se, nechtějí moc mluvit.

Hnutí za osvobození Karabachu se zrodilo v roce 1988 tady. Když pak začala válka s Azerbajdžanem, Goris byl první na ráně. Byl ostřelován a díky azerbajdžanskému a tureckému embargu se v zimě ocitl zcela bez energie. Lidé káceli lesy, aby nezmrzli. Tak padla čtvrtina stromů v okolí. (A druhá čtvrtina pak díky spekulantům.)

Parky a náměstí, na něm „nákupní galerie“, jeden butik s módou vedle druhého. Bylo šest, právě zavíraly. Prodavačky zamykající obchody byly oblečené úplně jinak, než ostatní ženy ve městě. Západ dorazil i sem. Zastavily nás tři (středo)školačky, aby se pocvičily v angličtině (ta jedna, která vsadila na francouzštinu, u nás nepochodila). Běžné fráze. Překvapilo nás, že se představily jmény jako Nancy a Diana. - Ale to nejsou vaše skutečná jména. – Jsou. – Tak vás pokřtili rodiče? – No ano. Víte, my tu nebudeme žít, tady nic není. Já se odstěhuju do Los Angeles! – A já do Paříže! – Já do Londýna! – Ale vždyť Goris je pěkné čisté město, proč tu nechcete zůstat? – TADY?? …

fotografie: Goris

Arménie se vylidňuje. Lidé z diaspory jsou doma někde jinde a sem se jezdí dívat na svou otčinu. Občas dají peníze na nějaké projekty; teď ale méně než dříve, protože se toho spousta rozkradla. Život je tu tvrdý, práce se těžko hledá, moc je v rukou oligarchie, která myslí jen na sebe a často jsou to bývalí bolševici. Válka s Azerbajdžánem zasadila zemi těžkou ránu, ze které se dosud nevzpamatovala. Přestože je už osmnáct let příměří, z hranic každou chvíli přivezou mrtvé chlapce. Průmysl, který vyráběl pro SSSR, se po rozpadu velmoci zhroutil – ztratil odbyt. Mladí, pokud se jim to podaří, odcházejí do ciziny a už se nevracejí. Jerevan, tam to ještě jde, ale ve zbytku země je to špatné. Tohle nám obvykle říkali Arméni, když jsme se jich – v různých místech - ptali, jak se jim žije. Krajní názor byl: Teď pácháme genocidu sami na sobě.

Večer jsme uvařili špagety a nakrmili jsme i vyhládlého mladého Korejce a Japonku, kteří stejně jako my nebyli schopni najít rozumné stravovací zařízení a navíc šetřili. Japonka byla na dvouleté cestě po světě. Dorazil i mladý izraelský pár, se kterými jsme se tu už potkali. Seděli jsme dlouho do večera a povídali. Izraelci vyprávěli o svém výletu do Karabachu, o rozstřílených opuštěných městech. Nějak jsem ten den propadl depresi.

den 8. : Smbataberd – Tsakhatskar - Selim karavanseraj (přesun k jezeru Sevan)

---

úvod	info	Jerevan	Garni, Geghard	Khor Virap, Echmiadzin	Aragats, Amberd	Noravank, Zorats Karer	Ughtasar, Tatev
Khndzoresk, Goris	Smbataberd, Selim k.serai	Noratus, Dilijan	Haghartsin, Kobayr	Sanahin, Haghpat	Akhtala, Alaverdi	Odzun, Lori Berd	Jerevan