Ráno lilo a u vydatné a dlouhé snídaně jsme se domluvili s Michaelem (to je onen Švýcar), že společně vyrazíme na Achtalu. Cesta ubíhala (tedy ne že by to bylo daleko), dobře jsme si popovídali a už tu byl most na západní břeh řeky a za ním už byl na skalnaté ostrožně vidět cíl naší cesty: skály nastavené hradbami a za nimi kostel, pevnost a klášter Achtala (Akhtala). I na tomto místě žili lidé už ve starověku a v X. století tu byla pevnost, strážící severovýchodní hranice království Tašir-Dzoraget. Klášter byl vystavěn v XII.-XIII. století a jeho katedrála, zasvěcená Sv.Matce Boží (ano, S.Astvacacin – už si to taky pamatujete?) je považována za jednu z nejpůsobivějších sakrálních staveb Arménie.
Ze tří stran je klášter chráněn skalními stěnami, ze severu pak areál uzavírala hradba s bránou a věží. Tudy jsme také do areálu vstoupili a naši pozornost hned přitáhla hlavní stavba, katedrála (ono z většiny ostatních toho ani moc nezbylo). Minuli jsme malou kapli, prošli mělkou předsíní a vstoupili do chrámu. Na rozdíl od všech, které jsme dosud viděli, tady byly na stěnách zbytky fresek. Bylo zřejmé, že původně pokrývaly celé stěny, omítka však už leckde opadala a modrá barva převládala jen na západní zdi. Ve východní apsidě, v klenbě nad oltářem, chybí hlavní vymalované postavě (Sv.Řehoř?) hlava: Střela prorazila zvenku zeď a uvnitř vytrhla velký kus zdiva a omítky. Kostelu chybí věž a křížení lodí, nad kterým by se měla zvedat, je provizorně kryto dřevěnou střechou. Obnova věže je v plánu. Uvnitř je dokonce vystaven nákres, jak by měla vypadat.
Na zpáteční cestě jsme se stavili v jediné místní restauraci (hned vedle silnice, stavují se tam i zájezdy) na vydatný oběd (polední menu: polévka, salát a sýr, hlavní jídlo, voda, kafe za 3200), při odjezdu zase lilo, tak jsme jeli dom odpočívat a pospávat.
Okolo páté přestalo pršet a tak jsme si řekli, že se ještě zajedeme podívat do Alaverdi na lanovku. Začíná u zpola vybydleného socialistického paláce poblíž měďařského závodu, měří skoro půl kilometru a překonává výškový rozdíl 250m. Jsou to dvě kabinky jezdící po laně, mají už své za sebou. Jedna jízda je za stovku. Pokladní prodá lístek, každá kabinka má dozorce, na každé konečné je dohlížitel patrně zapisující jízdy jednotlivých dozorců, pak se okolo toho ochomýtají podivní pánové v saku, někdo se určitě bude starat o stroje. Socialismus a jeho umělá zaměstnanost tu, zdá se, přetrvala dodnes.
Od horní stanice jsme měli zdevastovanou fabriku i zbytek Alaverdi jako na dlani. Jak už jsem se zmínil, vzdálenost maže smutné detaily. Sanahinské paneláky ale byly hned za námi a vyprávěly o zmizení centrální správy a snaze obyvatel, kteří nemají peněz nazbyt, udržet nějak to svoje okno a lodžii v použitelném stavu. A v téhle postsocialistické noční můře kolem nás projela nádherná Volga M21. Stroj z roku 1958 dával jeho majitel dohromady čtyři roky a byl na něj náležitě pyšný.
Dole v Alaverdi jsme ještě zašli k řece prohlédnout si elegantní oblouk středověkého „kočičího“ mostu – alespoň tedy mně ty kamenné bestie hlídající vstupy na most ze všeho nejvíc připomínaly rozplácnuté kočky.
A poslední večer u Iriny, polévka, obalované kuřecí s fazolkami, zelenina, hranolky. Jako všechno tady: výborné.
HOME |
cestopisy travels in pictures |
fotogalerie photo gallery |
dírková komora pinhole camera |
dokumenty documents |
výlety short trips |
FotoPrůvodce (photo club) |
Kabriolety (cabrio club) |
Kruh |
Copyright Zdenek Bakštein 2013
v.2 130222