Madeira
2.den
Pico do Facho - Boca do Risco - Porto da Cruz
 |
| pohled z Pico do Facho k západu: dole Machico, dále na pobřeží přistávací plocha letiště v Santa Cruz |
Za pět osm jsme byli na snídani a sledovali jsme v televizi předpověď počasí: Funchal přeháňky, 27 stupňů. Snídaně stejná jako včera, včetně přezrálého banánu. Jen ten džus byl tentokrát o dost lepší. Linka do města nám před nosem ujela a já jsme tupě rozhodl jít pěšky. Jaká je to chyba jsem si uvědomil, když nás po pár minutách předjel další autobus. Hnali jsme se pěšky do centra, před kterým mělo být stanoviště autobusů SAM a odkud měla v devět odjíždět 113ka na Canical. Odjížděla načas, viděli jsme ji vyjíždět ze stanoviště. Díky dopravní zácpě se jí to moc nedařilo a tak se Radaně podařilo posunčinou přemluvit řidiče, aby nás ještě vzal. Zaplatili jsme 2.60 za jednoho, nacpali jsme se na sedadla, která jsou snad dělaná pro trpaslíky a oddali jsme se osudu. Jakmile se autobus vymotal ze zácpy, řidič zahájil zběsilou jízdu brzda plyn, zdolával prudká stoupání, skákal za horizonty, prudce vybíral zatáčky, ve kterých za nízkým svodidlem dlouho nic nebylo. Motali jsme se po malých silnicích nahodu dolů na východ, podjeli jsme neuvěřitelnou kolonádu podpírající přistávací dráhu v Santa Cruz, přejeli do vedlejšího údolí, hostícího městečko Machico a celí roztřesení a zkroucení jsme vypadli před tunelem do Canicalu ve stanici zvané Pico do Facho.
 |
 |
 |
| Machico - nové silnice jsou pohodlné, v krajině však působí jako otevřené rány |
Ponta de Sao Lourenco s městečkem Canical (pohled z Pico do Facho na východ) |
domy města Machico šplhají od moře vzhůru údolím do vnitrozemí |
 |
| Levada do Canical |
Autobus zmizel v díře, jeho zmenšující se silueta proti vzdálenému portálu dávala tušit, že tunel je delší, než jen nějakých pár metrů. Vydali jsme se po asfaltce k jižnímu pobřeží.
 |
| terasovitá políčka okolo levady |
Vpravo ubývalo domků a stupňovitých políček a zahrad, vlevo ve spálené trávě občas zablesklo několik keříků vína, na smetišti dýně a okurky a o kus výš sklízel muž pomocí plechovky na tyči a zahnutého mačetosrpu (viděli jsme tento nástroj dnes několikrát, zřejmě je tu velmi oblíbený) do plechového kbelíku úrodu opuncií. Došli jsme až k pahorku zježenému stožáry telekomunikačních zařízení. Kdysi tady, na Pico do Facho, stála jen hranice, kterou hlídka zapalovala při spatření pirátské lodi, aby varovala osadníky v údolí. Dnes vede asfaltka až pod vrchol a tam, kde nejsou stožáry, jsou piknikoviště. Pardon, ještě je tu významná plocha křovin proložených odpadky a fekáliemi. Když zvedneme pohled, uvidíme na východě přístavní hráz, sadu nádrží a továrnu a potom už zploštělé ostře řezané bobky poloostrova Sao Lourenco, vybíhajícího daleko do moře.
 |
| miska průsmyku Boca do Risco je na obzoru zřetelná už z dálky |
Na druhé straně hluboko pod námi leží na dně údolí Machico. Dál k západu pak je kus výběžku zplanýrovaného pro letiště a za ním Santa Cruz a další prakticky souvislá zástavba směrem k Funchalu. Většina toho je však skrytá za zdivočelými hřebeny a roklemi tohoto ostrova. I údolí, ve kterém leží Machico, není žádná rovina. Zátoka končí kamenitou pláží, pak začínají domy. Šplhají po hřebenech vybíhajících z bočních srázů do údolí, tečkují srázy samotné a rozlézají se stále výš a výše. A za nimi vyrážejí silnice, prokusují tunely do hřebínků, kroutí se po estakádách, vytáčejí kruhové objezdy nad suchým korytem řeky a způsobují šeredné rány tam, kde vedou souběžně s úbočím. Do jednoho hřebenu vedly tři tunely a podařilo se nám vypozorovat, kde se objevují auta mizící ve dvou z nich. Třetí ale zůstal záhadou - prostě auta žral a nikde je nevypouštěl ven. A to že jsme z výšky měli dobrý přehled!
 |
 |
 |
 |
| práce na poli - technika by se sem ani nedostala |
podrost se už vzpamatoval, mrtvé stromy stále připomínají nedávný požár |
netřesk: na útesech severního pobřeží naleznete královské kousky |
stezka vytesaná do skály byla dlouho hlavním spojením s Porto da Cruz |
 |
| pohled na severní pobřeží z Boca do Risco: stěnou výběžku Espigao Amarelo vede stezka do Porto da Cruz |
Vrátil jsme se stejnou cestou ke canicalskému tunelu, přešli jsme silnici a bez nesnází našli koryto levady do Canical. Nene, žádná čisťounká voda jako v levadě dos Tornos. Smrdící stoka se stojatou vodou, v ní lahve a igelitky nadité odpadky. Se zadrženým dechem jsme rychle překonali několik desítek metrů mezi domky. Hortenzie podél levady se snažily seč mohly, aby vylepšily dojem. Tady nebydlí žádní boháči, domky byly malé, zflikované všelijak, s dvorky zanesenými harampádím nastřádaným za desítky let.
 |
| pohled zpět k Boca do Risco z Espigao Amarelo: v dálce je vidět i poloostrov Ponta de Sao Lourenco |
Domky vystřídal akaciový les, v levadě už nebyla ani ta špinavá voda, úzké koryto bylo vyschlé. Levada se plazila dál svahem, objevila se terasovitá políčka, některá zarostlá, některá zanedbaná, malé jednoduché domky. Místy zavoněly eukalypty, uždibovali jsme přezrálé ostružiny. Byly sladké, ale neměly chuť. Asi po třech čtvrtích hodiny překřížila levadu stezka, po které jsme se vydali vzhůru k průsmyku Boca do Risco. Nešli jsme dlouho a před námi se objevil zvlněný hřeben a stezka dál stoupala k jeho nejnižšímu místu. Prošli jsme spáleným borovým lesem, kde už ale požár připomínaly jen stojící mrtvé kmeny, podrost se dávno vzpamatoval a kapradí bujelo ostošest. Překonali jsme zbývajících pár metrů stoupání, prošli jsme kolem skalky a stáli jsme na pokraji několik set metrů vysokého srázu. Na východ ve výhledu bránil útes vybíhající do moře, na západ však byla dobře rozpoznatelná naše další cesta, pěšina vytesaná do stěny strmě spadající do příboje kdesi hluboko dole. Nu co, když to nepůjde, vrátíme se.
 |
 |
 |
| pobřežní stezka se blíží k Porto da Cruz: nejprve spatříme skálu Penha de Aguia, pak se otevře výhled do údolí poseté domky a terasovými políčky a vinicemi a pak už jen klesáme a klesáme... |
Poobědvali jsme a pak jsme hrdinně vyrazili po pěšině k západu. Nebyla široká, ale byla v dobrám stavu. Ztrácela se v husté vegetaci.
 |
| svlačec jako dlaň |
Ta vlevo ztěžovala průchod a občas nás chytala svými trny za oblečení, ta vpravo milosrdně skrývala propast, nad kterou jsme kráčeli. Vegetace však záhy skončila a my jsme se najednou ocitli na chodníčku uprostřed stěny, hučící příboj pod sebou. Alespň že nepršelo. Od rána se to sbíralo na déšť, na Pico do Facho se občas ještě dalo zahlédnout Slunce, tady ale bylo zataženo a útesy se halily do oparu. Pěšina sledovala hřeben vybíhající do moře a tam, na místě zvaném Espigao Amarelo, se nám otevřel výhled na Ponta de Sao Lourenco. Ve svahu pod pěšinou se povalovaly zbytky starého dřevěného zábradlí. Za výběžkem přibývalo opět vegetace a když se ve výhledu objevila pověstná hora Penha de Aguia s vrcholkem ve výšce 590m v mracích, dívali jsme se na ni skrz eukalyptový a borový les. A pak se pěšina rozšířila, objevil se na ní bagřík a vyrytá škarpa pro položení potrubí a pak auto a asfaltka - a konec romantiky, za pár let asfalt doleze snad až k Boca do Risco, ne? To jsme stáli na kraji vesnice Larano před romantickým skalním žebrem zhyzděným betonovým zábradlím a stavbou lanovky u jeho paty. Není mi jasné, na co ta lanovka je. Končí dole ve svahu kus od břehu, lodě tu přistát nemohou. Zřejmě je tam něco, co stojí za to tahat nahoru.
 |
| skoro dole: pohled na pobřeží zpět na východ |
Sestupovali jsme po silnici dolů a dolů kolem nových domů se žulovými parapety oken a starých domků, na kterých se pod oprýskanou omítkou objevovaly kameny, a středně starých, odlitých z betonu a balancujících stejně jako ty nové na pavoučích nohách betonových pilířků. Dokonce i nový kostel dole v Porto da Cruz má takové nožky. Leckde na svazích vyrážely trsy cukrové třtiny nebo plochu pokrývala vinná réva. Prošli jsme až do Porto da Cruz, nohy už si po dlouhém klesání říkaly o odpočinek. Shora bylo vidět, že u výběžku trčícího do moře je vybudovaný bazén s mořskou vodou, nikdo se však nekoupal. Nedůvěřivě jsme prošli kolem bazénu, pak jsme po nově vybudované promenádě pokryté betonovou dlažbou obešli výběžek, abychom na jeho druhé straně objevili palírnu rumu. Kotle byly vyhaslé, komín prasklý, ale uvnitř byly navršené sudy s loňským letopočtem a údajem o množství alkoholu v obsahu. Dva muži opravovali kus strojního vybavení, zřejmě tedy právě teď není sezona. Vrátili jsme se k bazénu, zaplatili znuděnému plavčíkovi po euru, převlékli se do plavek a vrhli jsme se do bazénu. Voda nebyla zdaleka tak studená, jak jsme čekali. Kolemjdoucí nás ovšem měli za exoty.
 |
 |
 |
| Porto da Cruz: pláž je kamenitá a příboj divoký, ke koupání je tu bazén se slanou vodou |
palírna rumu na výběžku v Porto da Cruz |
 |
| Porto da Cruz |
Po koupeli zbyl ještě čas na kafe v přilehlé kavárničce a pak už přijel z Faialu autobus a odvezl nás přes sedlo Portela zpátky do Funchalu. Stálo to 3.20E a stálo to za to. Pokud jsem se pozastavoval ráno nad stylem jízdy, byl to jen slabý odvar toho, co jsme absolvovali teď. Řidič byl magor, jemuž zřejmě operativně odstaranili jakékoliv zbytky pudu sebezáchovy, které snad ještě mohl mít. Seděli jsme na poslední řadě sedadel, kde je přece jen trochu víc místa, a mleli jsme se tam jak králící v bedně. Nevěřili byste,
 |
| v závětří |
jak rychle dokáže autobus měnit směr, brzdit a akcelerovat a kam všude se vejde! Vykašlete se na pouťové atrakce, projeďte se madeirskou linkou 53 z Porto da Cruz do Funchalu.
 |
| kostel v Porto da Cruz |
Večer jsme vyrazili na večeři, teplé jídlo má něco do sebe. Nešli jsme edaleko od hotelu, při průchodu kolem jedné restaurace nám nabídli kalíšek madeiry a v denním menu měli espadu s banánem, tak proč ne. Jako předkrm polévka či míchaný salát, který by mi sám o sobě stačil, a pak espada v těstíčku s pečeným banánem, brambory a zeleninou. Maso téhle hlubinné ryby je bílé, málo tučné a není ani moc cítit rybinou. Dobrá volba.
další fotografie k této části naleznete zde: Pico do Facho - Boca do Risco - Porto da Cruz
pokračování deníku: Ribeiro Frio - Levada do Furado - Portela
cestopisy
travels in pictures
