Madeira

Fontes - Chao dos Terreiros, Ribeira Brava

Fontes: vesnice nejvýše na svahu, dál jsou už jen kopce

Fontes je vesnička, ležící vysoko nad jižním pobřežím v nadmořské výšce asi 1000m. Jede se tam přes Boa Morte (že by Mrtvý Hroznýš? no, asi ne...) a pak pořád dál nahoru. Na ukazatele jsou silnice skoupé, stále tu přibývají nové silnice i v těch nejodlehlejších oblastech (zopakujme si kouzelnou formuli: EU) a padesátka mapa je příliš hrubá na to, aby zachytila podrobnosti zdejšího velmi členitého terénu, říká jen, že tu nějaké silnice vedou a že na sebe pravděpodobně nějak navazují.

Nejlepším vodítkem jsou nakonec názvy ulic: čtete-li například Poděbradská, učitě nepovede do Rakovníka. Pravděpodobnost shody názvu se směrem je velmi vysoká, mnohonásobně vyšší než v Praze, kde například Kolínská vede odnikud nikam. Díky této pomůcce jsme nakonec šťastně dorazili na ... náves? No, řekněme, na místo, na kterém byla cedule s nápisem Fontes a pod ním soustředné kroužky, jako že jste trefili do černého. Tohle místo zabíralo relativně rovný prostor na temeni malého hřebínku vybíhajícího z masivu, který z jihovýchodu uzavírá údolí nad Ribeira Brava. Vešel se na ně bar a telefonní budka, procházela tudy silnice, obytné domky už stály jaksi o něco níž. Domky kolem silnice byly nové, několikapatrové, načančané.

trochu jiné "typické domky" než v Santaně

Chabě s nimi soupeřilo několik udržovaných starších, které byly o poznání jednodušší a prostší, chyběly jim balustrády a terasy měly jen tam, kde si to vynutil členitý terén. A mezi tím malý šedý domeček, jedno okno, jedny dveře, před ním betonová teráska se zábradlím a u něj stařenka v modrých šatech. Střecha nová, z pálené krytiny (kdepak, beton je tu na zdi, na střechu pálená taška) a nad okny a dveřmi černé saze: tady hořelo. Spodní patro s dřevěnými dveřmi zavřenými na petlici ústícími přímo na silnici už patří někomu jinému. Na zídce pod návsí seděli dva místní muži, před nimi stáli v silnici další dva a živě rozprávěli. Dvě ženy nesly na hlavě obrovské otepi zelené kukuřice z některého z terasovitých políček. Když jsme poodešli kousek po silnici, před domem se točila míchačka, žena s oteklýma nohama v tmavé zelenočerně kostkované sukni nakládala prkna na náklaďáček stojící u krajnice. O kousek dál auto bez kol. V proluce po zbouraném domku se chystala nová výstavba.

dřevo na otop	práce na poli	stráně nad Fontes

pohledy do údolí Serra de Agua a k Ribeira Brava

Tak to bylo zhruba to, co jsme viděli po příjezdu do Fontes. Vydali jsme se vzhůru po cestě vpravo od baru, minuli jsme několik typických madeirských domků, které byly jaksi jinak typické než ty, před které vás vystrčí v Santaně při okruhu autobusem po ostrově. Stejná jednoduchá stavba, vlastně jen sedlová střecha sedící na zemi, štíty vyskládané z kamenů, přes to slaměné došky. A přes ně plech: vlnitý plech lepší došků! Žádné barvičky, žádná sláva, prostě přístřešky k uskladnění všeho možného. Mínuli jsme dva starší muže, každý z nich nesl srp zaháknutý za rameno.

výhledy se jaksi nekonaly

Asfalt vystřídala udusaná hlína vylepšená kravinci, vedle cesty dva, tři rezavé vraky aut. Vlevo, za terasovými políčky, v závratné hloubce vede podle řeky silnice do Ribeira Brava, zprava eukalypty proložené kaštanovníky přebíjejíci venkovský odér, z lesíka se ozývalo mečení koz a občas se některá dala i zahlédnout. Předjel nás pikap řízený usmívajícím se staříkem. Vedle seděla stařenka, na korbě dva pytle, bedýnka, kbelíky s bramborami. Za chvíli jsme minuli trojici žen: starou, mladou a malé děvčátko. Starší se prohýbaly pod velkými otepemi dříví, i děvčátko mělo svůj náklad. Pokračovali jsme dál cestou vzhůru a došli jsme pikap, který nás předtím předjel. Muž z pytle hnojil maličké pole, brambory připravené k sadbě. Myslím, že jsem se tuhle zmínil, že bych chtěl vidět, jak asi vypadala Madeira dřiv...

Les skončil, políčka s ním a vše vystřídaly pastviny, tráva s kapradím, na kterých se hemžilo neobvyklé množství hnědých kobylek, malých i velikých okřídlených. Že by saranče? Kravinců na cestě přibylo, dá se říct, že jimi byla souvisle pokrytá. Už jsem se vyhýbal jen těm čerstvým. Slunce, ve kterém jsme přijeli do Fontes, už dávno zmizelo za mraky, vrcholek kopce, na Madeiru nezvykle oblého, se topil v mlze. Ještě jsme zahlédli v hloubce pod sebou Serra de Agua, severně pak sedlo Encumeada a na jihu sluncem zalitý konec údolí u Ribeira Brava.

safari po madeirsku

Po silnici o kilometr níž jezdila maličká autíčka a mizela v tunelu pod sedlem, domky vypadaly jako miniaturní hračky a terasovitá políčka byly jak rýhy dětským prstem. Mraky klesly a vše zmilo v bílém mléce. Kráčeli jsme pastvinami pořád výš, míjeli jsme polehávající krávy, plašili na kamenech nad srázem posedávající dravce, kteří vzápětí odplachtili kamsi do mlhy, až jsme dorazili k patníku označujícímu vrcholek Terreiros, 1436m nad mořem. Seděli jsme na podstavci patníku, ukazovali jsme nazdařbůh do mraků, která nás obklopovaly a říkali jsme: zda pod námi vidíte Curral das Freiras, pozor, ať se vám z té hloubky nezatočí hlava, a nad ním se vypíná centrální masiv s nejvyššímy vrcholky Madeiry (kruciš, jsem tu druhý týden a ještě jsem ho neviděl, a ne že bych se o to nesnažil!). A támhle v dálce je funchalský přístav a když se otočíte na druhou stranu, to je náhorní plošina Paul da Serra. Co jsme však viděli ve skutečnosti bylo, díky kravám do slova a do písmene, hovno.

Fontes	Fontes	zpátky na pobřeží: Pedra da Nossa Senhora

konec cesty

Pojedli jsme a začali jsme sestupovat zpět do Fontes. Vrátili jsme se po odbočce na zakravincovanou cestu a pokračovali po ní dál, vede totiž přes Posto florestal Trompica a okolo nových nádrží na pitnou vodu (EU) na silnici do Fontes. Za lesovnou nás po jílovité cestě minuly čtyři landrovery pomalované vzdálenou imitací zebry: Nikdo neumí safari jako my, hlásaly nápisy na autech. Na korbách se mleli se zaťatými zuby němečtí turisté přidržující se trubkových konstrukcí. Řidiči se chechtali a ukazovali nám zdvižený palec.

Ribeira Brava	vyzvedávání lodí: přístav v Ribeira Brava je maličký a čluny se ukládají na přívěsy a ponechávají na parkovišti		graffiti

Ribeira Brava

U nádrží začíná až přepychově široká betonka. Dovedla nás na silnici, po níž jsme za čtvrt hodinky došli do Fontes. Kolem nových výstavných domů, opravených starých i kolem toho očouzeného. Náves byla plná landroverů a turisté zabrali všechna místa v baru. Dva muži u zídky stále ještě diskutovali. Dávalo se do deště.

Sjeli jsme serpentinami dolů k moři, dali jsme si kávu v baru na staré silnici s výhledem na moře a pak jsme zaparkovali v Ribeira Brava, abychom si městečko konečně prošli. Většina domů je opět nová, to, co bylo staré v údolí na lukrativních pozemcích, to ustoupilo nové výstavbě a původní domky se jen zuby nehty drží v příkrých svazích nad městem. Kolem kostela s věží pokrytou barevně glazovanými taškami je pár úzkých uliček a bary a obchody se suvenýry, na nábřeží je krátká promenáda s pár restauracemi a kavárnami. Vlnolam vytváří oblast s klidnější vodou, kde je možné se vykoupat, pláž je ale černá a kamenitá. Uprostřed umělé zátoky stříká vodotrysk.

a zase zpátky v Paul do Mar...

Prošli jsme tunýlkem do miniaturního přístavu. Lodě tu nekotví na vodě, ale na podvozcích na parkovišti vedle. Dívali jsme se, jak se lodě vytahují jednoduchým jeřábem z vody. Potom už byl čas na doplnění zásob a cestu do hotelu. Ve svahu hořelo třtinové políčko, postávaly u něj tři postavy a několik dalších je s mírným zájmem pozorovalo zdola ze svých balkonů. Než jsme dojeli do hotelu, dalo se do deště. Snad jim to pomohlo oheň uhasit a nedostal se k eukalyptům, které rostly nad ním.

další fotografie k této části naleznete zde: Fontes - Chao dos Terreiros, Ribeira Brava

pokračování deníku: Levada da Central da Ribeira da Janela, Jardim do Mar

---

úvod	Funchal L.dos Tornos	Boca do Risco	L.do Furado	Curral das Freiras	Ponta de Sao Lourenco	Caldeirao Verde	městečka a sev. pobřeží
Rabacal	severozápadní pobřeží	Encumeada	Lombada da Ponta do Sol	Fontes	L.da Central R.da Janela	Cabo Girao, Funchal