pohled do údolí Curral das Freiras ze sedla Boca dos Namorados

Tak nakonec to byla Boca dos Namorados. Původně jsme měli se sousedy domluveno, že nás vyvezou na Pico Arieiro a odtud půjdeme přes Pico Ruivo do Curral das Freiras, ale obloha byla ráno zatažená a předpověď hlásila sice 25 stupňů, leč s přeháňkami. Dojeli jsme tedy městskou linkou do centra, odkud bylo vidět, že svahy nad Monte jsou opět pod mraky. Nasedli jsme tedy do autobusu 96 a ten nás za 2E odvezl do vesnice Corticeira, v jižním svahu vysoko nad mořem. Cesta byla opět vyhlídková, vedla přes Camara de Lobos. Pokud by někdo zapomněl zmínku z průvodce, že tady Winston Churchill strávil nějaký čas malováním, pak tady mu to připomenou: Podobně jako v Praze má v okolí ulice Na Bojišti každá hospoda Švejka když ne v názvu, pak alespoň namalovaného ve výloze či vystřiženého z plechu (někde ještě zkrouceného z drátu) ve výčepu na zdi, pak tady obdobně najdete onoho britského premiéra.

pěšina zpočátku jde eukalyptovým lesem a příliš neklesá

K vesnici patří malý přístav ozvláštněný čedičovým žebrem vybíhajícím do moře, dál na západ se zvedá nejvyšší útes ostrova Cabo Girao. Odtud začal autobus šplhat strmě vzhůru a vzhůru, vyložil několik turistů u levady vedoucí na západ ke Cabo Girao, míjel odbočky se sklonem horské střechy, na kterých bych se bál, že se mi auto překlopí přes zadek a skutálí zpátky do údolí. Nakonec nás vyložil na křižovatce, o které řidič prohlásil, že Corticeira je tady. A co Boca dos Namorados? To běžte tamhle, ukázal opačným směrem. Po pár desítkách metrů jsme narazili na starou dlážděnou cestu a po ní jsme prakticky po spádnici vyšlapali eukalyptovým a borovým lesem na parkoviště lemované několika piknikovými stoly s grily. Tak to je tedy to místo s tak romantickým názvem. Dostal jsem z toho hlad, takže jsme využili jednoho stolku a pojedli výborný chleba se skvělým sýrem.

Pico do Cedro a za ním dole Curral das Freiras

Za zábradlím v hloubce horského kotle ležela vesnička Curral das Freiras (a ještě níž pod ní skoro čínsky pojmenované Lombo Chao a Terra Cha), nad ní se zvedaly skoro kolmé stěny, které nahoře mizely v mracích. Tam, kde se svah unavil a slevil ze své svislosti, tam se hned vecpal člověk, vyskládal zídky, založil terasovitá políčka, vystavěl domečky. Rozhlížel jsem se, kudy se do vesnic v kotli jezdí: silnice na jih končila v Lombo Chao, dál už byla jen rokle proříznutá bystřinou valící se do soutěsky Socorridos a dál k moři. Příjezdová silnice se naopak šplhala po římse vylámané do stěny a tunely vzhůru do východní stěny nad Curral das Freiras. Malinká auta na silnici vysoko nad dnem údolí zdůrazňovala monumentálnost stěny. O něco níž, stále však několik desítek metrů nad dnem, vedla stěnou levada do Curral. Díry v mracích občas propustily na chvíli sluneční paprsky a krajina jakoby připravená pro modelovou železnici ožila a nabyla na plastičnosti.

shora se zdá, že obydlené svahy na dně údolí mají jen mírný sklon, při sestupu se však perspektiva výrazně mění

směrem k moři se údolí zužuje a přechází do soutěsky Soccorridos

Dělníci, opravující vodovod na parkovišti, vytáhli z cisterny hadici a jali se čistit stolky a grily tlakovou vodou. Signál, že se máme zvednout a vypadnout. Zamířili jsme do ekalyptového lesa a začal šestisetmetrový sestup, po pěšině klikatící se dolů do údolí. Prvních asi 150 výškových metrů ještě šlo, od špice Pico do Cedro, ozdobené stožárem vysokého napětí, však prašná pěšina přitvrdila, zakopnutí o volný kámen, kterých tu bylo až příliš, znamenalo, že kámen zmizel z dohledu a ohrozil ty, kdo mohli být o několik zákrut níže. Okolo pěšiny přibývalo kaštanů. Začínal právě jejich čas a po zemi se povalovaly pichlavé koule, ze kterých vykukovaly hnědočervená lesklá jádra. Byli jsme už na úrovni Curral das Freiras a stále jsme klesali. Než byly proraženy tunely a dokončena silnice, byla tato stezka jednou z nejdůležitějších spojnic s odloučeným údolím. Možná z té doby se dochovaly zbytky schodů dlážděných ohlazenými kameny.

údolí Curral das Freiras

Ty však záhy zmizely, sklon se vyrovnal, objevily se odpadky a pak už první stavení. U nich pěšina dostala beton a po pár krocích jsme došli na konec silnice. Skutečně konec: betonová zeď napříč a v ní výklenek s lavičkou, zřejmě autobusová zastávka. Pokračovali jsme po silnici mezi domy, vesměs postavenými podle místního zvyku z litého betonu a s červenými taškami na nízkých valbových střechách. Silnice vytrvale klesala dolů k mostu přes Ribeira do Curral. Na druhé straně, u staveniště nové školy, silnice začala šplhat opět vzhůru. Curral das Freiras byl najednou vysoko nad námi. Asi ve třetí levé zatáčce silnici křižuje levada do Curral. Právě po ní přicházela skupinka čtyř chodců. -Odkud jdete? Z Funchalu? -Ano, z Funchalu. -A dá se to? Je to bezpečné? -Už jsi se dneska sprchoval? Jde to, jsou tam obtížná místa, ale dá se to projít. Ale počítej s tím, že budeš mokrý na kůži. A baterku máš? -Mám. Jak dlouho jste to šli? -Asi čtyři hodiny. Vystoupali jsme ještě jednu zákrutu a vesnice byla pořád vysoko. Usedli jsme na zídku a pojedli. Tak co, zkusíme to?

Levada do Curral začíná nevinně a na prvních pár desítkách metrů je dokonce zábradlí. Jakmile se však vzdálíte ze vsi, zábradlí zmizí, sklon svahů je drsnější, a okraje levady se drobí.

dno soutěsky Soccorridos je hluboko pod levadou a není dobré zde trpět závratí

Bylo čtvrt na čtyři, když jsme vyráželi na levadu. Je asi půl metru široká a má dost krásně čisté vody. Podle levady není pěšina, musí se jít po hraně betonového koryta, které je většinou asi 30cm široké. Prošli jsme nad několika domky, minuli pár políček, koryto bylo opravené, na několika strmých místech chráněné zeleně natřeným zábradlím. Pak zábradlí vystřídaly chabé železné úhelníky s drátem a pak už nebylo nic. Na svazích rostly eukalypty a pod nimi kapradiny a ostružiní, které nás svými ostny chytalo za nohy i za ramena. Jak jsme se vzdalovali od vesnice, levada byla v horším a horším stavu, povrch se místy drolil a oněch 30cm bylo docela málo, když pod vámi byl kolmý sráz a dno rokle bylo tak hluboko, že konkretní číslo udávající výšku už vlastně nemělo pro pravděpodobnost přežití žádný význam. Rovnováha se dala ztratit jen naposledy.

pohled zpátky: tenhle úsek s trochu větším spádem koryta už máme za sebou

Na několika místech byla levada překrytá a zasypaná sesuvem půdy. Tady se muselo sestoupit divokým terénem o něco níže a o pár metrů dál se zase připojit. Delší obchůzka, několik desítek metrů, byla v místě, kde levada překonává několik metrů vodopádem. Procházeli jsme několika místy, kde byly stromy spálené, několik padlých eukalyptů jsme museli překonat. Podrost ale už se vzpamatoval a leckteré ohořelé stromy obrážely. Vesnice za námi už nám dávno zmizely z dohledu, údolí se sevřelo a zdola hučel potok. Cukrová třtina a eukalypty kolem levady tady byly mokré, zřejmě tu dnes pršelo. Trmáceli jsme se asi dvě hodiny, když koryto levady nabralo větší sklon, voda stříkala ven a na betonovém okraji se uchytil kluzký mech.

nad údolím Soccorridos

Naštěstí právě tady neběžela levada po římse ve stěně a úsek nebyl dlouhý. Obešli jsme ostroh a zanořili jsme se do studené boční rokle. Prošli jsme brankou, za ní začínalo nové zábradlí. Ocitli jsme se v úseku, který se běžně chodí z Funchalu. Na protější stěně vedla levada galerií vytesanou do skály, stěna byla porostlá hustou vegetací a z ní crčela voda. Na dně strže se válely rozbité deštníky a ze zábradlí visel kus igelitu, který zřejmě používali dělníci při natírání. V ohybu na konci strže vedla levada tunelem, který však byl na jednom místě přerušený oknem, kterým dovnitř padal vodopád. Na konci tunelu začínal sprchovací úsek.

začátek "oficiálního" úseku v boční strži

Byl jsem vděčný za zábradlí, mokrý oslizlý beton, voda shora a k tomu ještě kolmá stěna je přece jen už trochu dost. Překonal jsem těch pár metrů, setřepal ze sebe vodu a pokračoval po levadě, která byla vesměs opravená a opatřená zábradlím, i když ne všude, kde by se to pro příležitostné chodiče hodilo. Paradoxně tady mi zábradlí překáželo, zachytával jsme za něj brašnou s fotoaparátem, kterou jsme měl přivěšenou na popruhu batohu na boku. Údolí se rozevíralo, protější svah pokrývala terasovitá políčka (sem by se měli přijet podívat naši zemědělci, kterým z daní platíme za to, že nechávají pole ležet ladem) a domky. Svah byl proťatý tlustým potrubím vedoucím k elektrárně skryté v tunelech. Dál po proudu, kde se již ploché údolí setkávalo s mořem, ležela na jeho dně rozlehlá továrna a oba břehy spojil dálniční most.

a sprcha bude!	opuštěná osada	terasovitá políčka u ústí soutěsky	tunel hostící elektrárnu napájenou z levady (dole)

Asi za hodinu jsme dorazili k odpadkům a pak hned k prvním domkům, malým a chudým. Po třech hodinách výstupu a prudkého sestupu a dalších třech hodinách mezi nebem a zemí na levadě jsme už byli ušlí a netrpělivě jsem vyhlížel, kde už budeme křižovat nějakou silnici, po které jezdí autobus. Nic takového. Levada se prosmykla vesnicí, zakroužila - věc nevídaná - přes železný most a vnořila se mezi banánovníkové plantáže a vinice s dozrávajícím vínem. Domy ukryté mezi nimi byly výstavnější, čisté a dobře udržované. Levada tady byla ve většině délky krytá a z vinic bez upozornění vběhla pod asfaltovou ulici, která křížila její směr. A na ulici, o pár metrů výš, byla ona kýžená autobusová zastávka, autobus jel za pár minut a odvezl nás do centra na nábřeží. Dobili jsme jízdenky, pak hned jela dvojka a vyhodila nás před naším hotýlkem. Večeři jsme si dali opět za pár euro na váhu v samoobsluze a byla ještě lepší než včera.

konec údolí na jižním pobřeží	tady levada prochází mezi plantážemi	banánovníky

další fotografie k této jsou zde: Boca dos Namorados - Curral das Freiras - Levada do Curral

pokračování deníku: Ponta de Sao Lourenco, Prainha, Machico

---

úvod	Funchal L.dos Tornos	Boca do Risco	L.do Furado	Curral das Freiras	Ponta de Sao Lourenco	Caldeirao Verde	městečka a sev. pobřeží
Rabacal	severozápadní pobřeží	Encumeada	Lombada da Ponta do Sol	Fontes	L.da Central R.da Janela	Cabo Girao, Funchal