Madeira
6.den
Pico das Pedras - Caldeirao Verde
 |
| údolí jižně od Faial |
V noci jsem slyšel šustění pneumatik po mokré dlažbě, ráno pracovníci s hadicemi splachovali parkoviště a personál hotelu stejným způsobem čistil terasu. Říkal jsem si, že v noci kropili silnice, ale ne, nebylo to tak: ve Funchalu pršelo. Ráno probleskovalo slunce, ale obloha byla ještě i kus od pobřeží zatažená. U snídaně (hádejte co bylo? Stále totéž, včetně řídkého džusu. Ten hustý v úterý byl očividně omyl) jsme přemítali, co podniknout. Pojedeme do hor, třebas se dostaneme nad mraky.
 |
| vycházková cesta z ranče pod Pico das Pedras do Queimadas: levada vlevo se snadno přehlédne |
Začalo to slibně: při průjezdu Monte začalo pršet a o kus výš jsme vjeli do mraků. Veverky roztáčející motor našeho nissanu Micra zaťaly zuby a nejen že se vydrápaly do 1400m průsmyku Paso de Poiso, dokonce byly ochotné nás dovézt na Pico de Arieiro. Tam ovšem nebyl důvod otevírat dveře auta, kterým cloumal vichr a ze kterého nebylo vidět na dvacet metrů. Kdo by lezl do mlhy a hustého drobného deště, no řekněte!
 |
| Casa das Queimadas |
Čekali jsme asi dvacet minut v bláhové naději, že takovýhle vítr přece musí ty mraky rozfoukat a odehnat, pak jsme přiznali porážku a zamířili pokorně zpátky. Žádný výlet z Pico Arieiro na Pico de Ruivo se konat nebude. Cestou dolů obloha zesvětlela a na chvilku mraky prorazilo slunce.
 |
| máte-li rádi hortenzie, pak tady si jich užijete |
Silnice u Ribeiro Frio byla zablokovaná autobusy. Davy vyvržené z autobusů ucpaly cestu na Balcoes a tak jsme ani nestavěli a pokračovali jsme dolů na Faial. Čím blíž k severnímu pobřeží, tím víc slunce, začalo to vypadat na idylku. Na kraji Santany jsme odbočili zpátky do hor a nakonec jsme nechali auto na parkovišti "ranče" pod Pico das Pedras. Tady zpravidla začíná jedna z nejprofláknutějších vycházek na Madeiře, podle levady do Caldeirao Verde.
 |
| Levada do Caldeirao |
První dva kilometry to bylo jako procházka parkem po široké upravené cestě. Eukalypty za zábradlím lemujícím cestu vystřídal smíšený les, ve kterém převládaly vavříny, kvetoucí bleděmodré hortenzie přidávaly na pestrosti. Za stylovou usedlostí s doškovou střechou Casa das Queimadas selanka ještě chvíli pokračovala, pak se cesta podél levady zužovala, svah po stranách nabíral větší a větší spád a najednou bylo třeba jít po zídce levady.
 |
| Levada do Caldeirao |
Díky frekventovanosti této trasy jsou ale všechna třebas jen trochu nebezpečná místa chráněna zábradlíčkem z ocelového lana. Vlevo za vodním korytem, místy až dva metry hlubokým, stékala voda po kapradí a do prostoru visících koříncích stromů a keřů, vpravo, když se větve keřů a stromů rozestoupily, bylo vidět hluboké zelené údolí směřující mezi zeleně chundelatými svahy k moři.
 |
| Levada do Caldeirao |
Levada si zkrátila cestu průkopem a potom přišly na řadu tunely. První, esovitě zatočený a asi 20m dlouhý, a pak ještě další tři, dva z nich docela dlouhé a zákeřné: čím hlouběji do hory, tím se zpočátku pohodlná chodba snižovala, až jsem musel jít notně v předklonu. Pod nohama mi čvachtalo bahýnko, za zídkou spěchala voda v levadě.
 |
| Caldeirao Verde: voda tu padá do jezírka z výšky zhruba sto metrů |
Kousek za posledním tunelem už jsme dorazili k cíli. V zákrutě odbočuje pěšina do skalního kotle s nebetyčnými kolmými stěnami porostlými vegetací. Odkudsi z hůry padá čůrek vody do hlubokého jezírka. Uvažoval jsem chvíli o koupeli, nebylo však nijak vedro a začalo zase mrholit.
Od Caldeirao Verde se dá pokračovat dál ke Caldeirao do Inferno, asi hodinu cesty podél levady, pak po schodech k jiné levadě, několika tunely a vodní tříští. A kdyby si to člověk naplánoval předem a dohodl si odvoz, dá se projít 2.4km dlouhým tunelem přímo pod Pico do Ruivo a pak sestoupit k cestě. No, krásná představa pro toho, kdo se nerad vrací stejnou cestou. S nikým jsme však dohodnutí nebyli, auto stálo u ranče a tak jsme se otočili a šlapali šest a půl kilometru zpátky. Nutno přiznat, že většina cesty (až na závěrečnou širokou cestu) mi připadala být jiná než při cestě tam. V tunelu jsem se ovšem znova praštil do hlavy. Lidí už ubylo, většina se vrátila již dříve, takže se šlo dobře. Vyhýbat se na třiceticentimetrové zídce nad strží není příjemné ani když má zídka jakés takés zábradlí.
 |
 |
 |
| zpáteční cesta podél levady Caldeirao: bylo by lépe ušetřit cestu z Pico das Pedras na Queimadas a prodloužit si výlet z Caldeirao Verde na Caldeirao do Inferno |
 |  |
| tunely na levadě Caldeirao |
Na ranč pořád svítilo slunce a tak jsme si řekli, že dáme horám druhou šanci. Bylo pět, před námi ještě víc než tři hodiny světla, což by bohatě stačilo na důchodcovskou vycházku z Achada do Teixeira na Pico Ruivo. Tím spíš, že už jsme vlastně byli v polovině silnice vzhůru. Ale ouha: čím výš, tím horší počasí. Z parkoviště Achada do Teixeira ještě bylo vidět osluněné kopce hluboko pod námi, cesta na Pico Ruivo však byla v mlze. Mrholilo. Inu co, když už jsme tady, třeba se to roztrhá... Houstnoucím deštěm jsme v poryvech větru klopýtali po vzorně dlážděném chodníku se schůdky a kamennými budkami-úkryty ty necelé tři kilometry k nejvyšší hoře. Když jsme dorazili k chatě pod vrcholkem, přešla nás chuť stoupat dál. Chata byla zavřená, žádny čaj nebude. V přístřešku, kde jsme se na chvíli posadili, na nás nastoupila rezavá mokrá kočka, žalostně mňoukala a snažila se nám zalézt do batohu. Pod stříškou chaty naříkal stejně zmoklý holub. Než propadnout depresi, raději jsme navlékli pláštěnky a vrátili jsme se k autu. Výhled byl ještě horší než když jsme vycházeli. Vydali jsme se na zpáteční cestu do Funchalu.
 |
| Achada do Teixeira |
Až k moři jsem brzdil motorem a před mokrými zatáčkami ještě přibržďoval, takže před Santanou mě už slušně chytala křeč do pravé nohy, stále připravené na brzdě. Znám auta s lepší ergonomií než má Micra.
Do Funchalu jsme nejeli přes hory, nechali jsme se navézt na novou "expresní" silnici. Vede na východ do Porto da Cruz, tam proleze pod horami do Machica, odkud už vede rychlostní silnice do Funchalu. Na ostrov, který má méně obyvatel než Brno, je to neskutečný přepych: tunel střídá tunel, vyjedete z jednoho, jen abyste si řekli "hele, my už jsme tady", krátké útržky krajiny mezi tunely se rychle sřídají. A tunely to nejsou ošizené: jsou vysoké, světlé, upravené, suché... Kdypak se u nás naučíme používat formuli "Evropská Unie" jako kouzelné slůvko a ne jako nadávku?
 |
 |
 |
| z parkoviště na Achada do Teixeira vede na Pico Ruivo nenáročná dlážděná cesta, za dobrého počasí jistě poskytující skvělé výhledy na hory a na severní pobřeží |
Ve Funchalu pršelo. Samoobsluha Pingo Doce měla ještě otevřeno a nezklamala. Její bufet nabídl opět saláty (včetně skvělého studeného tuňákového), pečené telecí a rybu na cibuli a na rajčatech, lahvičku studeného černého piva a skvělé kafe. Dvě večeře s pitím a kávou nás přišly o pár šestáků dráž než na 10E, skvěle jsme si pochutnali.
další fotografie k této části naleznete zde: Pico das Pedras - Caldeirao Verde
pokračování deníku: Camara de Lobos, Jardim botanico, Camacha, severovýchodní pobřeží
cestopisy
travels in pictures
