Cabo Girao z Camara de Lobos

Moc dobře se mi nespalo. Kromě obvyklého kompresoru mrazáku vedlejšího obchodu - či co to bylo - mě budil zvuk prudkého deště a po sedmé hodině obvyklý hluk autobusů na hlavní ulici a startování aut na parkovišti pod okny. Postel umožňovala jednu poměrně stabilní polohu, při vychýlení z ní - například při převalení na bok - se spáč ocitl na šikmé ploše a některá z končetin se ocitla mimo postel a jala se převažovat zbytek těla. Dnes jsem tedy víc umlácený než vyspalý scházel ze třetího patra na snídani. Je neděle, navíc poslední den pobytu, čímpak nás tedy překvapí? Překvapili obvyklým řídkým chemickým džusem, houskou a croissantem. Jako každý jiný den. Po snídani jsme sbalili, rozloučili se s mravenci a cigaretovám kouřem z balkonu sousedního pokoje, odevzdali klíče od pokoje a s trochou úsilí naskládali zavazadla do kufru Micry.

Camara de Lobos

Občasné slunečné chvilky se střídaly s dešťovými přeháňkami, mraky se roztahovaly, kamkoliv člověk pohlédl a tak jsme se rozhodli nahlédnout na místa východní části ostrova, kde jsme ještě nebyli.

Churchillova terasa v Camara de Lobos

Tak copak že to maloval ten Churchill? Do Camara de Lobos to byl jen kousek, na parkovišti u přístavu místa fůra. Odpověď na otázku se nachází na terase západně nad přístavem: visí tam plakát s fotografií Churchilla sedícího před plátnem právě na této terase. Rychlý pohled ve směru možného malířova pohledu odhalí málo překvapivou skutečnost: mohl malovat přístav a Cabo Girao za ním. To se mi ulevilo. Co by mohl malovat dnes? Všechny lodě byly vytažené na břeh, leckterá měla prohnilé boky, kolem některých se motali muži v pracovním a prováděli drobnou údržbu. Vrcholek Cabo Girao se topil v mracích, skvrna slunečmího světla se posouvala po stěnách útesu a od moře hnal vítr další přeháňku. Ze starého přístavu toho mnoho nezbylo, po části domů zbyly už jen zbytky stěn a vykachlíkované výklenky ve skále, ke které se dříve domky přimykaly. Ženy spěchaly s nákupními taškami ze supermarketu a muži postávali v hloučcích a bloumali po veřejných prostranstvích.

Camera de Lobos	od Camera de Lobos až po Funchal	na Madeiře jako by se vše dělo v patrech nad sebou

Opustili jsme rybářskou vesnici a drápali jsme se po silničce od moře stále vzhůru ve snaze najet zase na novou čtyřproudovku vedoucí výše na stráni. Domky po stranách silnice se sřídaly se zahradami a políčky, vše na pracně vybudovaných terasách ve svahu s nesmyslným sklonem. Ostatně jako všude na Madeiře.

typické poios, terasovitá pole u Camera de Lobos	Funchal z botanické zahrady	Monte, jak je můžete vidět z botanické zahrady (kostel je vpravo nahoře)

botanická zahrada ve Funchalu

Po expresní silnici jsme projeli nad Funchalem a sjeli jsme na odbočce označené Jardim Botanico. Alespoň jednu zahradu bychom měli vidět. Po chvíli hledání, kdy nám bylo zdolat strmé ulice s motorem kvičícím na první převodový stupeň, jsme našli konečnou lanovky z Monte, parkoviště a pokladnu. Zdejší botanické zahrady jsou vyhlášené svou kvalitou, nejsem však v této oblasti sběhlý a tak nemohu souditi. Procházeli jsme se po cestičkách, navštívili sbírku papoušků, prohlédli kaktusy a sukulenty. Je tu i sekce místního rostlinstva, zklamalo mě však, že ty nejběžnější stromy, keře a květiny, se kterými jsem se při výletech setkávali na každém kroku, popsané nebyly.

v botanické zahradě ve Funchalu

košíkářské výrobky ve vesnici Camacha

Další zastávkou byla Camacha. Ze slibovaných výhledů kvůli mrakům nic nebylo, navštívili jsme tedy alespoň místní atrakci v objektu známém jako Café Relogio. Rozsáhlá budova vyrostla kolem věže s hodinami a kromě restaurace je tu i prodejna suvenýrů, zejména těch vyrobených z proutí. Můžete si zde koupit košíky a podnosy všemožných tvarů i velikostí. Proutěný pes v životní velikosti uvázaný u vchodu je předzvěstí toho, co vás čeká v nižším patře: křesla, člun s plachtou, kolotoč s letadly, ale hlavně celá zoologická všemožných proutěných zvířátek včetně slušně provedeného slona.

kostel v Sao Jorge

To co je pro Madeiru charakteristické, tedy úchvatné výhledy na vrcholky hor a hluboká údolí, nám bylo na další cestě díky nepřízni počasí odepřeno. Projeli jsme na Portelu, sjeli do Porto da Cruz a pokračovali jsme dál na západ po severním pobřeží. Minuli jsme Faial a Santanu a stavili jsme se až v Sao Jorge, kde jsme si prohlédli místní kostelík. Po uzounké staré silnici jsme jeli k Ponta Delgada, poloostrovu, který se dnes valící se vlny hrozily spláchnou do moře. Pochmurné a nehostinné útesy se táhly daleko na východ i na západ. V Sao Vicente jsme zahnuli do vnitrozemí, tříkilometrovým tunelem jsme projeli pod sedlem Encumeada a za chvíli jsme údolím dorazili do Ribeira Brava. Počasí tady na jihu bylo o něco lepší. Nová silnice, což znamená většinou tunely, nás zavedla přes Ponta do Sol, Madalena do Mar a Calhetu do tunelu vedoucího do Jardim do Mar. Tam jsme se ani nerozkoukali s už jsme byli v 2.5km dlouhém tunelu do cíle naší cesty, Paul do Mar.

kostel v Sao Jorge		mizející Madeira: staré domky u staré silnice	severní pobřeží východně od Ponta Delgada

Ponta Delgada

Paul do Mar je konec světa, přístup sem není jednoduchý. Vesnice na úzkém pásu roviny obklíčená strmými svahy byla až do vybudování tunelu přístupná jen velmi obtížně. Turistický ruch se tu začíná teprve rozvíjet, největším hotelem je tu bezpochyby aparthotel Paul do Mar. Ubytování v něm jsme sehnali přes interent, se Snail travel to vycházelo o dost dráž.

Sao Vicente

Pokoj je velký, čistý, klimatizovaný (což je v tomto ročním období zbytečné), s dlažbou na podlaze a vkusným nábytkem, patří k němu také terasa s výhledem na moře a malá kuchyňka s dvouplotýnkovým vařičem, mikrovlnkou, ledničkou a základním nádobím. V hotelu je samozřejmě i restaurace, kterou jsme dnes vyzkoušeli. Cibulo-tomatová i rybí polévka byly chutné, salátu s tuňákem nemnoho, zato espetady by pěkný kousek. Jako příloha hranolky a podivné kostky - snad z osmažené okořeněné bramborové kaše. Jen ten špíz neměl být kovový. Cena ovšem odpovídala kategorii hotelu, žádný bufet v Pingo Doce.

Teď je večer, všude kolem klid (střídají se turnusy, v restauraci nás bylo asi jen pět dvojic), pod okny místo kompresoru duní příboj. Uvidíme, jak se bude spát.

další fotografie k této části naleznete zde: Camara de Lobos, Jardim botanico, Camacha, sv pobřeží

pokračování deníku: Rabacal: Cascata do Risco, 25 Fontes, Levada da Rocha Vermelha

---

úvod	Funchal L.dos Tornos	Boca do Risco	L.do Furado	Curral das Freiras	Ponta de Sao Lourenco	Caldeirao Verde	městečka a sev. pobřeží
Rabacal	severozápadní pobřeží	Encumeada	Lombada da Ponta do Sol	Fontes	L.da Central R.da Janela	Cabo Girao, Funchal