Madeira

Levada da Central da Ribeira da Janela, Jardim do Mar

a ještě jednou Paul da Serra

Večer a v noci pršelo a pršelo i za svítání. Jakmile se rozednilo, vypadalo to dobře: mraky si držely od ostrova odstup, nad ostrovem se vznášela jen pára stoupající z kopců. Půjdeme na výlet. Na levadu nad Porto Moniz.

silniční zběsilost v údolí Ribeira da Janela

Nejrychlejší cesta z Paul do Mar na severozápad vede tunelem do Jardim do Mar, pak po příkře stoupající silničce mezi domky, kde místy přijde ke slovu i jednička, na starou silnici do Prazeres, v Prazeres nepřehlédnout odbočku, která je značená Paul da Serra jen když přijíždíte z opačného směru, a pak se šplhat po asfaltce nahoru na úroveň náhorní planiny. A hele, ono tu v podstatě svítí sluníčko! Tak to se podíváme k Bica da Cana, kjestli se neobjeví nejvyšší vrcholky Madeiry. Neobjeví. Průsmykem Encumeada se valí tlusté vysoké mraky a zakrývají cokoliv, co by mohlo být za nimi. I kdyby Pico Ruivo nebylo v mracích, museli bychom být na druhé straně, na Pico Arieiro nebo Achada Teixeira.

terasovitá vesnice na svazích údolí Ribeira da Janela

ústí údolí Ribeira da Janela se známou deravou skálou, která mu dala jméno

Takže jsme to otočili a zamířili k Porto Moniz po slušné asfaltce ER110. Tahle silnice vede z Encumeady, protíná planinu Paul da Serra a potom se drží dlouhého hřebene, který tvoří jižní okraj nejdelšího údolí na ostrově, Ribeira da Janela. Sjeli jsme po ní až na okružní ER101, ale hned jsme zase odbočili na Lamaceiros. Nemá smysl ztrácet výšku, stejně už jsme zase byli v pásmu borovic a eukalyptů. Potom už jsme jen sledovali ukazatele na levadu da Janela, která v Lamaceiros končí. Dostali jsme se tak na parkoviště s posledním volným místem. Vedle parkoviště kiosek a levada, opět velká, šířka koryta nahoře něco přes metr, asi 40cm vody. Levada vede úbočím hřebene, po kterém jsme přijeli, ve výšce nějakých 300m, nad říčkou Ribeira da Janela. Mnoho vody však na říčku nezbylo, k pověstnému bizarnímu ostrůvku, který je u ústí říčky do moře, tekl jen mírný větší potok.

pohodlná cesta podél levady

Voda v levadě byla svěží a čistá, po celou dobu, co jsme podél ní šli, se v ní proháněli různě velcí pstruzi. Skoro celou první hodinu vedla podél levady slušná pěšina, na začátku zatravněná. A nejen to: tráva byla posečená a míjeli jsme i dvě místa pro piknik se stoly, lavicemi a plastovými odpadkovými koši. Na druhé straně údolí byl svah rozdělen terasovými políčky, mezi políčky zářily domky a klikatily se slinice. O kousek dál se nám otevřel výhled i na konec údolí u moře a na výše zmíněnou skálu. Jak jsme pokračovali dál, zmizela políčka našim zrakům, na místo eukalyptů nastoupily vavříny, svahy byly příkřejší a výhledy do údolí méně časté.

v tunelu

Strmá místa podél levady byla chráněna drátěnými zábradlíčky. Tam, kde se porost rozestoupil, viděli jsme dlouhé zvlněné údolí topící se v zeleni. Na konci údolí, výš na svahu, bylo možné rozpoznat světlejší skvrnu lesovny Rabacal.

Levada da Central da Ribeira da Janela

Levada si udržovala svou šířku, občas bylo nutno vystoupit na její okraj nebo byla dokonce přikryta betonovými deskami a šlo se přimo nad vodou. Došli jsme k prvnímu tunelu. Voda mizela v úzkém otvoru ve skále, stezka obcházela betonový pilíř podepírající skalní převis a mizela do skály jinou dírou, záhy se však s levadou sešla. Tunel byl dlouhý dobře přes 300m a levada si v něm tvrdošíjně udržovala svou šířku a na pěšinu toho mnoho nebylo. Okraj levady však byl většinou nad úrovní pěšiny, což výrazně zmenšovalo riziko chybného kroku. Tunel ústil do úzké temné rokle s kolmými stěnami, vybíhající z hlavního údolí. V závěru rokle padal shůry vodopád, jako ochrana proti němu byl postaven přes levadu přístřešek z vlnitého plechu. A pak začínal další tunel, kratší, jen nějakých 120-150m, zato zalomený, takže nebyl vidět protější konec. Když jsme byli kousek za tunelem, rozlehl se údolím rachod řítícího se kamení. Trval asi deset vteřin, nedalo se ale určit, odkud přichází. No, naštěstí jsme tam nebyli a doufejme, že to nebylo za námi.

údolí se táhne do vnitrozemí k lesovně Rabacal	pěnkava	zpátky, odkud jsme vyšli: voda z levady se hromadí v nádrži a odtud vede potrubím k elektrárně v údolí

Minuli jsme domek sloužící obsluze levady a za chvíli jsme došli k dalšímu tunelu - zase něco přes 100m. Za ním levada pokračovala pořád stejně zeleným přítmím s občasnými výhledy. Dá se tudy (ne ovšem stále podle levady) dojít až na Rabacal nebo na Fonte da Pedro, což je asi 25km a 7-8 hodin chůze. Šli jsme asi 2 hodiny a bylo třeba se otočit na zpáteční cestu. Takže zase tři tunely a dál stejnou cestou. Zatáhlo se a než jsme došli na parkoviště, spadlo i pár kapek.

U parkoviště se voda i zpracovává. Část se odděluje a posílá do krytách nádrží, které jsme odhadli jako čističku, většina však teče do velkého oválného bazénu, ze kterého vede tlustá zelená roura (800mm?) dolů do elektrárny.

Jardim do Mar

Jardim do Mar

Na zpáteční cestě jsme se stavili v Jardim do Mar. Již dříve jsme si všimli, že tu mají ozdobené ulice a chtěli jsme vědět, co se bude dít. Prošli jsme kolem stánku s hamburgery, hot dogy a churros a vzduchem se spolu s charakteristickým pachem oleje z fastfoodu nesly i církevní zpěvy a kázání. Jejich zdrojem byly reproduktory na věži kostela i v ulicích, které zprostředkovávaly těm, kdo zůstali před dveřmi kostela, dění uvnitř. A vevnitř právě probíhala slavnostní mše. Kostel byl přeplněný lidmi ve svátečním a v altánku pod platanem na prostranství před kostelem byly připravené hudební nástroje. Mluvené slovo střídaly zpěvy sborů a některé melodie bych přisoudil spíše refrenu country písničky než církevní skladbě. Dalo se do hustého deště. Stáli jsme pod převislou střechou a čekali. Zazněl zvon a k nebi začaly vyletovat rachejtle, způsobující ohlušující rány. Potom se rozsvítily stovky žárovek na vyzdobených ulicích a z kostela vyšlo procesí. V čele nesli dva chlapci kříž za nimi následovala žlutě a fialově oděná děvčata, bíle oděné družičky nesly šňůry svatých obrázků a vyvrcholením byla ozdobená nosítka se sochou Panny Marie s děťátkem. Po stranách kráčeli slavnostně odění obyvatelé s dlouhými svícemi, někdo nesl jednu, jiný třebas čtyři. A pak šla hudba, dechy a buben, někteří mladíci z orchestru měli přes znova hrozící déšť černé brýle. A pršet zase začalo. Čelo průvodu se otočilo a všichni zamířili zpátky do kostela. Mše ještě chvíli pokračovala - a pak se všichni rozešli domů. Déšť zhoustl.

další fotografie k této části naleznete zde: Levada da Central da Ribeira da Janela, Jardim do Mar

pokračování deníku: Cabo Girao, Funchal, Pico Arieiro

---

úvod	Funchal L.dos Tornos	Boca do Risco	L.do Furado	Curral das Freiras	Ponta de Sao Lourenco	Caldeirao Verde	městečka a sev. pobřeží
Rabacal	severozápadní pobřeží	Encumeada	Lombada da Ponta do Sol	Fontes	L.da Central R.da Janela	Cabo Girao, Funchal