Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Z Prahy do Istanbulu

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 1.

Z Prahy do Istanbulu

Než se dostanete do Turecka, musíte překročit patery hranice, seznámit se s dopravními předpisy pěti cizích zemí, ve kterých se platí pěti různými měnami, musíte si opatřit kromě české ještě tři další dálniční známky, směnit peníze na dálniční poplatky ve zbývajících dvou, doplnit výbavu vozu, aby odpovídala předpisům jednotlivých zemí (například v Turecku musíte vozit dva výstražné trojúhelníky), zkontrolovat platnost havarijního pojištění a zelené karty (územní platnost pojištění se liší podle pojišťovny, často zahrnuje jen evropskou část Turecka). Leccos z toho se dá vyřídit na hranicích, ale zdržuje to.

O slastech cestování po D1 snad není nutné se zmiňovat, naštěstí protentokrát to bylo plynulé, žádné havarie a špunty, takže jen běžná arogance a bezohlednost části řidičů a závody kamionů do vrchu. Hranice se Slovenskem se po letech stala opět jen pomyslnou čarou na mapě, dálnice na Bratislavu byla prázdná a ani jsme se nenadáli a byli jsme v Maďarsku, opět bez zdržování. Sláva Schengenu. Někde před Budapeští, uprostřed plání ozdobených větrnými elektrárnami, jsem si uvědomil, že poslední kopce na cestě byly Českomoravská vrchovina. A tak tomu mělo být až skoro na konec Srbska. Rovina, rovina, občas jen mírně zvlněná.

Kontrola na srbských hranicích nás moc nezdržela, provoz byl řídký, takže snad nějakých deset minut na kontrolu pasů a letmé nahlédnutí do kufru – a byla tu široká silnice podivně rozdělená na jeden pruh pro každý směr a široký odstavný, který se vyskytoval chvíli u nás, chvíli v protisměru. Díky tomuto uspořádání si řidiči osvojili způsob jízdy, kdy pomalejší auta jedou odstavným pruhem a vzniklý prostor uprostřed vozovky se využívá k předjíždění v obou směrech. Dálnice od maďarských hranic k Bělehradu se teprve staví, rozestavěný je také nový most přes Dunaj. Přesto se tu ale vybírá mýto, platili jsme celkem 7 eur.

Niš - pěší zóna

Bělehrad jsme minuli obchvatem přes předměstí a potom začala dálnice. Krajina kolem ní je zelená, hodně podobná té u nás. Před městem Niš se hlavní tah stáčí k jihu a za ujetý úsek dálnice se platí. Tentokrát 6 eur. Se soumrakem jsme sjeli ze čtyřproudovky a vydali jsme se hledat do Niš hostel Sweet, ve kterém jsme měli domluvený nocleh. Měli jsme za sebou nějakých 1150km, na další den zbývalo asi sedm stovek. Po troše hledání jsme hostel našli v bytě v posledním patře staršího činžáku. Místnosti byly nově rekonstruované, čtyří čisté pokoje, k dispozici kuchyňský kout a společná sprcha a toaleta. Pod okny voněly lípy, intenzivněji a trochu jinak než u nás.

Niš - pevnost

Niš je úpravné město rozložené na březích řeky Nišavy. Na levém břehu nové centrum s pěší zónou plnou hospůdek a kaváren se stolky až doprostřed ulice, na pravém pak stará pevnost obehnaná hradbami. V sobotu večer tu bylo velmi živo, většina stolků byla obsazená, korzující mládež se zastavovala u výloh a od řeky zněla hudba. Přešli jsme most a prošli jsme branou do pevnosti. I tady bylo kromě obchodů se suvenýry pár restaurací a chystalo se pódium pro diskotéku. Většina mladých mířila po cestě dál, pod stromy, do temnoty neosvětleného parku. Zpátky do hostelu jsme šli po pravém břehu. V boční uličce jsem zahlédl pobořenou stavbu a vedle ní pahýl širokého ...komína? Ne, připomněl jsem si bolestivý rozpad bývalé Jugoslávie. Spíš minaret než komín.

Za Niš se údolí ponenáhlu uzavírá, dálnice končí a silnice se přibližuje k řece Nišavě, aby využila její soutěsky k průniku na východ. Rychle se tu nedá jet, silnice kopíruje skalnaté úbočí, vede četnými tunely a po galeriích vytesaných do skály. Pokud vám provoz dovolí odlepit oči od silnice, pak vpravo pod sebou vidíte zpěněnou Nišavu a na druhém břehu železniční trať, nad sebou pak desítky metrů vysoké skalní stěny. Po pár kilometrech se údolí otevře a pak už se jede mezi zelenými svahy až do Bulharska.

Dvojí kontrola srbská zabrala asi čtvrt hodiny, Bulharům, strážcům Evropské Unie, dvakrát tak dlouho a potřebovali na to šest okének, z nichž některá byla jen dva metry od sebe a úředníci snad dokonce seděli u jednoho stolu. U prvního zkontrolovali doklady a vydali USB flashdisk, který jsme pak předkládali u každého dalšího okénka. V jednom z okének jsme dostali bulharskou dálniční známku, v dalším jsme dostali potvrzení, v dalším platili, někde okolo nás celně a pasově odbavili a nakonec jsme odevzdali flashdisk a byli vpuštěni zpět do EU. I když to tu jako v EU – na rozdíl od Srbska, které členem není - moc nevypadalo.

Dvouproudovka pokračovala i v Bulharsku, tentokrát zpestřená o omezení rychlosti: padesátka před každou zatáčkou, před každou odbočkou, před každým parkovištěm či pumpou a samozřejmě přes každou vesnici, neboť obchvat je tu slovo neznámé. A omezení zásadně nejsou rušena, takže neznalý cizák neví, kde končí. Na každém rohu pak postávají ramena zákona a hbitě kasírují ty, kdož se prohřešili. Za celou další třítýdenní cestu jsem neviděl dohromady tolik dopravních policistů jako za průjezd Bulharskem.

bulharská dálnice

Obchvat Sofie je kapitola sama pro sebe a pokud jej přežije váš vůz ve zdraví, pak už se směle můžete pustit kamkoliv – je to bezkonkurenčně nejhorší úsek cesty z Prahy k Íránským hranicím. Na kraji Sofie nás ukazatel zahnal z výpadovky na sever a pak hned začaly předměstské uličky, na kterých musíte zajet až na krajnici, když potkáte autobus, mostky s rozpadlým zábradlím, utržené krajnice a výmoly hodné tankodromu. A na každém rohu uniforma s plácačkou. Plahočili jsme se vesničkami celou věčnost, pak se silníce rozšířila a náhle tu byl nájezd a slušná dálnice, 150 km, skoro do Plovdivu. Jen musíte dávat pozor, zda se ve vašem pruhu nepotuluje kůň či kráva.

Siluetu Vitoši po pravé ruce vystřídaly zasněžené vrcholky Rily, dálnice se zhoupla s kopce, vyrovnala – a kus před Plovdivem nás vyplivla na obyčejnou silnici. Dalších 150km až na turecké hranice bylo ve znamení padesátek a věčných průjezdů vesnicemi, těžko se dá věřit, že se jedná o hlavní tranzitní tah ze západu Evropy do Turecka.

V Bulharsku se stále drží móda nechávat si na otlučených plečkách mezinárodní značky zemí, ze kterých byly dovezeny. A tak se na vyžilých Golfech, Astrách a Escortech vedle bukvami vyvedené SPZ skví ovály s déčky a hrdí řidiči v černých brýlích řežou zatáčky jak o život. Ovšem s ohledem na obsah kapes a četné kontroly. Kam se ale hrabou na honoraci ve stříbrných limuzínách s černými skly. Té jsou, stejně jako u nás, zákony ukradené a pokud máte tu drzost předjíždět na dálnici právě když oni jedou, jejich chladič se octne hned za vaším nárazníkem a poznáte výkon jejich houkačky a xenonů. Mafie nebo volení zástupci lidu? Jako by to nebylo totéž.

vstup do Turecka

Výstup z Bulharska nezabral tolik času jako vstup, zato Turci byli důkladní, došlo i na focení. A za závorou první minaret, aby vyprahlí věřící mohli co nejdřívě pronést tím správným směrem své Alláhu Akbar a poděkovat za šťastný návrat. A pak dálnice. Neuvěřitelná, rovná, kvalitní a úplně prázdná dálnice. Svištíte si po ní zvlněnou krajinou, přes údolí vás přenesou mosty, každý pojmenovaný po nějakém pašovi. Když zahlédnete Marmarské moře, provoz už je hustší, dálnici přibývá pruh a před Istanbulem se to zasekne docela. Je nedělní podvečer a Istanbul má tolik obyvatel jako naše republika, tak se nedivte. Ve třech pruzích stojí čtyři řady aut, pátá jede odstavným pruhem, pokud se některý pruh hne, auta se přelévají do něj. Poskakujeme k mýtu, zaplatíme a vrháme se do istanbulského provozu.

první minuty v Istanbulu

Jízda Istanbulem je podobná tomu, co můžete zažít v Neapoli. Auta se řadí do tolika pruhů, kolik se vejde, a pokračují směrem, kterým potřebují. Kníknutí houkačky znamená „pohni“, ne „uhni“ jako u nás. Řidiči z vedlejších vjíždějí na hlavní kdykoliv jsou si jistí, že to ubrzdíš, a nikdo nenadává a nehrozí pěstí. Polovina aut v centru jsou žluté taxíky a ty prostě jedou. Řidič hodí oko na mezeru a už se cpe. První den jsem měl zpocené ruce a vypoulené oči a ani později jsem si na zdejší styl nezvykl. Turci nejsou arogantní ani bezohlední, auta se ale musí hýbat kupředu, i když mezi nimi zbude jen cenťák místa. Nechají ale místo i pro vás, s českým "teď jedu já a ty si počkej" jsem se tam často nesetkal.

Viktor nám objednal hotel ve čtvrti Sultanahmed, což je historické centrum Istanbulu. Kupodivu dostat se tam je jednoduché: směr je dobře značený a v podstatě jedete pořád přímo. Přesto mě překvapilo, že se mi napoprvé podařilo správně odbočit a zaparkovat na místě, kde jsme měli domluvené setkání s Viktorem.