Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Syriacké kláštery okolo měst Midyat a Mardin

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 11.

Syriacké kláštery okolo měst Midyat a Mardin

kostel kláštera Mor Jakob

Projížděli jsme teď krajinou, kde odpradávna žili křesťané příslušní k syriacké ortodoxní církvi, navazující na křeťanskou komunitu založenou prý apoštolem Petrem. Není mi jasné, čím se tato církev odlišuje od jiných ortodoxních církví, má to však co do činění nejen s názorem na podstatu Ježíše, ale i se způsobem, jak je tento názor formulován. Při prohlídce jednoho z místních klášterů průvodce naznačil, že je to hlavně politika. Každopádně díky této odlišnosti je tato církev nezávislá a má vlastního patriarchu sídlícího v Damašku.

ruiny na pozemcích kláštera Mor Jakob

Ve IV. století byly v oblasti jižně od Tigridu zakládány četné kláštery, z nichž některé se přes nepřízeň vládců a státní správy dožily dneška. A stále se v nich liturgie vede v aramejštině, v jazyce, kterým mluvil Ježíš. Rozhodli jsme se na některé z těchto klášterů podívat.

interier kostela Mor Jakob

Jen krátká zajížďka na východ z hlavní silnice z Hasankeyfu do Midyatu nás zavedla do vesnice Baristepe, kde měl být kostel bývalého kláštera Mor Jakob (píše se to všelijak - Mor Yakup, Mor Jacob, Mar Yakoub - přičemž to "mor" znamená "svatý"). Jaké bylo naše překvapení, když jsme přijeli k opravené zdi s bytelnými železnými vraty označenými křížem a za nimi jsme našli nejen kostel, ale i novou budovu konventu, upravenou zahradu a v ní vykopávky původních budov kláštera.

nová budova konventu v klášteře Mor Jakob

Ujal se nás německy mluvící muž - na mnicha nevypadal a na učedníka byl poměrně starý - a areálem nás provedl. Klášter byl založen roku 419 a od té doby byl duchovním střediskem oblasti, v VIII. století zde bylo zřízeno biskupství. Klášter byl opuštěn roku 1720 a po 130 let sloužil za obydlí místním Kurdům. Roku 1851 byl znovu osídlen mnichy, ale jen do I. světové války, kdy se stal obětí národnostních a náboženských čistek. Až v roce 1965 se podařilo osídlit jej znova. V současnosti zde tři mniši učí třináct studentů aramejštině. Nový konvent byl postaven v roce 2001. V koutě vedle konventu byl rozestavěný vodojem - železobetonový skelet a na něm obklad kamenem. Pár let a zvenku nepoznáte, jak je to vlatně staré. Vykopávky? No ano, objevili tu hroby staré 3000 let. Támhleta zeď je stará 2000 let. Budiž. Naučili jsme se ale přijímat informace obezřetně. K turecké přirozenosti totiž patří nepřiznat, že něco nevím. Řeknu tedy první, co mne napadne, ať to odpovídá skutečnosti nebo ne. Kostelu se ale přidávat nemuselo. Zvenku věky zbrázděná fasáda a uvnitř valená klenba z malých cihel, jaké jsme viděli už v mnoha stavbách z poloviny prvního tisíciletí.

Mor Gabriel: nové zdivo, nerezové zábradlí

Slunce bylo v oparu a teploměr ukazoval 41 stupňů. Projeli jsme Midyatem a zamířili na jihovýchod ke klášteru Mor Gabriel (také Deyrulumur nebo klášter Kartmin, podle blízké vesnice).

Mor Gabriel

Ten byl o dost větší než Mor Jakob, přivítal nás vysokými zdmi, bytelnou branou a sítěmi na těch oknech, která mohla být zasažena zvenčí. Klášter je nejstarší v oblasti, roku 397 jej založili mniši Mor Šmuel a Mor Šemun , tedy Samuel se Šimonem. Pyšní se tím, že díky šestnácti stoletím nepřetržitého klášterního života je nejstarším (nebo alespoň jedním z nejstarších) činných klášterů na světě. Stejně jako v předchozím klášteře, i tady se v posledních letech hodně stavělo a ke staré spodní části přibyly nové provozní a ubytovací budovy.

Mor Gabriel

Turisty zde provádějí průvodci z řad obyvatel kláštera, mluvící většinou pouze turecky. Měli jsme neobyčejné štěstí, že jsme narazili na ukrajinského studenta hovořícího anglicky. Studoval aramejštinu v Belgii, už loni tu byl "na praxi" a letos se na dva měsíce vrátil. Nejenže nás provedl prostorami přístupnými návštěvníkům, navíc mi byl sympatický jeho pohled na věc, lehce zvenku a s potřebným odstupem.

Mor Gabriel

Hlavní kostel byl postaven v roce 512 za vydatné podpory byzantského císaře Anastasia. Je výrazně větší než kostel v Mor Jakob, zaklenutý valenou klenbou, s lavicemi po délce, čelem k delší zdi kostela. Pultík pro kněze a vysoké dveře k prostoru s oltářem. A v koutě podivuhodný velký plochý kámen s datem 768, který sem byl dopraven z místní kuchyně, kde se na něm zadělávalo těsto. Původní účel? Kdo ví. Půjdeme dál. Theodořin sál, osmihranná místnost zděná z kamenů a cihel zřejmě v V. století byla využívána jako jídelna. Kostel Panny Marie ze VI. století. Byl několikrát poničen při nepokojích a opravován, současná podoba je z roku 1991. A Dům svatých, rozuměj krypta, uchovávající ostatky svatých a mučedníků. A z čeho se opravy financují? Ale ne, stát na to nepřispívá, co vás vede.

v Midyatu

Přestože je deklarována odluka státu od církví a všechny církve by měly mít stejné podmínky, opak je pravdou. Zatímco mešity mají i elektřinu zadarmo, křesťanské stánky si musejí zdroje hledat samy, stát by je tu nejraději neviděl. Většina prostředků na provoz a opravy pochází z darů ze zahraničí. Klášter se teď musí soudit i o pozemky, které mu po staletí patřily. A to nejsou nijak lukrativní - skalnatá planina Turabdin je málo úrodná a řídce osídlená. Náš průvodce měl od tří jiný program a tak jsme se rozloučili a vyšli před klášter. Zatáhlo se a zvedl se vítr, teplota však spadla jen o tři stupně. Osmatřicet. Doma bych zalezl do vany s vodou, tady jsme nasedli do auta a vydali jsme se zpět do Midyatu.

liduprázdný starý Midyat

Midyat má dvě části. Novou, osídlenou Kurdy, a staré město, dnes z valné části opuštěné. Ještě v 70. letech XX. století tu sídlila křesťanská komunita, pak ale přišly kurdské nepokoje, které obyvatelům přinesly útlak, vydírání, výhrůžky. Lidé se postupně vystěhovali a dva malí kluci nás prováděli po pustých ulicích. Tržiště - vážně ukázal na řadu zavřených dveří. Hostinský dům. Radnice. Kostel. Všude jen zavřené dveře, zabedněná okna, nikde nikdo. Vrátili jsme se k autu a rozdali propisky. Matky s dětmi, postávající na nároží, se na nás nevraživě dívaly. Původní obyvatelé nebo Kurdové? Nevím. Koník, táhnoucí do kopce naložený povoz uklouzl po ohlazené kamenné desce a upadl.


opuštěné tržiště ve starém Midyatu	starý Midyat	provázeli nás midyatští kluci

Mardin

Mardin je větší a živější než Midyat a jeho staré město, šplhající po svahu ke skalnatému hřebeni, je obydlené a živé. Nezdrželi jsme se tu, protože jsme chtěli stihnout ještě hlavní turistickou atrakci oblasti: klášter Deyrulzafaran (Deyr-Az-Zaferan, Šafránový klášter).

Deyrulzafaran

Naše pouť po klášterech má vzestupnou tendenci: Po komorním Mor Jakob a bohatším Mor Gabriel muselo přijít dlážděné parkoviště, návštěvní středisko s prodejnou suvenýrů, fastfoodem a fontánkou s umělými jezírky, o přepychových záchodcích nemluvě. Je libo teploměr s Máří Magdalenou? Dostanete k němu ještě brožurku a cédéčko! Nevypadalo to jako místo, kde se dva chudí mniši starají o několik sirotků, jak tvrdil průvodce RG. Tady jsme ale kliku na průvodce neměli. Šourali jsme se prohlídkovou trasou se skupinkou tureckých návštěvníků a výklad byl v turečtině. Protáhli nás sadou kostelů a krypt, nejzajímavější byl starý pohanský chrám s kamenným stropem. Kameny byly přitesány tak, že se síly rozkládaly jako v klenbě, strop takto zakryté místnosti byl ale rovný, ne klenutý.


	plochý strop, který je vlastně klenba (stará svatyně boha Slunce)	oltář	nádvoří

Vrátili jsme se zpět do Mardinu a sjeli jsme na mezopotamskou pláň, do širé roviny, kde se pěstuje bavlna a obilí. Už shora se nám zdála pláň zamlžená, ale teprve dole jsme přišli na to, proč.

Deyrulzafaran

Nedohledné lány bavlny a obilí jsou sklizené a co teď se zbytky rostlin? Zapálit. Měli jsme před sebou 180km a den končil, rudé slunce stěží pronikalo závoji všudypřítomného kouře a po jeho západu se rychle setmělo. Jízdě v noci jsem se důsledně vyhýbal, dnes to ale nevyšlo. Silnice začala dobře, brzy se ale začaly střídat úseky ve výstavbě, rozuměj s uválcovanou šotolinou, se starou silnicí, rozuměj samý výmol a nepředvídatelné pasti na mamuty. Pár metrů před vámi se mohla objevit pěticentimetrová hrana nového koberce stejně jako výtluka, jejíhož dna ve světle reflektorů nedohlédnete a je lepší ji objet. Pokud dojedete náklaďák nebo pomalu jedoucí auto, není dobré předjíždět. Ne všechny objekty pohybující se po silnici jsou auta a ne všechna auta svítí - čert ví, podle čeho se řidiči orientují. Celá širá rovina od Mardinu až k syrské hranici byla zahalena dýmem a do tmy vlevo i vpravo svítily pruhy ohně postupujícího krajinou. Padl na mne pocit neskutečna. Byl jsem na jiné planetě a tahle cesta neměla nikdy skončit. Ze tmy se vynořila světla města Viranşehir, půl cesty. Povečeřeli jsme kuřecí šíš ozdobený příliš pálivou nakládanou papričkou, řízení jsem předal Viktorovi a pokračovali jsme dýmem dál. Konečně tu byla Şanlı Urfa, město dlouhé historie a mnoha jmen. Zamířili jsme do prvního hotelu, který nám RG doporučil. Byl jím hotel Güven. Čistý pokoj, nový koberec, hezká koupelna, klima, parkování ve dvoře. Dnes bych ale usnul i v kotlárně. Dnešní ráno v Hasankeyfu bylo neskutečně daleko.