OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 14.
Kappadokie - Podzemní město a kostely ve skále
|
Göreme |
Pozdě odpoledne jsme dorazili do Göreme, turistického střediska Kappadokie. Cestou k němu jsme projížděli širokým údolím ze severu, od Avanosu. Tam, kde se terén po stranách zvedal, bylo vidět homolovité skalní útvary a svahy za nimi byly členité a rozbrázděné. A co teprve v Göreme! Tam jsme se mezi těmito útvary ocitli přímo v městečku. A mnohé z nich měly dveře a okna! Je rozdíl vidět to na fotografiích a stát přímo mezi těmito podivuhodnostmi. Bylo jasné, že další dny bude na co koukat. Vyhledali jsme příjemný kemp Panorama, umístěný na kraji Göreme a shlížející na něj shora. Byl tu bazén, sprchy, místa oddělená od sebe keři poskytujícími přes den alespoň trochu stínu, a hlavně klid.
|
Göreme |
Před miliony let sopky Erciyes a Hasan pokryly oblast asi 20000 čtverečních kilometrů silnou vrstvou lávy a tufu, který v dalších obdobích zvětrával a vytvářel podivuhodné skalní útvary. Před deseti tisíciletími se v této oblasti usadil člověk a časem si začal v měkkých, ale pevných horninách hloubit obydlí. První z velkých říší v této oblasti založili Chetité, po jejím pádu okolo roku 1200 př.n.l. a několika stoletích malých státečků přišli v VI. stol.př.n.l. Frýgové, ty nakrátko vystřídali Médové, aby roku 547 př.n.l. předali vládu Peršanům. Tažení Alexandra Velikého přineslo do oblasti nestabilitu, která trvala do doby, kdy v r. 47 př.n.l. Římané porazili Pont a obsadili i oblast Kappadokie.
|
Uçhisar |
Někdy v té době v Kappadokii zřejmě vznikala podzemní města, sloužící za úkryt obyvatelstvu ve zlých dobách. Konstantin, císař Východořímské říše, ustavil v roce 313 Byzantium (Konstantinopol, Cařihrad, Istanbul – jak chcete) hlavním městem říše a vyhlásil toleranci rychle se šířícímu křesťanství. Kappadokie se stala jedním ze středisek nového náboženství, které zde prý zasel v I. století sv.Pavel, a byly zakládány kostely a kláštery. Po roce 843, za vlády císařovny Theodory, vznikla řada kostelů v údolí Ihlara, v Göreme a Soğanlı. Budování kostelů pokračovalo až do XIII. století, kdy se vlády ujali Osmané. Křesťanství bylo v dobách Osmanské říše tolerováno a křesťanská komunita přežívala v Kappadokii až do roku 1923, kdy došlo k násilné výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem.
|
ráno v Göreme |
Brzo ráno mě z polospánku probralo podivné hučení. Vyšel jsem nad kemp a v údolí za Göreme jsem viděl, jak se jeden za druhým od země odlepují pestrobarevné horkovzdušné balóny a vydávají se na pouť nad skalními útvary. Sluneční kotouč se líně nořil zpoza horizontu a jeho teplé světlo zdůrazňovalo pitoreskní reliéf krajiny. Jó, to by bylo něco! Kolikpak za to asi tak můžou chtít? Zalistoval jsem peněženkou. Nějaké to euro by se snad ještě našlo... Z přemítání o výletě vzduchem mě vyrušily probuzené vnitřnosti. Opustil jsem pozorovatelnu a zamířil dolů k umývárnám.
|
Kamenné dveře v chodbě v Derinkuyu |
Přestože jsem vstával brzy, nakonec se nám stejně nepodařilo vykopat se před devátou. Slunce už bylo vysoko a začínalo připalovat. Nasedli jsme do auta a vydali jsme se za dnešním cílem, podzemními městy. V Kappadokii jich byla objevena celá řada (podle místních 36, podle průvodce 40), největší a nejznámější v Kaymakli a Derinkuyu. Zvažovali jsme, zda se nepodívat do některého z méně známých, pak to ale vyhrálo Derinkuyu. Máme-li čas jen na jedno, pak tedy na to největší – a ostatní snad někdy příště.
|
Derinkuyu |
Jak se pozná, že je někde blízko podzemní město? Nijak – tedy pokud vám o něm neřekne informační tabule. Krajina kolem Derinkuyu je plochá a suchá, město samo nezajímavé. Stojí tu jeden zavřený kostel zasvěcený sv. Teodorovi se zajímavou zvonicí. Kolem něho zevlují drzí kluci, snažící se z náhodných turistů vyrazit nějakou tu liru. Vchod do podzemí je opodál.
Oplocený pozemek s novou budovou se sociálním zařízením a vedle menší domek, ve kterém si koupíte za 15 lir lístek a pak vejdete do dveří, za kterými jsou schody. Vzduch se rychle ochladí, oči si zvyknou na žluté světlo žárovek, ve kterém sestupujete stále dolů, občas nahlédnete do některé z chodeb vyrážejících po vrstevnici stranou. Z chodeb se dá vejít do některé z mnoha místností. Někdy je účel zřejmý, třeba v případě lisovny vína.
|
kostel sv.Teodora |
Při sklizni se hrozny sypaly shora do díry v zemi a padaly do místnosti, ve které se z nich lisovala šťáva. Jinde zas velká místnost sloužila jako škola – žádné pohodlí sedět skoro potmě u kamenného stolu, pod který si těžko zasunete nohy. A pak tu je také pětadvacet metrů dlouhý podzemní kostel a spousty malých místnůstek, které prý sloužily k bydlení nebo ukrytí dobytka v neklidných dobách. Klesali jsme dolů a dolů a už jsem věřil, že město má osm podzemních pater. Vzduch je do podzemí přiváděn svislými větracími šachtami hlubokými až 85m, za zdroj vody sloužily studny vykopané pod úroveň podzemní vody.
|
vstup do podzemního města |
K obranným prvkům města patřily velké kruhové kamenné desky, které se dají z boční místnůstky vevalit do prostoru schodiště a uzavřít tak jeho profil. Otvorem v desce pak obránci mohli pošťuchovat kopím či šípy případné útočníky, kteří by zkoušeli shora kámen odvalit.
Průvodce jsme si nevzali. Nikdo se nám nevnucoval a průvodcovské služby nejsou pro orientaci v podzemí nezbytné. Celá trasa obchůzky je značena šipkami a účel jednotlivých podzemních místností je vyznačen na tabulkách. Trasa je jednosměrná, nahoru se jde jinou cestou než dolů.
|
Belisirma |
Z Derinkuyu jsme zamířili na západ, k údolí Ihlara. Řeka Melendíz se tu zařízla do sopečné horniny a vytvořila až 150m hluboký kaňon, do jehož stěn dřívější obyvatelé vytesali desítky místností, které jim sloužily jako místa uctívání křesťanského Boha. Tyto kostely jsou různě velké, některé mají do skalní stěny vytesané portály a v řadě z nich se dodnes zachovaly zbytky barevných fresek.
|
kostel v údolí Ihlara |
Na freskách je patrné působení zubu času a návštěvníků uctívajících Boha jiným způsobem, takže zejména v dosahu rukou jsou značně poničené. Některé kostely se již rozpadají, jsou částečně zřícené.
Do údolí jsme přijeli přibližně uprostřed, kde je v obci Belisirma kříží silnice. Zaparkovali jsme u malé restaurace a vydali jsme se podél vody k jihu. Dno kaňonu je porostlé zelení a vzrostlými stromy, jejichž stín dělá z výletu příjemnou procházku. Kostely se nacházejí většinou výše ve stěně, je třeba dojít svahem až ke kolmé skalní stěně.
|
údolí Ihlara |
Odbočky k nim jsou značené tabulkami se jménem kostela. Cestou jsme narazili i na improvizované občerstvení, které však nebylo v provozu. Podél potoka, který bohužel příliš nevoněl, jsme šli asi 3km, navštívili jsme pět, šest zajímavých kostelů a pak jsme se vrátili stejnou cestou. Dalo by se dojít až na konec údolí do města Ihlara, kdo ví, jak bychom pak ale sháněli dopravu zpět k autu.
Pak už jsme se jen přesouvali zpátky do kempu. Stavili jsme se v supermarketu v Nevsehiru doplnit zásoby a když se slunce blížilo k obzoru, odbočili jsme na dlážděnou cestu, která nás dovedla do Uçhisaru, shluku domků na kopci u paty skalnatého suku. Ten je prošpikovaný děrami jako ementál a za pár lir se můžete do této „pevnosti“ i podívat. Je odtud výhled daleko do kraje, dolů na Göreme i na majestátní sopku Erciyes. Malé Uçhisarské náměstíčko je lemované obchůdky se suvenýry. Většina turistů už byla takhle vpodvečer pryč a obchůdky pomalu zavíraly.
|
sopka Erciyes |
Ten den jsme se ještě stavili v cestovce na náměstí v Göreme a objednali jsme si na zítřejší ráno let balonem. Vzduchoplaveckých společností je tu několik, s různými cenami. Chtěli jsme letět nějakým menším balónem, nakonec nám ale stejně obchodník prodal, co chtěl on sám. Slevil na ceně s tím, že se ale o tom nesmíme zmínit ostatním pasažárům, a tak jsme nakonec dostali letenky na balón společnosti Kaya po 110 eurech za osobu (původní nabídka byla od 120 do 160 podle společnosti. Zřejmě jsme chytili „last minute“). Trochu nás překvapilo, že nás v koši bude kromě pilota dvacet – u nás se létá většinou jen se třemi pasažéry.