Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Van a kostel Akdamar

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 8.

Van a kostel Akdamar

Vanská skála

Asi v půl sedmé jsme dorazili k Vanské skále. Protáhlý skalnatý útvar vystupující z roviny na břehu ostrova přitahoval lidi odpradávna a tak byl vrcholek skály lemován zbytky opevnění pocházejících z nejrůznějších etap osídlení. Jak jsme zjistili při prohlídce, ve zdivu se daly najít i kameny s klínopisnými nápisy z urartské doby. Vystoupali jsme na hřeben a otevřel se nám panoramatický výhled na široké okolí.

Van

Na západě se leskla hladina jezera Van, na východě se pomalu rozsvěcely ulice nového Vanu. Slunce vyčarovalo na mracich nad pohořím Erek neuvěřitelnou paletu barev a dalo plasticitu terénu přímo pod námi, jižně od Vanské skály. Z hrbolaté planiny tu a tam vystupoval zbytek věže či zdi, kopečky porostlé suchou travou dávaly tušit, kde dříve stávaly domy, kudy ještě před sto lety vedly ulice živého města. V průběhu I. světové války se tu několikrát vystřídala osmanská armáda s ruskou a v důsledku na to doplatilo prorusky orientované arménské obyvatelstvo – kdo neutekl, byl vítěznými Turky a Kurdy zmasakrován a staré město bylo srovnáno se zemí. Nové město pak bylo založeno o kus dál, sem se život nikdy nevrátil.


zbytky starého Vanu	jezero Van	nový Van

hlavní ulice nového Vanu ze střechy hotelu Bayran

Ubytování jsme našli v hotelu Bayran. Zvenku vypadá lépe než zevnitř, potřeboval by natřít dveře, vyměnit koberce, vymalovat, dát do pořádku koupelny – ale je tu čisto a klid a za tmy se nám nechtělo shánět jiné ubytování. V hotelu probíhá rekonstrukce, některé pokoje jsou přestavovány na studia s vlastním kuchyňským koutem. Majitel, pan Bayran, přikoupil také vedlejší dům a hodlá expandovat. V hotelu nebyla restaurace a tak nás majitel odvedl za roh do podniku Karvansaray, kde jsme se slušně a chutně najedli. Po návratu na nás čekal, vzal nás do ředitelské pracovny, nabídl čaj a obdaroval nás materiály o Vanu a okolí. Hodinku nám vyprávěl o všem možném, jak jeho táta stavěl hotel, jak tu skáčou ryby proti proudu, jak jeho syn vyhrál fotosoutěž National Geographic. Shlédli jsme rodinné album a videa z foťáku, zapsali jsme se do kroniky. A ráno, po snídani, jejímž základem byly různě ochucené tvarohy, nás vzal na střechu hotelu, abychom se společně vyfotili.

kostelík Akdamar na ostrůvku v jezeře Van

Další naše cesta vedla po břehu jezera k přístavišti lodí, které převážejí výletníky na ostrůvek Akdamar. Loď jela až za dlouho, tak jsme si v místní restauraci dali neobvykle drahý čaj a kafe.Ostatně, bylo to tu první místo ve východním Turecku, zařízené na dojení peněz: na osobu 3TL čaj při čekání na loď, 5TL přívoz, pak ovšem na ostrůvku hned na molu zaplatíte 3TL za vstup na ostrov. Při návratu mne překvapilo, že nechtějí platit za převoz zpět.

strop kostela Akdamar
z fresek toho moc nezbylo

Nu, alespoň nás pak stáhli ještě o 2TL za parkování. A proč se sem jezdí? Na ostrůvku vzdáleném tak 2km od břehu stojí arménský kostelík. Díky obtížné dostupnosti neutrpěl zdaleka tolik jako gruzínské kostely okolo Yusufeli či památky v Ani a okolí. Stavba je zachovalá, reliéfy na venkovních zdech poničené jen místy. Horší je to s interiérem. Ten je vybydlený a vykradený. Jednoduché fresky jsou poškozené, leckde překryté graffiti. Ale zvenčí, tam se najdou věci! David, chystající se na Goliáše, Jonáš předhazovaný velrybě, Adam s Evou jako živí. A kolem toho spousta ornamentů a rostlin a všelijakých zvířat a všechno vytesané do kamene, jak to přikázal v X. století místní arménský vládce.

David a Goliáš na fasádě kostela Akdamar

Akdamar

Turistů tu mnoho není a místní sem jezdí především piknikovat. Rozsadí se do stínu stromů, rozbalí košíky a tašky a občas se zajdou vykoupat do jezera – ovšem jen muži. Zkusili jsme to také. Voda je hustá, hořká a když z ní vylezete, jste kluzcí až slizcí. Van, největší jezero Turecka, totiž nemá odtok a voda v něm je pěkně hustá tím, co přítoky vylouhovaly z okolní sopečné krajiny, A že v něm téhle břečky není málo – v nejdelším směru má jezero přes sto kilometrů a hloubka dosahuje asi 470m.

ostrůvek Akdamar. Levá, vyvýšená část nad kostelem je uzavřena

Místní mají na název ostrůvku svůj názor. Není to žádný arménský Akdamar, ale Ahtamar. A jméno mu dalo oplakávání Tamary. Ah, Tamar, Ah, Tamar, lkal otec poté, co se jeho dcera utopila v jezeře. A měla k tomu důvod: Bydlela se svým krutým otcem na ostrově, leč milého měla na pevnině. A ten za ní noc co noc ty dva kilometry plaval, zima nezima, vichřice nevichřice. Aby trefil, Tamara rozsvěcela na břehu lampu. Jednou ji přitom podezřívavý otec načapal, odtáhl ji domů a lampu uhasil. Byla zrovna bouřlivá noc a mládenec ztratil cestu a utonul. Když se to dověděla Tamara, zvolila stejnou smrt a vrhla se do vod jezera. Ah, Tamar!