Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Kamenní bohové na Nemrut Dağı

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 13.

Kamenní bohové na Nemrut Dağı

Atatürkova přehrada

Za dalším bodem v našem itineráři jsme museli na sever, k městu Kahta. Silnice z Urfy byla velmi dobrá, krajina se po pár kilometrech zvlnila, objevily se sady. Mapa říkala, že jedeme podle přehradní nádrže Atatürkovy přehrady, hladinu jsme však neviděli. Podařilo se nám neminout odbočku k přehradní hrázi. Samozřejmě až k hrázi se nesmí, ale je tu upravený parčík s kioskem a vyhlídkami, odkud je vodní dílo dobře vidět. Koruna sypané hráze je prý 1820m dlouhá a 169m vysoká, vypadá ale menší - dokud nenajdete něco, co by stavbě dalo měřítko.

soutěska Cendere

Přehradní jezero je rovněž impozantní - při ploše 817km2 zadržuje prý skoro 49 krychlových kilometrů vody. Však také když se jezero v roce 1992 začalo napouštět, měla z toho Syrie těžkou hlavu, protože Eufratem, na němž přehrada stojí, přitékalo málo vody. (Od Turků bych ovšem čekal prohlášení, že přehrada je na Firat Nehri a nějaký syrský Al Furat je nezajímá.) Vodou z přehrady se zavodňuje širá nížina kolem Urfy a Mardinu, což umožňuje pěstování bavlny a obilí. Když jsme se ptali na význam přehrady průvodce v Harranu, říkal, že díky ní je to v širém okolí zase k životu, že se zastavil odchod lidí z oblasti a řada těch, kdo dříve odešli, se vrací zpátky. Skoro 9000 GWh z elektrárny se také hodí. Na druhou stranu, v jezeře zmizelo dávné hlavní město Kommagenského království Samosata s archeologickými nalezišti.

most Septima Severa - Cendere

Připojili jsme se na silnici 380 a po ní jsme se vydali na Adiyaman a Kahtu. Bohužel, silnice byla pro změnu ve stavbě, což výrazně zpomalilo náš postup. V Kahtě jsme si domluvili nocleh ve velmi slušném hotelu Nemrut a vyrazili jsme k hoře Nemrut Dağı, na jejímž vrcholku si ve výšce 2134m nechal kommagenský král Antiochos I. nasypat mohylu a na dvou terasách se nechal zvěčnit do kamene uprostřed antických bohů. U pumpy se nás samozřejmě nějaký dobroděj snažil přesvědčit, že s tímhle autem nemáme šanci nahoru vyjet a že si máme najmout taxík nebo jet dolmušem a že nám všechno zařídí. Dobře jsem si pamatoval, že kamaráda nahoru dovezli Transitem, takže jsem v klidu jeho nabídky odmítl.

mamlúcký hrad Yeni Kale (což neznamená nic jiného než Nový hrad)

Nahoře jsme chtěli být před západem slunce, bylo dost času. Ostatně, kolem hory Nemrut je k vidění spousta zajímavostí. Odbočku k první z nich, tumulu Karakuş, jsem samozřejmě přejel (byla značená jen z druhého směru) a všiml jsem si toho až u druhé odbočky na Nemrut. K Cendere, římskému mostu z doby Septima Severa (cca 200 n.l.) jsme si tak museli kousek zajet. Most se klene jediným obloukem přes říčku Cendere v místě, kde řeka opouští divokou úzkou soutěsku a její řečiště se několikanásobně rozšiřuje, jako by si chtěla řeka ulevit po pobytu ve stísněných prostorách skalní rokle.

Eski (tedy Stará) Kahta

Nový silniční most, postavený o pár stovek metrů níž po proudu, je proto mnohem delší. V řece bylo málo vody, kamenité řečiště bylo skoro suché. Most sám vypadal, že většina kamenů byla během doby vyměněna. Ze čtyř sloupů, strážících vstup na most, zbyly tři. U restaurace na předmostí i pod oběma mosty parkovala spousta aut. Výletníci obědvali ve stínu mostů, někteří se ráchali ve vodě v tůních v ústí soutěsky. Připojili jsme se k těm prvním a pod novým mostem jsme poobědvali. Snad abychom se tu nezdrželi příliš dlouho, přiloudalo se pod most stádo krav. Rázem jsme se ocitli mezi nimi a v nebezpečné blízkosti našeho ležení se objevilo pár kravinců. Zvedli jsme tedy kotvy.

Arsameia. Mithridates si potřásá rukou s Héraklem

Další zastávkou na cestě k hoře Nemrut je hrad Yeni Kale u vesnice Eski Kahta. Hrad byl postaven Mamlúky někdy ve XIV. století a nutno říci, že stavitelé měli smysl pro dramatičnost. Pro svou stavbu si vybrali skálu, která je poměrně dobře přístupná od vesnice, na opačné straně však kolmo spadá do koryta říčky.

tunel a nápis na skále

Po skále k řece prý vedou schody, hrad byl však pro veřejnost zavřený a nepodařilo se nám do něj dostat. Jakmile jsme začali obcházet kolem hradeb a zkoumat, kde by mohlo rozpadlé zdivo umožnit přístup dovnitř, začal na nás kdosi z vesnice hulákat. Vrátili jsme se tedy zpátky a jeden z místních nám vysvětloval, že je na hradě nebezpečno a že pro dobro turistů je tedy zavřeno. Muž uměl pár slov česky, prý žil nějaký čas u nás a tady si zařídil restauraci. Zval nás k posezení. Čas jsme měli, proč tedy ne.

Arsameia

Čas jsme měli, proč tedy ne. Restaurace byla přízemní bouda a před ní pár stolů, něco jako kiosek na koupališti. Stromy poskytovaly jakýs takýs stín, nesedělo se tu špatně. U vedlejšího stolu sedělo pár místních, kteří si hned objednali něco k pití. A jestli prý si nedáme kurdské kafe. Tak jo, přineste to. Dostali jsme hrnky s něčím, co mělo barvu melty a chutnalo to ...asi tak, jak si představuji odvar z pražených žaludů. Ptali jsme se, z jaké rostliny bobule pocházejí, a majitel restaurace nám ukazoval na vzdálené stráni nějaký keř, který jsme neznali. Viktor, který byl po půl roce na místní chutě zvyklý, dopil tu pozoruhodnost i za mne. Při placení jsem nabyl jistoty, že v ceně je započtena i útrata vedlejšího stolu.

východní terasa na hoře Nemrut

O něco výše v horách je Arsameia, místo, kde bylo v prvním století př.n.l. jedno ze sídel kommagenského království.

lev na západní terase

Do dnešních dob se toho mnoho nezachovalo. Vedle pěšiny vedoucí vegetaci jsou vztyčené kameny s reliéfy. První prý zobrazuje Mithrase - Apollóna, na druhém je první vládce kommagenského království Mithridates Kallinikus s jiným z bohů. A nad tímto kamenem ve svahu zeje jícen podzemní chodby se schody mizejícími dolů do tmy. Viktor po nich pár metrů sešel, brzy tam ale byla příliš tma a tak se vrátil. Nad vchodem do jeskyně je do skály vytesáno několik řádek latinského textu a vedle stojí další deska s reliéfem. Zobrazuje jakéhosi zřejmě vznešeného muže, který si potřásá rukou s obnaženým svalovcem nesoucím kyj.

pohled z vrcholku hory Nemrut

Viktor po spatření reliéfu suverénně prohlásil, že se jedná o známý výjev "Král Mithridates platí mladíkovi kyjem za sexuální služby", o pravdivosti tohoto výroku však mám jisté pochybnosti. Onen mladík má mimochodem představovat Hérakla. Kommagenští králové, jejichž rod měl předky v Makedonii a Persii, se rádi nechávali zobrazovat po boku bohů. Věřili, že jejich prosby tak budou lépe vyslyšeny a že jejich budoucnost bude stejně zářivá a slavná jako jsou božstva, vedle nichž sedí. Nejpádnější důkaz této jejich potřeby se nachází právě na vrcholku hory Nemrut.

Antiochos

Cesta nahoru byla dlouhá, silnice úzká, ale bez problémů sjízdná. Stoupali jsme výš a výš, pak jsme před sebou uviděli nasypanou homoli, pod koly zahučela dlažba, silnička se rozšířila v parkoviště. A dál se muselo pěšky.

západní terasa

Homole je nasypaná z drobných kamenů, je vysoká 50 metrů a v průměru má 150 metrů, obsah prý je 30 tisíc krychlových metrů. Neměřil jsem ani nepřepočítával, jsou to údaje předkládané místními autoritami turistům k věření. Uvnitř tumulu je prý hrobka Antiocha I., který má homoli i sochy na přilehlých terasách na svědomí. Říká to i nápis na jedné z teras. Sypkost materiálu však zatím prozkoumání vnitřku brání. Po obvodě téhle hromady štěrku vede u její paty cesta, která spojuje dvě velké terasy na východní a západní straně. Na severu, na protilehlé straně od přístupové cesty, je u cesty několik desek s reliéfy.

desky s reliéfy

Obě terasy jsou si podobné. Každé z nich dominuje řada kamenných soch sedících božstev. Po pravdě řečeno, při zběžném pohledu na fotku bych nepoznal, která z teras na ní je. Na rampě vedle sebe stojí pět obřích kamenných trůnů a na nich spočívají části postav bohů a krále Antiocha. Zbytky soch jsou roztroušeny pod rampou a více či méně poškozené hlavy jsou vystaveny podél cesty.

Tak se tu potkáte s vládcem bohů Orosmadem - Diem, Commagene - Tyché, bohyní plodnosti, která dala jméno království, Mithrasem - Apollónem a Artagnem - Héraklem. Pětici doplňuje sám Antiochos. Kromě nich jsou přítomni ještě lev a orel. Lev proto, aby symbolizoval nadvládu nad zemí a orel jako vládce vzduchu a posel bohů. Kromě těchto funkcí byl orel také posvátným tvorem kommagenského království. Pak by tu měla být i deska s reliéfem lva a hvězdami v postavení odpovídajícím dni, kdy byl Antiochos korunován, tedy 7.července 62 př.n.l. Tu jsem ale nenašel, zřejmě byla převezena do nějakého musea (v lepším případě). V řeckém nápise vytesaném do skály Antiochos sděluje, že toto místo vybudoval, aby se stalo příbytkem bohů bdících nad blahem země a vyzývá obyvatelstvo, aby v den jeho narozenin a korunovace konalo pouť na toto místo a přinášelo za východu slunce bohům oběti. Samozřejmě neopomíná dodat, s jakými potížemi se během své vlády potýkal a jak je nakonec díky své víře v bohy překonal.


Zeus	Héraklés	Antiochus	Tyché

příjezdová silnice k vrcholku hory Nemrut

V přístupu mezi trosky soch brání natažený řetěz a většina z těch několika desítek návštěvníků, kteří se tu v době naší návštěvy shromáždili, tuto zábranu respektovala. Hora poskytuje díky své výšce a osamocenosti výborný rozhled daleko do kraje, podrobnosti se však ztrácely v mlžném oparu. Slunce se blížilo k horizontu a návštěvníci upírali svou pozornost k němu, zatímco bohové za jejich zády ožívali. Rysy jejich tváří, přes den ploché díky ostrému světlu, se teď prohlubovaly a vrásky dvou tisíciletí v jejich tvářích brázdily jejich čela zbarvená zapadajícím sluncem. "Tak je to každý den," prohodil Hérakles rozpraskanými rty, "dívají se na něco, co mohou vidět leckde jinde a uniká jim to, co mohou zažít jen tady". Tyché si povzdychla: "A to ti pošetilci třebas i vstávají za hluboké noci, aby tu byli za východu slunce, a stejně se k nám točí zády". Jen velmi málo nás stálo čelem k bohům a slyšelo jejich tiché hlasy. Pak zmizel i poslední kousek slunce pod obzor a bohové odešli. Návštěvníci se dál kochali nevýraznou hrou barev na večerní obloze. Došli jsme k autu a vrátili jsme se do Kahty.

Skončila naše cesta východní Anatolií, cesta na západ už vedla do turisticky navštěvovanějších a známějších regionů. Jeden z nich jsme si nechtěli nechat ujít: Kappadokii, oblast podivuhodných skalních útvarů odpradávna osídlených člověkem. Abychom se tam dostali, museli jsme překonat asi 600km. A jako na potvoru, v noci si moje vnitřnosti usmyslely, že mne šetřily už dost dlouho a přivedly mne do stavu, kdy má člověk jiné myšlenky než obdivovat krásy krajiny. Řízení na značnou část trasy převzal Viktor a já jsem přežíval na zadním sedadle. Jeli jsme na Kahraman Maras a dál na Kayseri, projížděli jsme horami, kde na svazích rostly borovice a pak i něco, co jsem podle tvaru koruny považoval za cedry. Překonali jsme průsmyk a zdálo se mi, že auto nějak netáhne. Podle ukazatelů všechno bylo v normálu, motoru se ale nechtělo do otáček. Nakonec pomohlo zastavit a vypnout na chvíli motor, po opětovném nastartování auto jelo zase normálně. Byl to jediný - a navíc drobný - zádrhel, který nám auto na celé cestě připravilo.