Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Kráter Nemrut a hroby v Ahlatu

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 9.

Kráter Nemrut a hroby v Ahlatu

bloudění na břehu jezera Van

Dnes chceme spát v kráteru Nemrut na východním konci ostrova. Lenošení na ostrově se nám protáhlo, ale silnice je slušná, takže… No ne! Před námi stojící kolona aut, řidiči stojí venku a pokuřují, klídek. Turčíni mají bagr, tak hrabou. Půl hodinky si počkat a pak pomaloučku ve štrůdlu až do Tatvanu. Tam doplnit zásoby a vydat se hledat odbočku do kráteru sopky Nemrut, která se zvedá před námi.

Viktor se ptá na cestu

Právě její erupce před dávnými časy zahradila odtok vody a vedla k vytvoření jezera Van. Oba naši tištění průvodci hovoří jasně (že by se domluvili?): Jeďte na Ahlat a u benzinky zahněte vlevo. Výborně, našli jsme to! Nebudu vás napínat, správně to má být Jeďte na Bitlis a u benzínky zahněte vpravo. Pokyn průvodců platí, pokud přijíždíte od Diyarbakiru, ne však od Tatvanu. To ovšem nevíme a tak pokračujeme po polní cestě, ve kterou se na konci zástavby změnila silnice, úvozem mezi poli, zvedám podvozek, abych nechytal spodkem o kameny, se zatajeným dechem projíždím přes písek na dně vyschlých potoků – a pořád se mi zdá, že horu spíš objíždíme, než abychom na ni stoupali. Zastavuji a znovu zkoumáme průvodce.

Na Ahlat, u benzinky vlevo. Mapa je k ničemu, je málo podrobná. Pokračujeme ještě kousek a hle – jakýsi Mahmud oráč tam prohání svůj traktor! Viktor zapojuje svou turečtinu, chlapík kreslí do prachu pole plánek. Buď až k Ahlatu a pak nahoru přes támhletu vesnici, nebo zpátky.

jezero Van z okraje kráteru sopky Nemrut

Pár set metrů od nás vpravo sviští auta po asfaltce na Ahlat, za nimi se modrá jezero Van a zvedají kopce, vlevo strmí Nemrut, stejně vysoký a nedostupný jako před půl hodinou, a světla ubývá. Dochází mi, že žádné focení kýčů z okraje kráteru se konat nebude. Děkujeme, obracím auto a vracím se polní cestou k Tatvanu, k silnici jako na potvoru nevede žádná odbočka. Vyhýbám se suchozemským želvám, kličkuji mezi výmoly, je tu benzinka, silnice, odbočka z Tatvanu, po které jsme přijeli, další benzinka, jedu ještě sto metrů – Počkat!

kráter sopky Nemrut

Zas jsem to minul! Otočit a pomalu k benzince – a u ní je jasná cedule s šipkou: Nemrut. Silnice se mění, čím výš, tím horší. Konečně zastavuji v nejvyšším bodě. Téměř o kilometr níže se na východě topí ve stínu jezero Van, před námi klesá silnice o 400 metrů do kráteru sopky. Dno kráteru není rovné, vystupují z něj kopečky a zahánějí vodu do několika jezer. Vidíme kousek toho největšího, pod strmým srázem protějšího okraje, vzdáleného vzdušnou čarou sedm kilometrů. Studené jezero zabírá dobře dvě pětiny plochy dna. Po cestě z kráteru přijíždí traktor s vlečňákem plným zahalených žen. Řidič se směje a mává nám. Sedáme do auta a pomalu sjíždíme do kráteru. Prašná cesta se větví, dávám se doprava, k menšímu jezeru. Na jeho plochém travnatém břehu stavíme stan. Už je skoro tma, musíme si na to svítit. Jsme tu úplně sami. Je tu neskutečný klid a na na nebi se rozsvěcují miliony hvězd.

ráno v kráteru

Klidná noc přešla v klidné bezmračné ráno. Vystoupal jsem na blízký pahorek v naději, že se mi podaří přehlédnout celý kráter, byl jsem ale stále nízko. Dno bylo zelené, porostlé nízkou vegetací, vzrostlé stromy jsem ale nikde neviděl. K našemu jezírku se blížilo stádo ovcí doprovázené dvěma pastevci se psy. Vrátil jsem se ke stanu a chvíli po mně dorazily i ovce.

Jeden z pastevců, ten který šel pěšky,odpověděl na pozdrav jen kývnutím hlavy, později se ukázalo, že zřejmě nemůže mluvit. Zato druhý, mladší, na oslíku, byl výřečný až ouvej. V dobré náladě, na hlavě kus látky chránící krk před sluncem, k sedlu přivěšené tranzistorové rádio přinášející ranní zprávy, napříč přes sedlo pušku. Viktor byl vystaven obvyklé sérii otázek – kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme – a pastevec prokázal na pastevce až pozoruhodný přehled o zemích a událostech ležících daleko za okrajem jeho kráteru.

v kráteru Nemrut: Teplé jezero

Až člověka napadlo, že to nebyl vždycky pastevec. Konec konců je to jen pár let co se v téhle oblasti odehrávaly boje mezi vládními silami a kurdskými povstalci a do hor podél Irácké hranice jižně od jezera Van se ještě dnes nedoporučuje turistům jezdit. Když začal rozhovor váznout, pastevec se rozloučil a odebral se na druhý břeh jezera, kde padl k zemi čelem k Mekce a dlouze se modlil.

želva: jedna z mnoha

Dojedli jsme, zabalili a vyjeli jsme na průzkum kráteru. Našli jsme díru s vývěrem plynů z nitra země, ale asi ne tu hlavní, protože do téhle by pastevci nemohli házet svoje odpadky (jak se nám pochlubili), na to byla malá. Našli jsme i teplé jezero. Bylo menší a voda v něm byla zelená a ne tak teplá, jak jsme očekávali. To jen u kraje, tam kde horká voda vyvěrala, byly kameny oddělené tůňky velikosti vany. Přičinlivý mužík, který nám tůňky ukázal, nás vybízel ke koupání, prý je to zdravé. Nám se ale nechtělo. Mužík měl opodál přívěs a pár plastových židlí a nabízel občerstvení, s námi ale štěstí neudělal. Bude muset počkat na místní návštěvníky, kteří se již pomalu začínali do kráteru sjížděl. Začínalo tu být živo a když se objevil černý vrtulník kopírující v malé výšce terén, byl klid ten tam. Vylezli jsme na hřebínek a chvíli jsme se přeli, zda je výš teplé jezero, u kterého jsme byli před chvílí, nebo velké studené na druhé straně hřebínku. Neshodli jsme se.

vesnice Serinbayir na svahu sopky Nemrut

Prach na cestách v kráteru zvedalo čím dál tím více aut a tak jsme se rozhodli vydat se na další cestu. Zvolili jsme druhý výjezd z kráteru, směrem na Ahlat. Cesta tu byla horší, místy ji smetla voda a nová vedla o kousek níž. Přehoupli jsme se přes hranu kráteru a klesali jsme po holém svahu k jezeru. I tady cesta nesla stopy dravé vody, zvláště tam, kde překonávala úžlabí a zapomnělo se na rouru pro vodu. Tedy, ono se nezapomnělo, tady se na to prostě kašle. Cestou jsme minuli dvě vesnice kamenných přízemních domků, s nezbytným minaretem ve stejně tmavém provedení dominujícím shluku plochých střech a satelitních antén. Cesta se zlepšila, připojila se k silnici a byl tu Ahlat.

seldžucký hřbitov v Ahlatu

Ahlat. Po vyprávění, jak přišel ke svému jménu ostrůvek Akdamar – Ahtamar, snad není ani nutné vysvětlovat, jak vznikl název tohoto města. Ano, správně, jedná se o oplakávání předčasně zesnulého spravedlivého vládce Lata. Legendu můžete napsat sami – vezměte nějaké zavilé nepřátele, hrdinský, avšak marný boj za záchranu města - a máte to.

výzdoba seldžuckých náhrobků v Ahlatu

Do Ahlatu jsme ale nejeli kvůli jeho jménu. Místní pozoruhodností je starý seldžucký hřbitov, na kterém se pohřbívalo v XIII. – XIV. století. Vedro a plné slunce nevytváří ideální atmosféru k návštěvě podobných míst, přesto jsme zůstali stát v údivu. Z nad očekávání rozlehlé travnaté pláně trčely desítky, stovky náhrobků, podlouhlých desek z tmavočerveného kamene, mnohé ještě přímé, některé nakloněné, jednotlivě i ve skupinkách, kam až oko dohlédlo. Bloudili jsme mezi nimi, prohlíželi si ornamenty vytesané do kamene.

seldžucký hrob, Ahlat

Mnohé náhrobky byly zdobené i na zadní straně, před některými byly podlouhlé sarkofágy vyrobené z desek stejného materiálu. A k těm zřejmě nejvýznačnějším kdosi před časem zapíchl černé plechové cedulky s údajem, komu hrob patřil a z kterého je roku. Kromě náhrobků je tu i několik hrobek velmožů, zdobených kamenných altánků, a u silnice moderní budova musea, která však byla zavřená. Žádné urartské zbraně či pověstná ahlatská keramika tedy nebudou.

Rozloučili jsme se s hořkými vodami Vanu a vydali jsme se k západu. Dnes bychom rádi dojeli do Hasankeyfu. Než tam ale dorazíme, je po cestě pár míst, která bychom rádi viděli.

Tím prvním je město Bitlis. Legendy o něm vyprávějí, že místní pevnost postavil v r. 312 př.n.l. Leis Bidlis, jeden z velitelů Alexandra Velikého, který tudy táhl na východ. Když se pak Alexandr vracel, odmítl mu Bidlis otevřít bránu a Alexandr pevnost marně dobýval. Když už se rozhodl obléhání ukončit, Bidlis otevřel bránu a poklonil se Alexandrovi: Vidíš, jak dobře jsem pro tebe stavěl, ani ty bys ji nedobyl. Pevnost je tvoje.

stará církevní škola v Bitlisu

Ať už postavili pevnost za Alexandra nebo někdo jiný mnohem později, do dneška se toho na skalním ostrohu mnoho nedochovalo. Zbytky hradeb a plošina porostlá stromy, kde nám zevlující mladíci nabízeli hašiš.

Bitlis, pohled z pevnosti na město

O dost zajímavější je budova staré muslimské církevní školy, Ihlasiye Medrese, postavené počátkem XIII. století. Podivná, nízká, masivní stavba ze zašedlých kamenů s kulatými vížkami v rozích a zdobeným portálem. Dnes v ní sídlí obecní úřad. Vešli jsme branou na prostranství obehnané zdí a obhlíželi jsme stavbu zvenku, když tu nás kolemjdoucí úředník v obleku pozval dovnitř. Z temné centrální haly se zdmi, vyzdobenými dnes nástěnkami s místními informacemi, vedly dveře do místností po obvodu. Úředník otevřel jedny ze dveří a nechal nás prohlížet si prostornou kancelář s klenutým kamenným stropem. Potom nás odvedl do vedlejší kanceláře. A další, jednu po druhé. Bylo to zvláštní, být očumujícím turistou v místnosti, kde přísný úředník cosi řeší s nahrbeným venkovanem, žmoulajícím nervozně v rukou obrubu smeknutého klobouku. Připadali jsme si nepatřičně a tak jsme poděkovali za prohlídku, odmitli formálně nabízený čaj a pokračovali jsme v cestě.

most Malabadi

Silnice pokračovala pořád na západ na Diyarbakir, stále klesala, od jezera jsme ztratili už skoro kilometr výšky a teplota vzduchu stoupala nad třicítku. Směrová cedule hlásila odbočku na město s pro nás komickým jménem Batman. Byl to náš směr, ale to bychom se připravili o jednu ze zajímavostí, o Malabadi Köprüsü, most přes řeku Batman postavený Artukidy v polovině XII. století. Ten byl ještě asi 5km dál za odbočkou. Nažloutlý kámen, jeden vysoký oblouk nesoucí strmě stoupající vozovku, a ještě několik menších, odlehčujících lomenou nájezdovou rampu. V těsné blízkosti vede souběžně nový most, postavený před šedesáti lety. Až do jeho zprovoznění sloužil pro přechod řeky původní artukidský most.

most Malabadi

Silnice na Batman vedla nezajímavou rovinou a ani Batman sám není něčím, co by cestovatele přitahovalo (hmmm... snad mi něco neuniklo). Moderní město s obytnými sídlišti, průmyslem a významnou naftovou rafinerií. Pro personál u benzinky byl příjezd cizinců povyražením, sešlo se jich hned šest, aby se podívali, co to přijelo za exoty a kam mají namířeno. Než odtud vypadneme, snad bych měl ještě připomenout, že jsme stále ještě v oblasti s nezanedbatelným podílem kurské populace. Do konce XIX. století tomu však bylo jinak, stejně jako leckde jinde ve východním Turecku. Tehdy tu převažovali syriačtí křesťané, Řekové, Arméni, Židé. Po těch všech se slehla zem. Napřed jim Osmanská říše sebrala půdu a pak s nimi Mladoturci zametli v období Arménské genocidy. Zůstali muslimové, Turci a Kurdové. Ti druzí by rádi více autonomie, nechtějí být jen "horskými Turky, kteří zapomněli svůj jazyk". Člověk by s nimi i sympatizoval, zvlášť když si přečte povídání o rozděleném národu v knize Hanzelky a Zikmunda Tisíc a dvě noci - ale pak si vzpomenete na Arménskou genocidu, na které se také podíleli, a sympatie mizí. A nevykládejte mi něco o tom, že jsou to jiní lidé než tehdy a že není možné aplikovat princip kolektivní viny. Tady se totiž aplikoval s velkou důsledností a zakopáváte o to na každém kroku a je těžké se s tím srovnat.