Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Z Istanbulu do Sinopu

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 3.

Z Istanbulu do Sinopu

Při plánování cesty jsem počítal s tím, že pro cestu na východ využijeme trajekt z Istanbulu do Trabzonu. Našel jsem o něm zmínky na internetu, dokonce se mi podařilo zjistit i jméno a adresu společnosti, která jej měla provozovat. Ale žádný jízdní řád nebo tarifní informace se mi nepodařilo najít. Požádal jsem tedy Viktora, ať se pozeptá přímo na místě. Leč ani on nic nezjistil a Turci, kterých se ptal, tvrdili, že trajekt už nejezdí, neboť provozovatel zkrachoval. Nezbývalo tedy než těch 1200km do Trabzonu urazit po vlastní ose. Cestu jsme rozložili do dvou dnů. Postupným cílem byl pro nás 700km vzdálený Sinop, na druhý den zbylo 500km po černomořském pobřeží.

nová výstavba za Gerede

Prokousali jsme se ranní špičkou na most přes Bospor. Zatímco místní řidiči volně projížděli, protože měli na rozdíl od mne předplaceno, já jsem marně vyhlížel okénko, u kterého bych zaplatil. Stal jsem se překážkou provozu a rychle ke mně naběhl zřízenec a naléhavými posunky a vzrušenými slovy mě nabádal, že mu mám odevzdat dvacet lir a nezdržovat. Dvacet? To je nějak moc? Je to blbost, dej mu pět, povídá Viktor, stojí to tu snad tři. Vystrčil jsem z okénka pětilirovku, ruka po ní chňapla, kadence hlasu se zvýšila, nicméně cesta nám byla uvolněna.

rýžová pole u Dereköy

Vysoké zábradlí a svodidla velmi omezovala výhled na vody průlivu, pak otevřený prostor za nimi zase nahradila zástavba – a byli jsme v Asii. Jízda nabrala na svižnosti, ne však na dlouho. Po pár kilometrech se z dálnice stalo parkoviště a následující hodinu jsme se hnuli jen o pár set metrů. To nám to pěkně začíná. Když se kolona konečně pohla, zahlédli jsme v odstavném pruhu příčinu: havarovaný vůz.

rýže

Auto se rozběhlo po slušné dálnici, tři pruhy v každém směru, a kilometry začaly ubývat. Dálnice nechávala kopce po levé ruce, kopírovala pobřeží Marmarského moře a vytrvale držela východní směr. Za Izmitem jsme měli hory po obou stranách a překvapilo nás, jak jsou zelené. Když jsme ale u Gerede opouštěli dálnici (za úsek Istanbul – Gerede jsme platili 11 lir), která se tu stáčí prudce k jihu na Ankaru, zeleně už zdaleka tolik nebylo. A pak už jsme jeli po E80, velkorysé asfaltce s širokými krajnicemi, kolem silnice ležela prašná pláň a za ní se po obou stranách zvedaly hory. Osobních aut málo, provoz tu tvoří hlavně náklaďáky a kamiony. Tak si tedy jedeme pustou krajinou – a najednou je vedle silnice nově postavené sídliště, shluk několikapatrových obytných domů a hned vedle nich zbrusu nová mešita – tedy dům, lišící se od ostatních tím, že má nahoře kopuli. Podobné nové mešity jsme viděli leckde, někdy bez minaretu, jindy s jednoduchým minaretem svařeným z oceli.

rýžová pole u Dereköy

Silnici E80 jsme opustili u osady Dereköy. Už před chvílí jsme v jedné osadě zahlédli muže, nabízející u silnice cosi ve velkých pytlích. To je rýže, povídá Viktor, který si dokázal přeložit nápis načmáraný na kartonu. Jo, to tak! V takovém suchopáru! Během pár kilometrů ale vody přibylo a u Dereköy – věřte nevěřte – se vodní hladina leskla v celém údolí. Ne ale jako souvislá plocha. Mělká jezírka byla od sebe oddělena hliněnými hrázkami, po kterých probíhaly strouhy přivádějící políčkům vodu. Na hrázkách se zelenaly keříky brambor, kde bylo trochu víc místa, rostly smokvoně a granátová jablka. Mezi zelenými stébly rýže se brodili čápi. Pole se táhla údolím až k modravým horám. Tak tohle spíš odpovídá mým představám o Japonsku. Stačí se ale podívat na svah vlevo od silnice a pochybnosti zmizí: Z prudkého svahu vyvěrá silný pramen, voda se řítí dolů, kolem jsou rozestavěné umělé ...no, snad to mají být ovce, ba i srneček se najde, a nad tím na zemi namalovaná velká turecká vlajka a nad ní socha. Na dálku nerozeznávám detaily a tak se dohadujeme, zda je to „Turecký voják“ nebo klasický „Atatürk jdoucí do kopce“, jedna z nejčastějších variant zpodobnění tohoto státníka.

v údolí řeky Kizilirmak

Automapa ADAC kecá. Silnice 785 je na ní značena červeně, stejně jako hlavní tah, po kterém jsme jeli až dosud. Jakmile jsme ale opustili E80 a stočili se víc k severu, ocitli jsme se na uzounké rozbité okresce, samá nepřehledná zatáčka, krpály nahoru dolů. Provoz naštěstí minimální a když už jsme někoho potkali, byl to většinou překvapený jezdec na oslíku. Naše rychlost v údolí řeky Kizilirmak klesla pod třicítku, spolujezdci ale zase měli na co koukat. Kolem řeky rýžová pole, nad silnicí holé svahy hluboce zbrázděné stékající vodou. Pro řidiče to znamenalo bedlivě sledovat vozovku, vyhýbat se jámám a opatrně projíždět bahnem a sutí tam, kde se při posledním dešti prohnala napříč silnicí voda. Mostky nebo propustky tady totiž většinou nejsou a v bystřinu se při dešti mění i každá odbočka.

Boyabat

Po sedmdesáti kilometrech se silnička odtrhla od řeky a jala se šplhat na severozápad, na kopec a po dalších pětadvaceti nás dovedla do městečka Boyabat. Široká hlavní ulice, vlevo impozantní hrad strážící strž, kterou protéká polovyschlá řeka. Na zkoumání ale nebyl čas, slunce stálo nízko nad obzorem a nám ještě zbývalo najet na rozestavěnou hlavní silnici, vydrápat se do sedla Dranaz vysokého nějakých 1300m a potom klesat a klesat mezi stále zelenějšími svahy až k Černému moři. Když jsme zdolávali posledních osm kilometrů po úzké šíji dělící sinopský poloostrov od pevniny, byla už tma.

sinopské bitevní kočky

Ubytování v Sinopu? Žádná potíž, máme nastudovaného průvodce a ten říká, že v rekreačním komplexu Karakum je i kemp. Projeli jsme městem a za ním jsme už začali být nervozní. Kemp nikde, žádné ukazatele. Vyjeli jsme na vyhlídku u zavřeného hotelu a konečně jsme našli někoho, koho jsme se mohli zeptat. Ale ano, je tu kemp, ale co zavřeli tenhle hotel, nikdo se už nestará. Klidně tam přespěte. Muž nás zavedl po silnici kousek zpátky a ukázal na louku oplocenou nízkým plotem, kde stálo několik opuštěných velkých stanů. Támhle je voda a támhle máte záchody. A ráno otevřou tuhle přes silnici pláž a můžete se koupat. Vrátka byla otevřená a tak jsme poděkovali a s jistou dávkou nedůvěry jsme postavili stan a připravili se k přenocování.

byzantský kostel Balatlar v Sinopu

Nakonec bylo vše v pohodě, noc byla klidná, záchody použitelné a nikdo nás nepřišel vyhnat. Ráno bylo oblačno a tak jsem se nepřipojil ke zbytku výpravy, který se rozhodl okusit černomořské vlny. Sbalili jsme a vyjeli jsme na konec poloostrova. Jestliže jsme včera byli v Japonsku, dnes jsme se ocitli ve Skotsku. Moře bylo šedivé a chladný vítr hnal od něho mraky proti křovinami porostlému svahu strmě spadajícímu k vodě. Po travnatém temeni mysu se potulovaly krávy. Začalo krápat.

sinopský přístav

Co by tak mohlo být v Sinopu k vidění? Výhodná poloha a zátoka vhodná pro přístav přitahovala pozornost lidí odedávna. Oblíbená je legenda, podle které dala městu jméno královna Amazonek Sinopé. Ale ženy s lukem přes rameno a uříznutým ňadrem byste tu hledali marně. Historici tvrdí, že město založili kolonisté z Mílétu někdy kolem roku 800 př.n.l. Později se město stalo důležitým centrem pontské říše. Pocházel odtud filozof Diogenes.

Jeho sud tu ale nehledejte. Diogenes totiž později přesídlil do Athén, kde prováděl své oblíbené kousky s hledáním dobrých lidí s lucernou za bílého dne, žil v sudu a vytahoval se na Alexandra Velikého. Ono to ale s tím sudem také může být jinak: Alexandrův komentář po setkání s Diogenem prý byl „Takový zlý a protivný člověk by neměl žít v domě mezi lidmi, ale v sudu jako pes“ – a sdělovací prostředky to zas překroutily.

Alaeddin Camii

Památky, které jsou tu dnes k vidění, jsou novějšího data. Několik zbytků staveb z římských dob, byzantské hradby, seldžucké mešity. Městem se během jeho historie prohnalo několik dobyvatelů a ránu mu zasadilo i ruské námořnictvo v polovině XIX. století, kdy tu za Krymské války zdecimovalo osmanskou flotilu a zdevastovalo město samé.

vchod do Alaiye medresesi

Boční ulička nás z náměstí dovedla na neutěšený zarostlý plácek, kde mezi býlím vykukovaly zbytky kostela Balatlar Kilisesi. V VII. století byla na kostel přestavěna starší římská stavba, snad chrám, snad divadlo, někde jsem dokonce četl, že to byly lázně. Po vyhnání Řeků v první čtvrtině XX. století už ale nebylo nikoho, kdo by se o kostel staral a tak rychle pustl. Dnes můžete na jeho zdech ještě najít zbytky fresek, jsou ale počmárané sprejem a postavy na nich mají rozbité obličeje a vyškrábané oči. Alláh si nepřeje, aby člověk zobrazoval živé bytosti.

Od kostela jsme zamířili dolů k přístavu. Dřevo na fasádách některých domů v ulicích bylo poznamenané časem do té míry, že ztrácelo soudržnost. Dorazili jsme k městským hradbám, na které se dalo vystoupit. Na jedné z věží byla i restaurace, chladné počasí ale nelákalo k posezení. Pomalu se blížilo poledne a byl čas vyrazit na další cestu. Při návratu k autu jsme se stavili ještě v seldžucké Alaeddinově mešitě, vyvolávající dojem, že se jedná o přestavěnou byzantskou stavbu. Vedle ní stojí medresa Alaiye, bývalá církevní škola ze XIII. století, ve které dnes sídlí prodejna suvenýrů.