Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Istanbul

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 2.

Dva dny v Istanbulu

Hotel Aquarium zdůvodnil své jméno modře vymalovaným vestibulem s barevnými rybami. Příkré úzké schodiště spojovalo tři patra s nevelkými, ale poměrně čistými pokoji a končilo na střeše, kde se v prosklené nástavbě podávala snídaně. Z terasy byl výhled na kousek Zlatého rohu (turecky se jmenuje Halic, tedy Halidž), za ním jsem rozeznal Galatskou věž, víc vlevo pak ze změti střech tu a tam vyrůstaly minarety. A když jsem se podíval vpravo, uviděl jsem růžovou kopuli chrámu Boží moudrosti, Hagia Sophia (či turecky Ayasofya), hlídanou čtyřmi minarety. Sehnat bydlení v samém historickém centru Istanbulu, ve čtvrti Sultanahmed, nebyl problém, podobných jednoduchých hotýlků je zde celá řada a všechny hlavní atrakce můžete obejít, aniž byste potřebovali dopravní prostředek.

Galatský most
a Karaköy s Galatskou věží

První den jsme ale měli v plánu podívat se na druhý břeh Zlatého rohu, kde Viktor po čas svých istanbulských studií bydlel. Sklouzli jsme na hlavní ulici, vedoucí podél zdí obklopujících parky paláce Topkapi a vydali jsme se na severozápad podél tramvajových kolejí. Krámky se suvenýry už byly otevřené a obchodníci nás s úsměvem zvali dovnitř ve snaze udělat první dnešní obchod. Bylo ještě před hlavní sezónou a turistický nával měl teprve přijít. S úsměvem jsme odmítali pozvání a došli jsme kolem vlakového nádraží a přístaviště ke galatskému mostu, spojujícímu čtvrti Eminönü a Karaköy. Most je nezvykle široký, kromě tramvajových kolejí a čtyř pruhů pro auta se na něj vejdou i velkorysé chodníky.

rybí trh v Karaköy

U zábradlí postávají jeden vedle druhého muži s rybářskými pruty, pokuřují a zkoušejí z vod Zlatého rohu vytáhnout nějakou tu rybu. Most má ovšem ještě spodní patro, pár metrů nad vodou jsou tu jedna vedle druhé rybí restaurace a kavárny. Pokud ale toužíte po rybě, nejsnáze a bez velkého vydání ji získáte když přejdete most na karaköyskou stranu a hned za mostem se dáte doleva. Najdete tam malé rybí tržiště a také uličky plné obchůdků. Obchody stejného druhu se v Istanbulu sdružují do jedné ulice a tak tu najdete několik železářství, jedno vedle druhého, a za rohem zase několik prodavačů lan, kladek a vůbec všelijakého vybavení pro čluny, poodejdete o pár domů dál a ocitnete se mezi čerpadly.

kostel ukizený na střechu

Domy v téhle oblasti mají období slávy dávno za sebou (což se ale dá říct i o domech na Sultanahmedu) a v jednom z nich našel podnájem i Viktor. Úzký oprýskaný čtyřpodlažní dům v boční uličce, rozvrzané schody z patra do patra a v patrech po čtyřech kumbálcích dva krát dva a půl metru vytvořených z koberců zavěšených na dřevěné rámy. Dva z chlívečků nemají ani okna. Společná koupelnička-myšárnička se záchůdkem, jen částečně funkční, s rozbitými ušmudlanými kachličkami. Studentský komfort. A v posledním patře tohohle zanedbaného domu stojícího v zanedbané uličce se v zanedbané "klubovně" s kuchyňským koutem povaloval zanedbaný pronajímatel. Z klubovny dveře na uzounkou terásku, kde se suší prádlo. Kde se na střeše nedostává tašek, tam je pískovaná asfaltová lepenka. Pohled z terásky nám odhalil zvláštnost: na střeše jednoho z domů v sousedství se krčil křesťanský kostelík.

v mešitě Kılıç Ali Paşa

Přes Atatürkovu snahu o transformaci Turecka v občanský stát a jeho silně odmítavý postoj k islámu (připoměňme si: vyhnal posledního chalífu, rozpustil dervišské řády, zrušil církevní školy) je stále toto náboženství v Turecku dominantním a dá se říci, že jeho vliv roste. A každé živé náboženství potřebuje místa, kde by se věřící mohli scházet a modlit se. Nejjednodušší formou takových míst jsou v Turecku modlitebny, mescit (mesdžíd), které najdete třebas i na dálničních odpočívadlech. Tam mají podobu prostého domečku se dvěma místnůstkami, protože ženy a muži se modlí odděleně. Větší a vybavenější formou jsou pak mešity, cami (džamí). K těm kromě vlastní prostory pro shromažďování náleží minaret, ze kterého se v pravidelném rytmu určeném pohybem Slunce ozývá ezán, volání oslavující Boha (neboť Alláh neznamená nic jiného než Bůh, navíc se jedná o téhož boha, jakého uctívají křesťané a židé) a zvoucí věřící k modlitbě. Čím víc minaretů mešita má, tím je významnější. Velká mešita v Mekce jich má sedm, istanbulská Modrá šest, v malých městech však uvidíte nejvýše dva a chudé vesnické mešity se spokojí s plechovým válcem zakončeným špičkou z vlnitého plechu. Živé muezíny na ochozech minaretů však i v nejvýznamnějších mešitách dávno nahradila technika a volání zní poněkud plechově a zkresleně. Kromě těchto staveb u mešit najdete umývárnu a toalety, protože věřící musí před Boha předstoupit čistí vnitř i vně. Díky tomu jsou zde i žebráci čistí a pokud ucítíte v mešitě zapáchající nohy, pak se jistě jedná o nohy některého z turistů. Často bývá poblíž mešity hřbitov posetý plochými náhrobními kameny zakončenými fezem či turbanem. Dříve ke komplexu patřily i církevní školy, medresy. Ty jsou dnes zavřené nebo v nich sídlí nějaká světská instituce. Turečtí muslimové patří k těm tolerantnějším a tak je vstup do mešity dovolen i nevěřícím. Je však nutné se před vstupem na svatou půdu zout a uvnitř se pohybovat jen v prostoru určeném k prohlídce, který bývá v turisticky navštěvovaných mešitách oddělen nízkou ohrádkou od prostoru vyhrazeného výhradně věřícím. Ženy musejí mít zakryté vlasy, holá ramena a kolena jsou nepřípustná. Za prohlídku mešit se neplatí.

Kılıç Ali Paşa Camii o značnou část pozemků připravily komunikace

Jedna mešita se nacházela i pár kroků od Viktorova přechodného bydliště. U dvorního architekta Sinana si její stavbu objednal na konci XVI. století osmanský velkoadmirál a po něm také nese jméno: Kılıç Ali Paşa Camii. Vstoupili jsme dovnitř. Otevřela se před námi rozsáhlá prosvětlená prostora, vysoko nad hlavou zaklenutá kopulí a dvěma polokopulemi. Od stropu visely na dlouhých drátech kruhové obruče nesoucí tři metry nad zemí spousty skleněných zvonců s úspornými žárovkami. Podlahu pokrýval tlustý zelený koberec, jediným nábytkem tu byly nízké lavičky po obvodě. První dojem? Příjemná, přátelská prostora, vzdušná a světlá, vyzývající k usednutí a rozjímání. A podobný pocit jsem si odnesl i z jiných mešit, které jsem v Turecku navštívil.

historická tramvaj na náměstí Taksím

Naproti Kılıç Ali Paşa Camii najdete osmanskou slévárnu dělových koulí, Tophane, dnes využívanou istanbulskou universitou jako prostor pro různá shromáždění. A kdybyste pokračovali dál na východ souběžně s pobřežím Bosporu, dorazili byste k paláci Dolmabahçe, kde trávil Atatürk poslední léta života. My jsme měli namířeno jinam: uličkami vzhůru k centru nového města, do čtvrti Beyoglu. Jestliže jsme u úpatí kopce procházeli oblastí obývanou ortodoxními muslimy, kde muži nosili pokrývky hlavy a ženy byly zahalené, na náměstí Taksím a v jeho okolí převládalo evropské oblečení.

Taksím

Náměstí Taksím na mne dojem neudělalo.

Rozlehlá plocha, zčásti pokrytá parkem, živé autobusové nádraží, přízemní budova bez oken (mimo jiné vozovna) a tramvajová smyčka. Tady ale nejezdí běžné tramvaje, jen historický vůz, který vás proveze třídou Istiklal, místními Příkopy. Obchod vedle obchodu, restaurace, banky, cukrárny, davy lidí – a to celé ještě několikrát dokola, než dojdete na konce Istiklalu, na druhou konečnou historické tramvaje a na horní stanici mistní metro-lanovky tünel, kterou můžete sfrnknout dolů ke Galatskému mostu.

Tarlabasi

Stačí ale udělat pár kroků z téhle rušné třídy, projít boční uličkou, minout bíle natřený obrněný transportér před policejní stanicí na třídě Tarlabasi – a ocitnete se v jiném světě. Zchátralé domy s vypálenými byty a popsanými zdmi, odpadky na ulicích, bezcílně postávající lidé, prádlo visící z oken.

Kdysi byla čtvrť Tarlabasi sídlem střední třídy, v druhé polovině XIX. století tu bydlelo neturecké obyvatelstvo: Řekové, Arméni, Židé. Po vyhlášení Turecké republiky však soustředěný tlak zaměřený na potlačení všeho netureckého (například v době druhé světové války byla zavedena zvláštní daň z majetku pro neturecké obyvatelstvo) postupně vyhnal původní obyvatelstvo a na jeho místo přišla pestrá směs přistěhovalců a lidí z nejchudších vrstev. Potkáte tu příslušníky všemožných národů, kteří se v Istanbulu pokoušejí začít znova – a nebo už to naopak vzdali. Do Tarlabasi byli vytlačeni také ti, kdo se odlišovali: transvestité a transsexuálové. Nacházejí zde útočiště ti, kdo byli propuštěni z vězení a nemají kam jít. Výsledkem je chudoba, zločinnost, drogy. Turistům není doporučeno do této části města chodit, zejména ne po setmění.

Galatská věž

A tak se tedy rychle vrátíme do ulic Beyoglu a zamíříme ke Galatské věži. Až k ní jsem ale nedošli. Viktor si vzpomněl, že v domě, kolem kterého jsme šli, je na střeše příjemná restaurace. Seděli jsme tedy pod slunečníkem, kousek od nás čněla nad střechy válcová šedá hmota Galatské věže. Upíjel jsem čaj a pozoroval siluetu starého města na druhé straně Zlatého rohu. Před odjezdem jsem četl Waltariho Pád Cařihradu, tohle ale bylo jiné město, než jaké odtud mohl pozorovat Mehmed Dobyvatel, když se v roce 1453 chystal ukončit agonii Byzantské říše. Hagia Sophia nebyla sevřena v obklíčení čtyřmi minarety a nekonkurovaly jí další tři velké mešity rozložené na poloostrově směrem do vnitrozemí. Zvláštní. Zatím všude, kde jsem byl, jsem cítil kontinuitu historie – řecké a římské památky přetrvávaly vedle novějších staveb, mughalská architektura přebírala prvky rádžpútských předchůdců. Tady jsem měl pocit, že historie začala v XV. století. To, co zůstalo z dřívějška, bylo buď změněno k nepoznání nebo zcela překryto a nahrazeno novým. A to málo, co přežilo, tu vypadalo nepatřičně. Bude to chtít zajet sem ještě jednou a prochodit město beze spěchu, zajít k městským hradbám, najít zbytky Blachern, prohlédnout si Zlatou bránu a představit si, jak vypadala v době, když se otvírala pro zdejší císaře.


Pohled přes Zlatý roh: Topkapi	Ayasofya	Sultan Ahmet Camii (Modrá mešita)

na nádraží Haydarpaşa Tren Istasyonu

Uličkou, kde se neprodávalo nic než hudební nástroje, jsme sešli k přístavišti. Motorové lodě tu převážejí pasažéry přes Bospor na asijskou stranu. Denně je využívá mnoho lidí: asijská strana je prý příjemnější ke každodennímu životu, na evropské je zase řada pracovních příležitostí. Jet autem znamená strávit hodiny v dopravní zácpě na mostě a tak se jezdí lodí. Jízda trvala asi 20 minut. V Marmarském moři, na západním konci Bosporu, kotvila řada velkých lodí, čekajících na povolení projet Bosporem do Černého moře.

obchod v Kadiköy

Loď nás vyložila vedle nádraží, ze kterého vyjíždějí vlaky dál do Asie. Přes Bospor nevede železniční most a tak když dorazíte Orient Expresem do Istanbulu a chcete dál, musíte se na přípoj přeplavit lodí. Nádraží slepými kolejemi s přistavenými vlaky připomínalo pražské Masarykovo nádraží. Tady ale podobnost končila: kočkami hlídaná dlažba tu byla pečlivě uklizená, budova čistá, žádné ulepené fleky a stoletá špína na prohnilých konstrukcích jako v Praze. Od nádraží jsme ušli jen pár kroků, prošli několika ulicemi na náměstíčko přizdobené sochou býka – a vydali jsme se na zpáteční cestu. Asijská strana Bosporu, budiž. Proč si člověk myslí, že čára na mapě a změna jména území znamená, že to tu bude odlišné? Možná bylo, ale jinak: klidnější a čistší, v obchodech věci každodenní potřeby a na pultech zelinářství ovoce a zelenina k večeři.


Galatský most a Eminönü Yeni Camii	Ayasofya	Sultan Ahmet Camii (Modrá mešita)

Ayasofya

Večer jsem se vydal pár kroků od hotelu do parku mezi dvěma dominantami starého Istanbulu: Vlevo narůžovělá masa chrámu Boží moudrosti, vpravo vzdušnější Modrá mešita. Slunce zmizelo za obzorem, rorýsi prohánějící se kolem minaretů utichli a budovy ozářilo elektrické světlo. Ze zahrady turistické restaurace se ozvala hudba a v průhledu se dal zahlédnout muž v bíle říze s vysokým fezem na hlavě. S hlavou nakloněnou ke straně a zdvihnutýma rukama se pomalu roztáčel na podiu v imitaci tance vířivých dervišů.

Ayasofya

Druhý den v Istanbulu. A taky poslední. Za dva dny se Istanbul nedá vidět, leda tak do něho letmo nakouknout. Ale dovedu si představit údiv známých: Tys byl v Istanbulu a ani ses nepodíval do chrámu Ayasofya a na bazar? Takže dnes obejdeme alespoň pár “povinných”. Hned po snídani jsme zamířili k tomu nejlepšímu. Mešitu Ayasofya přeměnil Atatürk na museum. Díky tomu se zde vybírá vstupné, které přispívá na údržbu stavby. Také byly odkryty a opraveny některé mozaiky, po přeměně chrámu v mešitu překryté vrstvou malty a ornamentální výzdobou. V poslední době se v Turecku ozývají hlasy požadující navrácení stavby původnímu účelu: Nechť je Ayasofya opět mešitou! Zvláštní výklad slova “původní”. No, pro mne je přece jen tou nejpřijatelnější variantou museum.

Modrá mešita z Ayasofya

Tak jsme tedy vystáli frontu na lístky a byli jsme vpuštěni mezi zástupy návštěvníků všech možných národností a vyznání. Všichni jsme se šourali obrovskou vnitřní prostorou s vyvrácenými krky a pohledy těkajícími po mohutných sloupech nesoucích kromě kopule také obří černé kruhové desky s kaligraficky vyvedenými jmény Boha, Proroka a prvních čtyř chalífů. Část stavby byla pod lešením, oprýskaný strop po opravě přímo volal. Vystoupili jsme na galerii a teprve pohled dolů na lidičky hemžící se na podlaze chrámu nám dovolil uvědomit si, o jak rozměrnou prostoru se vlastně jedná. Les mramorových sloupů s jemně zdobenými hlavicemi, mozaiky abstraktní i figurální, nad hlavou kopule o průměru třicet metrů – a to všechno ne z doby, kdy „Hradčany byly ještě dřevěný“, ale z doby, kdy se tam ještě proháněli medvědi.


Ayasofya

Yerabatan Sarniçi

Pár kroků od chrámu najdete malý domek. Když vstoupíte dovnitř a koupíte si u pokladny lístek, můžete sestoupit po schodech do prostor zvaných Yerabatan Sarniçi (či Yerabatan Sarayi).

Yerabatan Sarniçi

Nenápadný vstup vás vůbec nepřipraví na pohled, který se vám naskytne v podzemí: spoře osvětlené sloupy nastoupené v dlouhých řadách stojí do půli lýtek v čiré vodě, kterou líně proplouvají ryby. Hlavice sloupů vzpomínají na doby slávy antických chrámů a jejich různorodost napovídá, že byly původně součástí různých staveb. A malé cihly vám zase prozradí byzantský původ klenby spočívající na sloupech. Voda sem patří a dokonce jí tu bývalo víc: prostora byla zbudována někdy ve IV. století jako zásobárna vody pro město. Chodí se tady po dřevěných lávkách a stativ můžete klidně nechat doma. Strážci jsou bdělí a nezbývá než fotit z ruky. A když projdete 140m dlouhou halou až dozadu, najdete tam místní atrakci (jako by sama cisterna nestačila): dva sloupy, které mají místo soklů mramorové hlavy Medusy. Velmi zajímavé místo. A prý není v Istanbulu jediné takové. No, tak snad příště.

patka jednoho ze sloupů na Hippodromu

před Modrou mešitou

Z vlhkého chladu zase na pražící slunce. Rychle do sebe hodit v bistru žemli s jehněčím a pak pokračovat v prohlídce města. Cestou k Modré mešitě míjíme tři sloupy: čtverhranný obelisk na podstavci zdobeném reliéfy, další ze tří spirálovitě stočených trubek a poslední z kamenných kvádrů. Stojí tu také už drahnou dobu a - rozhlížím se kolem sebe – tady by někde měl být Hippodrom, byzantská aréna pro sto tisíc diváků. Kde nic, tu nic. Kolem sebe vidím jen promenádu a za ní zeď mešity. Na to, abych viděl hipodrom, mám pár století zpoždění

Modrá mešita

Tak tedy Modrá mešita. Ono se jí tak jen říká, správně se jmenuje Sultan Ahmet Camii a zvenčí jen těžko odhadnete, proč se jí říká Modrá. Postavili ji na začátku XVII století a právě jí musela ustoupit část Hipodromu. Polovinu areálu zabírá nádvoří obklopené arkádami, ze kterého můžete vstoupit do vlastní mešity. Prostoru dominují čtyři těžkopádné sloupy (píše se o nich, že mají v průměru pět metrů, ale já je neměřil) podpírajíci hlavní kopuli, ke které přiléhají polokopule nesené menšími polokopulemi a to všechno je ozdobeno drobnými ornamenty, ve kterých se vyskytuje modrá barva. A odtud to jméno. V prostoře pro věřící, kam turisté nesmějí, se modlí několik mužů. Turistů za ohrádkou je zjevná přesila – není čas modliteb. Hlučí, blýskají foťáky, posedávají a polehávají po koberci, neomaleně ukazujíce svá chodidla. Což se nemá. O šesti minaretech jsem se už zmiňoval... mimochodem, šest je jich prý omylem, sultán prý chtěl nějaký normálnější počet, ale chtěl je zlaté. A stavitel prý špatně rozuměl (šest je turecky alti a zlato altin) a tak jich začal stavět šest. A po celou dobu stavby si toho sultán nevšiml.

Velký bazar

A co by to bylo za Orient, kdyby tu nebyl bazar! U nás se bazar říká obchodu použitým zbožím, tady je to část města, kde všeliké zboží vytéká z obchodů na pulty v zastřešených uličkách. Ty jsou dnes vyzdobeny černobílými vlajkami: Besiktas vyhrál ligu. Prodavači stojí ve dveřích a zvou k prohlídce zboží. Textil, oděvy, koberce, výrobky z kůže, bižuterie, lampičky, dýmky vodní i obyčejné, plechové tácy a konvice, porcelán, sklo, tretky, nepotřebnosti. Nejsou vtíraví, stačí odmítnout jednou. A to dnes uličkami bazaru bloumá jen málo potenciálních zákazníků, sezona ještě nezačala.

akvadukt

A to už bylo pěkné horko a my se plahočili dál ulicemi, nahlédli jsme na knižní bazar a potom jsme konečně došli k akvaduktu. Co říci o akvaduktu? Tenhle vypadal tak, jak by se od akvaduktu dalo očekávat. Dvoupatrový most postavený ze šedých kamenů, nějakých dvanáct metrů vysoký. Sevřený zástavbou, obležený parkujícími auty, která v honbě za stínem zalézají pod jeho oblouky. Jak je dlouhý? Kdo ví. Akvadukt na obě strany brzy mizí z dohledu.

hřbitov

Otlačené nohy nás pomalu nesou zpátky k Eminönü. Procházíme živými uličkami plnými obchůdků s všemožným zbožím. Tyhle nejsou určené pro turisty, tady nakupují místní. A nakupují leckdy dost levně, zvlástě když se spokojí třeba s botami, ve kterých už někdo chodil.

Egyptský bazar

A jsme u druhého bazaru, Mısır Çarşısı. Překládá se to jako Egyptský, ale slovo misir znamená také kukuřici a jsou jím v Turecku označeny stánky, kde se vařené či pečené klasy prodávají jako rychlé občerstvení. Egyptský bazar je menší než Velký, zato se tu dá velmi rychle přibrat na váze. V nabízeném zboží převládají totiž sladkosti.

Rahat, opravdu turecký med různých chutí a provedení, podivné hrudky, ze kterých vykukuje ořech a kterým se tu říká turecká viagra. A kromě toho všelijak obalené oříšky a koření a pak také mlýnky na koření, malované talíře a kdovíco ještě. Obzvláště oříšky obalené křupavou kořeněnou kůrčičkou jsou mor, při dlouhých přejezdech nám jich ubývalo závratnou rychlostí a ne všude se daly doplnit zásoby.

Eminönü Yeni Camii

V blízkosti bazaru stojí další mešita, nepřehlédnutelná díky své poloze u galatského mostu. Jmenuje se Eminönü Yeni Camii, tedy Nová mešita. Světlá, vzdušná, příjemně klidná, návštěvníků jen poskrovnu.

Ještě jednou jsme přešli galatský most a v Karaköy jsme v malém bistru povečeřeli. Další ze stravovacích míst našeho syna. Jídla měli vystavená v proskleném pultíku, od každého dvě tři porce, a na co jsme si ukázali, to nám ohřáli a předložili. Zatímco jsme jedli, strhla se před krámkem hádka mezi dvěma kluky. Majitel bistra vyběhl ven a kluky postavil do latě. Tak, jako by to před čtyřiceti lety udělal leckterý dospělý i u nás. A kluci by poslechli, tak jako tihle poslechli tureckého prodavače. Zkuste to u nás teď. Budete mít na krku advokáty nebo alespoň výlohy pocákané sprejem.

Zpátky do hotýlku jsme jeli tramvají. Platí se tu mincemi do automatu, který vám vydá žeton. Místní mají akbil, předplacený přívěsek na klíče s čipem, kterým olíznete při vstupu na nástupní ostrůvek čtečku a jízdné se vám z něj odečte. V tramvaji samé už žádná kontrola není a ani nemáte doklad, že jste zaplatili. U nás by to znamenalo, že platit bude málokdo, protože turniket se dá velmi jednoduše obejít. Turci však načerno nejezdí, je to pod jejich důstojnost. Po Istanbulu je obecně lépe jezdit tramvají než autem, nejen s ohledem na provoz. Problém je také parkování. Místo není a pokud se necháte nalákat ručně malovanou cedulí s péčkem, bude vás to stát rozhodně víc než tramvaj. A když konečně najdete místo u chodníku v nějaké uličce, může se vám stát, že po návratu je ulička zcela plná zaparkovaných aut a nemáte jak vyjet. Ale vždy se najde nějaký okounějící chlapík, který ví, že tohle auto je zelináře z támhletoho obchůdku a tohle auto instalatéra, který přijel k sousedovi, řidiči se za nějaký čas seženou, pozeptají se, odkud že jste to přijeli - Ček džumurjety? Baroš! Galatasaraj! – s ústy od ucha k uchu vycouvají, uhnou, nechají vás vyjet a pak se za vámi zase hladina zavře. Přesně takhle to proběhlo ve středu ráno, kdy jsme do auta nanosili z hotýlku naše zavazadla a pokoušeli jsme se vyrazit na cestu.