OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 15.
Kappadokie z balónu, Zelve a okolí Göreme
Ona se dobrodružství dobře plánují, ale když pak máte vstávat v půl páté, říkáte si, jestli vám to za to stojí. Stejně pro vás přijedou bůhvíkdy... Konalo se však překvapení. Mikrobus zastavil před kempem přesně ve čtvrt na šest (to, že nebydlíme v hotelu, včera v cestovce vyvolalo lehký údiv) a odvezl nás na severní okraj městečka, kde se na planině vedle druhého kempu zdechle povalovalo několik zčásti nafouknutých balónů.
 |
| |
Zatímco jsme čekali vedle v restauraci (před letem je možno se občerstvit), balóny se rychle zaoblovaly a jeden po druhém se zvedaly ze země. Konečně pokynuli i nám a my jsme se nasoukali do gigantického koše zavěšeného pod obrovským plátěným vakem plným vzduchu ohřátého plynovými hořáky. Obdélníkový koš byl rozdělen přepážkami, uprostřed jedno oddělení pro pilota a lahve s plynem, v rozích pak čtyři pro pasažéry. Do každého nás nacpali pět – a vsadil bych se, že správný počet jsou čtyři, protože takhle už bylo v koši nepříjemně těsno. Hořáky zařvaly, ovanulo nás horko a náš šedý balón se lehce zvedl ze země a zamířil za ostatními. To ráno jich bylo ve vzduchu asi dvacet.
 |
| |
Na rozcvičení jsme těsně minuli větve stromu a pak pilot vystoupal do takové výšky, ve které nás proudění vzduchu přeneslo přes první hřebínek. Objevilo se údolíčko se skalními homolemi a úzkými stezkami spojujícími malá políčka, která tu byla všude, kde se našel kousek rovné země. Balón měnil výšku a občas se díky otevírání chlopní na obvodu pláště otáčel kolem své osy, aby všichni pasažéři viděli všechno. Právě probuzené slunce modelovalo podivuhodné kamenné labyrinty a osvětlovalo špičky přírodních věží, zatímco políčka pod nimi ještě zůstávala ve stínu. Pilot navedl balón do proudu vzduchu, který nás nesl údolím, potom trochu vystoupal, aby nás jiný závan přenesl do dalšího skalního bludiště.
 |
| |
Těsně jsme míjeli hřbítky a skály a hořák se ozval vždy včas, aby nás bezpečně přehoupl, kam bylo třeba. Párkrát balón vystoupal několik set metrů nad zem, abychom mohli přehlédnout široké okolí a trochu se zorientovat. Po hodině se balón snesl na kus neobdělaného pole, kde již čekali pomocníci s auty. Pilot přistál přímo na přívěs a řidič popojel, aby se balón položil na zem v žádoucím směru a aby se dobře skládal. Když jsme vylezli z koše, čekal na nás na každého diplom, přípitek šampaňským a nabídka fotografií pořízených před hodinou při startu. Potom nás mikrobus opět dopravil do kempu. Na Turecko neuvěřitelná a rozhodně nečekaná přesnost a dobrá organizace. Let balónem nad ranní Kappadokií byl rozhodně silným příjemným zážitkem a mohu jej – navzdory vysoké ceně - doporučit.
 |
| Paşabağlari |
Posnídali jsme, chvíli jsme uvažovali, jestli se náhodou nemáme trochu dospat a potom jsme přece jen vyrazili na další průzkum kraje. Cíl Zelve.
 |
| Paşabağlari |
Do Zelve to není z Göreme daleko. Zamíříme na Avanos a za Çavuşinem zahnete doprava. Za chvíli se po levé straně silnice objeví policejní stanice vestavěná do jednoho z “pohádkových komínů” a je čas na zastávku. Přijeli jsme totiž do místa zvaného Paşabağlari a je tady k vidění spousta kamenných hub s kónickými klobouky z tmavší horniny. Do štíhlých noh těch větších, často až 20m vysokých, jsou zase leckde vytesané místnosti a některé houby se nahoře dělí a mají pak třeba i tři vrcholky, každý se svým vlastním malým kloboukem. Útvary jsou soustředěné na poměrně malé ploše a prohlídka není časově náročná.
Čas ušetřený v Paşabağlari totiž je třeba v cíli cesty. O Zelve turistické příručky mluví jako o “klášterním komplexu”, což je zavádějící a vzdálené skutečnosti. Co jsme viděli my, když jsme prošli brankou do oploceného areálu, byly tři rokle ostře zaříznuté do skalního masivu a sbíhající se v jednom místě. Stěny roklí byly samá díra. Lidé tu žili po dlouhá staletí a poslední se odtud odstěhovali kolem r. 1950.
 |
| Zelve |
Stáli jsme na planince v ústí roklí a přemýšleli, kde začít. No, tak třeba zprava. Zamířili jsme sluneční výhní na prohlídku pravého chobotu.
 |
| Zelve |
Blízko ústí přiléhala ke skále malá mešita, nás ale spíš zajímala skalní obydlí. Kolmé stěny byly proděravělé v několika patrech, některá okna byla vysoko nahoře a nám nebylo jasné, jak se do místností za nimi chodilo. Někde byly ve skále patrné zbytky schodů, jinde jen mělké stupy střídavě pro levou a pravou nohu. Vstoupili jsme do jedné z komnat vchodem u země, přešli do jiné, ze které nás schody zavedly o patro výš, pak jsme narazili na chodbu, vedoucí hlouběji do nitra skály.
 |
| Zelve |
Vstoupili jsme do jedné z komnat vchodem u země, přešli do jiné, ze které nás schody zavedly o patro výš, pak jsme narazili na chodbu, vedoucí hlouběji do nitra skály.
Ta nám připomněla, že jsme si měli vzít baterku. A vodu. Uvnitř bylo ještě přijatelně, ze vzduchu venku mezi skalami ale Slunce udělalo ohnivou výheň. Tápali jsme chodbou ještě chvíli, pak se rozsvětlilo a byli jsme v místnůstce, která shlížela do prostřední rokle.
Nějaký čas jsme tak bloudili mezi skalami a prolézali drolící se komnaty a kaple. Ve třetím údolí jsme pak našli místnost s naaranžovaným mlýnským kamenem a zřícený skalní kostel. To už se nám zdálo, že jsme si svých 8 lir vstupného dost užili a možná to bylo také vedro a žízeň, co nás přimělo k návratu do auta a do kempu. Tam jsme nějaký čas odpočívali a když odpolední vedro polevilo, zajeli jsme k přírodnímu parku Göreme.
fotografie: Zelve
 |
| kostel Tokalı |
Přírodní park Göreme je hlavní místní atrakcí a tomu odpovídá cena vstupného. Nahlédli jsme přes plot a došli k názoru, že se bez další dávky skalních kostelů obejdeme. Viktor se tam ale nakonec přece jen vydal – a viděl další dávku skalních kostelů. My jsme zatím vstoupili do jednoho z kostelů, který byl mimo areál. Teprve později nám došlo, že i sem jsme si měli koupit vstupenku a že nás zřízenci u vchodu nějakým, pro nás příjemným, nedopatřením přehlédli. A tak jsme si mohli prohlédnout velmi zajímavý kostel Tokalı (Kostel s přezkou – nějak mi uniklo, proč mu říkají takhle), který je největším skalním kostelem v oblasti. Vznikal postupně, za vstupním Starým kostelem je jednolodní Nový kostel a aby to nebylo málo, o patro níž je ještě Dolní kostel. Zachovalé fresky z X. století zobrazují výjevy ze života Ježíše a nechybí ani obrazy svatých, to vše na nečekaně sytém modrém pozadí.
 |
| u Göreme |
Viktor si stále ještě užíval prohlídky parku a tak jsem vystoupil na kopec nad kostelem Tokalı. Byly tu zbytky malých staveb, sluncem spálená tráva a klid. Poflakoval jsem se po temeni kopce, do kterého eroze vyryla brázdy a fotil jsem skalní homole, které jsou v tomhle kraji vidět opravdu na každém kroku.
 |
| Údolí lásky |
Když se Viktor vrátil z obhlídky, stíny už se prodlužovaly. Co bychom ještě tak mohli vidět? Zítra se vydáváme na zpáteční cestu a těžko se sem ještě někdy vrátíme. Tak třeba Údolí lásky.
Do Údolí lásky to také není z Göreme daleko, opět se jede na Avanos a před Çavuşinem se odbočí na nenápadnou silničku doleva a pak kousek po prašné cestě a jste tam. Údolí lásky? Prý kvůli klidu a míru, který tady panuje. K smíchu. Ale pojmenovat to Údolí kamenné erekce by asi nebylo přípustné, i když rozhodně přesnější. Zdejší samostatně stojící útvary se tyčí k nebi jako… jako… gigantické hadovky, jeden vedle druhého. Tak to bychom měli.
 |
| Çavuşin |
Ještě je slunce kousek nad obzorem, támhle na druhé straně údolí je Çavuşin. Vypadá zajímavě, jeli jsme kolem něj už několikrát, pojďme tam zajet.
 |
| Çavuşin |
Vesnice byla částečně vytesána do skal a částečně vystavěna z vydolovaných kamenů prý mezi I. a X. stoletím a samozřejmě v ní nechyběly ani kostely. Teď je však horní část vylidněná a skalní obydlí rozpadlá. Skála se místy sesula a odhalila vnitřek místností. Jak podotkl Viktor: Lidé dolovali příliš usilovně a příliš hluboko, až vzbudili mocné zlé démony zvané Statika a Mechanika Hornin, kteří jim jako trest za jejich pýchu vznosná obydlí rozmetali.
 |
| Çavuşin |
Cesta z dolní, nové vesnice vede mezi opuštěnými domy. Zastavil jsem se před jedním z nich. Usedlost byla z části vytesaná do skal a zčásti postavená z kamenů. Vešel jsem bránou na dvůr, kde nechyběla řada hospodářských místností a který uzavírala zeď. A za ní strmá stěna dolů k potoku. Rozhlížel jsem se po tom opuštěném místě a na chvíli jsem byl rolníkem, který se právě vrátil ze svých políček roztroušených mezi skalami a přehlíží své tvrdě vydřené hospodářství.
Ostatní mi mezitím utekli dál za vesnici, Tam se zvedal načervenalý útes, teď při západu Slunce rudě zářící proti tmavnoucí obloze. Stěna byla provrtána desítkami malých děr, sloužících zřejmě jako holubníky.
 |
| Göreme |
Ale zase byly díry vysoko nad zemí a zase mi nebylo jasné, jak se k nim lidé dostávají. Seděli jsme na travou porostlých kopečcích pod skalami a děsivě dlouhý den už definitivně končil. Rorýsi se s ostrými výkřiky míhali vzduchem a lovili poslední mouchy. Tak neskutečně daleko byla chvíle, kdy jsme dnes za úsvitu čekali na mikrobus, který nás měl odvézt k balónu.
Turisté v Göreme promenovali kolem rozsvícených obchodů s koberci a suvenýry a posedávali v restauracích. Připojili jsme se k nim a v Silk Road Kebab Saloon jsme si dali zatraceně dobrý dürüm. Po dvou dnech jsem zase měl chuť k jídlu.
cestopisy
travels in pictures
