Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Přes Artvin do Yusufeli, gruzínské kostely

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 5.

Přes Artvin do Yusufeli, gruzínské kostely

Můj původní plán byl přejet z Trabzonu na jih přes pohoří Kaçkar, průsmykem Ovitdagi (2600m), a potom sjet podle řeky Çoruh do Yusufeli. Viktorovi ale kolegové z university doporučili dojet až ke gruzínským hranicím a potom jet přes výrazně nižší průsmyk Cankurtaran (690m), sjet k řece Çoruh a do Yusufeli dorazit proti proudu. A prý cestou nesmíme zapomenout podívat se do města Artvin. Inu, vzdal jsem se naděje na vysokohorskou silnici a možné výhledy na vrcholky Kaçkaru a zamířili jsme dál na východ po pobřeží. Charakter krajiny se nezměnil: vlevo šedá hladina Černého moře, vpravo od silnice zástavba a za ní hustě porostlé kopce mizící nahoře v mracích.

údolí za průsmykem Cankurtaran

Tu zeleň na svazích tady z nemalé častí tvoří čajová pole. Ustupují jim dokonce i nekonečné lískové houštiny, které pokrývají severní svahy kopců lemujících černomořské pobřeží od Bosporu až sem. Zahnuli jsme u městečka Çayeli (hmmm… Čajové ruce?) do údolí, kterým k moři přitékala z hor nevelká říčka, zastavili na kraji silnice a šli jsme se podívat na čaj zblízka. Kde se vzal, tu se vzal usměvavý stařík, odvedl nás ke svému políčku a názorně nám ukazoval, jak vypadají lístky vhodné ke sklizni a jak se z konců větviček otrhávají. Zaníceně k tomu poskytoval obšírný výklad, bohužel v turečtině, a jediný člen výpravy schopný komunikace v tu chvíli obdivoval na druhém břehu řeky jiná políčka.

zříceniny v Artvinu

Ještě necelých dvacet kilometrů a byli bychom v Gruzii. Tady, před městem Hopa, odbočovala do hor naše silnice. Na křižovatce jsme v jednom ze stánků doplnili zásoby pití (pivo tu ještě bylo běžně, kdo ví, jak to bude v oblastech s důsledněji muslimským obyvatelstvem) a opustili jsme černomořské pobřeží. Asfaltka vytrvale šplhala listnatými lesy a po nějakých deseti kilometrech jsme dojeli na nevzhledné parkoviště s hromadami šrotu a budovou vypadající jako skladiště. Mraky byly nízko nad námi a moře na severu se ztrácelo v mlze. Pak začala silnice klesat. Údolí bylo stále zelené, ale sevřenější a k silnici se brzy připojila bystřina. U vesnice Borçka se potok vlévá do řeky Çoruh, která už stála za to, aby se na ní postavila přehrada. Tohle byla nepříliš vysoká sypaná hráz a za ní skromné jezero, spíš jen ztučnělá řeka.

stavba přehrady nad městem Artvin

Po poledni jsme dorazili do Artvinu. Město se šplhá od řeky vzhůru po strmých svazích, vysoko na skále stráží řeku zřícenina hradu. U řeky jsme na žádnou pozoruhodnost nenarazili, břehy jsou okupované průmyslovou výrobou. Vydali jsme se tedy dál do města, stoupali jsme strmě vzhůru, najednou jsme se na hrad dívali shora a městu pořád nebyl konec, další serpentina a ještě jedna… Vzdali jsme to. Řeka zmizela kdesi dole v rokli, nad námi se zvedaly hřebeny hor – a dál proti proudu zela na úpatí hor otevřená rána, z kopců tam někdo strhal kůži a posekal je mačetou.

vesnice stavitelů přehrady, v pozadí na svazích Artvin

Silnice nás vedla blíž a blíž ke zdevastovaným srázům, pak odbočila ze staré trasy a nově vytvořeným zářezem začala šplhat vzhůru. Pohled z plácku vedle silnice nám odhalil že v nejvíce zuboženém místě, tam, kde byly srázy orvány až na kost a vyztužené železobetonem, vyrůstala z koryta řeky betonová konstrukce budoucí přehrady. Tak jako Vltava přišla o Svatojánské proudy, mění se divoké údolí řeky Çoruh v nepřístupné plochy stojaté vody. Pozdrav potomkům od soudruhů z GAP, Východoanatolského projektu, monstrózního plánu na elektrifikaci východu země (parametry si račte najít na internetu).

silnici je třeba přeložit výše, nad hladinu budoucího jezera

O mnoho blíže, přímo pod námi, vznikla na terase nad řekou vesnice jednoduchých přízemních baráků pro dělníky pracující na stavbě. I na mešitu a hřiště se pamatovalo. A z ostrohu s výhledem na Artvin vesnici vévodila vila. Až stavba skončí a provizorní baráky zmizí, bude z ní pěkné panské sídlo.

most Perta, údolí řeky Çoruh na soutoku s řekou Okcular

Silnice se dolů k řece už nevrátila. Vedla ještě výš a pak sklouzla do údolí řeky Okcular, přítoku řeky Çoruh. Tam nás otočili o téměř 180 stupňů a nechali nás vrátit se sedm kilometrů po proudu k Çoruhu. Cesta byla prašná a naše auto začínalo dostávat ochranné zabarvení. Konečně jsme najeli na původní silnici. Do Yusufeli zbývalo něco přes 60 kilometrů, za hodinku tam jsme a ještě se porozhlédneme po okolí. Chyba lávky. Takhle se v Turecku uvažovat nedá. Jeli jsme jen chvíli, než jsme dorazili k uzávěře. Stopka a před ní pár poslušně čekajících náklaďáků. A za stopkou tři žluté stroje odklízející sesuv půdy. Nahoře se totiž staví nová silnice, což znamená, že někde je potřeba kus svahu ubrat a jinde zas přidat. A tak se přidává a přidává a materiál stále mizí, sune se ze svahu a zasypává starou silnici u řeky. Tak se sypat přestane a dolů se pošle dozer, nakladač a válec s úkolem silnici zase zprůjezdnit. Chvíli trvá, než přebytečný materiál shrnou do koryta řeky a tak je čas na povídání. Viktor rozmlouvá s řidiči náklaďáků: Kam jedete? Hasankeyf? Tam bydlím, kdy tam budete, stavte se! Urfa? Tam mám švagra! Každý má někde nějakého příbuzného nebo alespoň známého, Turecko je vlastně strašně malé.


řeka Çoruh	práce na zprůjezdnění silnice	vesnice v údolí řeky Çoruh

Yusufeli

Za půlhodinu je silnice zase průjezdná. Hory jsou skalnaté a pusté, trocha vegetace se drží v úžlabích a dole u vody. Tam, kde to terén dovoluje, krčí se v zeleni nad řekou chudé vesničky. Teď se tu ještě bydlí, za pár let se ale všechno ocitne pod hladinou nádrže. Pokračujeme zas jen chvíli, než dorazíme k další uzávěře. Tam kromě náklaďáků čeká ještě mikrobus s gruzínskou značkou. Učitelka veze skupinu středoškoláků na výlet. Proč sem? Víte, tady to bylo naše a zůstaly tu po nás památky, tak jim je musíme ukázat. Nezapomeňte se na ně taky podívat, jsou sice stranou, ale stojí za to.

Yusufeli

Do Yusufeli dorážíme za soumraku. Mezi bizarními skalnatými horami zaplňuje rovnější plochu u soutoku dvou řek shluk domů. Ty starší jsou dvoupodlažní, s obchody v přízemí, ty novější jsou i pětipatrové bytovky a nějak zvlášť se nehodí do zdejšího divoce romantického prostředí. Rychlá a vodnatá řeka Barhal, přítok Çoruhu, je ve městě sevřena mezi vysoké zdi, přes které vykukují svými terasami domy lemující břehy. Aby neztratily rovnováhu, jsou leckteré z domů nakročené betonovými chůdami do koryta řeky. Na terasách jsou rozestavěné stolky restaurací, čekající na hosty. Ve městě je živo: koná se tu festival a dorazili účastníci i ze zahraničí, pochodují s vlajkami a jsou mladí a plní optimismu.

Yusufeli a řeka Barhal

Spát budeme v Greenpiece (to není můj překlep) kempu. Je to kousek proti proudu Barhalu a není to ani tak moc kemp jako zahrada u domku, jediným hlasitým zvukem je tu hukot vody, deroucí se přes kameny v Barhalu. Jsme tu sami, dostali jsme k dispozici sprchu v nedostavěném domě hned vedle, záchody přes cestu v restauraci. Restaurace je podlouhlý dřevěný dům s jednou místností a kuchyní. Budete jíst? Co nám nabídnete? Ryby. Dobře. Za chvíli dostáváme každý jednoho neuvěřitelně chutně upraveného pstroužka v těstíčku s chlebem a salát a potom si s námi majitel povídá o tom, co je v okolí k vidění. Z hradů jsou už jen zříceniny, ale kostely, ty ještě některé stojí. Ukazuje na mapě a pokládá před nás barevné letáčky. Těch nejzachovalejších kostelů je osm: Tbeti, Dolishan, Barhal, Dört, Öşk Vank, Haho, Işhan, Bana. Některé jsou mimo náš dosah, jiné jsou si podobné, pokud tu nebudete déle, vyberte si z těchto čtyř. O programu na zítřek je rozhodnuto.

údolí řeky Çoruh nad Yusufeli

Tentokrát jsme se nenechali zmást červenou barvou silnice na mapě a počítali jsme s tím, že dál podél řeky Çoruh se budeme plazit po záplatované okresce. Nebyla to okreska, byla to silníčka, kde vyhnout se protijedoucímu autu znamenalo najít rozšířené místo a občas bylo třeba i couvat. Neměli jsme to ale daleko.

K odbočce ke kostelu Dört to bylo jen sedm kilometrů, přestože na mapě byl kostel umístěn o dobrých dvacet kilometrů dál. Údolí řeky je tady úzké, sevřené neutěšenými skalnatými srázy hor, jejichž vrcholky jsou o dobrých osm set metrů výš. Dno údolí je zelené, porostlé stromy a tam, kde je dost vody, najdete i malá rýžová políčka. Minuli jsme zříceninu strážního hrádku a v zápětí jsme vjeli do vesničky Tekkale, rozložené v ústí bočního údolí. Na domcích bylo vidět, že si místní se stylovostí hlavu nedělají a použijí materiál, který je právě po ruce – dřevo, beton, cihly, plech, tvárnice, kámen – a to vše na jednom stavení. V Tekkale také odbočovala prašná cesta, po které jsme stoupali vzhůru, napřed jsme míjeli domky vesnice, pak se rokle uzavřela, zeleně ubylo, kroutili jsme se mezi skalními ostrohy. Po šesti kilometrech a nějakých čtyřech stech metrů výškového rozdílu jsme vlevo ve svahu mezi stromy zahlédli zdi velké stavby.

kostel Dört

Kostely bez věže vždycky vypadají zvláštně. Kámen, ze kterého byl kostel postaven, měl barvu okolních skal, které si ho pomalu začaly brát zpátky. Sedlová střecha a stříšky bočních lodí byly tam, kde se ještě střecha nepropadla, porostlé travou. Tráva vyrážela i na zdech ze spár mezi kameny. Na stěnách byly naznačeny vysoké mělké niky zakončené čistou kruhovou klenbou. Okenní otvory byly jen v některých z výklenků, okna byla úzká a vysoká. Okraje nik v horní části bočních stěn byly zdobené jednoduchou spirálou. Okolo některých oken se zachovaly zbytky ornamentálních reliéfů. K západnímu portálu přiléhají zbytky galerie, která kostel spojovala s budovou kláštera.

kostel Dört

Vstoupili jsme dovnitř a ocitli jsme se v mnohem větším prostoru, než jsme čekali.

kostel Dört

Vysoko nad našimi hlavami uzavírala valená klenba hlavní loď, pod ní na zemi se povalovaly hromady kamenů. Na zdech ulpívaly zbytky omítky, počmárané vzkazy návštěvníků. Ve východní apsidě se zachovaly náznaky fresek, na druhém konci lodě nesly sloupy patro kůru. Bylo tu ticho. Svíčky hořící ve výklencích po stranách apsidy dodávaly chátrající stavbě důstojnost a nesly jasné poselství: Potomci těch, kdo odtud byli násilím vyhnáni, nezapomněli. Teď je tady Turecko a jeho vláda se, seč může, snaží vyvolat dojem, že tomu tak bylo vždycky. Ale v IX. století dostal od Byzance tohle území, provincii Tao, do správy princ Ašot I. z gruzínské dynastie Bargatovců a vedl odtud boj proti Arabům. Tao se stalo součástí gruzínské říše a centrem náboženského života. V druhé polovině X. století zde král David III. nechal vystavět řadu klášterů, jedním z nich je i Ochta eclesia, dnes nazývaný Dört kilise (Čtvrtý kostel?). Jako jeden z mála nebyl přeměněn na mešitu. Od roku 1923, kdy odtud mladá turecká republika odsunula křesťanské obyvatelstvo, je bez údržby a chátrá.

údolí řeky Tortum

Öşk Vank: jak dlouho vydrží?

Vrátili jsme se stejnou cestou k řece, minuli Yusufeli a podle řeky Tortum jsme zamířili k jihu za dalším kostelem. Minuli jsme jezero Tortum a kousek za ním jsme odbočili do hor ke kostelu Oški, nyní Öşk Vank. Vesnice Çamliyamaç leží sedm kilometrů od hlavní silnice a kostel se nachází přímo v ní. V jeho těsném sousedství stojí nezajímavá mešita, obchůdek a pár obytných domů. Silnice je sjízdná i pro větší vozy a tak je Öşk Vank navštěvován více než Dört.

Öşk Vank

Stav kostela však lepší není, spíše naopak. Strop hlavní lodě je v celé ploše zřícený. Jen v místě křížení s příčnou lodí zůstala jako zázrakem stát na čtyřech vysokých obloucích kruhová věž s kuželovou střechou, obdobná jako bývá u arménských kostelů. Uvnitř je možné najít na stěnách zbytky fresek, zvenčí pak se zachovala reliéfní výzdoba okolo oken a basreliéfy na jižní a západní fasádě. Zajímavé jsou slepé oblouky, zdobící vnější stěny kostela. Některá poškození kostela jsou těžko pochopitelná. Například mi není jasné, jak se v arkádách na jižní stěně mohl místo sloupu nesoucího klenbu ocitnout kmen stromu.

Öşk Vank

Stejně jako Dört, i klášterní kostel Öşk Vank byl postaven v X. století králem Davidem a jeho bratrem princem Bagratem, podle záznamů mezi lety 963-973, a byl zasvěcen sv. Janu Křtiteli. V XI. století zde sídlil biskup a klášter byl významným kulturním centrem. Po XV. století začal význam kláštera upadat a koncem XIX. století byl přeměněn na mešitu a sloužil až do roku 1980. V roce 1985 jej turecké Ministerstvo kultury zahrnulo do seznamu kulturního dědictví. Tohle všechno tedy tvrdí oficiální informační tabule umístěná u kostela. Neříká ale, jakým způsobem se dostal do současného stavu, ze kterého je vidět, že pouhé zahrnutí do seznamu není zárukou zachování.

obchůdek vedle kostela

Zatímco jsme si prohlíželi kostel, přijeli další turisté a také mikrobus se školním výletem, který jsme včera potkali při čekání na zprůjezdnění silnice. Začalo tu být moc lidí a tak jsme zamířili za dalším cílem. Vrátili jsme se k řece Tortum a podél ní dojeli k jezeru Tortum gölü, nádrži špinavé vody pod strmými svahy.

jezero Tortum

Čekal bych, že na konci takového jezera bude přehrada, v tomto případě tomu tak není. Osm kilometrů dlouhé jezero ve zadržováno závalem vzniklým sesuvem půdy. Kdy k sesuvu došlo, o tom se zatím odborníci nedohodli, prý to mohlo být před pár stoletími a nebo také před deseti tisíci let. Jisté však je, že řeka výšku závalu překonává skoro padesát metrů vysokým skokem, zvaným Tortumský vodopád. Přečetli jsme si, že pokud mu elektrárna nechá ještě nějakou vodu, je to nejhezčí vodopád v Turecku.

turistka s kamerou nad jezerem Tortum

Nahoře nad vodopádem je velké parkoviště. To je aut! Jak jsme zjistili, ne všichni sem však přijeli podívat se na vodopád. Suchá kamenitá planina byla porostlá stromy a pod nimi seděly turecké rodiny a obědvaly. Těm šťastnějším se podařilo utrhnout některé z mnoha sezení se stolem a lavicemi a teď na dřevěném uhlí grilovali maso. Přístup k vodopádu je po schodech. Krok za krokem klesáte dolů kolem bílé hřmící vody, jemná tříšť vám máčí košili, ale vám to nevadí, protože je vedro a už jste zapomněli na nelákavou barvu jezera. Dole překlenuje odtékající říčku kluzký dřevěný můstek a za ním se dá pokračovat vzhůru po schodech na druhou stranu vodopádu. Pak ale musíte jít až bůhvíkam k mostu nebo se vrátit toutéž cestou.


skalní útvary v jezeře Tortum	vodopád Tortum	vodopád Tortum

Işhan

Sledovali jsme řeku Tortum až k místu, kde do ní vtéká říčka Oltu. Zabočili jsme do jejího údolí. Jeho dno bylo zelené, rostly tu topoly, svahy zvedající se po obou stranách však byly suché a nehostinné. Záhy jsme odbočili doleva na prašnou cestu a pomalu jsme stoupali svahem. Tahle cesta nás měla dovést k dalšímu z kostelů, Işhan. Viděli jsme před sebou však jen suché svahy a nezdálo se, že by v dohledu měla být nějaká vesnice. Naše pochybnosti trochu rozptýlil stařík na oslíku, jedoucí naším směrem. Ten přece nemůže v téhle výhni, kde není kouska stínu, jet daleko. Nicméně jsme museli urazit ještě další čtyři kilometry, než se cesta přehoupla přes hranu na terasu s menším sklonem a před námi se objevila oáza. V zeleni se ukrývalo pár domků a nad koruny stromů vykukovala kuželová střecha kostelní věže.

Zastavili jsme až u kostela, zaplatili pár mincí muži, který se prohlašoval za správce památky a smutně jsme si prohlíželi další rozpadající se kostel. Stropy propadlé, zdi s reliéfy zle popraskané, leckde proražené otvory. Z fresek s biblickými výjevy toho také mnoho nezbylo. Že by bylo něco pravdy na tom, že po odchodu Gruzínců v roce 1923 se zde hledaly zakopané poklady krumpáčem a dynamitem? Napříč lodí postavená zeď – zřejmě se kostel zdál někomu být příliš velký a tak jej přepažil. Na plácku vedle kostela hráli kluci fotbal a nad hřištěm byla dokonce hospůdka. Dali jsme si čaj a chvíli poseděli a pak jsme se vydali dál. Stařík na oslu mezitím dojel až skoro do vesnice. Proti focení nic nenamítal, potom chtěl vidět fotky a nadiktoval nám adresu, ať prý mu je pošleme. Jeho přání jsme po návratu splnili, nejsem si však jistý, že těch pár fotek v obálce doputovalo až k němu.