Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Hattušaš a cesta domů

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 16.

Hattušaš a cesta domů

Po třech klidných nocích v kempu Panorama jsme složili stan, podrbali jsme přihlížejícího hafíka (toho menšího, kterého jsme včera obrátili na křesťanství pomocí kousku vepřové šunky z konzervy; na toho většího, co slouží u brány místo zvonku, bychom se neodvážili sáhnout), nacpali všechno do auta a zamířili jsme na sever. Ještě jednou jsme projeli Göreme, minuli jsme Çavuşin, trochu zatápali v Avanosu a pak už jsme spěchali mezi poli zvlněnou krajinou silnicemi na sever a trochu na východ do Yozgatu. U cesty jsme několikrát zahlédli tábory kočovníků – velké stany a auta. V říčkách se koupaly děti a ženy praly prádlo.

Hattušaš, obnovená část hradeb

Z Yozgatu jsme jeli příjemným údolím do Boğazköy, kde se nalézá starobylý Hattušaš. Z hlavního města chetitské říše toho mnoho nezbylo. Však také není divu, od pádu říše, který znamenal i konec města, uplynulo již přes 3000 let.

Hattušaš, svatební dar od faraona

V rozlehlém areálu, kterým je možné projíždět autem (pěšky bychom to brzy vzdali, pětatřicet ve stínu je příliš na to vláčet se po rozpálené cestě do kopce), je několik míst, kde je možné spatřit základy rozličných budov. Blízko vjezdu byl v rámci projektu experimentální archeologie v roce 2005 obnoven 65m dlouhý úsek městských hradeb (celková délka hradeb byla 6km). Osmimetrová zeď a dvě dvanáctimetrové obranné věže byly postaveny původní technologií z nepálených cihel. O kus výš na svahu jsou nejrozsáhlejší zbytky původních staveb, dolní město s pozůstatky Velkého chrámu. Tady jsou také umístěné obrovské hliněné nádoby a kostka ze zeleného kamene, kterou prý dostal místní vládce jako svatební dar od egyptského faraona.

Hattušaš, Lví brána

Hattušaš, chodba pod hradbami

Pokračovali jsme dál a výš prohlídkovou trasou, minuli zbytky pevnosti a zastavili jsme u hradeb. Na vršku kamenného valu tu byla slavná Lví brána, tedy průchod hradbou, který po stranách hlídaly kameny přitesané do tvaru připomínajícího lvy. Původní lvi jsou dávno v museu v Ankaře, repliky ale vypadaly dost věrohodně. Jakmile jsme vystoupili z auta, vrhli se k nám prodavači suvenýrů a nabízeli “vlastnoručně řezané chetitské památky” a na důkaz vlastnoručnosti byli ochotni vytáhnout z kapsy nožík a rýpat jím do vyleštěného kamene.

Hattušaš, obrázkové písmo

Scénka s prodavači se opakovala i u další brány. Tentokrát u ní byly zbytky sfingy a pod branou procházela celou tloušťkou valu primitivně klenutá chodba, která prý sloužila k rituálním účelům.

Yazilikaya, reléfy ve skále

Kamenné základy dalších staveb mne nijak neoslovily, zajímavá byla ale komora vytvořená z kamenných bloků, které byly pokryté hieroglyfy.

Tři kilometry od Hattušaše je Yazılıkaya, malé zajímavé místo, kde jsou ve dvou krátkých a malých soutěskách do skály vytesané reliéfy znázorňující chetitská božstva.

Yazilikaya

Viktor v menší rokli objevil zobrazení postavy o které prohlásil, že je bohem genetického inženýrství. Leč od jeho výroku o reliéfu Hérakla na svazích Nemrutu jeho archeologicko-historickým závěrům příliš nedůvěřuji.

U parkoviště v Yazılıkaye je samozřejmě řada stánků se suvenýry a prodavači toužícími udělat obchod. Inu, co mám povídat, nakonec jsem si jeden vlastnoručně řezaný orižinal Hittie šutr odnesl. Budiž mi útěchou, že za polovinu původní ceny.

fotografie: Hattušaš

Istanbul - starý most přes Bospor a Mehmedova pevnost Rumeli Hisari

Bylo ještě brzy na hledání noclehu a tak jsme pokračovali v cestě. Vzali jsme to na Ankaru, za kterou kopečky poryté spálenou travou a tečkované křovisky vystřídala přece jen trochu zelenější vegetace. Tunel pod horami byl branou do ještě zelenější krajiny a když jsme pak odbočili na sever a překonávali jsme hory táhnoucí se podél černomořského pobřeží, byli jsme už ve vyloženě šťavnaté krajině. Podél silnice se táhly nekonečné a husté porosty lískových keřů, ze kterých pochází i část oříšků, které si doma kupujeme na přípravu vánočního cukroví. Oříšky byly už dost velké, ale ještě nezačínaly hnědnout.

Istanbul, Rumeli Hisari

Černomořské pobřeží, tam přece musejí být kempy jeden vedle druhého. V městečku Akçakoca jsme se stočili na západ a začali jsme nějaký hledat. Ukazatele žádné, slibné odbočky, které jsme vyzkoušeli, také nepřinesly výsledek. Už se stmívalo, když se silnice přiblížila až k moři. Viktorovi se podařilo domluvit s náhodným kolemjdoucím. Ano, je tu kemp, jmenuje se Deniz, je to támhle. Sjeli jsme na kamenitou cestu vedoucí po pláži a přijeli jsme k potoku, který se o pár desítek metrů vléval do moře. Cesta vedla přes potok. Zvedl jsme podvozek a opatrně jsme přebrodili. Kemp byl v docela strmém svahu. Byla tu řada tureckých rodin, které se vesele bavily a grilovaly maso. S houstnoucím šerem jedna po druhé balily, až jsme zůstali jen my a jedna rodina se stanem. Noc pak už rušilo jen kvákání žab a bouřka, která se ale rychle přehnala.

Istanbul, Sultan Ahmet Camii

Ráno jsme se vykoupali v nepříliš čistém moři a osprchovali sladkou vodou na kamenité pláži. Turecká rodina stanující vedle nás nám nabídla k snídani čaj uvařený po turecku – hustá esence ředěná horkou vodou. A byl to nejlepší čaj, jaký jsme v Turecku pili. Chvíli jsme jeli na západ souběžně s pobřežím, ale tam, kde hlavní silnice uhýbala do vnitrozemí, jsme zase zamířili k jihu. Brzy jsme se připojili na dálnici a po ní svištěli až do Istanbulu. Těsně před ním jsme se dostali do dopravní zácpy. Sjeli jsme z dálnice a podařilo se nám trefit na starý most přes Bospor, který byl zdarma a navíc volný. Dovedl nás do blízkosti pevnosti sultána Mehmeda, kterou tady, v místě, kde je Bospor nejužší, nechal vystavět před obléháním Cařihradu. Pevnost je velmi zachovalá, přístupná návštěvníkům (3TL). Má tři bytelné věže a vysoké hradby, po kterých se dá chodit. Ani na hradbách, ani na schodech, které na ně vedou, není žádné zábradlí, takže nic pro ty, kdo trpí závratí.

na Muradiye Caddesi

Modrá mešita v Istanbulu jak ji vidí moje dírková komora

Zamířili jsme do hotelu Aquarium na Sultanahmedu, přískoky jsme se plížili dopravní zácpou, přecukali jsme přes Galatský most a pak už to byl jen kousek. V hotelu nás poznali, obličej recepčního se rozsvítil. Ano, váš pokoj je volný, můžete ho mít, 60Eur na noc. Ne že bychom toužili po pokoji, kde nejdou zavírat dveře od koupelny. Ale na jednu noc to bylo jedno. (Mimochodem, teď jsem se díval na internet a vypadá to, že hotel prošel od naší návštěvy rekonstrukcí a zvedli mu třídu.)

Zašel jsem se ještě jednou podívat do Modré mešity, abych zvěčnil její interier dírkovou komorou a pak jsme šli na večeři do Viktorovy oblíbené restaurace nad křižovatkou na Muradiye Caddesi. Iskender jsme zapíjeli ayranem a pozorovali provoz na ulici. Za ty necelé tři týdny výrazně přibylo turistů. Byl začátek července, chodníky brázdili batůžkáři a muslimskou střídmost vystřídala holá kolena a trička s úzkými ramínky.

Selimiye Camii v Edirne

Teď už bylo všechno naposled. Poslední snídaně na střeše s posledním pohledem na Aya Sophia a Galatskou věž a pak se naposledy proplést instanbulským provozem na výpadovku. Jak jsme se vzdalovali od Istanbulu, provoz řídnul a dálnici na Edirne jsme měli skoro sami pro sebe.

Čas byl dobrý a tak jsme u Edirne odbočili do města. Z dálky nás lákala mešita Selimiye a tak jsme ji chtěli vidět zblízka. Velká, světlá, na osmihranném základě, s velkou kupolí, zevnitř nasvícená stovkami žárovek. Kolonády na nádvoří mešity nás chránily před bouřkou, která se mezitím strhla. Zašli jsme také na přilehlý bazar, ale nic pozoruhodného jsme tam neobjevili. Sladkosti, hadříky, umělé ovoce a kýčovité hračky pro děti.

fotografie: Edirne

Selimiye Camii v Edirne

Na hranicích jsme se zdrželi půl hodiny a tureckou pohodu vystřídalo utrpení bulharských silnic. Omezené rychlosti, na každém rohu policajt, rozbité silnice. Alespoň jsme neopakovali chybu s obchvatem Sofie a vzali jsme to od jihu, kde je cesta o poznání lepší. Když jsme vjeli do soutěsky Nišavy, den již kočil. V protisměru byl velmi hustý provoz vozů s německými značkami a s ubývajícím světlem klesala inteligence řidičů. Předjížděli v těch nejnemožnějších místech a dodnes mi není jasné, jak jsem se vešel do zatáčky i s mercedesem táhnoucím přívěs s lodí, který právě na plné čáře předjížděl jiné auto a se kterým jsme se uviděli na poslední chvíli. Vlevo skalní stěna, vpravo sráz a pod ním řeka…

Hostel Sweet pro nás měl pokoj a my jsme si zašli na večeři na promenádu do centra. Viktor byl nadšený, bylo to tu prý daleko volnější a pohodovější než v Istanbulu, nikdo na něj nepokřikoval Žlutá hlavo… no, a ten gyros! Vepřové! No, to je něco…

A zbýval ještě jeden den na silnici. Srbsko ještě šlo, maďarské dálnice byly nekonečné a řítili se po nich bezhlaví řidiči. Tentokrát jeli v našem směru a měli rakouské značky. Pak jsme se ocitli na D1 a první úspěšný mladý muž v leasingové oktávce mě myškou poučil, že blikajícím vozům se uhýbá okamžitě, nejlíp pod předjížděný kamion. Měli jsme za sebou za ty tři týdny přes devět tisíc kilometrů cestami i necestami Orientu, bez škrábnutí jsme vyvázli z istanbulského provozu, tak se přece nenecháme zabít pár kiláků od domova. Ručička tachometru slezla ze stotřicítky a zbytek cesty jsme strávili většinou v pravém pruhu.