Cestopisy

> Cestopisy > Okolo východního Turecka > Pod Araratem

OKOLO VÝCHODNÍHO TURECKA 2009 - kapitola 7.

Pod Araratem

Doğubeyazit

Neúpravným městem tvořeným směsí různorodých domů lemujících dlážděné ulice jsme jen projeli, minuli jsme rozlehlá kasárna a pokračovali až k Işhak Paşa Saray, kde měl být u hotelu příjemný kemp v dochozí vzdálenosti od paláce – to nám alespoň říkal kamarád, který tu byl předloni. Hotel jsme našli, působil dojmem, že je v rekonstrukci. Kemp? Dívali se na nás nechápavě. Stan si můžete postavit, jistě. Ukázali na plácek vedle parkoviště. Záchody? Neurčité pokynutí kamsi k restauraci. S večerem se ochlazovalo (však jsme byli v nadmořské výšce 1900m), bylo pod mrakem… A… nemáte pokoj? Ano, ale má jen dvě postele. Odvedli nás na rovnou střechu hotelu s trčícími armovacími železy, kde byly v nové nástavbě dva prostorné pokoje. Postele, sprcha s teplou vodou, záchod, spousta místa. Neberte to za 30 lir. Tak jsme tedy nocovali v nejvýchodnějším bodě naší cesty, 4000km od domova.

Işhak Paşa Saray

Večerní mraky zmizely, vstávali jsme do slunce a rozhodovali jsme se, kam dřív: ranní prohlídka paláce nebo pohled na Ararat, než ho zahalí mraky? Kompromis.

Ararat

Dojeli jsme pár set metrů k paláci, pořídili několik fotek v nízkém světle a pak jsme spěchali do Doğubeyazitu, abychom se vydali po tranzitní silnici směrem k íránským hranicím, odkud měl být na horu nejlepší výhled. Hora se však rozhodla halit do oblaků už od rána, bílé mraky se plazily po svazích, splývaly se sněhovou pokrývkou a jen obtížně se dalo poznat, co je ještě vrcholek hory a co už mrak. Připomnělo mi to čekání na Matterhorn ve Valaiských Alpách před třiceti lety – čím blíž jsme k němu šli, tím méně z něj bylo vidět. Tanky rejdící po planině vedle silnice mi připomněly také dobu před třicet lety, tehdy byly běžně k vidění u nás za Vysokým Mýtem i leckde jinde. Otočili jsme auto a vrátili jsme se přes město nahoru k paláci.

stará pevnost

O Işhak Paşa Saray jsem věděl, že není nikterak starý, různé články se pohrdavě zmiňovaly o kýčovité slátanině všech možných stavebních stylů. Přesto je nejnavštěvovanější památkou ve východním Turecku. Částečně snad proto, že ho má po ruce každý, kdo se přijede podívat na Ararat.

starý Beyazit

A pak také proto, že má své kouzlo. Na úpatí hor, v neutěšené suché krajině bez stromů, shlíží ze skalního výběžku na uprášený Doğubeyazit a neutěšenou planinu za ním, jako by sem vůbec nepatřil, jako zašlá vzpomínka na pohádky Tisíce a jedné noci. Kopule mešity s nezbytným minaretem, zdi z růžového kamene poseté ornamenty, bohatě zdobené portály, řada komnat s krby a výhledem daleko do kraje, temná chodba knihovny, to vše jsou místa stojící za vidění a prozkoumání. Můžete tu procházet a představovat si, jak tu asi žili vládci beyazitské oblasti, když koncem XVII. a skoro celé XVIII. století palác stavěli a rozšiřovali. Pravda, představivost vám budou brzdit hromady válcovaného železa, kterým je celý komplex slátaný a podepřený, a nová konstrukce ze dřeva a železa, která by měla nést střechu.

Işhak Paşa Saray

Na svahu pod palácem jsou patrné zbytky domků starého Beyazitu, nad nimi malá mešita a ještě výše, přilepené ke skále, zbytky staré pevnosti.

jedna z komnat paláce

Tahle nehostinná krajina totiž byla osídlena už v dobách Urartské říše (700 př.n.l), po mnoho století tu byla arménská pevnost Daroynk, sváděly se tu urputné bitvy, dlouho oblast ovládala Osmanská říše. Arménské obyvatelstvo, které neodešlo koncem XIX. století s ustupující ruskou armádou po Rusko-turecké válce, bylo vyvražděno nebo donuceno k odchodu během Arménské genocidy. Starý Beyazit byl srovnán se zemí a v roce 1930 bylo založeno nové dolní město, Doğubeyazit.

Işhak Paşa Saray

Mešita pod troskami pevnosti byla pro návštěvníky uzavřena, minuli jsme tedy skalní žebro s pevností a vydali jsme se výš ke starému hřbitovu. Parkoviště se plnilo auty a stánkaři s cetkami se usmívali.

Doğubeyazit

Od parkoviště se dalo stezkou dojít ke skalnímu žebru a prolézt úzkou puklinou na druhou stranu, do pevnosti. Na velké zkoumání to ale nebylo, ocitli jsme se na skalní římse a ke zbytkům zdí nevedla žádná cesta.

Ve městě jsme doplnili zásoby vody, pečiva a zeleniny a dotankovali naftu. Ulice patrových domků byly velmi živé, v přízemích obchůdky se zbožím vytékajícím na chodníky, prodavači se čtyřkolovými kárkami.

horké prameny u Diyadinu

Z pamětihodností téhle oblasti jsme chtěli prozkoumat ještě horké prameny u vesnice Diyadin asi 50 kilometrů dál na západ. Po cestě fádní rovinou jsme projeli Diyadinem, pokračovali podle šipek, pak tu byl konec silnice, dál jsme šli asi 3/4 hodiny pěšky – a nic. Byli jsme uprostřed polí a luk ve zvlněné krajině, občas k nám zavanul sirný odér, ale kde nic, tu nic.

horké prameny u Diyadinu

Vrátili jsme se do poslední vesnice, šipky na lázně nás dovedly k domku bez oken. Aha. Ne přírodní úkaz, léčivé koupele. Vzpomněl jsem si na neutěšené místo na jedné odbočce, kterou jsme minuli dříve: vysoké olezlé zásobníky, pára, sirný smrad, přízemní domky bez oken a pár obytných domečků. Vrátili jsme se tam, zastavili na prašném parkovišti a hned tu byl Turek a zval nás ke koupeli do jednoho z domečků, prý ho budeme mít sami pro sebe. Nahlédli jsme dovnitř. Vnitřní prostor byl kryt jen částečně, nad bazénkem 3x4 metry plným kalné, sírou páchnoucí vody střecha chyběla. Poděkovali jsme za nabídku a šli jsme se podívat za osadu, kde ze země vyvěral silný horký pramen.

ještě jednou Ararat

Tůňku s pramenem i potůček, kterým odtékala voda nepobraná rourami, lemovaly bílé usazeniny. Malé Pamukkale se tomu ale ani při nejlepší vůli říkat nedalo. Asi jsme našli něco jiného, než jsme chtěli.

Vraceli jsme se stejnou cestou zpátky a 8km před Doğubeyazitem jsme odbočili k jihu. Provoz byl slabý, silnice široká, leč s častými výmoly a místy částečně uzavřená. Ani jsme se nenadáli a byli jsme v průsmyku Tendürek, který byl se svými 2644m nejvyšším bodem naší cesty. Stoupali jsme sem ale z vysoké náhorní roviny a převýšení nebylo nijak velké, úchvatné výhledy se také nekonaly. A pak jsme začali klouzat sopečnou krajinou dolů k jezeru Van. Krajina se začala zelenat, pak se vpravo objevila v nízkém slunci oslňující stříbrná hladina jezera a za ním se rýsovala čtyřtisícová sopka Süphan.