kapitola 1.

Džódhpur (Jodhpur)

hotel Raman

Kam se všichni ti lidé z našeho letadla poděli? Pár minut po přistání jsme zbyli v překvapivě čisté hale sami a i v prašné výhni před budovou panovalo ospalé ticho. U chlapíka v budce jsme předpatili taxi do guesthouse Raman, vybraného podle doporučení Lonely Planet. Jízda po široké asfaltce byla klidná a jen její závěr, kdy taxík zabočil do krátké nedlážděné uličky, ve které hořela hromada odpadků, byl lehkým náznakem věcí příštích. Pokoje jsme rezervované neměli, volno nebylo, to ale není problém, pokoje budou večer. A tak jsme uložili zavazadla v recepci a vystoupali na střechu hotelu, kde se podává občerstvení. Popíjeli jsme chladnou colu a rozhlíželi se po okolí. Hned v sousedství přistavoval zedník další místnost na střechu domu. Rozvážně bral do rukou přitesané kameny, obracel je, dlouze zkoušel, jak bude který sedět, až nakonec se pro jeden rozhodl, podmázl maltou, usadil, poklepal, ustoupil a dlouze pozoroval výsledek.

první dojmy - ulice Shir

Někdy kámen nespokojeně odstranil a pokračoval v hledání. Domy z našeho pohledu jakoby prorůstaly volně jeden v druhý, zdálo se, že přistavované místnosti jednoho zasahují nad sousední. Když jsme zvedli oči výš, byli jsme jako na prámu ve zčeřeném moři plochých střech, táhnoucím se na sever k načervenalému ledovci džódhpurské pevnosti Mehrangarh a na východ k méně výrazné dominantě, k úpravné siluetě paláce Umaid Bhawan. A z té tajemné plochy rozpraskané ulicemi k nám doléhala směs zvuků živého provozu a odér vzniklý směsí pachů pálených odpadků, ohnišť živených kravským trusem a odpadních produktů živých bytostí i vyběhaných spalovacích motorů. První dny si prý sebelépe připravený cestovatel zažije kulturní šok, tak ať to máme raději za sebou. Sestoupili jsme ze střechy a vydali jsme se do centra.

nedostatek dřeva vede k tomu, že i ploty se stavějí z kamenných desek	tržiště Sardar pod ochranou pevnosti	orientačním bodem v centru je věž s hodinami	žebračky na tržišti Sardar

Ulice Shir patří k těm klidnějším, jen ojediněle bylo třeba odpovídat na pozdravy a otázky "ver ár jů from", pak jsme ale dorazili na křižovatku. Napříč našemu směru se valila jednolitá masa rachotících a troubících motocyklů, motorových tříkolek "tuk-tuků", zvířecích potahů, jízních kol, aut, náklaďáků a autobusů, čím větší prostředek, tím silnější houkačka, nezbytný to nástroj pro postup vpřed. Bezradně jsme zastavili a zvažovali, jak se dostat na druhou stranu.

prodává se i v prachu ulice

V tu chvíli jsme byli obklopeni žebráky, kteří nám ukazovali své slepé oči, vylámané zuby ve shnilých dásních, zmrzačené děti. Rýpali do nás pahýly svých rukou a zdola nás tahali za oděv kluci se zmrzačenýma tenoučkýma nohama usazení na deskách s ložisky místo koleček. Vrhli jsme se do provozu a nějak jsme se dostali na druhou stranu. Tam začínala široká ulice vedoucí k věži s hodinami. Bláhově jsme si mysleli, že každé větší město tady bude mít nějaké centrum víceméně evropského střihu s úřady, hotely a obchody, přece jen tu přes sto let byli usazení Britové. Po ničem takovém tu nebylo ani památky. Hlavní třídu lemovaly domy s podloubím, ve kterém byly jeden vedle druhého obchody s oděvy a látkami, prodejna bot, holičství se dvěma křesly. Uvnitř seděli na kobercích obchodníci se zákazníky, v rukou šálky čaje a kolem rozložené zboží. Před podloubím parkovalo množství motorek a o kousek dál pak stály stánky chudších prodejců, jednoduché vozíky s obnošeným šatstvem, keramikou, zeleninou, sušeným ovocem, řemeslnickými výrobky. A ještě dál do ulice pokračovala nabídka na zemi, mezi odpadky a toulavými psy.

dílna ve dvoře: rovnání bambusu

Směrem k věži prodávajících i kupujících přibývalo, prostranství se rozšířilo a ocitli jsme se na místním tržišti Sardar. Ještě víc vozíků se zbožím, víc lidí i žebráků. Prokličkovali jsme davem a ponořili jsme se do úzkých uliček zadušených kouřem, výfukovými plyny a prachem. K tomu ještě vedro, tak 35 stupňů.

my se nefotíme!

Hustou směsí smradů občas probleskla vůně tyčinky santálového dřeva. Podél domů tekly v otevřených stružkách splašky, obchůdky zde byly menší a chudší, dva tuk-tuky se tu vyhnuly jen s obtížemi a krávy znesnadňovaly postup i chodcům. Domy byly různého stáří, některé z těch starších měly fasády bohatě zdobené řezbami v kameni - pamětníci lepších časů a chudá předzvěst toho, co jsme měli ještě uvidět v pevnosti a v Jaisalmeru. Jeden z četných průjezdů vedl do dvorka, kde muži i ženy přerovnávali bambusové tyče. Zvědavě jsme vešli dovnitř a hned se nás ujal majitel dílny a jal se nám vysvětlovat, že v jeho podniku se dovezené tyče rovnají, aby je bylo možné použít pro stavbu lešení.

svastika - jeden z nejšťastnějších symbolů. S ní je dobré začít každé dílo

Uličky stoupaly vzhůru k hradbám. Dotěrní žebráci zmizeli už dávno, tady už nebyly ani obchůdky. Domky tu byly menší a mezi odpadky se proháněly krysy. Děti nežebraly, jen křikly "helou" a smály se, když dostaly odpověď. Trochu živěji bylo u brány v hradbách. Městské hradby byly postavené v XVI. století, deset kilometrů kamene chránilo hlavní město království Márvár (Marwar) před útoky zvenčí. Dali jsme se doprava a doufali jsme, že najdeme místo, kde bude dobře vidět na pevnost. Slunce klesalo a dne už moc nezbývalo. Hradby však byly vysoké, vzorně opravené a domy zvenčí přiléhaly až k nim. Marně jsme vyhlíželi branku či okno. Dál už domy ustoupily od hradeb a zůstala jen holá skála. Silnice nás dovedla k další bráně. Prošli jsme do města a spatřili jsme před sebou monumentální pevnost osvětlenou posledními paprsky zapadajícího slunce. Narůžovělý pískovec se barvil do ruda, dole, skryto stínem a kouřovým oparem, leželo město Džódhpur. Sedm set tisíc obyvatel, univerzita, druhé největší město Rádžasthánu. Zdálo se mi na ten počet obyvatel malé, u nás by město s tolika obyvateli zabralo desetkrát větší plochu. Došli jsme před pevnost a tam jsme najali tuk-tuk, který nás dovezl zpátky do hotelu. Pokoje už byly připravené, tak 3x3m, ale každý s vlastní sprchou a záchodem. Vystoupili jsme opět na střechu a obezřetně povečeřeli dušenou zeleninu s bramborem.

	staré a nové	veřejné záchodky	haveli - městský palác

Usínáme unavení asi v 9 hodin. O hodinu později mě budí detonace jako od nadzvukového letadla. Chvíli po ní další. Někde houká vlak, dlouze a nepřetržitě. Z dálky stále doléhá troubení a hluk dopravy. Ventilátor na stropě se pomalu otáčí a víří pach spáleniny, pronikající dovnitř spolu s chladnoucím vzduchem přes síť v okně. Další detonace otřásá budovou. Co tady vlastně dělám?

Umaid Bhawan

Vzbudil jsem se v šest ráno. Někde zase houkal vlak a brzy mi bylo jasné, že už neusnu. Venku svítalo. Před sedmou jsem vystoupil na střechu. Vzduch byl chladný a svěží, spáleniny jen málo. Kousek od paláce Umaid Bhawan vycházelo slunce. Na podlaze spal pod dekami personál hotelu. Rozhlížel jsem se, zda spatřím následky nočních detonací, ale všechno se zdálo být v pořádku. Tak to asi přece jen byla letadla.

Umaid Bhawan

U snídaně se nám nabídl anglicky mluvící řidič tuk-tuku, že nás proveze po městě a bude nám celý den k dispozici. Kolik, ptáme se. Prý že když my budeme spokojení, bude on také spokojený. Podivná dohoda, leč nakonec jsme na ni přistoupili. A tak jsme se už za chvíli proplétali ulicemi k maharádžovu paláci Umaid Bhawan, známému též jako palác Čittar (Chittar Palace) podle pahorku, na kterém stojí.

Umaid Bhawan

Mohutné sídlo na kopci na kraji města není nijak staré, jeho stavbu zahájil v roce 1929 Umaid Sinh, šestatřicátý maharádža z rodu Ráthór, jako projekt na zmírnění chudoby, tedy jako jakousi hladovou zeď. Plány paláce vypracoval renomovaný britský architekt Henry Vaughan Lanchester a stavba dala třem tisícovkám dělníků práci na 15 let. Komplex má přes 300 místností. Většinu dnes zabírá luxusní hotel, část užívá vnuk stavitele, maharádža Gadž Sinh II, a ve zbytku je muzeum. A to je také jediná část, kterou je možné navštívit. Do muzea se vchází boční branou, do hlavní brány vás stráže nenechají ani vstoupit abyste si palác vyfotili. V několika sálech muzea jsou k vidění zbraně, sbírka hodin, sklo a vybavení domácnosti a řada fotografií a předmětů na téma „Umaid Sinh a jeho doba“.

Džódhpur byl od roku 1818 pod britským vlivem, vládli však stále rádžpúti. Maharádža Pratap Sinh, který vládl Márváru od roku 1870, měl velmi dobré vztahy s Brity a přetvořil království Márvár v moderní stát. Syn Umaid Sinh v jeho díle pokračoval a díky němu měl například Džódhpur vlastní aeroklub a první mezinárodní letiště v Indii. Mezipřistání tu měly tři pravidelné transkontinentální linky. Zajistil městu dostatek vody výstavbou přehrady, zakládal školy. Ale neodbýval ani sám sebe: byl vášnivým a dobrým hráčem pola a se svým týmem jezdil do Anglie, rybařil ve Skotsku, lovil v Africe a na vlastních pozemcích v jižní Indii pořádal hony na lišku. Vláda maharádžů oficiálně skončila sjednocením Indie v roce 1947, stále však požívají vážnosti a zůstala jim ekonomická moc.

Mehrangarh

Odpoledne jsme věnovali tomu hlavnímu, Sluneční citadele Mehrangarh. Když v polovině XV. století přestalo tehdejší hlavní město Márváru Mandore vyhovovat požadavkům na bezpečnost, rozhodl se Rao Džódha z vládnoucího rodu Ráthór založit nové město a v roce 1459 začal na 125m vyskokém pahorku 9km jižně od Mandore budovat pevnost, kterou pojmenoval po sobě: Džódhgarh. Výhodná poloha na hlavní karavanní cestě z Dillí na západ byla zdrojem bohatství - obchodovalo se tu se stříbrem, hedvábím, opiem, kávou. Džódhpur hrál jednu z hlavních rolí v dějinách celé oblasti, ať již ve spojení s Čitaurem bojoval proti nadvládě Mughalů nebo naopak byl ve spojení s Mughaly pilířem jejich vlády, a nakonec se na sklonku jejich slávy opět spojil s rádžpúty v Udajpúru a Džajpúru a obnovil nezávislost. Dnes je ekonomika postavena na řemeslné výrobě a turistice. V okolí města se těží sádrovec a sůl, zde pěstované pálivé papričky se vyvážejí do celé Indie.

paláce pevnosti Mehrangarh

Prošli jsme první branou, ke vstupence obdrželi každý elektronického průvodce (v devíti jazycích) a pomalu jsme stoupali poledním vedrem k další bráně. Jednolitá zeď se nad námi zvedala do impozantní výšky a když jsme hodně zaklonili hlavy, mohli jsme nahoře rozeznat okna paláců. Třetí brána byla bezprostředně za pravoúhlou zatáčkou - to aby váleční sloni neměli prostor rozběhnout se proti ní - a ve výši sloních boků byla okovaná dlouhými železnými trny. Kousek za ní je do zdi vsazena deska s otisky jedenatřiceti rukou.

památka na poslední královské sátí

Připomíná poslední královské sátí v Márváru, které se odehrálo v roce 1843. Manželky maharádži Man Sinha II. se tehdy obětovaly na manželově pohřební hranici. Tento nám nepochopitelný zvyk má dávné kořeny, možná přišel do Indie s národy, které pohřbívaly své panovníky spolu s milenkami a otroky a zde přijaly místní způsob pohřbu žehem. Další teorie říkají, že sátí byla ochrana bohatých manželů před tím, aby je manželky nechaly zabít a užívaly si jmění s mladými milenci. Nebo naopak že žárlivé manželky odcházely na onen svět se svými manželi, aby jim zabránily v zábavě se stovkami krásných žen, které tam na ně čekaly.

nosítka - páv je v Rádžasthánu symbolem bohatství

Každopádně příklady sátí lze nalézt ve starých hinduistických legendách a ženy, které zemřely touto smrtí, jsou předkládány jako hodné obdivu. Tento zvyk však nebyl běžný všeobecně a ve všech vrstvách po celé Indii. V některých kastách se sátí neprovádělo téměř nikdy, jinde bylo povoleno vystoupit na hranici jen hlavní manželce nebožtíka. Rádžasthán však byl místem, kde bylo sátí hojně praktikováno zejména v kastě válečníků. Na počátku XIX. století se objevily mezi reformními hinduisty první snahy sátí zakázat a v roce 1829 bylo prohlášeno za nezákonné. Přesto se ojedinělé případy, kdy žena dobrovolně ukončí svůj život na manželově pohřební hranici za souhlasu a podpory rodiny či celé vesnice, vyskytují i v současnosti. Život vdov totiž není nijak snadný - žena se nesmí v tradiční společnosti znova vdát, majetek je držen muži a tak je vdova závislá na dobrodiní svých synů.

Došli jsme na nádvoří s bílým trůnem, na kterém bývali korunováni vládcové Márváru. Tady začala dlouhá prohlídka několika paláců pevnosti - Moti Mahal, Phool Mahal, Sheesh Mahal, Sileh Khana, Daulat Khana... Brzy jsem ztratil přehled, kde vlastně jsem. Přecházeli jsme ze sálu do sálu, stoupali po úzkých schodech do dalších pater, přecházeli přes nádvoří. Část prostor je přeměněna v muzeum, část místností je vybavena nábytkem. Co zdejší sbírky obsahují? Samozřejmě zbraně a předměty denní potřeby, oděvy a umělecká díla, královská nosítka (otevřená pro muže, krytá pro ženy) a sedla na slony. Slavnostní místnosti jsou bohatě zdobené, spousta barev a zlata, sklo a závěsy... co mě však uchvátilo nejvíc bylo neuvěřitelné množství kamenické práce. Mříže v oknech, balkony, portály a římsy pokrývaly desítky čtverečních metrů jemných řezeb. Žádné dřevo. Kámen, kámen a zase kámen, opracovaný s nekonečnou trpělivostí za tisíce hodin práce. Jak chudá by byla ve srovnání s tím výzdoba našich katedrál.

bílá hrobka Džaswanth Thada shlíží na město

Dosáhli jsme nejvyšší terasy a hluboko pod námi se rozkládalo město, kterému turistické průvodce s oblibou říkají "modré".

za peníze pro turisty

Část domů měla zdi natřené namodro - prý je to barva brahmánů a také odpuzuje hmyz - ale nemohu říct, že by modrá převládala. Kousek od pevnosti se u hradeb bělala Džaswanth Thada, mramorová hrobka Džaswanth Sinha II z roku 1899. Tam už se dnes nedostaneme. Prohlídka pevnosti zabrala víc, než jsme čekali a den už pokročil. Vrátili jsme se před pevnost, kde na nás čekal náš řidič. Objeli jsme ještě pár míst v marné snaze pořídit slušnou fotku pevnosti a když se setmělo, vrátili jsme se do hotelu pro zavazadla. Se službami řidiče jsme byli spokojení. On byl spokojený ještě víc. Časem mi došlo, že náklady na benzín jsou podstatně vyšší než to, co si řidiči účtují za svůj čas, správný poměr mi však zůstal záhadou.

Seděl jsem na nějaké plechové bedně na nástupišti a čekal, až nás pustí do vlaku. V kolejišti se povalovaly odpadky a misky z pálené hlíny, do jakých muž s velkou konví naléval čaj žíznivým cestujícím posedávajícím a polehávajícím na zemi ve všech prostorách nádraží. Smrad pálených odpadků a trusu mi obracel žaludek, střeva se kroutila vzteky v boji s místní specialitou, kterou jsem si neprozřetelně dal v poledne v restauraci v pevnosti. Do ostatních vagonů se zamřížovanými okny se už hrnuli cestující, náš klimatizovaný lůžkový byl stále zamčený. Na výpisu z počítače přilepeném na vagónu jsme našli svoje jména - rezervace tedy funguje. Lístky z Džódhpuru do Džajsalméru třídou II AC Sleeper jsme si koupili včera ráno na letišti v Dillí. Konečně se ve vagóně rozsvítilo. Našli jsme svoje místa, zřízenec roznesl balíky s čistými lůžkovinami a noční přesun mohl začít. Tři a tři lůžka v kupé nad sebou, ulička a za ní ještě dvě lůžka nad sebou podél. Žádné dveře, jen závěsy. Na stropě větrák, který ale dělal takový rachot, že jej brzy někdo vypnul. Vlak se dal do pohybu, prohoukal se městem a v poušti se vzduch ochladil a pach kouře zmizel.

kapitola 2: Džajsalmér

---

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí