kapitola 15.
Dillí - Kutub minár
Přišel náš poslední den v Indii. Pavel s Helenou vyrazili zpět do Fatéhpur Síkrí prohlédnout si mešitu a hrob světce Salíma Číštího. Já jsem byl ze včerejška davy zcela vyčerpán a zatoužil jsem po klidu. Druhá návštěva parku Keoladeo mne nezklamala a žádaný klid mi poskytla.
.
 |
 |
Odpoledne jsme se vydali zaplnit finanční díru vznikou díky nečekaně vysokému vstupnému do památek v Ágře. Po zkušenostech z Udajpuru, kde se z návštěvy banky stal program na půl dne, jsme zvolili soukromou směnárnu. Byla to malá kancelář kousek od návštěvního střediska, pár (stovek) kroků od našeho penzionu. Kromě výměny peněz tu měli i internet. Jaký je kurs? Moment, zavolám na centrálu. Po opakovaném telefonování, snaze získat informaci z internetu a zase telefonování se na papíře objevila cifra. Pronásobil jsem v duchu touhle cifrou dolary, které jsem třímal v ruce, a došel jsme k uspokojivému výsledku. Vyplacená částka však byla samozřejmě nižší, kurs patřičně zaokrouhlený. Chtěl jsem vidět výpočet a dostalo se mi několika řádků čísel na okraji novin. Tady píšete No comission, povídám. Jistě, přikývl Ind a následoval výčet přirážek a obskurních poplatků. Výsledná částka se nezměnila. Podle jeho očekávání jsem nad několika rupiemi rezignovaně mávl rukou a ptal jsem se po internetu. Ano, 40??? rupií za hodinu. Potřebuji půl hodiny, povídám. Samozřejmě, jak je libo. Jsem nepoučitelný, protože jsem se měl automaticky zeptat Kolik to bude stát? Takhle jsem po 25 minutách přišel o 40 rupií. Počítá se započatá hodina, přece.
 |
| Kutub mínár, 72.5m vysoká věž ze XIII. století |
Po večeři, ke které nám dcera majitele penzionu připravila neobyčejně chutné vegetariánské kuličky s omáčkou, jsme seděli na terase, rozprávěli a Helena si zkoušela různá sárí z domácích zásob i z nabídky obchodnice, která za tímto účelem dorazila. Došlo i na barvení vlasů henou. Pak už byl čas zabalit a připravit se ke zítřejšímu odjezdu.
 |
| Alai mínár měl být ještě vyšší |
Ráno přišly na řadu obvyklé zmatky. Okolo sedmé nešla tradičně elektřina, když ji pustili, sprcha probíjela a potom nám domácí oznámil, že nás nemůže odvézt na nádraží, ale že nám objedná rikšu. Cenu jsme si nedomluvili předem (to už hraničí s ignorancí, že) a tak následovalo při vystupování zase nějaké to handrkování. Na nádraží nám dalo dost práce zjistit, odkud nám vlak pojede. Opět jsme byli analfabeti, kteří kromě času odjezdu nedokázali z tabulí pokrytých kroutícími se žížalami nic vyčíst.
 |
pozůstatky mešity Moc islámu
komplex Kutub mínár, Dillí |
Nezbylo, než se doptat. No přece ze čtvrtého, jako všechny dálkové. Nádraží v Bharatpuru patřilo k těm špinavějším. Čurbes v kolejišti, všude papíry, slupky, hovna, rozbité keramické pohárky, do kterých pochůzní prodavači nalévají z obrovských stříbřitých konví čáái čáái čááááái! Seděli jsme na peróně a před námi defilovali žebráci, pohlední osmnáctiletí kluci s úsměvem na tváři, posouvající rukama svá těla po zaplivané zemi. Jejich křížem složené nohy byly jen slaboučké nefunkční tyčky - kolikrát už jsme tohle viděli. Dostali po rupii a hnali se s radostným pokřikem dál, aby udělali místo sehnuté stařeně s prázdným plecháčkem v ruce: čapátí, čapátí, ukazovala zkroucenou rukou na bezzubá ústa. Dívala se divně na několik plátků toastového chleba, který se objevil v jejím hrnku. Něco zabručela a pokračovala dál po peróně.
Nakonec jsme se dočkali kýženého poněkud zpožděného vlaku. Vagón druhé třídy byl čistý, sedadla polstrovaná, okna se dala otevírat a byly přes ně mříže.
 |
| slavný čandraguptův nerezavějící sloup z V. století |
Po celou dobu jízdy procházeli uličkami prodavači s brambůrky a čajem a překřikovali hlučící cestující a znuděné děti. Zpočátku jsme projížděli zelenou, přibylo eukalyptů, orná půda byla rozdělena na maličká obdělaná políčka. Asi za dvě hodiny jsme dorazili na předměstí Dillí a jeli jsme přes ně skoro další hodinu. Kolem trati se střídaly skládky obklíčené přístřešky sloužícími za obydlí chudiny, slumy plné stanů a domků 2x3 metry, od kterých se valily hory odpadků, líně tekoucí říčky páchnoucí jako žumpa lemované chatrčemi, omšelé továry a dílny, zdi s korunami posetými střepy z rozbitých lahví, moderní několikapatrová výstavba a zase pás chatrčí podél trati, za kterým bylo vidět typickou indickou zástavbu - dole dílna či obchod, nahoře bydlení.
 |
| nádvoří mešity Moc islámu |
Na nádraží se nám podařilo získat taxi a nechali jsme se odvézt do komplexu Kutub mínár v jižním Dillí. Na území dnešního velkoměsta v průběhu staletí vznikala různá sídla moci, která až později byla spojena rozrůstající se výstavbou v jeden celek.
Kutub mínár je vzpomínkou na vítězství islámu v Indii. Stavbu minaretu zahájil v roce 1199 Kutbuddín Ajbak a dokončil jeho nástupce Iltutmiš, přičemž úpravy se prováděly ještě v XIV. století. Věž je vysoká 72,5m. Ve stínu minaretu odpočívají ještě dva velcí muslimští vladaři: kromě Iltutmiše si tu hrobku nechal vystavět i Alláuddín Chaldží, dobyvatel Čitauru. Opodál se pomalu rozpadají základy další podobné stavby, která měla být ještě vyšší, nikdy však nebyla dokončena.
 |
| Iltutmišova hrobka |
U paty minaretu najdeme rozvaliny jedné z prvních indických mešit, zvané Moc islámu, Kuvvatul islám, která byla vybudována z materiálu získaného zbořením hinduistických a džinistických chrámů. Ještě dnes je možné rozpoznat, kde byla z kamene odstraněna původní figurální výzdoba. Rozlehlé nádvoří je lemováno bohatě zdobenými sloupy a arkádami a je na něm vztyčen slavný nerezavějící železný sloup. Je to opět jeden z předmětů, které se nacházejí v prostoře s kontextem nepříslušným jak časově tak místně.
 |
| |
Sanskrtský nápis na něm hovoří o vítězství, kterého dosáhl jeden guptovský panovník někdy na přelomu IV. a V. století někde úplně jinde. Socha Garudy z jeho vrcholku byla dávno odstraněna, přesto však prý má dodnes moc splnit přání. Ovšem jen tomu, kdo jej obejme rukama spojenýma za zády - což je s ohledem na ohrádku, ve které sloup stojí, obtížné. Haliburton uvádí ještě jednu pověst vážící se k sloupu: kdo se potře svatým olejem a podaří se mu vyšplhat na vrcholek, dokáže tak svůj legitimní původ. Možná že ve šplhání namaštěných levobočků po železném sloupu je skryto kouzlo jeho odolnosti korozi, dohaduje se autor. Já jsem však měl dojem, že s tou odolností to zas tak slavné není.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
| |
Kutub mínár a Aláí darváza |
vstup do Aláí darvázy |
|
Měli jsme do odletu letadla ještě čas, ale ne tolik, aby stálo za to ještě někam jezdit.
 |
| typická konstrukce stropu indických kamenných staveb |
A tak jsme polehávali pod bedlivým dozorem strážců (dávali podle všeho pozor, aby někdo z ležících neusnul) po trávníku v klidu parku pod minaretem a čekali na večer.
 |
| (autor) |
Body našeho indického programu už se daly spočítat na prstech. Za soumraku jsme vyšli na ulici a začali se shánět po taxíku. Kupodivu nikde nic. Nakonec jsme umluvili dva řidiče motorikš, aby nás odvezli do některého z hotelů u letiště. Naposledy jsme prožívali adrenalinový zážitek zběsilé jízdy řekou všemožných dopravních prostředků. Pak následovala večeře v hotelu, po dlouhé době jídlo příznivě nakloněné mému zažívání. A doprava na letiště, odbavení, nekonečné čekání zpestřené utracením posledních rupií, let Iljušinem do Moskvy, stísněné Šeremetěvo s povinným zouváním bot při vstupu na gate, krátký skok do Prahy - a studené a neuvěřitelně liduprázdné ulice hlavního města v odpolední dopravní špičce. A nikde žádný velbloud.
-
(konec)
cestopisy
travels in pictures
