kapitola 14.

Ágra: pevnost a Sikandra. Fatéhpur Síkrí

Amar Sinhova brána, pevnost v Ágře

Hlavními předměty zájmu návštěvníků Ágry jsou památky na vládu Mughalů, což by mohlo vyvolat dojem, že město bylo založeno někdy v XVI. století. Indičtí historici by vás však vyvedli z omylu. Někteří by vám dokázali, že jméno města je odvozeno od zakladete, který byl dědečkem samotného Krišny (z matčiny strany ovšem), jiní by vám předložili důkazy o výskytu místních názvů už v Mahabharátě, ukázali by vám mince vykopané ze starých nánosů, zbytky starodávných zdí a kdo ví co všechno ještě. Uznávaným záchytným bodem v dějinách města je však až záznam kronikáře z doby dobyvatele Mahmúda z Ghazny, který v roce 1022 popsal porážku místního panovníka, po které byla Ágra pobořena tak důkladně, že se z ní rázem stala ta "nejméně důležitá vesnice v kraji". Při tom zůstalo až do roku 1499, kdy Sikandar Lódí zvolil strategicky výhodně umístěnou Ágru za tábor své vojenské posádky a později ji zvolil za své sídelní město. Ágra pak rychle rostla a nabývala na významu. V roce 1526 pak vtrhl do země Bábur, nájezdník původem odněkud ze středoasijské Ferghány, vzdálený potomek Timura a (ještě vzdálenější) Čingischána. Podařilo se mu porazit silnější armádu lódíovského panovníka a obsadit Dillí i Ágru. O rok později porazil rádžpútská vojska mévárského Rány Sangy, čímž se zbavil nejvážnějšího protivníka a otevřel si dveře k vybudování své říše. Původně bylo Báburovým úmyslem nejspíše jen vyloupit lódíovské poklady, nakonec však v Indii zůstal a v Ágře i zemřel. Zlí jazykové tvrdí, že to bylo na následky pití a hašiše. Jeho syn Hamájún nebyl tak zkušený, schopný ani oblíbený (zdědil však otcovu příchylnost k pití a drogám), Ágru díky prohraným bitvám ztratil a musel utéci ze země. Při útěku se mu podařilo i ztratit svého syna Akbara. Nakonec dorazil až do Persie, kde získal podporu šáha k tažení na Kábul, podařilo se mu osvobodit syna a roku 1555 dobyl zpátky Dillí i Ágru, aby rok nato spadl ze schodů knihovny a zemřel.

zdobené krakorce Džahangírova paláce, pevnost v Ágře

Ve třinácti letech tak nastoupil na mughalský trůn Akbar a za vydatné pomoci poručníka Bajram Chána se mu jako zázrakem podařilo na něm udržet a vybudovat za padesát let vlády říši, která patřila v té době k nejmocnějším na světě.

Džahangírův palác, pevnost v Ágře

Podařilo se mu zavést efektivní systém správy, ve kterém našli místo i bývalí vládcové porobených území. Tam, kde nedosáhl dohody, vynutil si poslušnost hrubou silou. Jak dokládá vyvraždění civilních obyvatel Čitauru, dokázal být i krutý. U významnějších a mocnějších vazalů posiloval svou pozici i obratnou sňatkovou politikou. Například i matka Džahángíra, Akbarova nástupce, byla ámbérská princezna. Významnou roli při budování říše hrála také náboženská tolerance. Přestože Akbarův otec byl šíitský muslim (přestoupení na toto vyznání bylo podmínkou perské pomoci při znovudobývání indického území), Akbar sám nebyl v tomto ohledu nijak vyhraněný, snažil se poznávat i ostatní náboženství, zrušil zvláštní daň pro nemuslimy a založil vlastní kult hlásající náboženskou snášenlivost.

Džahangírův palác

Dva ze svých tří synů Akbar přežil, třetí z nich, Salím, zřejmě nepropadl alkoholu tak osudově jako jeho bratři a tak se mu po otcově smrti v roce 1605 poštěstilo nastoupil na trůn. Při té příležitosti přijal jméno Džahángír. Jeho ženou se stala o šest let později Peršanka Mihrunnisa. K folklóru patří vyprávění, podle kterého se do sebe zamilovali již v dětství, Otec Akbar však jejich lásce nepřál, nechal provdat Mihrunnisu za jakéhosi Šér Afghána, kterého v zápětí poslal jako správce do Biháru. Džahángír pak prý dal Šér Afghána zabít a s vdovou se roku 1611 oženil a poctil svou dávnou lásku titulem Núr Džahán, Svělo světa.

bambusové lešní

Tolik příběh. Pravdou je, že Núr Džahán byla žena šaramantní, velmi inteligentní a energická a svého manžela (nemírně holdujícího trojkombinaci alkohol-drogy-sex) si omotala kolem prstu. Její příbuzní a přátelé zaujali vysoké posty a Džahángír se stal jen figurkou. Když panovník v roce 1627 zemřel, členové kliky Núr Džahán intrikovali proti sobě navzájem. Skončilo to tím, že Džahángírův syn Churram nechal popravit svých pět bratrů, odsunul Núr Džahán do ústraní, usedl na trůn a přijal jméno Šáhdžahán. Ano, takto se dostal k moci onen cituplný muž, který poctil svou milovanou ženu onou slavnou mramorovou hrobkou. Jeden z jejich synů, Aurangzéb, již za vlády Šáhdžahána velel úspěšně vojskům, potlačujícím rostoucí nepokoje v různých částech říše. Při tom se již projevila jeho náboženská nesnášenlivost - byl fanatickým sunnitským muslimem, poražené jinověrce ponižoval a popravoval.

nebezpečná práce

V roce 1658 oblehl Aurangzéb pevnost v Ágře, uzavřel přívody vody z Jamuny a donutil svého otce Šáhdžahána kapitulovat. Aurangzéb pak otce uvěznil, nechal povraždit své bratry i jejich mužské potomky a později věznil a pronásledoval i své syny, zejména za projevy náboženské tolerance. Zatímco jeho předci budovali v Ágře bohatě zdobené paláce a podporovali umění, on nechával systematicky ničit veškerou výzdobu odporující duchu ortodoxního islámu, postupně zrušil veškeré neislámské svátky a slavnosti, zavedl islámský kalendář a uvalil na nemuslimské obyvatelstvo daň z hlavy, bořil hinduistické svatyně. Předchůdci dlouho budovaná spolupráce s rádžpúty vzala zasvé, mocná mughalská říše se začala rozpadat. Po Aurangzébově smrti říše definitvně upadla, v Ágře se střídali dobyvatelé drancující její bohatství. Tak to by byla zhruba historie Ágry.

Musamman Burdž

Řidič nás vysadil před Červenou pevností. Odtud vládli Mughalové své říši. Akbar nařídil strhnout starou a zvetšelou cihlovou pevnost Badalgarh a na jejím místě vybudovat novou z červeného pískovce. Jeho nástupci přidávali další a další budovy, každý podle svého vkusu. Takže pojďme blíž. Hluboký vodní příkop, mohutné strmé hradby táhnoucí se daleko na obě strany. V bráně nás zastavili kontroloři. Podal jsem jim lístky koupené v Tádž Mahalu; byl jsem přesvědčen, že máme zaplaceno i sem, alespoň na tom největším to bylo napsáno. Omyl. Ten největší lístek byl turistická daň, musíme vypláznout dalších 250 rupií na osobu za vstup. A to nás ještě čeká Sikandar a Fatehpur Síkrí. Dnešek nás přijde na víc, než týden v Džajsalméru i s výletem na velbloudech. Značně natlakován jsem se postavil do fronty před pokladnou. Když jsem konečně přišel na řadu, odkudsi zpoza mne se vysunula hnědá ruka se zmuchlanou bankovkou a hbitě se vsunula do okénka. Tak to ne. Chytl jsem ruku v zápěstí, vytáhl ji zpět na světlo a rozlil jsem se před okénkem, jak jen to šlo. Nikdo neprotestoval, dostal jsem své lístky a tlak trochu polevil. Potom nás Amar Sinhova brána propustila dovnitř. Proč Amar Sinhova? Ágra má totiž svého Horymíra.

Musamman Burdž

Kdysi se rádža Amar Sinh dostavil pozdě na zasedání rady a jeden z hodnostářů jej káral a požadoval po něm zaplacení pokuty. "Tady je všechen můj majetek, pojď si pokutu vybrat," vyzval jej rádža a ukázal na svůj meč. Hodnostář trval na svém a tak mu rádža zaplatil - ostřím meče. Hned se na něj vrhly stráže a začaly jej pronásledovat, on však jim na svém koni unikl až k hradbám, kde pobídl koně ke skoku. Kůň se přenesl přes vrcholek hradby, překonal vodní příkop a dopadl na hranu protějšího břehu. Byl na místě mrtvý, jeho pán však přežil a podařilo se mu ještě utéci pronásledovatelům. V Akbarově říši se však dlouho unikat nedalo...

práce s kamenem mě nepřestávala fascinovat

průsvitné mrmorové desky s květinovými motivy

Uvnitř se před námi otevřelo úpravné prostranství s udržovanými trávníky. Po pravé ruce pak jsme měli řadu paláců a dalších stavení, postavených postupně mughalskými panovníky. Nejblíže k bráně, v samém jihovýchodním cípu pevnosti, stojí červený Bengálí Mahal. Pravou polovinu, z níž se zachovala jen jedna síň a terasa, vystavěl Akbar, další část je připisována jeho synu Džahangírovi. Ráz stavby nezapře vlivy místní hinduistické architektury, stěny, sloupy a konzole jsou zdobené jemnými ornamenty vyřezanými do povrchu kamene. Dále k severu pak se za další branou rozkládá spletitý komplex zahrad a královských pavilonů. Rozlehlou Síň veřejného slyšení, Divání Ám, postavil již Akbar a později ji přestavěl Šáhdžahán. Omítka sloupů a oblouků je omšelá, lodžie, ve které na svém Pavím trůnu sedával panovník, si však díky bohatě vykládanému mramoru uchovala svůj půvab.

	Chás mahal	síň veřejných audiencí

takhle se opravuje plastická omítka

Veřejnosti je přístupná jen malá část pevnosti a v době naší návštěvy byly některé budovy (např. Šáhdžahánova mešita Moti Masdžíd) zavřené kvůli opravám. Přesto je tu toho hodně k vidění a obdivování. Procházeli jsme mramorovými pavilony s dnes již vyschlými fontánkami, obdivovali mramorové mříže a vykládané stěny. Zpočátku jsem se snažil se orientovat a pamatovat si, kde to právě jsem, kdo nechal daný objekt postavit a k čemu původně sloužil, a pak jsem rezignoval. Představivost mi dnes nefungovala ani v opuštěných prázdných sálech, které prý sloužily vladařovým ženám. Nikde nebyl žádný nábytek, jen prázdné místnosti z chladného mramoru opracovávaného a zdobeného bez ohledu na čas a náklady.

Džahangírův trůn		Džahangírův palác

Při toulkách pavilony jsme se zastavili v osmihranné věži Musamman Burdž vysunuté za linii hradeb. Balustrády, stěny poseté ozdobnými nikami, další mramorové mříže. Pod námi, za další hradbou a vodním příkopem ležel břeh Jamuny a v oparu na jihovýchodě bylo možné spíše tušit než vidět vzdálený Tádž Mahal. Odtud ho prý naposledy viděl také uvězněný Šáhdžahán.

síň veřejných audiencí

Amar Sinhova brána

Stavby na sever od nás se opravovaly. Po hradbě se z hloubky plazilo složité a vysoké lešení, postavené celé ze svázaných bambusových tyčí. Na samém jeho vršku pak na podlážce z tenkých tyčí dělníci usazovali kamenné desky stříšek paláce. Práce probíhaly i jinde. Omítka ochozu lemujícího jednu z vnitřních zahrad byla otlučená v délce mnoha desítek metrů až na cihly a dva zedníci pečlivě nanášeli na zeď vrstvičky materiálu, ze kterých posléze vznikaly plastické kazety zdobené ornamenty. Byla to dobrá práce. Při jejich pečlivě pomalém tempu jim vydží léta. Člověk západní se však od Inda liší především nutkavým pocitem nedostatku času a tak jsme zamířili k východu z pevnosti, kde na nás čekal náš mikrobusek. Musíme přece dál.

pevnost v Ágře	sochařství	kamenictví
obchod s potravinami	náklaďák	...a nejlíp se maj vopice

Akbarova hrobka v Sikandře

Proplétali jsme se hustým provozem napříč celou Ágrou, míjeli dílny, před kterými řemeslníci vyráběli na zemi své zboží, mihli jsme se kolem příbytků chudiny. Ágra mimo turisty navštěvovaná místa je běžné špinavé indické město, kde se v těsném sousedství prvních vetřelců ze západního světa, mnohapatrových paneláků, krčí stany a domky splácané z hlíny a povrchová kanalizace se rozlévá do smrdutých louží.

Akbarova hrobka

vstupní brána do areálu

A už jsme byli na další zastávce dnešního maratonu. Sikandra je předměstím Ágry, kdysi to bývala samostatná vesnice. Na konci XV. století ji pozvedl Sikandar Lódí na své hlavní město, o století později si ji Akbar vybral za místo svého posledního odpočinku. Mauzoleum si prý sám navrhl a nechal vystavět z pískovce a mramoru. Budova stojí na vyvýšené plošině z červeného pískovce uprostřed upraveného parku obydleného antilopami a opicemi. Ke každému průčelí vede přímá cesta k jedné ze čtyř bran. Vešli jsme tou hlavní, největší, zdobenou vykládáním barevnými kameny a korunovanou čtyřmi štíhlými minarety. Brána je dobře udržovaná, na rozdíl od zbývajících tří, které jsou v různém stupni rozkladu. V parku bylo jen velmi málo návštěvníků, širokou promenádu dlážděnou deskami jsme měli jen pro sebe. I v hrobce jsme byli sami. Hlídač nám předvedl skvělou akustiku pohřební komory, uprostřed které leží na vyvýšeném podstavci prostý Akbarův sarkofág. Kdysi jej prý zdobil slavný diamant Kúhi Núr, získaný Babúrem spolu s lódíovským pokladem při dobytí Ágry. Vyšli jsme chodbou na denní světlo a obešli jsme celou stavbu. Ve vysokých portálech si místní žluté vosy vystavěly obrovská hnízda, omítka byla opršelá. Tři z pater nesených sloupy na vršku stavby jsou z červeného pískovce, nejvyšší, čtvrté, je z mramoru, a proto se usuzuje, že bylo dostavěno až po Akbarově smrti Džahángírem.

hlavní portál hrobky	hlavní portál hrobky	výzdoba vstupní brány

Dostat se ze Sikandry do Bharatpuru znamenalo propracovat se opět Ágrou, proplést se mezi jejími rikšami a povozy od severu na západ a pokračovat ven z města v hustém odpoledním provozu. Při cestě, asi 35km od Ágry, leží další pamětihodné místo mughalské říše, Fatéhpur Síkrí.

Ágra: špatná adresa	dobrá adresa	normální adresa

cestou do Fatéhpur Síkrí

Akbar už vládl nějaký čas, stále však neměl mužského potomka, který by mohl být jeho následníkem. Proto se při návratu z jednoho ze svých vítězných válečných tažení stavil ve vsi Síkrí, kde pobýval svatý muž Salím Číští. Ten požehnal jeho rádžpútské ženě a ta pak skutečně porodila chlapce, který se později stal císařem Džahángírem. Jedna z verzí pověsti dokonce říká, že svatý muž obětoval svého šestiměsíčního syna, jehož duše se pak přenesla do lůna Akbarovy manželky. Po narození chlapce byl Akbar natolik rozradostněný, že se rozhodl na šťastné místo, kde byl jeho syn předpovězen, přenést hlavní město své říše. Možná to bylo také tím, že jej rušný život v Ágře již unavoval a on zatoužil po klidu.

Fatéhpur Síkrí

Jisté však je, že v roce 1569 začalo na skalnatém hřebenu vyrůstat nové město, Fatéhpur Síkrí. Jeho budovy jsou postavené z červeného pískovce ve slohu spojujícím prvky muslimské s hinduistickými, oplývají ornamentální výzdobou a k mé radosti byly i zde použity umně řezané kamenné mříže. Brzy se však ukázalo, že výběr místa pro hlavní město zase tak šťastný nebyl: chyběl tu dostatek vody a tak Akbar město musel opustit.

Do Fatéhpur Síkrí jsme přijeli pozdě odpoledne. U paty kopce nás zastavil jakýsi Ind a nutil nám průvodcovské služby. Když náš řidič pochopil, že nemáme zájem, opět se rozjel a dalším podobným mávajícím náhončím už nezastavil. Budiž mu to ke cti. Nahoře na parkovišti nastalo dilema: Mešita nebo paláce? Na obojí už čas nebyl. Zvolili jsme dražší variantu, paláce. K dani, kterou jsme už měli, jsme opět dokoupili vstupenku a s ní pak vešli mezi stavby, jejichž červenou barvu ještě zdůrazňovalo teplé světlo nízko stojícího slunce. Staletí opuštěné stavby působily přívětivým dojmem a bylo příjemné se mezi nimi potulovat. Opět, stejně jako v pevnosti v Ágře, jsem brzy rezignoval na snahu zjistit, k čemu která stavba sloužila. Na nádvořích byly sice rozmístěné pískovcové desky s anglickými popisy, často však nebylo jasné, ke které stavbě která deska vlastně patří. Průvodce Rough Guide pak byl - jako už často předtím - jen chabou pomocí, a to díky zmatenému obsahu podpořenému ne příliš šťastným překladem.

Jednu budovu jsme však našli a rozpoznali spolehlivě: Divání Chás, síň soukromých audiencí. Uvnitř, prostřed této nevelké stavby, ční zdobený sloup spojený čtyřmi můstky s ochozem táhnoucím se po vnitřním obvodu stěn. Na něm sedával Akbar a vedl debaty s učenými muži. Rád se seznamoval s myšlenkami různých náboženství, dokonce si pozval i první křesťanské misionáře. Možná ale rozpravy měly i jiný účel: Při nich se často zúčastnění duchovní dostávali do prudkých sporů, což jim bránilo sjednotit se a kout pikle proti panovníkovi.

Akbarův sloup v Síni soukromých audiencí		a zase ty kamenné mříže

Prošli jsme areál dvakrát, pokochali se plošinkou uprostřed čtvercového jezírka na jednom z nádvoří a nevyřešili jsme spor,

Divání Chás

zda rozlehlá podkovovitá stavba po obvodu uzavřená zdí a do nádvoří otevřená sloupořadím byla stájí pro velbloudy, jak tvrdí jedni, či příbytkem služebných, jak říkají druzí. Potom jsme vyšli ven a za doprovodu místních kluků jsme se vydali na západní okraj kopce, abychom se podívali na západ slunce. Jeden z kluků, asi dvanáctiletý, se s vážnou tváří prohlásil za oficielního průvodce a nabídl nám své služby. Nečekaně srozumitelnou angličtinou nám vyprávěl historii místa a když se před námi otevřel výhled do kraje, ukázal na zbytky opevnění a věž pod kopcem: to je Sloní věž. Dostal naši poslední propisovačku a žvýkačky a přál si ještě naše, české peníze, že prý je sbírá. Byl překvapený, že žádné nemáme. Ostatně, v Indii je každý numismatikem, zvláště pokud jde o dolary či eura.

Panč mahal		Haramsara

Vrátili jsme se na parkoviště před mešitou a zjistili jsme, že jsme tu poslední turisté. Mělo to ten nemilý dopad, že jsme se pro všechny obchodníky stali jedinou možností výdělku. Ceny padaly prudce dolů a tak jsme jim udělali radost a koupili pár nekvalitních pohlednic a zoufalou angličtinou psanou brožurku o Ágře. Kde překladateli chyběla anglická slova, použil přepis místních výrazů.

stáje, nebo ubytovna pro služebné?

Na poslední chvíli se ke mně protlačil chlapec nabízející cestovní šachy: kulatou dřevěnou krabičku s šachovnicí na víčku a miniaturními figurkami uvnitř. Dej tisíc rupií.

karavanseráj a Sloní věž

Mávl jsem rukou a otočil jsem se k autu. Jsem student a potřebuji peníze na studia, dnes jsem nic neprodal, kup za osm set, dorážel chlapec. Ostatní obchodníci nás s napětím pozorovali a při chlapcových slovech přikyvovali: ano, ano, student. Nechci to, povídám. Pět set, on na to. Nasadil jsem ostřejší tón: Nechci! Nepotřebuji! Nelíbí se mi to! On na to: Tři sta! A vtom jsem se dopustil chyby: Kamarádovi jsi to před chvílí nabízel za stovku. Ojoj, to nejde, to je málo! Dej dvě stě! Ne! ucedil jsem přes rameno a nastoupil jsem do auta. Řidič nastartoval. Ruka s krabičkou se vsunula do auta: Sto! Sto rupií! Nechci, povídám. A tu začali všichni přihlížející pokřikovat: Musíš, musíš to koupit, řekl jsi cenu a on na ni přistoupil, musíš to vzít, je to student! Inu, uznal jsem porážku a vytáhl stovku.

Do Bharatpuru jsme dorazili za tmy. Povečeřeli jsme v našem penzionu a unaveni jsme padli do postelí.

kapitola 15: Dillí - Kutub minár

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí