kapitola 4.

Zpátky v Džajsalméru

večer v uličkách pevnosti

k svátku díválí patří ohňostroje

Večer se přehoupl v noc, bylo dojedeno a dopito, svíčky na střechách pod námi pomalu dohořívaly a rachejtle vylétaly k nebi řídčeji. Povídali jsme si s německými turisty. Doporučovali Udajpúr a zrazovali před setrváním v Puškáru - pokud tedy nejedeme za hašišem. V Dillí prý se odehrály nějaké teroristické útoky, místní o tom ale nic nevěděli, Dillí je daleko a tady je klid. Padla na nás únava. Sestoupili jsme ze střechy do uliček starého města. V nich bylo stále živo, dospělí i děti zapalovali prskavky a petardy, mezi tím rozvážně přežvykovaly krávy. Vrata džinistických chrámů byla otevřená, ale stále ještě jen pro věřící. Čas návštěvníků nastane až zítra. A tak jsme mohli jen ukrást pár pohledů dovnitř na slavnostně osvětlenou kamennou krásu. Loudali jsme se k Chandra Niwas - už jsem se zmínil, že to ¨znamená Měsíční dům? - kde nás před prahem vítal nový nápis WELCOME, pečlivě vytvarovaný - no, to snad ne! Ale ano, to nic jiného být nemůže. Z kravského trusu. Opatrně jsem uvítání překročil a ještě jednou jsem se nevěřícně ohlédl, takže se mi podařilo šlápnout do mandaly nasypané z barevných prášků na podlaze chodby. Další překvapení čekalo v pokoji: dostali jsme čisté povlečení, poprvé a naposledy při naší cestě po Indii (pokud tedy nepočítám první vlak). Majitel hotelu neopomněl na výměnu prostěradel upozornit, aby nám dal najevo, jak si nás jako hostů váží.

minulost a současnost: jezero Gadisar a vodovod z vrtů v poušti

Ráno byly uličky v pevnosti uklizené, páchla tu dezinfekce a lidé myli schody svých domů. Voda stékala do stružek a podél domů někam k hradbám. Neštěstí staré pevnosti je právě ve zvýšené spotřebě vody. Po sedm století bylo jediným zdrojem vody umělé jezero Gadisar zřízené roku 1367 na jih od pevnosti, které jímalo monzunové deště. Každý kbelík vody bylo třeba přinést odtamtud a vodou se šetřilo: jednou vodou jste umyli sebe, vyprali, umyli podlahu a pak spláchli záchod. Já bych do koloběhu zařadil ještě krávy, hasící žízeň u stružek na ulici.

před džinistickými lázněmi

Poté, co hedvábná stezka ztratila svůj význam, do města skoro nikdo nejezdil - proč také. Jediné spojení s 300km vzdáleným Džajpúrem byla namáhavá a zdlouhavá jízda na hřbetě velblouda. To se ale změnilo v polovině XX. století.

v džinistickém chrámu: vpravo hlavní svatyně, vlevo krytá sloupová chodba

Odtržení Pakistánu sice už definitivně zpřetrhalo dávné a zřídka užívané karavanní stezky, na druhou stranu se ale Džajsalmér jako poslední město u hranic stal strategickým bodem. Byla postavena silnice, do města dorazily železniční koleje. V 60. letech byl postaven vodovod přivádějící vodu z vrtů v poušti, spotřeba vody postupně rostla až na desetinásobek, odpadní voda začala narušovat měkkou horninu kopce Trikuta, povolovaly základy hradeb. Ke zvýšení spotřeby vody přispěl i rozvíjející se turistický ruch. Zatímco v roce 1974 zaznamenaly státní orgány necelou stovku indických návštěvníků, o dvacet let později už jich bylo téměř 200 000, z toho čtvrtina ze zahraničí. Turistický ruch přinesl pracovní příležitosti mnoha z 80 000 místních obyvatel, zvyšuje však dále spotřebu vody a urychluje chátrání památek. Když pak jednou přišel silnější monzun a následně zemětřesení, část hradeb i paláců se zřítila. Prostředků na obnovu je málo a tak vznikají nadace zaměřené na pomoc městu, jako například Jaisalmer in jeopardy. Díky nim se daří alespoň částečně havarijní stav druhé nejstarší rádžasthánské pevnosti napravovat.

výzdoba džajsalmérských džinistických svatyní

kamenné girlandy zdobí průchody uvnitř svatyní

rozvodná deska osvětlení svatyně

Statické problémy se zatím vyhnuly džinistickým chrámům. Ty leží dále od hrany srázu, uprostřed starého města, a byly vesměs postavené v poslední čtvrtině XV. století . Zvenčí nijak nebudí pozornost: strohé zdi bez oken a jen minimum ozdob. Homole střech už jsou zajímavější, jak jsme se přesvědčili už první den v Džajsalméru. To nejzajímavější ale je ukryto uvnitř. Bohužel ne všechny džinistické svatyně jsou přístupné pro návštěvníky. Džajsalmérští džinisté, otevírající návštěvníkům brány svých sedmi svatyní alespoň na hodinu před polednem, jsou v tomto ohledu spíše vyjímkou. Vchod do areálu je na náměstíčku proti lázni, ve které věřící provádějí před obřadem tělesnou očistu.

soška tírthankara - v džajsalmérských svatyních jich prý je 6666

strop mandapy

Před bránou pak sedí na zemi hlídač obklopený mnoha páry bot a dbá na to, aby se všichni návštěvnící zuli, odložili všechny předměty z kůže a nevnášeli do chrámu potraviny ani nápoje. Bosky pak můžete překročit práh a po vyhlazených pískovcových deskách vstoupit na půdu svatyní. Kam se podíváte, všude je neuvěřitelné množství drobné kamenické a sochařské práce. Na sloupech se objímají bozi a bohyně, tančí tanečnice, schodiště hlídají kamenní sloni a nad hlavou se vám pnou vzdušné portály zdobené jemnou řezbou. Centrem svatyně je socha některého ze čtyřiadvaceti tírthankarů, věrozvěstů džinismu, v charakteristické pozici lotosového květu. Socha je umístěna na vyvýšeném podstavci ve vnitřní svatyni, jejíž stěny jsou zevnitř zdobeny zlatem a barevnou malbou, zvenčí pak kamennými reliéfy, ornamenty a kamennými soškami Šivy a Parvátí. Okolo vnitřní svatyně je ze tří stran úzký nekrytý chodník, o několik schodů snížený oproti okolí a po obvodu lemovaný ambitem s bohatě zdobenými sloupy. U vnější strany ambitu pak na římse sedí další sošky tírthankarů, všechny až na velikost stejné. O kterého se jedná se pozná podle znamení na podstavci, které je však po staletích dotyků věřících vyhlazeno k nerozpoznání. Takových sošek je prý v džajsalmérských svatyních 6666. Před dveřmi do vnitřní svatyně pak je větší prostora krytá klenbou, jak jinak než zdobenou plastickými tanečnicemi a ornamenty. Tato prostora, zvaná mandapa, slouží k rituálním tancům. Zvenčí pak se nad mandapou zvedá šikhar, homolovitá zdobená věž. Svatí muži odění do červených a oranžových rouch, někteří s rouškou přes ústa, vás zvou k nahlédnutí na oltář, upozorní na misku určenou pro peněžité dary a vtisknou vám na čelo tilak, tečku žlutou hlinkou. To však není vše, co můžete u džinistů vidět. Když se zařadíte do fronty, můžete pomalu sestoupit do dusného horka uměle osvětlené místnůstky, kde spatříte několik svazků z místní knihovny. Některé rukopisy pocházejí až z XI. století a jsou psané na palmových listech. Místní chrámy také ukrývají roucho, které přežilo žár pohřební hranice, na které byl spalován jeden ze svatých mužů. Každé náboženství má své zázraky.

V poledne se za námi zavřely dveře kamenné pohádky. Obuli jsme boty a vydali jsme se vyřídit poštu. Řada stánků v Džajsalméru nabízí internet a vypalování dat na CD. Zvolil jsem jeden z nich a požádal o přístup k e-mailu a vypálení dat ze svých karet. Během prvních pár minut, kdy jsem musel překonfigurovat počítač, aby se Windows 98 vůbec rozběhly a obsluhující mladík bojoval s daty na mých kartách, jsem se rozhodl nadále spoléhat jen na Pavlovu databanku a za CD už neutrácet (rozumné rozhodnutí: část dat byla na CD dvakrát a část nebyla čitelná, přičemž obě části byly v souladu s pozorováními pana Murphyho disjunktní).

Salam Sinh Ki Haveli

Odpoledne jsme sestoupili do dolního města s úmyslem prohlédnout si zdejší vyhlášené paláce, havéli. Prošli jsme čtyřmi branami a vnořili se do spleti uliček.

Salam Sinh Ki Haveli

Bylo tu víc kouře a špíny než v pevnosti a obchůdky - na rozdíl od těch v pevnosti - byly zaměřené spíše na potřeby obyvatel než turistů. Ale i tady nám každou chvíli někdo nabízel něco, bez čeho jsme podle jeho mínění nemohli žít, a naše odmítání bral jen jako součást obchodní taktiky. Snižoval cenu, často až na zlomek původní částky a když pochopil, že skutečně nekoupíme, okamžitě oslovoval další zákazníky. Zde jsme pochopili dva principy: jakmile vyslovíte nějakou částku a obchodník na ni přistoupí, musíte koupit, a najmout si rikšu je levnější než chodit pěšky, protože se tím vyhnete obchodníkům, od kterých stejně nějakou maličkost koupíte.

havéli jako stavebnice

Jako první se nám podařilo najít Salam Sinh Ki Haveli, palác rodu Mohta, ze kterého pocházeli dědiční divánové - tedy ministři - zdejšího vládce. Hledal jsem informace o této stavbě v různých pramenech, nepodařilo se mi ale zjistit, jak je vlastně stará.

ozdoby mají závit

Brožurka koupená ve městě tvrdí, že 150let, jinde je psáno že 300. Budu se tedy držet toho, co nám řekl průvodce, který se nás ujal, jakmile jsme vstoupili do budovy. Představil se jako potomek původního majitele, vedl nás patro za patrem výš až do posledního, šestého, a celou cestu vyprávěl o zvláštnostech stavby a její historii. Vyžadoval plnou pozornost a vždy, když někdo z nás zvedl fotoaparát, přerušil výklad a upozornil nás, že na to budeme mít čas potom. Některá z jeho tvrzení nám připadala být úsměvná.

Džajsalmérská pevnost chránila obyvatele a jejich jmění před útoky zvenčí, jen kupci vpouštění do města za účelem obchodu byli bezpečnostním rizikem, a tak jim jeden z vládců vstup zakázal. Kupci tedy tábořili a obchodovali pod ním, u paty kopce. Vládce a jeho diván neměli kontrolu nad obchody, které se dole uzavíraly, a tak se na konci XVI. století jeden z divánů rozhodl postavit si dům mimo pevnost. Dům odpovídal jeho postavení, byl velký a bohatě zdobený, navíc skutečné havéli. Havéli totiž neznamená jen velký dům nebo palác, je to dům s promyšleným systémem osvětlení a větrání. Proudění vzduchu je navrženo tak, aby chránilo před přílišným vedrem i chladem pouštní noci. Pohodlí však není všechno - dům musel být také bezpečný. Diván měl řadu nepřátel, dům stál mimo ochranu hradeb a tak musel umožňovat účinnou obranu. Průvodce nám zamlčel, že jeho předci drasticky zvyšovali daně, chovali se krutě k obyvatelstvu a mezi jejich způsoby prosazování zájmů patřily i vraždy a tak byly obavy o život na místě. Dům má proto nestejně vysoké schody, aby člověk, který se za tmy vloudí do domu, nadělal při chůzi co nejvíce hluku, stropy jsou dvojité se vzduchovou mezerou, aby se zvuk kroků náležitě rozléhal. Pískovcové kvádry jsou na sebe pokládány nasucho, bez pojiva, kde je třeba jsou spojovány železnými kramlemi. Voda do malty byla přepych. Zábradlí okolo střechy je spojováno pomocí čepů a zádlabů, je snadné jej rozebrat a kusy pak házet dolů na hlavy útočníků. A protože dole byl písek, díly se nerozbily a když nebezpečí pominulo, bylo možné dům rychle opravit. A támhle, to je ženská část paláce. Diván měl sedm manželek. Ty žily ve vyhrazených místnostech a přes den s nimi diván nemohl mluvit - kvůli zachování soukromí a bezpečnosti. Proto jsou tady proti sobě ta dvě okénka. Manželé se domlouvali posunky a nikdo na ně nemohl vidět.

zašlá sláva tanečního sálu

Během vyprávění jsme vystoupili na střechu, byla nám poskytnuta chvilka na fotografování posledního patra, které odlišuje toto havéli od ostatních. Je to vlastně jediná místnost lemovaná ochozem s vyřezávanými mřížemi v zábradlí a množstvím ozdob. Výklad pokračoval. Postupu, kdy při dlabání pískovce dlátem vzn?ká mříž s otvory skrz, se říká džali. A víte, co představují tyto ozdoby? Chvíle ticha a pak, se zadostiučiněním, vysvětlení. To jsou květy. Majitel měl rád květiny, ale žil v poušti a tam jich není mnoho. Proto vyzdobil své sídlo kamennými. Ale protože ani skutečné květiny nekvetou stále, jsou i ty kamenné vybavené kamennými závity či bajonety a sloužící je připevňovali jen při slavnostních příležitostech. A ti ptáci jsou tančící pávi. Páv je symbol Rádžasthánu a tančí jen v období dešťů. Když přijdou deště, znamená to, že bude dobře, bude co jíst. Proto má páv v zobáku náhrdelník, symbol dostatku.

balkón tanečního sálu	tvůrci byli zručnější než opraváři

Zbývalo nejvyšší patro, slavnostní sál. Zde sedával diván, nechával se bavit bardy, hudebníky a tanečnicemi. A zdalipak víte, proč jsou tady všude ta zrcadla? upozornil nás průvodce na oprýskaná slepá skla na zdech i na stropě, mnohá z nich zcela chyběla.

pohled z havéli na pevnost: most by musel být pořádně dlouhý

Tentokrát němá pauza nepomohla, museli jsme předložit nějaké návrhy, při kterých průvodce vítězně vrtěl hlavou. Potom nás rozestavil po místnosti i po ochozu a vítězně předváděl, jak měl diván ze svého místa i při zábavě přehled o všem, co se dělo kolem domu a viděl i kdo se pohybuje či poslouchá na ochozu.

nabídka předmětů ke koupi

Původně měl být palác ještě vyšší a s pevností ho měl spojovat most, to ale už došla maharávalovi trpělivost a rozlet svého rozpínavého divána zbrzdil. To přece nejde, aby měl úředník vyšší palác než vládce.(V titulech vládců jsme měli trochu zmatek: zatímco v Džódhpuru vládl rádža, v Džajsalméru to byl rával a v Udajpúru zase rána. A každý z nich mohl být navíc i maha- , tedy "velký".)

Prohlídka končila v místnosti, kde byla vystavena řada kovových předmětů, litých i vyrobených ze svinutého drátu. Průvodce bral jeden po druhém, vysvětloval jejich účel a nezapomněl upozornit, že jsou to kopie původního vybavení domu a že jsou na prodej. A tak pokud chcete nějakou drobnou domácí potřebu, třeba schránku na opium či na vonný olej, máte příležitost. Náplň nám byla nabídnuta pouze do druhého typu schránky, zato v moha různých variantách.

Když jsme se ocitli zase na ulici, bylo na prohlídku dalších havéli pozdě. Vzali jsme si proto motorikšu a zadali jako cíl "sunset point". Řidič zamířil ven z města, vyjel na nízký pahorek a vysadil nás. Na jedné straně silnice luxusní hotel, na druhé oplocené pohřebiště. Koupili jsme si vstupenky a spěchali jsme za ostatními turisty k vyhlídkové terase na kraji pohřebiště. Přišli jsme pozdě, nejlepší světlo bylo pryč a na zdech pevnosti už jen dohasínaly poslední paprsky slunce. Zamířil jsem ke skupině kenotafů a posadil se na kraj jednoho z nich. Před ním na zemi seděl muž v turbanu s ravanhattou a zpíval. Často přestával drnkat, aby mohl rukou udělat rozmáchlé pompézní gesto a zdůraznit tak obsah písně. Zřejmě šlo o nějaký hrdinský epos. Brzy nás zřízenci vyhnali z pohřebiště a tak jsme poodešli kousek podél plotu a vyčkali, až se úplně setmělo. Nad osvětlenými hradbami čas od času vylétla světlice jako dozvuk včerejšího svátku díválí.

kenotafy na pohřebišti na kraji města	v noci je pevnost osvětlená (pokud jde proud)	ráno u jezera Gadisar

brána paní Teelon

na břehu jezera Gadisar

Nemohl jsem dospat. Začínal poslední den v Džajsalméru a ještě jsme toho tolik neviděli! Za úsvitu jsme se s Pavlem vypravili k jezeru Gadisar. Bylo tu liduprázdno, za jezerem vycházelo slunce a altánky obklopené vodní hladinou, ve které se odrážela zbarvená obloha, vytvářely romantickou scenérii. Hradby pevnosti se obarvily dozlatova, ale marně jsem se pokoušel najít vhodný pohled pro snímek. Obrátil jsem se zpátky k jezeru. Břeh bližší městu byl souvisle zastavěn, břeh tu byl zpevněný a hlavní přístup k vodě tvořila výstavná pískovcová brána (pol) Teelon Ki . Říká se, že ji městu darovala zbožná rodačka, která našla štěstí v Haidarábádu jako profesionální společnice. Tehdy se však našli našeptávači, kteří nabádali maharávla ke zbourání brány. Přece je to pro vládce potupa procházet branou, kterou postavila prostitutka! Leč i Teelon měla své rádce a tak na jejich popud umístila na bránu sochu boha pravdy Satnarajana. Zbourat boha pak zřejmě již nebylo možné.

u jezera Gadisar
Teelon Ki Pol od vody	kenotafy u jezera	pevnost v ranním slunci

Vzdálený břeh jezera končil plochým břehem, tu a tam z hladiny vystupovaly stromy. Slunce stoupalo výš a břehy začínaly ožívat. Objevili se první prodavači, pastevec hnal po cestě několik koz a starý muž vezl na jednoduché kárce svou chromou ženu. Vydali jsme se přes město k pevnosti. Ulice byly mokré a částečně uklizené, tedy alespoň byly smetené odpadky a zbytky petard, kravská lejna byla na svém místě, zřejmě aby před sebráním uschla.

náměstí před palácem v pevnosti

Obyvatelé domů umývali vstupní schody a voda ve stružkách povrchové kanalizace vesele zurčela.

Na snídani jsme se vydali do restaurace Little Tibet. Jednoduchý domek, v přízemí pár stolků, opatlaný malý televizor a ve tmě vzadu kuchyně tvořená jedním stolem a vařičem. Podrobnosti raději neprohlížet. Po úzkých příkrých schodech jsme vystoupili na plochou střechu a usadili jsme se ke stolku, ze kterého se dalo přehlédnout celé město od hradních bran přes všechna havéli až k hranici pouště. I tousty s fazolemi a vejce bylo chutné, čaj se dal pít, večer zajdeme znovu, po vegetariánské pizze a rajské polévce u Desert Boy's to bude změna.

ráno v ulicích doního města		Salam Sinh Ki Haveli	nádvoří za první bránou a palác
palác z restaurace Little Tibet	konkurence	popeláři? co to je?	čistící schopnost krav je úctyhodná
Ještě k prvnímu snímku zleva: kamenné koule a válce na hradbách sloužily k odražení útoku nepřátel. Obránci je házeli útočníkům na hlavy. Koule byly pro ženy, válce pro muže.

Nathmal Ki Haveli

Po průzkumu shora bylo nalezení dalšího havéli o něco snazší. Bylo opět "ministerské", nechal si ho postavit diván Nathmal ke konci XIX. století. Jemnou kamenickou výzdobu navrhli a zhotovili dva bratři, Háti a Lalú, muslimové pocházející z dnešního Pákistánu, kteří měli ve zdejším kraji pověst mistrů svého řemesla. Bratři si rozdělili dům svisle na poloviny a každý vyzdobil jednu. A tak jsou detaily na první pohled symetrického domu zcela odlišné. Kromě geometrických motivů jemných kamenných mříží najdete na fasádě nejen řadu zvířat, ale třebas i vlak tažený parní lokomotivou. Z interieru je přístupné jen první patro, zbytek obývá rodina potomků původního majitele. Na výzdobu reprezentačních místností budovy bylo použito 1,5kg zlata a například zrcadla byla dovezena z Evropy. I zde je možné přispět na údržbu zakoupením drobného suvenýru (nebo ne tak drobné šachovnice s malovanými figurkami). Bohužel, stejně jako u jiných památek, i tady je vidět, že doba rozkvětu pominula a prostředků na údržbu se nedostává.

výzdoba a interiér Nathmal Ki Haveli

Patwon Ki Haveli

Patwon Ki havéli je největší a nejlépe udržovaný ze tří městských paláců, které jsme navštívili. Pro sebe a svých pět synů ho postavil Guman Čand Patwa, schopný bankéř, obchodník a vývozce opia. Část rozlehlého paláce je možné si prohlédnout i zevnitř, je tu maličké museum s výstavou turbanů, několik zařízených obývacích místností, jídelna, černá kuchyně, ložnice. Ze střechy je pěkný výhled na město. Nejúchvatnější jsou ovšem zase fasády. Hodiny by se daly strávit prohlížením desítek čtverečních metrů detailů pískovcové nádhery. Ať se na palác podíváte z kterého chcete úhlu, pořád je co prohlížet a může se vám i zatočit hlava, když necháte pohled příliš bezstarostně klouzat po křivkách a liniích vytvořených rukama mistrů kameníků.

Patwon Ki Haveli

Patwon Ki Haveli

Aha, ještě ty turbany. V Rádžasthánu se setkáte s turbany všech možných barev a forem, od bílých přes jásavě barevné (i několikabarevné) až po tmavě modré turbany distinguovaných sikhů, kteří si do nich zaplétají dlouhé vlasy. Podle barvy a způsobu vázání turbanu je prý možné rozeznat místo, odkud nositel pochází, ke které náleží kastě a jaké je jeho postavení. K turbanům se váže i řada rituálů. Turban přechází po smrti hlavy rodiny na nejstaršího syna jako symbol převzetí úlohy v rodině, dříve výměna turbanů mezi dvěma muži zavazovala i jejich potomky k přátelství a vzájemné pomoci. Položit někomu turban k nohám znamená bezvýhradné podřízení se a předáním turbanu ženě se oznamovala zpráva o smrti jejího manžela. A pokud už turban nosíte, vyvarujte se poklepání na něj. Je to urážlivé gesto.

pevnost ze sřechy Patwon Ki havéli	kopec pod pevností ujíždí a opěrné zdi se stále musí opravovat	dílny pod pevností

v paláci

paláce v pevnosti

Odpoledne, nejvyšší čas vrátit se do pevnosti a projít maharávalův palác. Vzali jsme to delší cestou okolo pevnosti. Po levé ruce sesouvající se svah Trikuty zpevněný kamennými zdmi, místy rozvalenými a jinde pod lešením. A po pravé ruce dílničky - třeba zrovna tady, zámečníci. Provozovna velikosti garáže hostí materiál a nářadí, vlastní práce se provádí v prachu před dílnou. Po zemi jsou rozložené ocelové pruty a dva muži je svářejí k sobě. O kousek dál se v další dílně - nebo zase spíše před ní - převíjely motory. Nic není problém.

pevnost ze střechy paláce

Již několikrát jsme z náměstíčka za čtvrtou branou obdivovali zdobené balkóny, ze kterých bubeníci vyhlašovali poplach při napadení města. Teď jsme se připojili k davům návštěvníků a vstoupili dovnitř. Podobně jako v Džódhpuru, i tady je v paláci museum, ovšem menší a chudší. Opět tu jsou vystavené historické zbraně, obrazy vládců, oděvy, předměty denního života. Nejvíce mi utkvěl v paměti model pevnosti vytesaný z jednoho kamene.

pětipatrový prsten

A potom, už u východu, je obchůdek s různými cetkami. Sdílný prodavač se nám pochlubil, že právě jeho otec je zapsán v Guinesově knize rekordů, prtotože zapsal ...no, už si nepamatuji kolik veršů na zrnko čehosi, tuším, že rýže. A ukázal nám pětipatrový stříbrný prsten prožraný nepravidelnými dírkami. Nasadil jsem si brýle a dírky se změnily v rádžasthánská zvířata, velbloudí karavanu přijíždějící k sámským dunám při západu slunce, hinduistická božstva, význačné stavby a dokonce i expres, kterým po Rádžasthánu cestují pracháči. Ukázal nám i další, menší prstýnky a i svou nejnovější práci: pro holandský pár vyřezával do jejich zlatých snubních prstýnků velbloudí safari.

druhá a třetí brána (někde tam dole jistě jsou)	hradby pevnosti a jezero Gadisar	první brána
havéli Patwovic rodiny	takhle vypadá z pevnosti dům Salama Sinha	trh s ovocem a zeleninou, mimo hradby

druhá brána pevnosti

dobře střežený maharávalův trůn

Poslední večer jsme proseděli na střeše Little Tibet a shlíželi do osvětlených ulic města. Bylo příjemně, jídlo nezklamalo. Odkudsi zdola zaznívala hudba a štěkot psů. Několikrát za večer vypadla elektřina, město se ponořilo do tmy a svítit zůstalo jen pár míst, kde zřejmě měli agregáty. Dopil jsem svou lahev piva Kingfisher, hrnky od čaje před ostatními už byly také prázdné. Tak tedy jdeme balit.

kapitola 5: Do Ranakpúru

---

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí