kapitola 12.

Bharatpur a park Keoladeo

penzion Green Valley v Bharatpuru

Poslední změna bydliště na naší cestě Rádžasthánem. Tentokrát jsme měli pokoje předem rezervované, takže stačilo říct prvnímu z rikšáků, kteří se na nás sesypali na nádraží v Bharatpuru, a už jsme se vezli do penzionu Green Valley. Alespň jsme si to mysleli. Rikšák znal pouze přibližnou oblast a na místě hledal správný dům metodou pokus-omyl. Alespň se mu dalo vysvětlit, že to není naše vina a že mu tedy požadovaný příplatek nenáleží. Dům byl temný, na bouchání a volání nikdo neodpovídal. Až po chvíli se ozval chlapecký hlas a chvíli se dohadoval s naším řidičem. Prý je plno, tlumočil řidič. Trvali jsme na tom, že pro nás ne a po další výměně vět v hindí chlapec odběhl do domu a vrátil se s rozespalým domácím. Prý s námi už nepočítali, protože v jízdním řádu nenašli Kota expres, a tak naše pokoje pronajali. Ale že nám hned připraví jiný a nebude nám dnešní noc počítat. A tak jsme se ve tři ráno konečně ocitli v rozměrné posteli ještě vyhřáté majitem a dočkali jsme v ní rána.

brána pevnosti v Bharatpuru

Ráno domácí vypakoval nájemníky z hostinských pokojů a chlapec, se kterým jsme v noci komunikovali, je připravil pro nás. Jak jsme později pochopili, v rodině jen pracoval, nepatřil k ní, přestože o domácím mluvil jako o strýčkovi. Před čtyřmi lety přišel se svým otcem z Nepálu do Indie za prací, u nich doma bylo ještě méně pracovních příležitostí než tady. Dva roky pracovali na stavbě v Bharatpuru, pak práce skončila, otec odešel dál a nechal syna pracovat tady. Chlapec tu provádí domácí práce a spí venku u dveří. Tvrdil, že je mu 14, vypadal ale mladší; možná to mělo co do činění s minimálním věkem, od kterého je v Indii povoleno zaměstnávat děti. Pokud měl chvilku volna, bral do ruky učebnice odložené dětmi domácího a učil se anglicky.

vodní příkop pevnosti

v pevnosti

Dostalo se nám tedy velmi slušného bydlení, snídani nám připravila jedna z dcer majitele, která po ukončení vysoké pedagogické čekala doma na umístěnku. Návštěvy cizinců využila k získávání kuchařských dovedností (Chutnalo? To jsem vařila poprvé!) a anglické konverzaci. Velmi ráda mluvila o sobě a rodině, odpovídala na naše dotazy týkající se života v Indii, co se děje jinde ji však zjevně nezajímalo.

parky v bharatpurské pevnosti

Odpoledne jsme vyrazili na obhlídku města. Najali jsme si cyklorikšu a nechali jsme se odvézt půl kilometru z vilové čtvrti k městu. Cestu lemovaly škarpy se stojící zelenou vodou a křoví. Minuli jsme řadu spuštěných rolet, kde pod širým nebem mydlili místní lazebníci své zákazníky a za branou v městském opevnění začínal bazar. Nabízela se tu obvyklá směs potravin, látek a oděvů, spotřebního zboží a obuvi, to vše doplňovaly různé dílny. Ve srovnání se Saváí Madhópurem tu bylo méně špíny, žádná prasata, jen krávy a psi. Rikša nás odvezla až k pevnosti. Hradby bharatpurské pevnosti strmě spadají do širokého příkopu, ve kterém se matně leskne stojatá hladina kalné a páchnoucí tekutiny. Místní pisoár ústí přímo do příkopu a jistě není jediným přispěvatelem k jeho obsahu. V roce 1805 si na zdejší pevnosti vylámala zuby i britská armáda, snažící se zlomit odbojného džátského vládce. Pokud už tehdy bylo v příkopu to, co dnes, vůbec se nedivím jejich neúspěchu ani obrovským ztrátám.

přípravy na svatbu

v bráně pevnosti

Kráčel jsem po mostě k mohutné bráně pevnosti a přemýšlel, jestli hrůza krvavého dobývání Bharatpuru přetrvala v podvědomí Britů až do poloviny XX. století a zda se odrazila ve volbě jména pro sídlo zla v Tolkienově Pánu prstenů - Barad-dur.

Vnitřek pevnosti mne zklamal. Bylo tu mrtvo a prázdno, domy vypadaly opuštěně, značnou plochu zabírá udžovaná zeleň v podobě Nehrúova a Gándího parku. Místní muzeum v budově bývalého paláce právě zavíralo.

Vstávali jsme ještě za tmy, abychom byli za svítání v národním parku Keoladeo. Od našeho pensionu to bylo k hlavní bráně jen čtvrthodinku chůze. Zaplatili jsme vstupné a půjčili jsme si jízdní kola.

svítání nad rybníky parku Keoladeo

Od brány vede dlouhá přímá cesta k návštěvnímu středisku, kde se dají koupit ornitologické příručky. Tady je také parkoviště, dál motorové dopravní prostředky nesmějí. Pokračovali jsme dál do nitra parku a po obou stranách cesty se otevřely vodní plochy, ze kterých vystupovaly ostrůvky porostlé stromovím. Slunce stoupalo nad obzor a proti němu se na stromech rýsovaly siluety velkých ptáků nesytů indomalajských, se kterými jsme se pak setkávali po celý den. Anhingy sedící na pahýlech stromů vystavovaly slunečním paprskům křídla a my jsme se toulali po úzkých hrázích a pozorovali život na vodních plochách. Stranou od hlavní cesty jsme narazili na stádo jelenů sambar brodících se vodou, o kousek dál se ukázali i menší čitalové, vzduchem se mihl zářící modrý ledňáček a na stromech na hrázích posedávali zelení alexandři. V jednom z odlehlejších koutů parku jsme narazili na jeřáby. Nebyli to však jeřábi sibiřští, velká vzácnost tohoto parku (ti se tu prý už několik let neukázali), ale jeřábi Antigonini. Tu a tam byla příležitost opustit hlavní cestu, odbočky mizící v zeleni však neměly tak dobrý povrch a nám se nechtělo v nastávajícím vedru týrat svá těla jízdou cestou necestou na prehistorických bicyklech.

ráno v Keoladeu	nesyti indomalajští	volavka popelavá

kormoráni

Vrátili jsme se tedy do centra rezervace k Šivovu chrámu, který dal rezervaci jméno - Keoladeo. Nedaleko od něj byly vztyčeny desky s vytesanými seznamy úlovků maharádži a jeho - hlavně anglických - hostí. Soustava zdejších rybníků vznikla umělým zaplavením prolákliny vodou z nedalekých řek Gambhiri a Banganga v první polovině XVIII. století.

volavka hnědohřbetá

Brzy se oblast stala hnízdištěm vodních ptáků a od roku 1850 se tu pravidelně pořádaly velké hony, při kterých maharádžům a guvernérům padlo za oběť několik tisíc opeřenců ročně. Hony se pořádaly i po vyhlášení nezávislosti Indie, poslední byl v roce 1972, rok poté, co zde byla vyhlášena přírodní rezervace. O deset let později bylo zakázáno využívat oblast parku k pastvě dobytka. Rezervace pak hostila na 375 druhů ptáků. V roce 2004 však si zemědělci vymohli drastické snížení množství vody zbůhdarma odváděné do rezervace. Co bylo platné, že je park zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Přítok klesl na pouhou třicetinu původního objemu, bažiny začaly vysychat a mnoho ptáků přesídlilo jinam, kde se ke své smůle opět stali obohacením jídelníčku obyvatelstva.

kormoráni

Od chrámu jsme pokračovali na východ a brzy jsme se dostali k hranici parku. Při rozloze 29 čtverečních kilometrů není ani divu.

na hrázi

Asfalt na cestě záhy skončil a my jsme kodrcali po nerovné udusané hlíně. Bylo tu liduprázdno až na pár kluků, kteří uvnitř parku pásli krávy. Chtěli po nás peníze a když jsme jim je nedali, házeli za námi kameny. Na stromech se daly zahlédnout olezlé opice makak, o kus dál jsme od kravské mršiny naplňující široké okolí děsivým puchem vyplašili chlupáče, který vypadal jako šakal, v roští se rochňala prasata a když jsme se zase přiblížili k vodě, zahlédli jsme kouskem oka něco, co mohlo být mungo. Pro milovníky malých srstnatců tu samozřejmě byly téměř všude obvyklé pruhované veverky. Ptáků bylo k vidění už jen málo a tak jsme zamířili ke vchodu, vrátili kola a odebrali se do penzionu na pozdní snídani.

	anhinga rezavá	tohle by u nás nefungovalo	jeřáb Antigonin

	alexandr malý	jelen sambar
volavka popelavá	nesyt indomalajský	zejozob asijský

chrám Gangy

Na odpoledne byl plánován výlet do Fatéhpur Síkrí, nějak jsme ale propadli letargii a nerozhodnosti a když jsme se z ní konečně vybabrali, bylo pozdě. Takže z toho byla zase vycházka do města. Holiči na mne s úsměvem mávali a ukazovali na volná křesla, tržiště poskytlo chutné suchary, banány a balenou vodu pro mou dietu, co mi chybělo ke spokojenosti? Naše kroky dnes nevedly k pevnosti, ale ke Ganga mandir, chrámu Gangy, nejvýznamnější bharatpurské svatyni. Byla postavena v polovině XIX. století a prostředky na stavbu dodali státní zaměstnanci: byli požádáni, aby přispěli měsíčním platem. Pokud sami rozhodli o vyšším příspěvku, nebylo jim bráněno.

i tady se pracuje na ulici	kuchyňské potřeby	kameník

že by soustruh?

Okolo chrámu vedla ulice řemeslníků, v rozlehlém dvoře se nacpávaly vatou z velkých žoků matrace a ještě o kousek dál právě vyrůstal do nepatřičné konzumní krásy první posel západní civilizace: prodejna s obrovskými modrými písmeny SONY.

infiltrace

Prošli jsme branou na nádvoří mešity Džamu masdžíd a rázem jsme se ocitli v oáze klidu. Otravné somrující děti nás sem nenásledovaly a jen tu a tam jsme zahlédli věřící zvolna procházející po úpravném a čistě uklizeném nádvoří. Opět se tu opakovala scéna z Adžméru: Přistoupil ke mně seriozně vyhlížející muž, pozdravil a požádal mne, zda bych mu podal ruku. Vyhověl jsem mu a poté se mne zeptal, jestli bych mohl podat ruku i jeho otci, sedícímu opodál. Dostal jsem tedy opět materiál k přemýšlení, co se může za tímto důstojným obřadem skrývat. Odpradávna je podání ruky gestem vyjadřujícím přátelství - nabízená otevřená dlaň neskrývá žádné zbraně. Symbolizuje tedy výzva k podání ruky uvnitř mešity nabídku přátelství islámu a křesťanství? Trochu mě mate, že v Adžméru nebránilo podání ruky klukovi v tom, aby do stejné ruky později nevzal kámen a nehodil jej po mně.

Džamu masdžíd

Podél zdi mešity se táhl trh, ženy zde nabízely různé druhy zeleniny.

tržiště

Co chvíli se ozval zlostný křik, když se některá z prodavaček pokoušela odehnat některou z krav snažících se ukrást něco vystaveného zboží. Zvadlá mrkev vystavená na zemi mezi kravskými výkaly nelákala k nákupu. Po pár krocích trh končil, my jsme se otočili a vydali se stejnou cestou zpět.

Poblíž chrámu Gangy ulici zabírali muži v zářivě červených uniformách, vůz s naleštěnými trumpetami a řada nosičů s ozdobnými lampami na hlavách: chystala se svatba. Hinduistická svatba není něco, co by se dalo odbýt: příbuzenstvo se sjíždí z široka daleka a musí se počítat s tím, že se sejdou až dva, tři tisíce hostů. Na rozdíl od muslimů, kde ženich vyplácí značnou částku rodině nevěsty, u hinduistů je tomu naopak. Sdílná dcera našeho ubytovatele, sama ve věku na vdávání, nám ráda tuto problematiku přiblížila.

čekání na Romea?

opravna šicích strojů

Ženicha vybírá pro svou dceru otec a není to nic jednoduchého. Přestože kasty byly v Indii oficiálně zrušeny po sjednocení a osamostatnění na konci 40. let XX. století, ve společnosti po tisíciletí pevně zakořeněné zvyky dále určují běh každodenního života. I při hledání zaměstnání bývá součástí inzerátu specifikace náboženství nebo kasty: Hledá se džinista pro práci v kanceláři, hinduista na prodej zeleniny... Při hledání ženicha je to daleko složitější. Napřed se vytvoří nabídková fotografie. Dívka si obarví vlasy hennou, nalíčí se a upraví, oblékne své nejlepší sárí a odebere se k fotografovi. Fotograf už ví, jak zařídit, aby pleť dívky byla na fotografii alespoň o dva odstíny světlejší, než ve skutečnosti. Světlá pleť je in. S touto fotografií pak otec obchází vhodné nápadníky.

fast food

Vhodný nápadník nemůže být jen tak kdokoliv. Základní kasty mají další vnitřní členění, které ovlivňuje výběr partnerů. Pokud byla matka ze skupiny A (používám symbolické označení, skupiny mají samozřejmě svá jména) a otec B, pak jejich dcera je C a nesmí si vzít nikoho ze skupin svých rodičů A či B. A pak je třeba najít kandidáta s odpovídajícím vzděláním. Pokud má dívka vysokou, ženich ji musí mít také. Za to je třeba zaplatit: prý 30-40 lakhů, tedy 3-4 miliony rupií.

holičství

Prosím? Pořád mám dojem, že jsem se přeslechl. Ale když muslimský pohaněč velbloudů z pouště musí dát na nevěstu 1 lakh, pak třicetinásobek za inženýra či čtyřicetinásobek za doktora není zas tak úplně mimo. Sociální nůžky jsou tady zjevně daleko více rozevřené, než nač jsme zvyklí u nás, boháči jsou bohatší a proti chudákům jsou naši nádražní bezdomovci králové. Dcera našeho domácího měla štěstí, že její tatík měl dobrý čich na investice a uměl se otáčet. Pozemek na kraji Bharatpuru koupil velmi levně v době, kdy po turistech směřujících do parku Keoladeo nebylo vidu ani slechu. Cena od té doby mnohonásobně vzrostla a pokoje v jeho domě jsou stále všechny pronajaté. Za jednu noc od nás dostal za dva pokoje měsíční mzdu námezdního zemědělského dělníka. Kromě toho vlastní někde u silnice na Ágru pole a restauraci, které pronajímá. Dcera je ale vybíravá, využívá pokrokovosti svého otce, který jí takové jednání toleruje, a už deset ženichů odmítla. Už si ale bude muset vybrat, vhodných nápadníků zas tolik není a i otcova trpělivost má své meze.

Dívka nám ukazovala fotografie ze studií, byla tam obklopena chlapci, a tak jsme se jí ptali, jestli se nezamilovala, jestli by si nechtěla manžela vybrat sama. Naše otázka pro ni byla naprosto nepochopitelná. Její táta přece ví nejlíp, kdo se pro ni hodí a ona nechce ztrácet hledáním čas. A láska? No, to je přece nesmysl! Nějak mi její názory nejdou dohromady s indickou filmovou produkcí, kde se to osudovými láskami jen hemží. Nebo že by právě na tom byl založen úspěch filmů?

kapitola 13: Ágra - Tádž mahal

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí