kapitola 8.

Adžmér (Ajmer)

adžmérský zubař

Podniknout alespoň jedenkrát za život pouť do Mekky je svatou povinností každého pravověrného muslima. Indičtí muslimové mají vyjímku - místo jedné poutě do Mekky mohou sedmkrát podniknout pouť do Adžméru. Zde, v areálu mešity Dárga, se nachází hrob muslimského světce Moinuddína Číštího, který zde zemřel r.1236. Mughalští vládci toto místo pravidelně navštěvovali, sám veliký Akbar se tu pravidelně stavoval a někdy i vykonával pěší pouť z Ágry. Na trase nechal co dvě míle vztyčit kamenné sloupy, u kterých se zastavoval k odpočinku a modlitbám. Jeho vnuk Šáhdžahán zde nechal vystavět mešitu. Jak jinak než z bílého mramoru, kterým byl posedlý.

věž s hodinami

Nás do tohoto významného města přivezl vlak. Mátožně jsme se vypotáceli z nádraží do adžmérské noci, bylo půl třetí. Natáhl jsem vzduch nosem. Zvykám si, nebo to tady skutečně tolik nesmrdí? Bez ohledu na pozdní hodinu bylo snadné najmout si motorikšu. Udali jsme řidiči hotel nalezený v průvodci LP. Zatvářil se pochybovačně, ale odvezl nás na udanou adresu. Po řidičově nekompromisním bouření na zamčené skleněné dveře se v odmítavém gestu zvedla ruka jedné z postav spících na zemi ve vestibulu. Druhá adresa měla staženou plechovou roletu. Na bouchání nikdo neodpovídal. Nechali jsme tedy výběr na řidiči. Odvezl nás do úzké uličky ve starém městě, kde se nám podařilo získat do rána přístřeší v několikapatrovém hotelu Darbar Palace, osídleném výhradně Indy. Volná byla jen jedna místnost mezi vchodem a recepcí, s oknem do uličky, po které každou chvíli něco přehrčelo. Ale byla tu sprcha a záchod a tak jsme zdřímli alespoň pár hodin, ve kterých nás budilo troubení a rachot rikš, k ránu zpestřený každou hodinu pochodem bubeníků. Pokoje ve vyšších podlažích, které jsme dostali na další dvě noci, už byly v mezích normy, i když rachot bubnů doléhal až tam.

nosič a majitel zavazadel

V ušmudlaném šerém vestibulu jsme u stolku posnídali bůh ví na čem očouzené tousty a omelety s černým čajem, které nám nosil mladý Ind předstírající znalost angličtiny. Nabídl nám i řidiče k zítřejší cestě do Puškáru, horlivě přikyvoval, když jsme určovali čas, na který chceme vůz přistavit. Mělo nám být podezřelé už to, že nám nosil jiné jídlo, než jsme si objednali.

rezervační kancelář na nádraží

Tísnivá liduprázdná ulička nás vyvedla na jednu z hlavních ulic vedoucí k bráně, která byla nepoměrně živější, s četnými obchůdky a tržištěm. Za branou jsme po hlavní tepně došli na nádraží, abychom si rezervovali lístky na vlak. Půl hodiny vypadávaly počítače, potom už se nám podařilo věc vyřídit rychle, hlavně díky rázné indické dámě, která dokázala vykázat do patřičných mezí všechny předbíhálky. Před nádražím se na nás vrhli řidiči taxiků, nabízející výhodný odvoz do Puškáru. Na pevnost na kopci Taragarh kousek za městem se nikomu nechtělo. Nechali jsme se tedy motorikšou odvézt k jedné z hlavních pamětihodností Adžmeru, k Červenému chrámu.

město Adžodya

Ne že by se dalo jít dovnitř do chrámu, tahle nepříliš stará stavba (2.pol. XIX. stol.) je přístupná pouze džinistickým věřícím, ale hned vedle, za stejnou zdí, se nachází budova, jejímž jediným účelem je hostit model narození prvního tírthankara Adinátha. Je to tedy takový džinistický betlém. Jeho zvláštností je, že byl celý vyroben ze zlata. Prý se ho spotřebovala tuna a investorem tohoto díla byl v roce 1820 místní džinistický obchodník s diamanty. Patrová budova má ve svém středu velký sál, ve kterém je model umístěn. Do sálu se dá nahlédnout prachotěsnými okny z ochozů, které jej ve dvou patrech obkružují. První dojem z pohledu do sálu je absence barev. Vše je monotónně zlatozlaté s nádechem do zlatova. A pak se zadíváte lépe a otevře se před vámi bohatství tvarů a filigránská práce na každém detailu toho zlatého šílenství. A soustředěnější pohled odhalí růžovoučké emailové obličejíky četných všudypřítomných figurek božstev a slonů.

město Adžodya	model vesmíru a město Adžodya	vimam

město Adžodya - palác tírthankarovy matky Marudéví (všimněte si Indrova slona s několika choboty)

Model má dvě hlavní části. Zhruba polovinu plochy zabírá svaté město Adžodya s palácem královny matky Marudéví, ve kterém dala tírthankarovi život. Kolem paláce právě potřetí kráčí oslavný průvod božstev v čele se sloniskem s několika choboty boha Indry, který si pro novorozence přijel, aby jej odvezl k svaté koupeli v sídle bohů na hoře Sumeru. Nad tím vším se vznášejí vimamy - nadoblační sloni, koně a povozy ověšené perlami a obsazené božstvy a hudebníky. Hora Sumeru, podobna spíše silnému sloupu než hoře, vévodí druhé polovině sálu.

hora Sumeru a žebřík z pátého oceánu

V souladu s džinistickou představou vesmíru je obklopena v soustředných kruzích střídajícími se oceány a světy. U příležitosti pomazání Adinátha vystavěla božstva z pátého oceánu až na vrcholek hory žebřík a po něm přinášela ve zlatých nádobách vodu ke koupeli. Po obřadu byl novorozený světec vrácen matce k další výchově. V dospělosti převzal vládu nad královstvím Adžodya, později však se zřekl všeho světského, odhodil šaty a vytrhal si vlasy, usedl pod svatý fikus a setrval tam tisíc let v hluboké meditaci, až konečně dosáhl očištění své duše a vrcholného osvícení.

budova hostící zlatý model

Chcete vědět, kde se podle džinistů nachází náš svět? Tak pozor: Uprostřed vesmíru je zlatá hora Sumeru, stojící na prvním světě Džambudvíp obklopeném prvním oceánem Lavansamundra. Na jihu Džambudvíp se nachází Baratkšetra, mající šest oddílů. První z nich je Árjakhanda - no, a tam, na malém kousku Árjakhanda, tam je náš svět. Snažil jsem se z informačních panelů rekonstruovat důkladněji kosmologické představy džinistů i životní osudy prvního tírthankara, ale na použitou angličtinu (spíš Hinglish než English) jsem krátký. Takže mechanismus střídání dne a noci pomocí dvou Sluncí a dvou Měsíců i příhoda s tančící bohyní pro mne zůstávají nadále tajemstvím.

Červený chrám	trhovkyně	jedna z městských bran

opravář	brána Buland Darváza

Teď byla na řadě změna náboženství, zamířili jsme k adžmerským mešitám. V historii to probíhalo stejně: napřed tu byl hinduismus a džinismus, pak přišli od západu muslimové a ze svatyní se staly mešity. Procházeli jsme bazarem a dav stále houstl, přibývalo v něm žebráků, byli stále dotěrnější, povalovali se po zemi a vystavovali své znetvořeniny a pahýly končetin. Mezi davem se proplétali prodavači čepiček a fezů. Těch, kdo něco takového neměli na hlavě, bylo mizivé množství.

ulice Adžméru

I obchody tu byly jiné než v hinduistických městech, i řeznictví jsme objevili. Pracovník naší potravinářské inspekce by se z něj ovšem okamžitě osypal. U brány Buland Darváza, vchodu do areálu Dárga, jsme zuli boty, předali je hlídačům (to zas bude něco stát) a vstoupili jsme dovnitř. Na nádvořích posedávali a polehávali věřící, myli se v bazénech a u řad vodovodních kohoutků, házeli dary do obrovských kotlů dega. Procházeli jsme volně celým areálem, nikdo nás nevyháněl, žádné zlé pohledy. Prošli jsme kolem Šáhdžahánovy bílé mešity, mlčky jsme pozorovali modlící se poutníky, chvíli jsme se snažili navštívit hrobku Moinuddína Číštího, nejdůležitější místo areálu, já jsem to však kvůli přílišnému davu vzdal.

příprava jídla pro poutníky	květy k obřadům	modlitba

hrobka Moinuddína Číštího	v areálu mešity Dárga	očista před modlitbou	směnárna

Šáhdžahánova mešita	řeznictví	nákladní oslíci

mešita Adhaj-din-ka-Džhonpra

Adhaj-din-ka-Džhonpra

Pokračovali jsme dál k západu, k asi půl kilometru vzdálené mešitě Adhaj-din-ka-Džhonpra. Žebráci na ulicích byli agresivnější než jinde, stejně tak výrostci, požadující čoklíts, skúlpen a rupís. Když nic nedostali, táhli za námi a prozpěvovali popěvky, které, soudě podle reakcí kolemjdoucích dospělých, neznamenaly nic lichotivého. Konečně tu byla mešita. Tahle stavba z červenohnědého pískovce však nebyla vždycky mešitou. Čáhamánský rádža Visaldéva tu ve XII. století vybudoval hinduistickou školu, o pár desetiletí později však přitáhl Afghánec Mahmúd z Ghúru, porazil čáhamánské rádžpúty a školu pobořil. Později ji za použití materiálu z dalších pobořených chrámů jinověrců přestavěl na mešitu. Ve srovnání s Dárgou je toto místo klidnější, poutníků je málo. Utrmáceni vedrem a davem jsme usedli do stínu a užívali si klidu. Občasné žádosti kolemjdoucích, zda by si nás mohli vyfotografovat či zda bychom jim podali ruku a zda by nám mohli představit svou matku nás poněkud vyváděly z míry a byly v ostrém kontrastu k chování mládeže venku.

Adhaj-din-ka-Džhonpra

almužník

Chtěl jsem vidět město shora a tak jsme se vydali po silničce na pahorek přímo nad mešitou. Domky a chatrče skončily a místo nich silnici lemovaly odpadky. Silný pach zdechliny mi zvedl žaludek. Vycházel ze zavazadla, přivázaného na kole, který před námi tlačil jeden Ind. Hrubý pytel byl na jednom místě natržený a ven vyhřezávala zvířecí střeva. Rychle jsme cyklistu předešli a zamířili k altánku vedle silnice. Smečka kluků, která nás cestou následovala, přišla blíž a navazovala obvyklou konverzaci: vič kántry, vots jór nejm. Další bod byly opět rupís, dolars, euros. Zavrtěl jsem hlavou a šli jsme dál. Kluci zůstali stát a když jsem se vzdálil, začaly kolem nás svištět kameny. Naštěstí kameny nebyly velké a hoši mířili mizerně. Ostratně, byly to děti, teprve se to učily.

komplex Dárga

V altánku vedle mne spal - či rozjímal - vyzáblý muž v turbanu a dole pode mnou leželo město obklopené hnědými kopci. Na sever od nás město obtékalo zpola vyschlé umělé jezero Ana Sagar, založené ještě čáhamánskými rádži. Po svahu kopce po mé pravé ruce šplhaly další, menší mešity. Vrátili jsme se k Adhaj-din-ka-Džhonpra a od ní jsme stoupali poutní cestou vzhůru k mešitám a hrobům na kopci. Na samém začátku seděli vedle cesty směnárníci: papírové peníze jste u nich mohli vyměnit za hrsti rupií, abyste je pak mohli dávat žebrákům hustě lemujícím obě strany cesty. Muslimská svatá povinnost almužny zde byla dovedena na úroveň průmyslu. Žebráci měli před sebou ze sloupků milodarů vystavěné ornamenty a vypadali prakticky stejně jako směnárníci dole. Zřejmě pracují na směny. Ti neobdarovaní se své almužny domáhali velmi hlasitě.

Adžmér		Adhaj-din-ka-Džhonpra

Do hotelu jsme se vraceli rychle. Poprvé v Indii jsem se necítil zcela bezpečně. Připadalo mi, že obyvatelé v této části Adžméru byli vstřícní a přátelští, pokud bylo po jejich. Jakmile nedostanou, co chtějí, přátelství je pryč. Jinde v Rádžasthánu jsem něco podobného nepozoroval.

Na večeři jsme se nechali odvézt motorikšou do hotelu Bhola, doporučovaného průvodcem LP. Restaurace byla čistá, jídlo na naše přání velmi málo kořeněné. Zpátky do našeho hotelu jsme se vrátili temnými úzkými uličkami. O půlnoci dorazili obyvatelé vedlejšího pokoje a pustili naplno televizi. Pokoje tu bohužel měly nade dveřmi větrací mříže a tak když televize ve dvě konečně zmlkla, nespali jsme kvůli bohatýrskému chrápání. A já také kvůli svým vnitřnostem, které se rozhodly, že indické stravy bylo dost a nejlepší bude ji zkapalnit.

kapitola 9: Puškár

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí