kapitola 13.

Ágra: Tádž mahal

mauzoleum Tádž mahal v Ágře

Náš dnešní cíl, vzdálený něco přes 50km od Bharatpuru, ležel už mimo Rádžasthán, ve státě Uttarpradéš. Ágra, město Velkých Mughalů, centrum moci, která si více či méně úspěšně podrobovala rozsáhlá území, která jsme v uplynulých týdnech projeli.

Zase další vstávání za tmy. Co naplat, chtěli jsme být v cíli za úsvitu. Domácí nám oznámil, že nás nemůže do Ágry odvézt sám, jak byl slíbil, ale že nám zajistil řidiče. Přesunuli jsme se na křižovatku u návštěvního střediska a po čtvrthodinovém čekání přijel šestimístný mikrobusek s nemluvným řidičem. Odpoledne jsem pojal podezření, že je zcela němý, pak jsme ale se přece jen upamatovali, že za den přece jen pronesl jedno slovo. Bylo to "petrol", když se nás snažil upamatovat, že ještě od nás nedostal domluvené peníze na benzin. Každopádně to byl nejlepší řidič, jakého jsme za měsíc v Indii potkali: vyvaroval se nesmyslného a nebezpečného předjíždění, odvezl nás, kam jsme potřebovali a kdy jsme potřebovali a všude byl včas. Navíc - věc to nevídaná - věděl, na co je řadící páka a uměl ji používat, takže i motor si, stejně jako my, jen bublal.

jižní brána areálu

první pohled při průchodu branou

Úsvit se měnil v ráno, když jsme vystoupili na parkovišti v Ágře. Zbývalo nám dojít asi půl kilometru k pokladně, koupit lístky a cizineckou přirážku a pak už... Ouha! Kontrole u vchodu se nelíbily ani mé suchary, ani lahev s vodou, natož pak kapesní stativ, který nalezla v mém batůžku. Takže rychle do úschovny, kde jsem vše vyměnil za kus papíru, a pak už k červené bráně. Před ní už byla spousta lidí pomalu postupujících temným průchodem, za kterým se otevíral výhled na stavbu, považovanou mnohými za novodobý div světa. Daleko před námi, za upraveným parkem s živými ploty a vodními plochami, rýsovala se v silném ranním oparu bílá kopule Tádž Mahalu strážená čtyřmi minarety a zbarvená nízkým ranním sluncem do teplých odstínů růžové a žluté.

Za branou se proud návštěvníků rozléval do stran, zvolna plynul po širokém schodišti a pak se rozptyloval po promenádě, jednotlivé kapky davu se zastavovaly na místech poskytujících malebné pohledy, překážely místním fotografům zvěčňujícím skupinky před spektakulárním pozadím slavného symbolu Indie, pak se opět spojovaly s hlavním proudem a jako přitahovány magnetem se krok za krokem blížily k mase bílého mramoru. Plynuli jsme s davem blíž a blíž a stavba nám rostla před očima do netušených rozměrů. Při pohledu z dálky není možné udělat si představu o velikosti mauzolea, na to musíte přijít blíž a porovnat jeho velikost s drobnými tečkami návštěvníků hemžícími se kolem.

ticho panuje v odlehlých koutech zahrady

Odbočil jsem z hlavního proudu pod koruny stromů parku a najednou jsem byl sám. Šel jsem až k načervenalé hradbě obklopující park. V přítmí staletých stromů se držela hustá chladná mlha pohlcující zvuk mých kroků. Blížil jsem se teď k mauzoleu osamoceně, po pravé ruce slepé arkády a po levé mohutné tiché stromy.

přívoz na Jamuně

Pak se cesta prudce ohnula a já jsem stál na nároží červené budovy, jejíž dvojče, plnící funkci mešity, strážilo druhý bok mauzolea. Mezi nimi se pak nad úroveň terénu zvedala bílá rampa. Z rohů rampy vyrůstaly k nebi čtyři štíhlé minarety a mezi nimi spala mramorová hora přetvořená do dlouhých vertikálních linií, oblouků, věžiček a korunovaná majestátní cibulovitou kopulí. Oddaloval jsem dál vstup do nitra stavby a vydal jsem se okolo ní. Pískovcové dlaždice mne dovedly až k načervenalému zábradlí. Za ním, hluboko dole, se plazila kalná Jamuna zahalená stále ještě mlhou. Z mlhy se pomalu nořila loďka poháněná bidlem a směřovala ke dvěma ženám zahaleným v sárí čekajícím na protějším břehu. Scéna, která se po staletí nezměnila. Převozník na řece slzí, napadlo mne.

nábřeži Jamuny	na řece	hlavní portál	kopule hrobky

emise vážně narušují povrch mauzolea

A vtom se kouzlo zlomilo. Za zády jsem měl stavbu, o které jsme četl poprvé v Haliburtonovi, když jsem seděl v kasárnách a nesměl jsem vytáhnout paty ani na ulici, natož někam cestovat.

mešita západně od mauzolea

Tehdy to byl neuskutečnitelný sen. Později jsem se se symbolem Indie setkával často na krabičkách čaje, na pohlednicích, v cestopisných pořadech. Teď jsme do Ágry zajeli na samém konci měsíčního putování Rádžasthánem. Byl jsem už unavený, za ten měsíc jsem viděl mnoho míst a památek světských i církevních, ale také milionová města bez kanalizace, kde za zdí paláců děti spolu s prasaty prohrabávaly hromady odpadků. Teď jsem stál v nádherně upraveném a udržovaném parku před studenou horou mramoru přivezeného v polovině XVII. století karavanami tři stovky kilometrů přes vyprahlý Rádžasthán z Makrany.

před hlavním vchodem: teprve tady si uděláte představu o mohutnosti stavby

Dvaadvacet let pracovaly tisíce dělníků na přeměně hromad kamene v monument, jehož jediným účelem bylo stát se náhrobkem jedné ženy. Vůbec mi to nepřipadalo poetické a scéna na řece mne dojímala víc než donekonečna opakovaný příběh lásky vladaře k jedné z jeho mnoha žen, která zemřela po osmnácti letech manželství při porodu čtrnáctého dítěte. Všechno jsem už viděl na fotkách a ve filmu, nic nového, nic překvapivého. Ano, vypadá to tak, jak jsem čekal. Stavba pro mne v tu chvíli byla dokladem, co může zplodit šílenství obdařené absolutní mocí a chápal jsem Šáhdžahánova syna, který otce zbavil moci a internoval jej dříve, než mohl zatížit zemi dalším šíleným projektem, černým mauzoleem pro sebe samého, které plánoval postavit na protějším břehu. Tedy, možná by byla černá hrobka lepší než bratrovrah, fanatický sunnitský muslim Aurangzéb, posedlý obracením hinduistů na islám a věznící vlastní děti za projevy náboženské tolerance.

Ono všechno to vlastně může být jinak. Třeba je pod nánosem sladkobolných romantických blábolů reálné jádro, Třeba byla Ardžúmand Bano Begum, později známá jako Mumtáz Mahal, skutečně tak úžasná, moudrá, spravedlivá a sociálně uvědomělá, že ji lid miloval a oplakával její předčasnou smrt, třeba její manžel skutečně ve jménu její památky každoročně rozděloval obrovské částky mezi chudé. A jistě jsou to pusté pomluvy, že dělníkům neplatil a stavitele mrzačil, aby už nikdy nepostavili nic podobného. Jak chcete zjišťovat pravdu po čtyřech stoletích, když se ji nemáte šanci dozvědět o událostech probíhajících právě v tuto chvíli? Možná jsem jen cynik nechápající vznešené, čisté city, když přece tolik známých a významných lidí se nad tímhle divem světa v údivu pozastavovalo a pělo ódy na city, které mu daly vzniknout. "Hned zítra bych si přála zemřít, kdybych pak měla mít nad sebou něco takového," rozplývala se manželka jednoho britského cestovatele.

jsou snad všude

Obešel jsem stavbu, boty vyměnil za návleky, které jsme dostal spolu se vstupenkou, a zařadil jsem se do fronty směřující do nitra hrobky. Vnitřní prostora byla v porovnání s vnějšími rozměry stavby malá, panovalo tu dusné teplé vlhko. Úžasnou akustiku bylo těžké zhodnotit, protože komora byla zaplněna hlučícími návštěvníky. V geometrickém středu komory stál uprostřed bohatě vyřezávané mramorové ohrádky bílý zdobený sarkofág oné ženy a vedle něj menší a prostý Šáhdžahánův. Vlastně to byly jen kenotafy, skutečné ostatky jsou uložené ve sklepení pod sarkofágy. A to je všechno.

V bráně jsem se naposledy ohlédl na vznosný mramorový pomník. Asi mu křivdím. Má hodně co do sebe. A ani omylem nehrozí, že by naši zbohatlíci zanechali po sobě byť jen malý odraz něčeho tak čistého a trvalého.

kapitola 14: Ágra - pevnost a Sikandra, Fatéhpur Síkrí

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí