kapitola 2.
Džajsalmér (Jaisalmer)
 |
| ulička v džajsalmérské pevnosti |
Džajsalmé, Džajsalmé! Naléhavé volání zřízence se zařízlo do polovědomí spolu s jednoznačným čichovým vjemem. Přikryl jsem si obličej, abych ochránil oči před světlem náhle rozsvícených žárovek. Vnitřnosti se probíraly k životu rychleji než zbytek mého těla. S povzdechem jsem se posadil a začal jsem se obouvat a sbírat své věci stejně jako ostatní cestující. To už vlak dobržďoval do stanice. Jakmile skřípot brzd utichl, vagón se začal vyprazdňovat.
 |
| jeden z paláců v pevnosti |
Zachvěl jsem se chladem. Ráno ještě nebylo v dohledu a pouštní noc už dávno vytáhla z prachu nádražních perónů většinu tepla pouštního dne. Kolem nás se hrnuli lidé, kdosi k nám přišel a začal něco nabízet, nevnímal jsem, zda dopravu do města nebo i hotel. Spal bych. Co budeme dělat? Zkusíme nádražní ubytování. Prý je levné a bývá čisté, tak tam doklimbáme do rána. Pavel se s jízdenkou odebral do kanceláře a za chvíli se vrátil, proklínaje úřednickou byrokracii. Na jízdence jsou čtyři jména, musíme mít dva pokoje. A je jedno, jestli na čtyři hodiny nebo celý den. Tečka.
 |
| ulička v pevnosti |
 |
Sice to bylo jen 150 rupií za pokoj, ale princip je princip a tak výsledek byl žalostný. Stále na perónu. Šel jsem se podívat po čekárně. Byla tu, zcela plná. Lidé byli rozložení po lavicích, po zemi, pod hlavou uzly se svými věcmí. A nad nimi na stěně visel plakát s kresleným příběhem: nevěřte neznámým a neberte od nich jídlo či pití. Bude vám špatně, oni toho využijí a okradou vás. Tak tady také ne.
 |
| detail kamenné mříže jednoho z městských paláců - haveli |
Konečně nastal správný okamžik pro Inda, postávajícího opodál od chvíle, kdy jsme vystoupili z vlaku. Vyvedl nás před nádraží, prokličkoval mezi tuk-tuky, jejichž řidiči se usilovně snažili upoutat naši pozornost, a naložil nás do auta. Jízda nebyla dlouhá. Za chvíli jsme stáli na prostranství za první bránou pevnosti. Dál auta nesmějí. Běžte támhle a nahoře se zeptejte. Stoupající ulice nás vedla dalšími branami a za tou poslední se otevřelo spoře osvětlené náměstíčko obklopené siluetami paláců. Skupinka mužů postávajících před hinduistickou svatyní ustala v rozhovoru a s očekáváním nás sledovala. Vyslovili jsme jméno hotýlku. Jeden z mužů se nás ujal a odvedl pár kroků z náměstí. Prošli jsme chodbou, zatočili do druhé a byli jsme v provizorní recepci, tvořené jedním stolem a židlí. Nad stolem visela nástěnka s fotografiemi turistů, velbloudů a pouště v různých kombinacích. Dostali jsme každý na přivítanou ulepený ušmudlaný hrnek sladkého čaje. A dva pokoje, jeden lepší, druhý bez sprchy, ten vám v devět vyměníme. Záchod, vlažná sprcha, postel. Co mi chybí.
 |
| v jídelně hotýlku Desert Boy's |
V Chandra Niwas se nevaří, ale restauraci máme v druhém hotelu. Bylo deset, slunce připalovalo a v uličkách, kterými nás vedli na snídani, panoval čilý ruch. Na rozdíl od Džódhpuru je džajsalmérská pevnost živá: lidé tu stále bydlí, úzké, kamennými deskami dlážděné uličky jsou lemovány obchůdky nabízejícími látky, koberečky, filmy, kožené zboží, suvenýry, pohlednice, výlety do pouště. Řada domů je přeměněná na hotýlky a restaurace, z jiných zbyly jen hromady suti či proluky. Několikrát jsme zabočili, prošli několika průchody a potom nás náš průvodce vedl spletitými chodbami hotýlku Desert Boy's po schodech stále vzhůru, proraženým otvorem do vedlejšího domu a zase nahoru až do nejvyšší místnosti. Tady nás usadil na polštáře k malým stolkům. Okolo už sedělo několik cestovatelů, mezi stolky se potuloval bílý králíček.
 |
| město má asi 80000 obyvatel a není nijak velké |
Po snídani jsme vyšli na přilehlou terasu rozpálenou sluncem. Pod námi se táhly hradby obkličující pevnost, místy nově opravené, jinde zchátralé, a pod nimi domy dolního města. Za městem pak začínala rovinatá poušť, ohraničená na obzoru nízkým hřebenem ježatým větrnými elektrárnami. Soužití tradičního životního stylu a technických vymožeností mě opakovaně uvádělo v úžas. Jako by si Indové vybírali z civilizace to, co se jim hodí, aniž by se stali jejími otroky.
Dílna, ve které mladý Skywalker vyráběl v Lucasových Hvězdných válkách svůj kluzák a roboty, klidně mohla být v nějakém rádžasthánském městě. Ostatně kulisy leckteré scény ze zmíněné serie mohly být inspirovány indickou realitou. Vyměňte velbloudy a slony za něco méně okoukaného a máte to.
 |
| v prodejně koberců |
Zaměstnanec hotelu, který nás přivedl na snídani, nedal jinak, než že po jídle navštívíme obchod jeho bratra. O příbuzenském vztahu jsme sice měli určité pochybnosti, přesto jsme neodmítli a nechali jsme se odvést těch pár kroků do prodejny koberců. Majitel obchodu nás uvedl do malého atria, usadil nás na poštáře, nabídl čaj a jal se před nás snášet vzorky různých koberečků. Sledoval naše reakce a velice dobře se mu dařilo odhadnout, oč bychom mohli mít zájem. Jeho odhady byly tak přesné, až jsem pojal podezření, že rozumí českým poznámkám, kterými jsme jednotlivé výrobky komentovali.
 |
V žertu jsem mu to řekl a vzápětí jsem zalitoval. Podle jeho reakce a horečného ubezpečování, že nám nerozumí ani slovo, jsem se svou pochybností dotkl jeho obchodnické cti. Koberečky sešívané z kousků látek a zdobené výšivkou a někdy i maličkými zrcátky jsou džajsalmérskou specialitou. Vyrábějí se v několika odlišných druzích, převládající barvou je rezavá nebo tmavě modrá. Obchodník nám ukazoval detaily jednotlivých kusů, vyprávěl o výrobním postupu, zdůrazňoval pravidelnost stehů, a ukazoval nám drobnosti, které zvyšují pracnost a tedy i hodnotu koberce. Jeho snaha nebyla marná. Velké kusy jsme odmítli, ale něco menšího přece jen prostor v našich batozích zabralo. Ke smlouvání o ceně přístupný nebyl, snížil počáteční cenu jen symbolicky. Nutno dodat, že pokud chcete nějakou typickou drobnost koupit, Džajsalmér je tím nejvhodnějším místem.
 |
 |
 |
| s Ganéšou, bohem štěstí se sloní hlavou, se potkáte často |
v Indii se pracuje na ulici |
dřevěná razítka na tisk na látky |
Z obchodu jsme zase vyrazili do uliček. Tady ve starém městě byly ve srovnání s Džódhpurem čistší, odpadky byly soustředěné v kamenných korytech, odkud si je postupně vybíraly krávy. To, co vypadlo z krav, záhy někdo uklidil a dal sušit, aby bylo na čem vařit. Smradlavý kouř, který jsem už považoval za nezbytný doplněk rádžasthánských měst, zůstal někde dole v novém městě.
Pomalu jsme se loudali uličkami a opět žasli nad jemnou kamenickou výzdobou kupeckých domů. Právě jsme jeden okukovali, když k nám přišel mladý Ind a nabídl nám, že si můžeme jeho hotel vyfotit z protějšího domu - a ať mu pak pošleme nějaké fotky. Vystoupali jsme tedy až na plochou střechu protějšího domu. Cestou po schodech jsme míjeli místnosti, jejichž jediným zařízením byla matrace na zemi a na ní zmuchlaná prostěradla.
 |
| Pandit Suraj Karan Ti Ki Haveli |
Místy jsme museli přejít do jiné části domu, abychom mohli pokračovat výš. Z balkónu v druhém patře byly kamenné římsy a zdobené balkony protějšího haveli na dosah ruky. A ze střechy se nám otevřel výhled na homole střech džinistických svatyní stojících hned v sousedství. Na každém nároží, v každé vrstvě zdiva se šklebily figurky zvířat nebo spínaly ruce sedící lidské postavy. Stačilo popojít pár kroků a zase bylo co obdivovat, pozornost těkala mezi ornamenty světského haveli a symboly vytesanými na chrámech... Sestoupili jsme dolů na ulici. Ind zkoumal, zda jsme byli s výhledem spokojeni a zda jsme pořídili nějaké fotografie. A jak se tvůj dům jmenuje? Vyslovil příliš mnoho cizích slov najednou a pak vzal raději do ruky tužku: Pandit Suraj Karan Ti Ki Haveli. Ale teď je to Hotel Suraj.
 |
 |
 |
| kamenická výzdoba Pandit Suraj Karan Ti Ki Haveli |
Pomalu se začínalo smrákat a i na tak malé rozloze, jakou zabírá džajsalmérská pevnost, bylo pořád co objevovat. Ozval se ale hlad a tak jsme zamířili opět do Desert Boy's.
 |
| původně byly domy stavěny nasucho s železnými sponami |
Tentokrát jsme se posadili na terasu. Ukusoval jsem vegetariánskou pizzu, ze které byl cítit spálený trus, popíjel pepsi z lahve s hrdlem rezatým od uzávěru a poslouchal muzikanta, který hrál a zpíval na terase kousek od nás. Obloha se zbarvila zapadajícím sluncem a pak pomalu přešla od oranžové ke studenějším odstínům s nádechem modré. Dole ve městě se rozsvěcela světla a nad pevností se nesl příjemný zpěv doprovázený zvukem ravanhatty, starobylého místního hudebního nástroje. Nerozuměl jsem slovům, ale určitě zpíval příběhy dávných vládců - ravalů a jejich hrdinských skutků, tak, jak si je bardové předávali z generace na generaci stovky a stovky let. Hudebníci se dělili do tří skupin - bhatové se kromě hudby zabývali také genealogií a byli živoucí kronikou kraje, zatímco manganiyarové, ač sami sunitští muslimové, obšťastňovali svým uměním bohaté hinduistické rodiny. Langové pak hráli rodinám muslimským. Hlavně jejich zásluhou teď můžeme sledovat dějiny vládnoucího rádžpútského klanu Bhatiů téměř dva tisíce let do minulosti.
 |
 |
 |
 |
| Pandit Suraj Karan Ti Ki Haveli |
|
před džinistickým chrámem |
 |
 |
 |
 |
| střechy džinistického chrámu |
palác džajsalmérského vládce - ravala |
To bylo tak... Pán Krišna a jeho potomci byli nepřáteli prokleti a odsouzeni toulat se zemí bez domova.
 |
| brahmín - celé dny tam takhle seděl a tvářil se nepřístupně |
A potomky Krišnových potomků byl také klan džadonských rádžpútů, který jednou zamířil z Paňdžábu na jih a pod vedením Sali Vahana dosáhli v roce 78 velkého vítězství nad Skyty.
Potomci Saliho Vahana, zejména jeho vnuk Bhati, jehož jméno přejal celý klan, upevnili svou moc v kraji a natrvalo osídlili tuto pouštní oblast. Z Bhatiů se časem stali obávaní pouštní nájezdníci, před kterými si nebyl jistý žádný soused a tak staletí běžela v nekonečných šarvátkách o vodu, ovce či kousek pastviny, časem se hlavními soky stali rádžpúti ze sousedních oblastí okolo dnešního Džódhpuru a Bikaneru.
 |
| výzdoba střechy džinistickécho chrámu |
V roce 731 Bhatiové postavili pevnost Tanot, pozdějí pak založili Lodurvu. Raval Džajsal si však nechal v roce 1156 poradit od poustevníka Esula a na kopci Trikuta vystavěl nové hlavní město, odkud Bhatiové vládli kraji dalších osm století. Džajsalmér chráněný hradbami s 99 věžemi ležel na karavanní stezce, kterou proudilo koření, drahé kovy, opium a hedvábí na západ, bohatl z obchodu i z vynucovaných daní a byl dost odlehlý na to, aby se i sultáni z Dillí spokojili s formálním uznáním a ročními poplatky. Bohužel místní náčelníci neměli často dost rozumu a ravalův vliv na ně nebyl dostatečně silný. A tak se stalo, že jednoho dne přepadli nájezdníci nákladní karavanu, která bohužel patřila sultánu Aláuddínovi. Ten se rozlítil a poslal proti Džajsalméru vojsko.
 |
| džajsalmérská pevnost na kopci Trikuta |
Ještě dnes zpívají bardi o sedm let dlouhém obléhání, během kterého se nepodařilo obhájce vyhladovět ani zlomit. A když se od nich štěstí odvrátilo a porážka se stala nevyhnutelnou, uchýlili se obhájci k děsivému obřadu zvanému džauhar. Ve městě se rozhořely hranice a na nich nalezly smrt ženy a děti rádžpútů. Bojovníci pak oblékli šafránová roucha a vyrazili do posledního boje proti nepříteli. Raději smrt než porážku, zhanobení a násilné obrácení na muslimskou víru. Druhý takový příběh vypráví o přepadení tábora sultána Firúz Šáha III. u jezera Anasagar až kdesi u Adžméru.
Konec byl zase stejný: obléhání zakončené džauharem, druhým v rozpětí padesáti let XIV. století. Ale ne vždy byly vztahy se sultány z Dillí napjaté: později, za Mughalů, dokonce pojal Akbar džajsalmérskou princeznu za manželku. To už ale bohatství kraje upadalo, od té doby, co Vasco da Gama obeplul mys Dobré naděje, význam karavanní cesty přes poušť klesal.
Tolik tedy legendy džajsalmérských bardů. Jak to bylo doopravdy? Kdo ví, třeba jsou místní rádžpúti opravdu přes Krišnu spřízněni s Měsícem. Ten večer na ztemnělé terase ve městě uprostřed pouště se tomu dalo uvěřit.
kapitola 3: V poušti Thár
cestopisy
travels in pictures
