kapitola 6.

Udajpur (Udaipur)

atrium hotelu Gangaur

O Udajpuru se říká, že jsou to indické Benátky. Nechápal jsem proč. Moje oči viděly obvyklou špinavou indickou ulici s nepřehledným provozem a plíce opět dýchaly obvyklou směs smradů všemožného původu. V rezervační kanceláři na nádraží jsme strávili hodinu a nic jsme nezařídili, protože po většinu času nešly počítače a fronta se nehýbala. Nervozní řidič taxiku, kterému se díky čekání šichta nepříjemně protahovala, nás odvezl ještě pár set metrů k hotelu Ganesh. Ušmudlaná moderní stavba s fasádou posetou nádory klimatizací nebyla to, co jsme hledali. To ale není ten Ganesh, který chceme, ten má stát na břehu jezera, namítali jsme. Tady žádný jiný Ganesh není a k jezeru do starého města nemám povolení, zavrčel taxikář. Přesedli jsme na motorikši dosud hladově vyčkávající opodál. Ty s námi prokličkovaly několika uličkami a vyložily nás kousek před bránou, ve které ulička končila.

pokoj v hotelu Gangaur

Dál už se v hladině jezera odrážela světla domů na protějším břehu jakési řeky či kanálu. Hotel Gangaur pár kroků od brány byl romantický starý palác, klidné atrium hostilo obchod s uměleckými předměty a stánek chiromanta a úzká příkrá schodiště nás vyvedla na pavlač, odkud vedly dveře do pokojů. Z pokojů samotných na nás dýchl Orient: černočervené obrazy zdobící sokl znázorňovaly vousaté jezdce na koních a na velbloudech a v arkýři s malými okénky byla povlečená matrace a válcové podhlavníky.

nástěnné malby v našem pokoji

Po stranách arkýře byla další okna zasklená žlutými skly usazenými v maltě. A k tomu řada tajemných výklenků a polic ve zdech a železná postel. Moderní praktičnost vybavila tuto připomínku pohádek Tisíce a jedné noci zářivkou. No neberte to! Recepční vyslovil cenu, odpověděl jsem, že bereme oba pokoje, které nám ukázal, na tři noci - a nabídl jsem o 150 rupií za oba méně. Recepční kývl. Oj! Chyba! Měl jsem jít ještě níž, já hlupák. Budeme bydlet stylově, v centru dění, podle našich měřítek za pakatel - ale pořád ještě draho!

Udajpur ze střechy hotelu Gangaur Palace

A bylo ráno. Seděli jsme u snídaně na ploché střeše hotelu, která byla výš než většina střech okolních domů. S úžasem jsme shlíželi na scenerii, kterou nám denní světlo ohalilo. Přímo pod námi střežila třípatrová brána vchod na Gangaur ghát a za ní se v klidné hladině odrážely bílé budovy stojící na výběžku do jezera, které jsme zahlédli při našem včerejším příjezdu.

Gangaur Pol a jezero Pičola

Protější břeh byl mnohem dál a za ním se zvedaly kopce Araváli. Na vrcholku jednoho z nich bylo možné rozpoznat Monzunový palác. Po hladině jezera jakoby plul obdélníkový ostrůvek lemovaný arkádami a když oči sklouzly více doleva, k jihu, objevily větší ostrov zcela zastavěný Jezerním palácem, jehož zdi bíle zářily v ranním slunci. A ještě dál, už tak trochu v oparu, plul další palác, Džagmandir (Jagmandir). Na našem břehu čněly nad starou zástavbu nevkusné stříšky, zastiňující střešní restaurace paláců přeměněných na hotely podobné našemu. Tam někde dál za nimi musí být areál Městského paláce.

na ghátech, v pozadí Jezerní palác

Snídali jsme pomalu a dlouho a pak jsme se spustili do uliček starého města. Odmítli jsme motorikši a hledali jsme cestu k paláci bočními uličkami, abychom se vyhnuli náporu zájmu a nabídek na hlavní ulici. V bočních uličkách nebyly žádné obchody, v kanalizačních stružkách zurčela použitá voda dolů k jezeru a lidé uklízející na zápražích s překvapeným úsměvem odpovídali na naše pozdravy. Uličky bohužel nakonec vždy končily zdí a odbočky vedly dolů k jezeru, kde ústily na ghát.

Městský palác

Vrátili jsme se tedy na hlavní ulici a směřovali s davem k hlavní bráně paláce. Čím víc jsme se k ní blížili, tím dav houstl. Protlačili jsme se mezi obchodníky nabízejícími vodu a pohlednice, prokličkovali mezi postávajícími hloučky návštěvníků, z nichž drtivou většinu tvořili Indové, a šťastně jsme dosáhli pokladny a zakoupili vstupenky rozšířené o projížďku po jezeře. A pak už se před námi otevřelo rozlehlé nádvoří s upravenou zelení, o poznání prázdnější než ulice před branou. Vlevo, směrem k městu, nádvoří lemovaly přízemní stavby, vpravo, směrem k jezeru, se pak zvedala několikaposchoďová budova vlastního paláce. Omítnuté zdi, minimum oken, balkony, lodžie, arkýře, ozdobná zábradlí, věžičky s charakteristickými střechami.

Těkal jsem očima po fasádě: Které z těch oken vede do komnaty nešťastné princezny Krišna Kumari? Ve svých šestnácti letech byla zaslíbena džódhpurskému maharádžovi, byla však beznadějně zamilovaná do džajpurského prince Džagat Sinha. Kvůli její lásce vypuklo nepřátelství mezi třemi královstvími a schylovalo se k válce. V zoufalé snaze zabránit krveprolití vypila princezna odvar z výtažku květů máku a usnula navždy. Její duch dodnes bloudí místnostmi paláce.

Do paláce mířila většina návštěvníků, aby si prohlédli sbírky muzea. Nechtělo se nám pomalu přešlapovat zaplněnými sály a tak jsme obhlíželi budovy, prošli jsme expozici starých soch svezených z široka daleka a pak jsme kolem paláce Fatéh Prakaš, přeměněného na luxusní hotel, zamířili k přístavišti lodí.

Udajpurské paláce jsou poměrně nové, město bylo založeno v polovině XVI. století mévárským vládcem Udaj Sinhem jako strategicky lépe umístěná náhrada hlavního města Čitauru, chráněná horami, jezerem a lesy. Po dobytí Čitauru Akbarem v roce 1568 se stal Udajpur hlavním městem Méváru a zůstal střediskem oblasti až do dnešních dnů.

O založení Udajpuru se vypráví pověst, podle které jednoho dne Udaj Sinh lovil se svou družinou v podhůří Araváli a zabloudil až na břeh jezera Pičola, kde potkal svatého muže. Poseděl s ním a při rozmluvě požádal o radu, kde založit nové hlavní město. "Kde jinde, než kde tě tato otázka napadla?" A tak bylo rozhodnuto. Vždy jsem si myslel, že podobným rozhodnutím musí předcházet pečlivé zvažování možností obrany a zásobování a kdoví čeho dalšího - a ono je to takhle jednoduché! Alespoň měl Udaj Sinh větší štěstí, než jeho současník Akbar, jehož nově založené město Fatéhpur Síkrí trpělo nedostatkem pitné vody.

Udaj Sinhovým následníkem na mévárském trůně byl jeho syn mahárána Pratáp Sinh, který pokračoval v ozbrojeném odboji proti Akbarovi. Města Čitaur i Udajpur byla sice pod Akbarovou kontrolou, Pratap Sinh měl však dostatek prostředků, aby okupantům zabránil v ovládnutí celé země a dokonce se jim roku 1576 postavil v otevřené bitvě u Haldíghátí, kde sice měla Akbarova vojska početní převahu a zle vytlačovala mévárské z jejich pozic, ovšem jen do téch chvíle, než zjistila, že jejich zásobovací linie jsou přerušené a nezbývá jim než ustoupit. Mimochodem, Akbarovým vojskům tehdy velel rádža Mán Sinh, rádžpút z Ámbéru. Většina rádžpútských panovníků již v té době s Mughaly spolupracovala, Pratap Sinh byl posledním z významných, kdo se ještě nepodvolil. Síly Méváru však slábly a dalšímu z ránů Amar Sinhovi r.1614 nezbylo než kapitulovat. Mughalové však byli velkorysí - ránu obdarovali, ponechali mu celý Mévár a jedinou jejich podmínkou bylo, že Čitaur již nesmí být nikdy opraven. Mévárským se otevřela cesta ke kariéře v mughalské administrativě i armádě, přesto však prý dostáli slovu svých předků, že nebudou spát na posteli a jíst z talířů, dokud se nevrátí Čitaur pod jejich moc. Alespoň symbolicky dávali do svých postelí rákosové rohože, na kterých spali v poli, a pod talíře tácky z listů, z jakých jí chudina.

Historie Méváru je dlouhá a zajímavá, ještě se k ní vrátíme při návštěvě Čitauru. Teď jsme ale v Udajpuru, prošli jsme si palác a chystáme se na vyjížďku po jezeře.

Nečekala nás načančaná bárka - ta slouží jen bohatší klientele - ale prostý plochý motorový člun s několika řadami lavic. Motor zablafal a loď vyrazila podél břehu, pod zdmi paláce a jeho zahradami, ke ghátům. Na ghátech se odehrávají ty části každodenního života, které mají něco společného s vodou.

Městský palác

V ženské části se ženy oblečené v sárí koupou a myjí si vlasy, perou prádlo, myjí děti. O kousek dál, v mužské části, je sortiment činností užší: ke koupání a čištění zubů (vzpomněl jsem si na kanalizační stružky ústící o pár metrů vedle do jezera) přibylo jen civění do ženské části ghátů. Mladší ženy se přece jen alespoň někdy obnaží do půli těla. U hinduistického chrámku se na hladině zčeřené naším člunem houpaly stuhy barevných květů a to už jsme vyjížděli ze zátoky u Gangaur ghátu a mířili k Jezernímu paláci, Džag Nivas. Jeho mramorové zdi se v jezerní hladině odrážejí od poloviny XVIII. století, vstupenkou do tohoto snu z pohádek je však nabitá prkenice. V paláci je dnes luxusní hotel s restaurací a člun vás sem odveze jen pokud máte rezervované místo, cena za dvoulůžkový pokoj je srovnatelná s rozpočtem na můj měsíční pobyt v Rádžasthánu .

Džagmandir

Džagmandir, v pozadí Městský palác

Minuli jsme Jezerní palác a po chvíli plavby jsme přistáli u dalšího z ostrůvků, u paláce Džagmandir postaveného v první čtvrtině XVII. století. Ostrůvek je rozdělen chodníčky a ohrádkami na obdélníkové záhony, je tu i bazén, altánky a vlastní budova paláce, skromná ve srovnání s komplexem městského paláce. Palác nechal postavit rána Karan Sinh, aby poskytl útočiště princi Khuramovi, který měl právě jakési nedorozumění se svým otcem, mughalským vládcem Džahangírem. Vypadá to jako ironie: Khurram velel vojskům, která donutila v roce 1614 mévárského ránu Amar Sinha kapitulovat. A Amar Sinhův syn teď Khuramovi poskytl útočiště. Khuram a jeho suita však měli problémy s dodržováním rádžpútské etikety a proto se Karan Sinh rozhodl připravit pro ně ubytování na ostrově, kde by byli od jeho dvora odděleni. Palác na ostrově však nebyl žádná pastouška: byl bohatě zdoben kamenickou prací a polodrahokamy a říká se, že později, když Khuram převzal po svém otci vládu a přijal jméno Šáhdžahán, byl tomuto muži inspirací při volbě výzdoby Tádžmahalu. Džagmandir byl později rozšířen ranou Džagat Sinhem, který jej po sobě také pojmenoval.

hračkářství*	stále v aktivní službě	na ghátech

*Svastika je pro hinduisty jedním z nejšťastnějších znamení, se kterým je dobré začínat každou závažnější činnost - ať už se jedná o studium, sňatek či stavbu nového domu. Proto se s ní v Indii setkáte často: na zdech domů či v podobě ornamentu ve větracích mřížkách, bývá namalovaná hlinkou na kapotě nových aut. Když jsme o tom rozmlovali s Indy, byli rozhořčeni tím, jak byl tento veskrze pozitivní symbol v Evropě zneužit. Všechny svastiky, kterých jsem si v Rádžasthánu všiml, mely paprsky lomené doprava a svislá příčka byla orientována vždy kolmo na zemský povrch (nikdy nebyly pootočené)

	zlý sen revizního technika

Gangaur Pol

Monzunový palác

Pro návštěvu dalšího paláce Sadždžangarh (Sajjangarh) jsme museli změnit dopravní prostředek.

pijící opice

Nachází se totiž kousek za městem a asi o 350 metrů výše, na vrcholku jednoho z kopců. Konečně tedy dostali svou šanci dva řidiči motorikš, věčně postávající před naším hotelem. Převezli nás přes most nad kanálem spojujícím jezera Fateh Sagar a Pičola, provezli předměstím Udajpuru a pak zastavili u brány s pokladnou. Tady musíte koupit vstupenky a zaplatit poplatek za vjezd motorikši, palác totiž stojí v rezervaci. Usmlouvat nic nešlo, museli jsme zaplatit. Silnice za branou minula jakousi zoologickou zahradu a začala stoupat vzhůru. Zanedlouho jsme dorazili na odpočívadlo, za kterým začínalo poslední, prudší stoupání na vrchol. Tady musíme dát zastávku, motory musí vychladnout. Budiž.

Udajpur z Monzunového paláce

Místo chladnutí však řidiči zamířili zpátky dolů. Rozhlíželi jsme se po zarostlých kopcích, kde vrstevnicové cesty vybizely k procházce, pohlíželi jsme vyhůru k paláci na vrcholku a kroutili hlavami nad technologií opravy cesty: na zemi dělník motyčkou promíchával písek s cementem a vodou, směs potom byla nakládána na mělké plechové mísy, které ženy na hlavách odnášely na místo určení. Čas plynul, slunce se chýlilo k obzoru a my jsme čím dál víc pozornosti věnovali cestě z údolí. Když už jsme se rozhodli dojít nahoru pěšky, objevily se naše rikši. Náš řidič se omlouval za zdržení, kolega prý má nějaký rodinný problém. Předpokládám, že kolega říkal totéž.

Městský palác a Jezerní palác	Araváli	Monzunový palác

Sadždžangarh postavil mahárána Sadždžan Sinh koncem XIX. století, prý jako observatoř pro pozorování postupu monzunové oblačnosti - palác bývá za monzunu často nad úrovní mraků.

vpravo na kopci svítí Monzunový palác

Protože byl problém dostat na vrcholek 932m vysoké hory vodu, byl palác závislý na dešťové vodě, jímané promyšleným systémem do cisteren o objemu téměř 200 krychlových metrů, což však nestačilo pokrýt potřeby paláce. A tak se v polovině XX. století potomci mahárány rozhodli komplexem velkoryse obdarovat lid. Dnes je palác poněkud vybydlený. V jedné části přežívá jednoduchá přírodovědná expozice s několika panely s popisem místní flory a fauny. Leckde chybí okna a opuštěné sály jsou volně přístupné opicím a odlehlými chodbami se prohání jen vítr a krysy.

Návštěvníci paláce se rozešli po západu slunce, kdy se úžasná horská scenerie na západě začala utápět ve stínech a na druhé straně se v hladině jezera začala odrážet první světla města.

prodejna tlumičů

Vyměnit peníze - to přece nemůže být problém. A nepůjdeme do pouliční směnárny, banka má lepší kurs. Kdo by ale tušil, že z toho může být akce na skoro celé dopoledne. Cestou do banky jsme si nechali v agentuře zajistit lístky na autobus do Čitauru: Lístek je za 60, zprostředkování 40, nechte tu zálohu a stavte se v poledne. Netrpěl jsem přehnanou důvěrou v tento systém, ale pak jsem si řekl, že není nutné být paranoidní a že lidé jsou tady na rozdíl od naší vlasti v podstatě poctiví. Alespoň do té míry, že neporuší dohodu. Záleží ovšem na tom, jak přesně jsou detaily dohody definovány. V tomto případě to vyšlo bez potíží.

žeton v ceně pasu a 600$

Banku jsme se vzdali hledat mimo staré město. Za hradbami byl relativní klid rychle nahrazen hustým provozem a s ním spojeným smradem a prachem. Po chvíli hledání jsme našli State bank of Bikaner and Jaipur.

náhradní díly

Setřásli jsme hrozen žebráků a protáhli jsme se pootevřenou mříží do dvorany. Po obou stranách střední chodby se táhly pulty, kde úředníci odbavovali klienty. Klienti v mnohonásobné přesile tvořili fronty u většiny okének. Směnárna byla vyjímkou. Nebyl u ní nikdo a po našem příchodu se dokonce objevil úředník a přijal ode mne několik stodolarovek a pas. Místo nich jsem obdržel děravý mosazný žeton s nápisem v hindi a číslem. S tím si běžte k okénku 16.

občerstvení

A tak jsem stál před okénkem 16 pět minut, deset, pak už jsem počítal čtvrthodiny... Začal jsem být nervozní. Ne že by na druhé straně pultu nikdo nebyl, naopak. Napřed tam jeden úředník ťukal něco do počítače. Za chvíli vstal a vrátil se s druhým.

svatyně Džagdiš

Ťukali společně. Pak se dostavil další, zřejmě šéf, opět ťukání. Prý technický problém. Osobně bych to tipoval na závadu mezi židlí a klávesnicí. Asi po hodině jsem konečně dostal zpátky svůj pas a hrst rupií. A byl čas oběda. Loudali jsme se zpátky do hotelu, nakukovali do obchůdků nabízejících často až neuvěřitelné zboží (zubní protézy a skleněné oči), zastavili jsme se u největší udajpurské svatyně Džagdiš (Jagdish Temple), postavené v první polovině XVII. století, vyzvedli jsme lístky na autobus.

parku Sadždžan Nivas

Odpoledne jsem zatoužil po klidu. Zamířili jsme tedy do parku Sadždžan Nivas (Sajjan Niwas Garden), ve kterém je mimo jiné také zoologická zahrada. Park je oplocený, upravený, jsou v něm lavičky a hlavně žádní obchodníci a žebráci. Užívali jsme si klidné procházky do té doby, než nás zastavili dva mladíci s kamerou.

poslední večer v Udajpuru...

A že prý jestli bychom neřekli pár slov divákům místní televizní stanice. No, pokusil jsem se vytvořit dvě tři politicky korektní mírně pozitivní věty (alespoň podle mého názoru byly takové) na téma "náš dojem z Udajpuru", mladíci poděkovali a odešli. Posedávali jsme po lavičkách, studovali průvodce a když se začalo stmívat, vydali jsme se zpátky do hotelu. A pak jsme seděli v restauraci v posledním patře (na střeše po setmění nebyla obsluha), pochutnávali si na dalším vegetariánském jídle, na dlouhou dobu posledním upraveném s ohledem na evropský zažívací trakt, na terase pod námi promítali pěti hostům Jamese Bonda a my jsme se naposledy dívali na na světla paláců odrážející se v hladině jezera.

kapitola 7: Čitaur

---

úvod	Džódhpur	Džajsalmér	v poušti Thár	Džajsalmér 2	Ranakpur	Udajpur	Čitaur
Adžmér	Puškár	Džajpur Ámbér	S.Madhópur Ranthambhór	Bharatpur Keoladeo	Ágra	Ágra Fatéhpur S.	Dillí