kapitola 5.
Ranakpur
 |
| Pokaran |
Ještě před odchodem do pouště nám majitel hotýlku přislíbil, že nám zajistí jízdenky na vlak zpátky. Proč byste tam chodili sami, někoho tam pošlu. I později se dušoval, že jízdenky budou, až den před plánovaným odjezdem přišel s tím, že vše bylo obsazené. To víte, díválí. O svátcích se všichni navštěvují, hodně se cestuje, vybrali jste si špatný termín. Ale já vás zítra mohu do Džódhpuru odvézt autem. Chvíli jsme zvažovali využití autobusové linky do Ranakpuru, celý den strávený v autobuse nás ale děsil a tak jsme nabídku přijali.
 |
| Pokaran |
Ráno nás přímo před palácem v pevnosti čekala nová Toyota Qualis s řidičem, korpulentní boss se nacpal dozadu, Toyota proklouzla branami pevnosti, protroubila se uličkami dolního města a pak se rozběhla po rovné asfaltce na východ. Džajsalmér za námi brzy zmizel z dohledu a kolem nás se táhla fádní vyprahlá planina, jen tu a tam oživená terénní vlnou či chudým domkem.
 |
| obchod v Pokaranu |
Vegetace se omezovala na to, co už jsme znali z výletu na velbloudech: občas nějaký ten strom či keř, žádný souvislý porost. Veškerý provoz na silnici tvořily dvě vojenské kolony, které jsme rychle předjeli, povrch silnice byl slušný a tak jsme za chvíli byli v Pokáranu. Městečko je smutně známé pokusnými jadernými výbuchy, kterými v devadesátých letech indická vláda provokovala Pákistán.
 |
| hudebník k obveselení hostů s vyšším rozpočtem |
Nálože byly odpáleny jen asi 20km od města a turisté jsou varováni před tím, aby se tu zastavovali byť jen na chvíli. Místní ovšem možnost volby nemají, žijí stále stejně a po výbuších přišli i o ty malé tržby od turistů, kteří si tu dřív protahovali údy cestou do Džajsalméru.
Četl jsem, že tu má být nějaká pevnost, viděl jsem jen křižovatku v poušti a kolem ní skupinu domů, benzinku a několik obchůdků. Boss přinesl z jednoho z nich kornout stočený z novin a nabídl nám. V kornoutu byla
pakora, v oleji smažené hrudky těsta skrývající ostře kořeněnou zeleninu. Pakora se prodává jako rychlé občerstvení všude, kde se dá na ulici postavit pánev s olejem a zapálit pod ní oheň a díky vysoké teplotě oleje patří zpravidla k bezpečným pokrmům.
Pakora nám připomněla, že se blíží čas oběda. I velký boss dostal hlad a tak nechal zastavit u luxusního turistického resortu. Uprostřed pouště, široko daleko žádné městečko, a najednou tu máte šťavnatý trávník, tekoucí vodu, atrium se stolky stíněnými vzrostlými stromy a Inda sedícího se zkříženýma nohama na zemi a hrajícího na píšťalky. A také autobus německých turistů, splachovaci záchody a evropské ceny. Bydlet tady, ani bych si nepřipadal jako v Indii.
 |
| že by budovatelský billboard? |
Před Džódhpúrem se krajina zvlnila, projeli jsme kolem umělého jezera a hromad odpadků a vjeli jsme do města. Požádali jsme bosse, aby nás vyložil někde, okdud jezdí autobusy do Ranakpuru a kde se dají směnit peníze. Odvezl nás napřed k turistickým informacím, kde nám řekli, že do Ranakpuru dnes nic nejede, a potom před banku, kde nám oznámil, že dnes jsou bankovní prázdniny. Ale to nevadí, můžete mi zaplatit v dolarech a něco navíc vám můžu i vyměnit. A jestli chcete, můžeme pokračovat do Ranakpuru, jen si tady musím napřed něco vyřídit. Rozhodl se prostě vyždímat z nás, co to půjde.
To něco k vyřízení byla garanční prohlídka jeho toyoty ve značkovém servisu na kraji Džódhpúru. Servis neměl nic společného s indickými dílničkami, byl jedním z ostrůvků západního životního stylu pronikajícího do Indie. Posadili nás do křesel v přijímací hale, uctivě nabídli vodu a colu a věnovali se váženému zákazníkovi.
 |
Silnice na jih byla daleko frekventovanější než ta, po které jsme přijeli z Džajsalméru. Převládaly nákladní vozy s výraznými nápisy Horn please na zadních čelech. Náš řidič dbal této výzvy a při předjíždění, což znamená s ohledem na hustotu provozu téměř nepřetržitě, mohutně troubil. Předjíždění byl často adrenalinový zážitek, protože provoz v protisměru byl také dost hustý, navíc řidič neuměl zařadit nižší rychlost, aby dal vozu větší dynamiku. Vždy jsme se ale nakonec mezi náklaďáky nějak vešli. Blízkost města či vesnice signalizoval rostoucí počet nejrůznějších potahů, motorek, zvířat a chodců. Krajina kolem silnice byla bohatší na stromy, později odpoledne, po dalším občerstvení (tentokrát v motorestu připomínajícím bolševické kulturáky) se začaly objevovat návrší, pahorky, kopce, více zeleně. Odbočili jsme z hlavní silnice, v živém městě - snad to byla Falna - jsme přejeli železniční trať a byli jsme v podhůří Araváli. Silnice vklouzla do údolí a my jsme vyhlíželi místo k ubytování.
 |
Ranakpur není město ani vesnice, je to skupina džinistických chrámů s vyvařovnou a ubytovnou pro poutníky, mimo areál pár domků, obchod u autobusové zastávky a to je vše. Příležitostí k ubytování je málo a měli jsme štěstí, že pro nás byl volný jeden vojenský stan v resortu zvaném Shivika lake Hotel asi dva kilometry před Ranakpurem. Chatky byly všechny plné, hotel jako takový nikde vidět nebylo. Nedostatek ubytování se projevil i na ceně - za stan tu chtěli víc, než v Džódhpúru za dva pokoje.
 |
| |
Rozloučili jsme se s bossem, který při placení služeb neoblomně trval na tom, že kurs dolaru se od našeho příjezdu změnil (samozřejmě v náš neprospěch) a utrmáceni celodenním natřásáním v toyotě jsme se svalili na matrace ve stanu. Nad sebe jsme natáhli moskytiéry a spodní konce jsme pečlivě zahrnuli pod matrace - pár metrů od nás byl nejen bazén, ale i rozsáhlé jezero. Moskytiéry jsme před odjezdem vyvařili v nějakém dryjáku, který se kdysi prodával v lékárnách, teď už ale není k dostání. Možný důvod stažení z prodeje jsme objevili ráno v podobě mrtvolek různého hmyzu na moskytiéře a na zemi kolem ní. Děsivá jatka - nevydrželi ani tradičně odolní pavouci a mravenci. Pro jistotu jsem si nahmátl tep.
 |
| Araváli, Shivika lake a nájemní stan |
Pahorek s holým temenem se zdál být co by kamenem dohodil od stanu, než jsem ale našel průchod v pichlavém křoví ohraničujícím resort a prodral se mlázím na jeho vrcholek, byl jsem navzdory rannímu chladu upocený a první paprsky slunce nakukovaly přes horský hřeben. Na západě klouzala hranice světla po zarostlých svazích kopců, stromy obklopené jezero pode mnou bylo stále ještě temné.
 |
| ráno v Araváli |
Krátká kamenná hráz na konci jezera u našeho stanu prozrazovala, že vodní plocha není dílem přírody. Dál na západ bylo možné zahlédnout hladinu dalšího jezera. Po vyprahlé poušti konečně zase příjemnější krajina vyzývající k procházce. Vůbec by nebylo špatné nechat se vyložit o pár kilometrů severovýchodněji u mohutné rádžpútské pevnosti Kumbalgarh, prohlédnout si co zbylo z jejích paláců a stovek svatyní a pak se vydat pěšky přírodní rezervací do Ranakpuru.
Pěší tůru jsme ale neměli v plánu, náš cíl, komplex džinistických chrámů, ležel jen o dva kilometry dál do nitra hor. Asfaltka byla lemovaná stromy, na kterých se honily opice, v příkopech i za nimi se pásly kozy, cesta utěšeně ubývala…. No, myslím, že je na čase, abychom si řekli něco o džinismu.
Už v Džajsalméru jsme se s ním setkali a tady za chvíli dojdeme k jednomu z pěti nejvýznamnějších svatých míst džinistické komunity v Indii, tak bychom měli mít alespoň základní zjednodušenou představu. Tak předně: slovo džinismus je v češtině zavádějící, protože připomíná jalovcovou pálenku a ducha z lampy z pohádek Tisíce a jedné noci. Džinismus nemá nic společného ani s jedním ani s druhým. Angličané to mají jednodušší: u nich je to jain, gin a djinni pro džinistu, džin a džina. Džinismus, podobně jako buddhismus, se vydělil z hinduismu v pátém století před naším letopočtem.
 |
| Adináthův chrám v Ranakpuru |
Přebírá od něj základní principy, jako například víru v převtělování, které v ideálním případě vede nakonec k osvobození duše od hmoty a dosažení nadzemské blaženosti. Podle džinistů je násilí tím, co nejvíce váže duši k hmotě, a proto je odmítání násilí (spolu s odmítáním lhářství, zlodějství a požadavkem zřeknutí se vlastnictví) jádrem jejich víry. Násilí je třeba se vyvarovat za všech okolností a to má dopad i na život a vnější projevy vyznavačů této víry. A tak můžete spatřit džinistu s rouškou bránící vdechnutí hmyzu, jiný může před sebou košťátkem uklízet brouky. Džinisté se nevěnují polním pracím ani jiným zaměstnáním, při kterých může dojít k úhoně nějaký živý tvor, nejedí dokonce ovoce se semeny.
 |
| Nemináthův chrám |
Co zbývá? Obchod, bankovnictví, úřady, podnikání. Procento džinistů v těchto sférách je v Indii výrazně větší, než by odpovídalo procentu vyznavačů tohoto náboženství ve společnosti. Jeden ze směrů džinismu (
digambar, vzduchem odění) jde v askezi a odmítání hmoty tak daleko, že považuje jakýkoliv dotek hmoty za znečišťující, což vede u jeho svatých mužů například k odmítání oděvu a v extrémních případech k smrti hladem. Není divu, že v západních zemích nedosáhlo toto náboženství popularity, jaké se těší výrazně poživačnější buddhismus.
 |
| výzdoba vchodu do svatyně Nemináthova chrámu |
Zakladatelem náboženství byl Vardhamána, synek z panovnické rodiny Džňátrků. Ve třiceti letech opustil svou rodinu, vedl asketický život, věnoval se meditacím a svými vyznavači byl nazýván Velkým hrdinou, Mahávírou. Později se uchýlil k přísné askezi a podařilo se mu dosáhnout nejvyššího poznání: stal se vítězem, Džinou. Odtud tedy název náboženství. Mahávíra neboli Džina byl posledním věrozvěstem - tírthankarem – nikoliv však prvním. Před ním jich bylo už 23. Džinistické svatyně nejsou zasvěcovány božstvům, ale jednotlivým tírthankarům a ve svém centru, na hlavním oltáři, mají vždy sochu příslušného tírthankara.
 |
| kamenořezby na stěnách Nemináthova chrámu |
Ranakpurský komplex je obehnán zdí. Hlavní brána byla otevřená a uvnitř bylo živo. Bylo tu několik západních turistů, většinu návštěvníků však tvořili Indové. Vzrostlé stromy byly obydlené opicemi, čekajícími, až jim někdo hodí něco k snědku. Nouzí zjevně netrpěly: z krajíce, který jim hodil jeden Ind, vyžraly jen střed a zbytek zahodily.
 |
| Nemináthův chrám |
Vlevo od vchodu ležely nízké budovy s jídelnou, vedle nich správní budova, kde jsme mohli uložit naše zavazadla. Možnost zakoupit stravenku a najíst se v džinistické jídelně jsme s díky odmítli a zamířili jsme k chrámům. Bylo po dvanácté hodině, takže už bude otevřeno a do pěti je snad dost času na důkladnou prohlídku.
V zeleni před hlavním chrámem stojí dva malé, zasvěcené Nemináthovi a Páršvovi, tedy tírthankarům s pořadovými čísly 22 a 23. A když už jdeme kolem, podíváme se napřed na ně. Každý z chrámků stojí na samostatné vyvýšené kamenné platformě. Po schodech se vystoupí do mandapy, krytého předsálí, odkud vedou dveře do vnitřní svatyně zvané garbhagriha. Nad ní se vypíná typická homolovitá věž, šikhara. Stejně jako v Džajsalméru, i tady jsou sloupy i stěny bohatě zdobené vyřezáváním a množstvím postav, jejichž vzhled a pózy by nejspíš u křesťanských církevních otců neobstály. V těchto malých chrámech je klid, hlavní proud věřících a návštěvníků směřuje k největší svatyni.
 |
 |
 |
| Nemináthův chrám |
Páršvův chrám |
 |
 |
 |
 |
| výzdoba vnějších stěn Páršvova chrámu |
 |
| Sloupoví Adináthova chrámu |
Blížil jsem se k hlavnímu vchodu a přemítal, z jakého pohledu asi tato záplava bílého mramoru připomíná
vimam, létající nebeský vůz. Někdy na konci XIV. století, na vrcholu moci království Mévár, měl Dárananašáh, jeden z ministrů rány Kumbhy - tady datování trochu skřípe, Kumbha vládl 1433-1468 a stavba chrámu byla zahájena prý roku 1389 - tak tento ministr měl sen, ve kterém se mu zjevil nebeský vůz ze všech nejkrásnější. Tento sen jej inspiroval ke stavbě chrámu zasvěceného Adináthovi, prvnímu z tírthankarů.
A neměl to být chrám ledajaký: Depa, umělec pověřený stavbou, dostal za úkol postavit chrám, jemuž nebude široko daleko rovno. Díky štědré podpoře rány neměli stavitelé nouzi o prostředky, Depa se ujal úkolu se zanícením a po padesát let, dokud ho nedohnal čas a jeho energie nebyla vyčerpána, stavěl a vylepšoval své dílo. Před výsledkem jeho snažení zůstávají návštěvníci stát v údivu i dnes.
Na půdorysu 60x62 metrů se kolem hlavní svatyně se čtyřmi podobami světce rozkládá bludiště sloupů skrývající kromě čtyřech větších i desítky dalších malých svatyní, haly pro shromáždění věřících, mohutné a umně zdobené šikhary nad největšími ze svatyní. Ale ať se podíváte, kam chcete, ať zvednete pohled, abyste obdivovali úžasnou výzdobu stropů, vždy se nakonec přistihnete, jak v němém úžasu prohlížíte les nádherně vyřezávaných sloupů. Kolik jich tu je? Oblíbené číslo je 1444.
 |
| v Adináthově chrámu |
Zkuste je spočítat, ale nezapomeňte, že kromě dvou až tří nadzemních pater má svatyně také devatero sklepení. Sklepení prý zachránila v XVII. století hlavní poklady chrámu před zničením, když mughalská vojska přitáhla, aby zlomila odpor Méváru proti nadvládě mughalů z Dillí. Chrám byl tehdy poničen, osídlila jej zvěř a okolní kraj nebyl dlouho pro poutníky bezpečný. Až ve XX. století byly zahájeny práce na obnovení chrámového komplexu a po jedenácti letech bylo možno obdivovat jej v jeho původní kráse.
 |
| kampak se košťátka podějí? |
Fotografovat se smí stavba a její kamenická výzdoba, zakázáno je fotografování oltářů a soch věrozvěstů. To však nebrání hlídačům, aby za mírný obnos neotevřeli dveře některé z vedlejších svatyní či neupozornili na zajímavý detail. K turistům se chovají přátelsky i svatí muži. Jeden z nich, s vousem dodávajícím důstojnost, mne oslovil a představil se jako "high priest". Vtiskl mi na čelo tečku žlutou hlinkou - a nastavil misku s bankovkami, nikoliv s úmyslem mi nabídnout. Někteří svatí muži v chrámech měli skutečně přes ústa roušky a jiní jezdili po vyhlazené mramorové podlaze s košťátky. Náhodou jsem i objevil, kam použitá košťátka odkládají. Hážou je na plochou střechu jedné části chrámu.
 |
 |
 |
| Adináthův chrám v Ranakpuru |
 |
 |
| svatyně zasvěcená Súrjovi |
Vystoupili jsme na opicemi osídlené holé návrší v blízkosti chrámu, abychom si jej prohlédli ještě shora, a objevili jsme další malou svatyni. Stála jaksi stranou, za zdí areálu.
Po návštěvě Adinathovy svatyně nám připadala být nějaká chudá, navíc průvodce Rough Guide ji uvádí jako novodobou (tahle kniha ale podává pochybné informace na více místech). S nejednoznačností datování způsobenou rozdílností našeho a zdejšího kalendáře (letopočet
Vikrama samvat je o 57 vyšší) jsem se už setkal, u tohoto chrámu však rozptyl údajů v různých pramenech činí více než 1000 let – od VIII. století po ono „novodobý“. Nejčastěji jsem se setkal s letopočtem 1250 (ale kterého datování?). Nehledě na tuto malichernost, opět se jedná o mimořádně povedený kus kamenické práce. Nejvýraznějším rysem této svatyně je pás reliéfů na vnější zdi znázorňujích sedmispřeží vozu slunečního boha Súrji (pána všech planet a osvětlovače všehomíra), kterému je tento chrámek zasvěcen.
 |
| žena z podhůří Araváli |
Kromě koní je tu samozřejmě množství dalších postav a výjevů od bojovníků až po samotné božsto v jeho skvělém voze. Pokud jsem se zmínil, že malé svatyně uvnitř areálu byly málo navštěvované, tady už jsme byli zcela sami.
Vylidňoval se i celý ranakpurský areál, autobusy odjížděly a ty tam byly taxíky, jejichž řidiči nám v průběhu odpoledne nabízeli dopravu do Udajpuru. Začali jsme se shánět po linkovém autobusu, nakonec se ale přece jen jeden zatoulaný taxík našel.
Silnice stoupala dál do nitra hor, šplhala po úbočích a pod námi se otevírala hluboká úzká údolí. Netrvalo ale dlouho a sklon silnice se změnil a jak se zmírnil sklon svahů, objevila se obdělaná půda, vodní nádrže a vesnice s maličkými krámky.
Krajinu oživovala hospodářská zvířata, muži v turbanech shrbení nad jednoduchým pluhem taženým dlouhorohým skotem, ženy v pestrých sárí přepravující otepi klacků či obilí vybalancované na hlavách či pobízející k pohybu potah pohánějící v nekonečném kruhu vodní kolo čerpající vodu k zavlažování polí, další pestré skupiny žaly obilí pomocí srpů.
Už dávno jsme nebyli v horách, kopce ustoupily osamělým skalnatým pahorkům, vesnice se zvětšovaly až konečně jedna z nich přerostla v město. Zeleň kopců a klid svatyní zůstaly tři hodiny a osmdesát kilometrů za námi a nás pohltil ruch a hustý vzduch Udajpuru.
kapitola 6: Udajpur
cestopisy
travels in pictures
